Inaugurace prezidenta vlastníma očima

Ještě před dvěma sty lety by to byla korunovace krále. Páni, já byla přítomná korunovaci nového prezidenta! A dokonce takového, kterého jsem volila. Byl to úžasnej zážitek.

Prostory Pražského hradu byly skoro tak načančané jako my dva

"Ahoj, jak moc velká je šance, že bych tě ještě stihnul přesvědčit, aby sis v práci vzala tento čtvrtek dovolenou a udělala mi doprovod? :-)"

Tahle esemeska mi přišla v úterý. Měla jsem ohromnou radost, takže o tom, že jdu na inauguraci, brzy věděli úplně všichni kolegové. I vedoucí, kterému jsem oznámila, že mi právě schválil dovolenou, protože inaugurace, žejo.

Já to měla v tomhle ohledu snazší, protože Alf se to taky nedozvěděl se zrovna velkým předstihem a musel zvládnout nejen přeplánovat zpáteční cestu z wellnessu v Německu domů do Španělska, ale taky směny na tamní hvězdárně, kde nově pracuje.

Ve Španělském sálu

No ale žejo, dva dny na přípravy, panika!

Ke kadeřnici jsem se zvládla objednat hned na další den (měla pochopení pro případ nouze) a strávila jsem u ní dvě hodiny, ale výsledek byl dokonalej. Cestou na inauguraci jsem teda zmokla, takže to nehrálo roli, ale snaha se počítá. Pobavilo mě, když jsem zjistila, že moje kadeřnice byla levnější než Alfíkovo holení.

Šaty byly další problém. Mám jich hodně, ale které vybrat? Do finálního výběru se dostaly dvoje. Nakonec jsem se rozhodla, že nepůjdu v tmavých, protože kdyby k tmavým mužským oblekům byly v tmavém i ženy, vypadalo by to tam jak na sešlosti tučňáků, a zvolené tělové s černou krajkou jsem si ještě ručně zabírala, protože se mi praním vysrážela podšívka na jinou délku než krajka, což bylo neakceptovatelný. Jenže já a šití - ještěže ten zabranej lem nebyl vidět.

Moc mě potěšila nová první dáma, která přišla v nádherných růžových šatech, podle kterých se prezident skvěle hledal v davu.

A největší problém byly samozřejmě boty. Už tři roky se chodím do botníku zbožně dívat na svoji sbírku krásných bot na podpatcích, které od první operace až na malé pauzy nemůžu nosit. Jenže sem jsem samozřejmě vysoké boty potřebovala! A to nejen lodičky dovnitř, ale kvůli dlouhému kabátu i boty do deště. A zrovna v pondělí mi v koleni ruplo, že jsem večer strávila zase o berlích, takže jsem se do čtvrtka velmi důsledně snažila dát dohromady a svoji imunitu proti bolesti podpořila preventivním práškem.

Musím zaťukat do dřeva, ale koleno vydrželo celou dobu. Jenže já si od půl dvanácté do osmi nesedla! Takže mi nohy málem upadly nezávisle na koleni. Nebyla jsem v tom sama, Alf se v katedrále sv. Víta zouval a celou dobu tam stál naboso na své palestině, aby ho nezábla podlaha, protože v půjčených botách už taky nevydržel.

Alf si totiž musel oblek půjčovat a ještě do telefonu se hluboce zamýšlel, že vlastně bude mít půjčený oblek (s vestou, ach) a boty, ale ne kabát, a jestli mu nebude zima bez něj? Byla jsem zvědavá, jak to vyřeší, a nebyla jsem zklamaná: přes oblek měl koženou bundu, na hlavě bekovku a kolem krku právě onu palestinu.

Našla jsem se i v televizním přenosu. Pro zjednodušení jsem šipkami označila dvě nejdůležitější osoby v sále. Ta spona ve vlasech, ta je moje!

