Koncert na německém velvyslanectví

"Eliško, ty jsi takové hezké nezadané děvče, je to stále ještě tak?"
"Alfíku, ty jsi ale pořád teplej, je to stále ještě tak?"
"Ano, je to stále tak. Ale taky jsem dostal pozvánku pro dva na klavírní koncert s následnou recepcí na německé ambasádě... a potřebuju garde."
"Jdu, kdy? Jsem moc krásná a nezadaná!"

Ačkoliv já sama se společensky nebo politicky nijak neangažuji a ráda používám větu "můj názor na tenhle problém ještě není kompletní", jsem hrdá na Alfíka, Lukáše i Aničku, autory Výzvy vědců proti strachu a lhostejnosti. Právě kvůli Výzvě si je loni v létě pozval německý velvyslanec a půl hodiny si s nimi povídal o uprchlících, názorech a okolnostech vzniku Výzvy, velmi zaujatý a otevřený.

V současnosti organizuje Alfík spolu s prof. Jungwirthem panelovou diskuzi se dvěma českými a třemi německými odborníky na imigraci, která se bude 12. dubna konat v sídle Učené společnosti České republiky a kterou zaštiťuje německé velvyslanectví. Nejspíš proto dostali Alfík i prof. Jungwirth pozvánky na tento koncert. Pozvánky pro ně a jejich doprovod. Prof. Jungwirtha doprovodila manželka, Alfíka jsem doprovodila já.

Kuppelsaalkonzert

Wihanovo kvarteto
Helena Suchárová Weiser

Wolfgang Amadeus Mozart (1756 - 1791)
Adagio - Fuga c-moll, KV 546

Leoš Janáček (1854 - 1928)
Smyčcový kvartet č. 2 "Listy důvěrné"

Antonín Dvořák (1841 - 1904)
Klavírní kvintet A dur, op. 81

Německé velvyslanectví v Praze je krásné. Byla jsem tam poprvé a koncert se konal v kopulovém sále pro necelých sto lidí. Mozartovi jsem nikdy úplně nepřišla na chuť a Janáček byl na mě moc divoký, ale ten Dvořák na konci! Ach. Navíc ve mně klavíristka vzbudila touhu znovu se začít učit hrát na klavír, kterou jsem pocítila asi třikrát v životě a rozhodně nikdy v době, kdy jsem se na něj učila.

Po skončení koncertu a vytleskaném přídavku následovala recepce. Nebyla jsem si jistá, co čekat, vlastně jsem si myslela, že si dáme skleničku vína a zmizíme, protože jsem nevěděla, že Alfík nebyl pozvaný sám. Prof. Jungwirth se zrovna bavil s p. Osterhagem, novinářem z ARD 1 German TV, a když jsme se připojili, pouze přepnuli z němčiny do angličtiny a v rozhovoru plynule pokračovali. Znali se již z dřívějška, dělali spolu interview (a jak mi posléze p. Osterhage prozradil, byl to jeden z nejzajímavějších a nejhlubších rozhovorů, které kdy dělal), a teď se bavili o Výzvě.

Bylo to úžasné. V ruce skleničku dobrého vína, občas si uzobnout jednohubky, když s nimi procházeli pikolíci kolem, a poslouchat vzdělané, rozumné lidi, kteří kultivovaně mluví o aktuálním a citlivém tématu s vhledem a z různých perspektiv.

Ze sálu byl krásně vidět Pražský hrad a kolem bzučela trojjazyčná konverzace, které jsem rozuměla. Co byste chtěli od středečního večera více?

Když se Alfík odpojil, aby prodiskutoval organizaci panelové diskuze s vysoko postavenou pracovnicí velvyslanectví, a když se odpojili i prof. Jungwirth s manželkou, kteří potkali další známé, osaměla jsem s novinářem. Což je dost strašidelné, žejo, protože já jsem ten poslední, kdo by měl mít k tématu co říct - nemám televizi, nekupuju noviny a o dění ve světě se dozvídám spíš náhodným klikáním na odkazy angažovanějších lidí na Facebooku, než že bych pročítala zpravodajské servery. Whatever. Zas tolik mi to nevadilo, protože víno bylo dobré a novinář sympaťák.

V Praze je teprve měsíc, předchozích osm let žil v Novém Dillí a novinářská profese ho zavedla i do válečných oblastí Afgánistánu a Iráku. V Praze se zabývá reportážemi o vnímání uprchlické krize veřejností, a protože jsem veřejnost, zajímal ho i můj názor. Teda viz výše, své názory prezentuju jen velice nerada ze spousty dobrých důvodů, ale bylo to poprvé, co se mě zeptal někdo, kdo doopravdy chtěl slyšet konkrétní odpověď. Dlouhou, se spoustou vysvětlování a upřesňování.

Dlouho pak povídal i on o své práci novináře, řeč jsem odvedla i k Indii ("já jsem taky byla v Dillí, skoro tři dny!" "já jsem taky byl v Ladaku, skoro dva týdny!") a dlouze povídal i o východoněmeckých uprchlících v r. 1989, kteří utíkali přes tohle velvyslanectví do Západního Německa. Něco mi cestou řekl i Alfík, ale od p. Osterhageho jsem to měla s detaily.

Na závěr Alfík pozval pana velvyslance na panelovou diskuzi a byl ujištěn, že už to má v diáři, a skoro po dvou hodinách korzování mezi lidmi jsme odešli.

Byl to pro mě veliký zážitek, nejspíš první podobného druhu. Celé pozadí Výzvy, navazování potřebných kontaktů, organizace tak velké události, jako bude panelová diskuze, to všechno je pro mě jiný svět, do kterého nakukuju přes Alfíka a který mě fascinuje svojí užitečností a profesionalitou a tím, že je veden ve volném čase obyčejných životů.

Jsem hezké nezadané děvče, kdo mě kam pozve příště? :)