Letecká stovka 2016

Považský Inovec, terapie kočkou, krát dvě to mělo bejt, terapie další kočkou, chůze s jednou botou, příliš báječné kontroly a mnohem větší zápřah, než jsem čekala. Jestli ona mi nechybí pokora.

Vzdálenost 109,4 km
Nastoupáno: 3268 metrů

Čas: 21 hod 49 min
Čas pohybu: 19 hod 18 min
Rychlost: 5 km/h
Rychlost pohybu: 5,7 km/h

Pořadí celkem: 74. ze 114 startujících a 94 dokončivších
Pořadí v ženách: 5. z 10 startujících a 9 dokončivších

Web akce ZDE, facebookové stránky ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE.

Reportáže:

Radek Hrabčák REPORTÁŽ
Júlia Batmendijnová REPORTÁŽ
Tomáš Vrzáček REPORTÁŽ
Peter Knížat REPORTÁŽ
Matěj Hrejsemnou REPORTÁŽ
Dan Ešler FOTO
Martin Minaroviech FOTO
Martin Drozd - kontrola FOTO
organizátoři FOTO

Na Leteckou stovku jsme dojeli autem. Při výběru dopravy je vždycky důležité vybírat nejen podle velikosti a pohodlnosti auta, ale i trpělivosti řidiče - Robert doběhl na druhém místě, ale slíbil počkat na všechny z nás, přičemž moc pomalejších než já na trasu nevyrazilo. (Jo a taky podle dostupnosti polštářků a dek v autě.)

Startovalo se z Trenčína v pátek v osm večer. Já si v pátek vzala v práci volno, takže jsem měla mít dostatek času se rozumně sbalit.

Jenže to bych nesměla zjistit, že už jsou venku tři díly nové řady Masterchefa Junior! Takže balení nakonec probíhalo poněkud zkratkovitě:

1) Je to lehká stovka. Minulý víkend jsem byla na padesátce a tyčinek jsem s sebou měla tak akorát, takže to prostě znásobím dvěma a bude to v pohodě. Pětkrát dva je... ee... osm.
2) Když jsem zvládla všechny ty padesátky s jednou láhví na vodu, tak tak zvládnu i stovku, ne? Prostě budu doplňovat.
3) Je to lehká stovka. Naučím se chodit na stovky bez hůlek, to je přece príma nápad!
4) Taky si vezmu ty nové boty, co jsem v nich uběhla za barákem patnáct kilometrů a ušla dvě padesátky. Vždyť jsou príma, vůbec nekloužou!
5) Brát si do zázemí karimatku a spacák je pro bábovky. Robert říkal, že pojedeme zpátky ještě v sobotu večer.
6) A vůbec, je to lehká stovka. To bude jak Krakonošovka, v cíli budu coby dup!

Předstartovní brífink byl klasicky zbytečný, protože pro člověka neznalého trasy jsou informace typu 'tam pak sejdete na louku, pokračujete vpravo do lesa, dejte pozor, není to tam moc dobře označené, a tam pak bude na cestě bahno, ale jde to obejít zprava' zcela průtokové. Jak vypadají kontroly, se Robert doptával v rámci otázek. Já to snad ani nechtěla vědět.

No a pak se vystartovalo.

Letecká je rychlá stovka, protože prvních dvacet kilometrů vede po břehu Váhu. No a neběžte tam! Prvních sedmnáct klometrů do Beckova jsem měla průměrnou rychlost 8,8 km/h. Znáte to přece - strategie přepálit začátek a pak už jenom zrychlovat. Ovšem nebylo to úplně jednoduché, protože itinerář byl velice stručný a u prvních kontrol bylo napsáno, že budou někde na cestě podél Váhu. Kontroly byly tvořené maličkými samolepkami (tak 10x5 cm) a doznačené ještě menšími (tmavozelenými) odrazkami. Protože byly čtyři dny před úplňkem, měsíc svítil na cestu dostatečně, aby mohly zůstat čelovky vypnuté, ale zcela nedostatečně, co se odrazuschopnosti odrazek týká.

