Jak se zlepšit v běhání (vlastní zkušenost)

Zlepšuju se, to je bez debaty. Chci tu popsat, co to způsobilo. Vím, že návodů 'jak běhat' je po internetu spousta; jenže mě kdysi velmi překvapilo, že tam není žádný, který by mi byl v něčem přínosný, a tohle jsou věci, o kterých se nemluví.

Železo

Samozřejmě je to individuální věc, ale srovnat si hladinu železa mě dostalo z úrovně "snažím se běhat" na "běhám".

Zajímavé je, že jsem chudokrevností trpěla nejspíš celý život (jako malé mi ji určila doktorka; před osmi lety mě kvůli tomu odmítli na darování krve; loni na podzim mi ji opět určila doktorka), ale že jsem o tom nevěděla. Přitom indicií jsem k tomu měla dost, hlavně to, jak jsem umírala v každém kopci, do kterého jsem měla vylézt, a to při mém cestování bylo často. Jenže já si myslela, že jsem bačkora, a nehledala jsem v tom nic dalšího.

Čtvrt roku jsem zobala Sorbifer Durules (zní to jako zaklínadlo z Harryho Pottera, že?), na kontrole jsem byla čtvrt roku po dobrání a bylo mi řečeno, že jsem v pořádku. Nezdálo se mi to, při běhu to jde snadno poznat, a tak jsem si začala kupovat volně prodejné železo (Floradix) a s tím se cítím dobře.

Bílkoviny

Na to mě přivedla před několika týdny Sargo, že má nedostatečný příjem bílkovin a že si pořídila proteinový nápoj, aby je dorovnala. Já se stravou ráda experimentuji, takže jsem si hned nechala odsypat, a ačkoliv mi to nekonečně nechutná, piju poctivě půl litru ke každé snídani.

Co jsem si velmi letmo zkoušela sepsat příjem bílkovin, mám jich ještě míň než málo. A samozřejmě, z čeho by mi měly růst svaly? Jím občas ryby a občas luštěniny a jinak vlastně nic podstatného, a tím je nenačerpám. Maso mi s přibývajícím věkem chutná stále méně a navíc skoro nechodím nakupovat, jenže maso nám v práci nerozdávají (bídáci!).

Proteiňák piju od začátku září, a samozřejmě to tudíž ještě není směrodatný výzkum, ale pokud jsem nepřehlédla nějakou jinou výraznou změnu ve stravování, tak je účinek znát - nejvíc v rychlosti regenerace po tréninku (tj. že mě druhý den po běhání nebolí nohy, když jdu do schodů). Velké plus.

Nepřetrénovanost

Největší chybou, které jsem se dopouštěla vždycky, když jsem chtěla dosáhnout výsledků, bylo množství výkonu na úkor regenerace. Myslela jsem si, že přece zregeneruju v noci ve spánku a daší den budu ok, vždyť proti profíkům běhám málo. Takže jsem běhala co nejčastěji a co nejdál a byla jsem děsně naštvaná, že mě pořád bolí nohy a že kvůli tomu uběhnu jen tak málo, a svému tělu natruc jsem potom zabrala ještě víc a potom jsem onemocněla.

Protože mě přesně za měsíc čeká šedesátikilometrový závod v Cappadocii, trénuju teď trochu systematičtěji a hlavně s ohledem na budoucnost. Hlavní prioritou je zůstat až do závodu zdravá, takže když mi není dobře nebo jsem unavená, běhat nejdu. Snažím se trénovat tak, aby to přineslo výsledky, ne abych se mohla kasat tím, kolik jsem toho uběhla, takže více promýšlím, co který den poběžím - jestli dlouhou vzdálenost, tempo nebo volný výklus.

Snažím se to k sobě skládat tak, abych si dostatečně odpočinula.

A především ignoruju všechny ty děsně motivační fotky s mokrou silnicí, teniskami, spadaným listím a východem slunce a moudrými nápisy, jak je důležité trénovat za každých okolností a jak je to všechno síla vůle a že je příšerná prohra zůstat doma jenom proto, že se člověk cítí unavený nebo se mu nechce.

Krátké trasy

Tady jsem objevila Ameriku. Zatímco všichni ostatní začínají běhat od kraťoučkých vzdáleností indiánským během, mě k běhání inspirovaly stokilometrové vdálenosti, které mě tolik bavilo zdolávat, a proto jsem začala rovnou vzdálenostmi přes deset kilometrů. A nikdy jsem se nenaučila běhat.

Teď tedy začínám odznovu. Po práci si brousím rovný, ale terénní okruh hned za domem, který má krásné tři kilometry, a trénuju na něm tempo a vyklusávám na něm. Jenom na dlouhé trasy chodím dál, ale pořád se držím do patnácti kilometrů a nejraději mám kilometrů sedm. Na těchto vzdálenostech na sobě totiž můžu pracovat. Můžu si hlídat, jak rychle běžím, kolik síly k tomu potřebuju, jak dýchám a jakou mám tepovou frekvenci, a hlavně dokážu odhadnout tempo, které udržím po celou dobu, takže je běh konzistentní a trénink přínosný.

Dlouhé, náročné běhy jsou sice dobré na vytrvalost, jenže dokud nenatrénuji konzistentnost běhu na kratších vzdálenostech, projeví se to leda v posilování vůle, a tu já mám dobrou.

Motivace

Motivací nemyslím pevnou vůli (a motivační fotky s mokrou silnicí, teniskami, spadaným listím a východem slunce), ale zábavnost aktivity. Zní to povrchně, že? A přitom přesně tohle bylo úskalí obou mých maratonů, s jejichž výsledky stále ještě vůbec nejsem duševně srovnaná.

Zlepšovat se dokážu jenom tam, kde se mi líbí. Vyžeňte mě na asfaltovou cyklostezku u Vltavy a já domů dojedu tramvají. Dejte mi zvlněné lesní pěšinky, bláto a provoněný vzduch a poletím s větrem o závod.

K tomu se nedá říct o moc víc. Můj tříkilometrový okruh je nejmenším možným zlem, protože tempo bych stejně musela trénovat na rovině a tohle aspoň vede po úzké pěšince na vrcholku kopce skrze vysokou trávu a nad hlavou hlasitě bzučí elektrické vedení. Jinak běhám, kde se dá, a ono se tu samozřejmě dá, mám tu lesy, louky a spoustu rybníků. Čas od času při běhu myslím na modřanské lesy.

-----

Tenhle článek mi klíčil v hlavě při dnešním nesmírně náročném běhu, při kterém jsem si zaběhla osobák na pět kilometrů (25 min 4 sec) a na sedm kilometrů (35 min 7 sec). Byla to dřina od začátku do konce, a ačkoliv mě mrzí, že výsledné tempo není pod pět minut na kilometr (musela bych být rychlejší o osm vteřin), nebylo kde zrychlit.

Jsem se sebou spokojená. Už jen to, že jsem na sedmi kilometrech běžela tak, že zpětně nejsem schopná vymyslet, kde bych těch osm vteřin nahnala, je výhra. Byl v tom hodně velký kus odhodlání.

Moc doufám, že se budu zlepšovat i nadále.