U Hradu jsme si trochu pobloudili na nádvořích, protože jsme netušili, kterým vchodem jít dovnitř, ale o to lepší příchod nás čekal. Zrovna když jsme došli ke schodům, na nichž stáli vojáci z Hradní stráže, zavelel jejich velitel: "Pozor! K poctě zbraň!" a všichni vojáci zcela synchronně dali k poctě zbraň. Ani já, ani Alf jsme netušili, jestli pán před námi nebo dvojice za námi je někdo známý a důležitý, a ze své neznalosti jsme vyvodili, že si konečně svět uvědomil, s kým má co do činění, a bylo to skutečně pro nás 8-)

Na samotnou inauguraci, tedy schůzi Poslanecké sněmovny, byl Alfík pozvaný přímo do Vladislavského sálu, kde se to odehrávalo, zatímco já tuhle část sledovala ze Španělského sálu. Oni sice seděli a měli to naživo, ale my měli velké obrazovky s přímým přenosem, slyšeli jsme potlesk i z nádvoří a navíc jsme měli k dispozici pití, ha.

Mazec byl, když se k nám lidi z Vladislavského sálu vraceli. Ono tam bylo předtím tak příjemně plno, ale najednou tam nebylo k hnutí. Dohledat se s Alfem byl takovej malej čelendž - nejprve mi na zprávu odepsal, že čeká ve frontě, což nemělo moc velkou výpovědní hodnotu, a pak, že se s frontou šine skrze Hrad a že jde mezi oběma Okamury. Trvalo dalších deset minut, než jsem zahlédla Tomia Okamuru, a ještě dalších pět, než se ke mně prodral i Alfík.

Poprvé a naposledy vyhlížím Tomia Okamuru, kdybych minula Alfa

I samotné korzování po sále bylo zajímavé. Alfík byl jedním z předvolebních dobrovolníků kolem týmu Petra Pavla, takže se zdravil s lidmi, s nimiž spolupracoval, a mě s nimi samozřejmě seznamoval, a nejkouzelnější byla scéna s klukem zhruba našeho věku, kterého mi představil jako Mimoně, přičemž on to opravil jen na "Honza Mimoň". Chvíli jsme tam vtipkovali a Alfík ho ponoukal, že by místo postávání u zdi měl korzovat po sále a být společenský a reprezentativní, a Honza kýval, že to by měl, že to vlastně dělá, a teprve když odešel, jsem se od Alfa dozvěděla, že to byl prezidentův syn.

Těch historek mám ale víc. Rozhovor dvou slečen ve frontě na toaletách jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy jedna druhé odpověděla: "Já jsem dcera paní Pavlové."

No a z těch záchodů jsem se pak nemohla dostat, protože byla chodba tak ucpaná, že pořádně nešly otevřít dveře. Muž, který se pokusil je uvolnit, se na mě omluvně usmál: "On zrovna bude procházet pan prezident." Takže ano, z toalet jsem vylezla asi tak půl metru od prezidenta.

O něco dříve jsem se protahovala mezi lidmi, a jak jsem se ohlédla, tak ten, kdo mi stál v cestě, byl premiér. Ono to bylo vážně kdo je kdo české politiky, že jsem se občas chytala i já. A protože nejsem věřící a nikde se s tím naživo nesetkávám, přišly mi hrozně srandovní hábity těch, é, biskupů? V růžových čepičkách. Najednou švestkové hábity členů Starostolce už nejsou tak fantaskní.

Cestou z toalet

Ve sv. Vítu mě hrozně iritovali lidi s mobily. Proč si to potřebují natočit, když dělá ČT přímý přenos se záznamem, bohajeho? Aby za nimi nikdo přes ty zvednuté ruce neviděl? A nejvíc jich bylo při české hymně, ááá.

Co mě překvapilo, že jsem za celou dobu nikde neviděla žádné zdravotníky nebo aspoň sanitku na nádvoří, takže když tam kus od nás zkolabovala slečna, nebylo pro koho jít. Nechali ji sednout do lavice a muž, který jí chtěl dojít pro vodu, byl pryč skoro deset minut, protože ani nebylo kam jít.

Te Deum

Uf. Málem mi upadly nohy, ale bylo to krásný.

Doufám, že Alfík bude potřebovat zase někdy někam doprovodit, role ozdoby mi jde dobře a podobné akce mi vůbec nejsou proti srsti. Už jsme byli na německém velvyslanectví a na inauguraci prezidenta, co to asi bude příště?

Přímý přenos ČT z inaugurace ZDE.