První kontrola byla umístěná na klacku zabodnutém u cesty a všimla jsem si jí jen díky hloučku lidí. Druhá byla vcelku nepominutelná u lávky přes potok, ale třetí jsem získala jen díky tomu, že mi přišlo, že ta závora přes cestu by byla fakt dobrý místo na kontrolu, a raději jsem rozsvítila.

V Beckově měla být kontrola na turistickém rozcestníku uprostřed vesnice. Vběh tam byl kouzelný, protože tam mají vážně prímovej, hezky nasvícenej hrad. No a za chvilku jsem byla u rozcestníku a kontrola nikde. Jakože jasně, nevěděla jsem jistě, jestli jsem 'v strede obce', jak stálo v itineráři, protože jsem netušila, jak je to tam veliké, tak jsem si raději opsala horní řádek z rozcestníku (v souladu s postupem pro ztracenou kontrolu) a vydala se dál. Za chvíli byl další rozcestník, a navíc to byl rozcestník nejen cyklo, ale i turistický! To určitě mysleli ten! Jenže kontrola zase nikde. Visela až na třetím v pořadí.

Kontrola zcela nepřehlédnutelná, když si tu tak běžíte po tmě, že?

U kontroly č. 3

Hrad v Beckově

O kus dál jsem si v lese povolovala pravou botu a laborovala s leukoplastí, protože se mi už od začátku nepříjemně otlačovala achillovka a pomalu se to stávalo nesnesitelné, když mě došli dva kluci a že prý jestli už byla třetí kontrola. I čtvrtá, milí kamarádi... tak jsem byla postavena před dilema, jak moc nemorální je jim říct hesla, která jsme si měli opisovat, protože že by do Beckova dojeli autem, bylo fakt nepravděpodobné, ale vždyť bych tím popřela celý systém kontrol! Ale sama jsem je málem minula, takže jsem nakonec zvolila variantu 'nemorální a solidární'.

Na dvacátém kilometru byla první živá kontrola s občerstvením. Vysnila jsem si chleba s masťou (jsme na Slovensku, že) a snědla jsem jim poslední tři, které tam měli. Ostatní si jistě rádi dají máslo nebo sýr nebo co to tam bylo dál. Měli i čaj a vodu a to bylo dobře, protože jsem kvůli vlahé noci, do které se vybíhalo, měla na zimu/jaro abnormální spotřebu a už mi šplouchalo po dně. Nápad s jednou lahví byl trochu na pováženou.

Dál se už šlo do kopců. Na první kopec s rozhlednou se stoupalo sedm set metrů, z něj pak zase dolů... z té kontroly se začínalo sjezdovkou vzhůru, mhm, pořád mi ty kopce nedělají dobře. Kluci mě tam snadno dohonili, tak jsem šla ještě chvíli s nimi.

No a kočka. Nejdřív byly vidět oči (vypadaly úplně stejně jako odrazky u kontrol, taky zelené, akorát že tyhle se hýbaly, a to už by nám snad organizátoři neudělali?), ale stačilo udělat čičí a kotě přiběhlo a lísalo se. Chtěla jsem si ji vzít s sebou, ale nosit se nenechala, vždycky se z náručí vyšplhala na rameno a za krk a pak seskočila na zem, ale lísala se dál. Bavilo mě to, takže jsem si s ní cestou trochu hrála, a když už mi přišlo, že bych možná zase měla jít a brát to trochu serióznějc, kočka šla za mnou další kilometr. S odstupem, když se na ni nevolalo, ale věrně. Pak jsem zpátky předehnala kluky, takže už jsem se po kočce nemohla ohlížet, abych je neoslňovala.

Soutěž o věrohodnější oslnění

A ještě jedna kontrola, těch není nikdy dost. Lísteček je nad těmi odrazkami na rozcestníku.

Další kontrola byla na Duchonce, to byl padesátý kilometr a já už zase byla bez vody a navíc se mi povážlivě tenčily zásoby tyčinek. Protože jsem byla jen v tričku, myslela jsem si, že se tam nezdržím, protože kontrola byla umístěná venku, ale s kávou v jedné ruce, čajem+ionťákem v druhé ruce a několika krajíci vánočky s marmeládou v dalších končetinách se spěchat nedalo a pak jsem si všimla, že jim tam hoří oheň. Takže jsem zas až tak rychle neodešla.

Teď koukám do itineráře, že mi tam napsali i čas, kdy jsem přišla. Prvních padesát kilometrů jsem ušla za sedm hodin, druhých padesát kilometrů za patnáct. Mhm, mé tempo je TAK vyrovnané!

Duchonka

Ve vesnici Podhradie jsem chvíli panikařila u rozcestníku, který říkal něco úplně jiného, než tvrdil itinerář, ale protože GPSka souhlasila s rozcestníkem a protože jsem tam bezradně kroužila tak dlouho, až mě došla další dvojice, trefila jsem nakonec dobře. Ta další dvojice byla holka a kluk. Na Duchonce říkali, že jsem čtvrtá holka v pořadí a že ta třetí není zas až tak daleko přede mnou, ale tentokrát jsem to brala opravdu velice povzneseně. Mám své tlačící boty a nikam se neženu. Bylo to príma.

K další kontrole se lezlo zase po sjezdovce a kontrola byla na posledním sloupu vleku. Pak jsem dostala svoji nejtáhlejší krizi.

Kde by byly naše výškové metry bez sjezdovek

Začalo to blouděním. Totiž - šla jsem po cestě a mělo se odbočovat doleva, když naproti mně šli dva chlapi. Přátelsky jsem prohodila, z jakého že to jdou absurdního směru, společně jsme se zasmáli, oni rádi, že konečně potkali někoho s GPSkou, a dál jsme šli společně. A jak si tak povídáme, tak jsme najednou úplně mimo trasu. Vracet se nám nechtělo a jít kolmo vrstevnicemi na cestu také ne, obzvlášť když naše cesta směřovala více méně rozumným směrem. No samozřejmě, že o kilometr dál končila u chat - a ještě tam na nás vyběhnul pes, že si chce hrát, a rozverně nám chňapal po rukách, což já těžko snáším, a hrozně trval na tom, že dál půjde s námi.

Tady už nezbylo než chaty obejít a vzít to šturmem na správnou cestu. I když na správnou...ano, potkali jsme cestu, která vedla přibližně správným směrem, ehm. Nakonec nás dovedla na jinou, která nás dovedla na správnou cestu, a ačkoliv jsme tou dobou měli už 33% lidské ztráty, cítili jsme se jako praví úspěšní dobyvatelé nečekaně dosáhnuvší cíle.

Dál se pokračovalo do kopce, takže jsem zase osaměla. Ráno bylo chladné a měla jsem hlad, jenže mi tou dobou zbývala už jen poslední tyčka k jídlu, kterou jsem šetřila na dobu, až mi ubude energie natolik, že to bude fyzický problém, a tak jsem šlapala pomalu dál, podivovala se nad tím, jak můžu zažívat tolik protivenství a že to dělám dobrovolně, a snažila jsem se sama sobě namluvit, že na tu bolest z otlačené achillovky jsem si vlastně už zvykla. Jenže na bolest se zvyknout nedá.

No a pak tam byla vesnice a ve vesnici kočka, mňoukala a na čičí přiběhla a lísala se. A protože tam byla lavička, tak jsem si sedla, vzala si kočku na klín a nechala se jí hřát. Spokojeně se rozpředla a mně to zvedlo náladu.

O kus dál jsem potkala šoupálka krátkoprstého. Poskakoval po kmenu stromu a nabíral vertikální centimetry tempem, které jsem mu mohla jenom závidět.

Když mě došli další dva, Petr Kostka s Veronikou, byla jsem úplně prázdná, bylo mi všechno jedno. Vlastně se mi tam líbilo, ale měla jsem hlad, bolela mě achillovka a bylo mi chladno. Jenže Petr mi dal čtvrtku svojí čokolády a zapředl rozhovor a najednou se šlo mnohem líp. Asi sám neví, jak moc mi tím pomohl. Hrozně jsem se podivovala nad tím, že jde v barefootech, ale prý je to prima. Tak asi jo.

Ranní kopce

Petr s Verčou

Došli jsme do chaty Šport na Bezovci, kde jsme měli od organizátorů zajištěnou polévku. Nejdřív me zklamalo, že k ní nebylo pečivo, jenže ona byla tak dobrá! Já chci taky umět vařit tak dobré vývary! No a navíc jsem tam zaplula ke stolu a v ten okamžik tam u mě byli chlapi dobrovolníci a že jestli si dám čaj, že mi tu polévku podají, dokrájeli nám tam pomeranče, že jestli si dáme křupky... občerstvení bylo skromné, ale ti lidi tam! Ach och.

No a pak jsem odcházela - seděla jsem dlouho, Petr s Verčou už byli dávno pryč - a že jestli nechci něco na cestu, třeba banán. A nebude to ode mě sobecké, vzít si ho celý, když je jich tam tak málo? A že no na kluky za mnou možná nezbude, ale kdo se zajímá o kluky. No... ok, tak jeden banán, prosím. Veliké díky! Taky jsem si dokoupila nějaké Horalky, v podstatě skoro za všechny svoje peníze, které jsem s sebou měla. (Tři.)

A dál už to bylo pěkné. Sice hodně do kopce, protože se stoupalo na hřeben s Inovcem, ale krásné louky, ještě hezčí lesy, spousta sněženek a úplně nahoře byly ojíněné stromy a začala se trhat obloha. Ách.

Do kopce mi to moc nešlo, ale to bylo v pořádku, vychutnávala jsem si to prostředí a hodně jsem fotila a jenom se bála, abych nepřišla do cíle moc pozdě, aby se kluci nezlobili, že budeme v Praze a v Liberci až v noci.

Nahoře byly ojíněné stromy, žlutá tráva a modré nebe. Co vlastně potřebuju víc?

Balustráda z omrzlých větví

Ředitel počasí tohle určitě sněžil jako tetris

Na Inovci jsem vylezla na rozhlednu, protože kdy se sem zase dostanu, ale krajinu zakrýval opar. Jak jsem lezla dolů, bodrý kolemjdoucí to komentoval, že tuhle trasu přece nestavěl Olaf a jestli si nemůžu pomoci? Nojo...

Cesta z vrcholku Inovce na Chatu pod Inovcem byla hrozně vtipná. Ok, sice mě boty tak trochu zmrzačily, ale neklouzaly! Na uklouzané, namrzlé pěšince jsem předbíhala jednoho Maďara, který to tam balancoval chvílemi na dvou končetinách a chvílemi na čtyřech, a nemohla jsem se mu nesmát. Smál se taky, hlavně když jsem vytáhla foťák.

Na občerstvovačce na Chatě pod Inovcem se mi líbilo. Dostala jsem polévku, snědla nějaké tabletky (asi hroznový cukr? i když nevylučuju ani magnézium), a protože mi tam dobrovolníci nabízeli i jablka, přišla jsem si pro ně při odchodu - a že prý jestli chci ta čerstvá v krabici, nebo destilovaná. Jsem známý hamoun, tak jsem chtěla všechno. Panák příjemně zahřál, takže mě při opouštění vyhřáté hospody ani neroztřásla zima.

Před Inovcem

Vrcholovka na rozhledně - byl to nejvyšší bod trasy (resp. nad trasou)

Špionáž soupeřů shora

Maďarský bruslař

Kontrola na Chatě pod Inovcem

Většinu další cesty jsem šla s Peterem Knížatem, který měl podobné tempo. Po seběhu do údolí nás čekal ještě jeden, poslední, ale pořádný kopec, na který jsem se vůbec netěšila, ale který byl nakonec mnohem víc v pohodě, než jsem čekala. Žejo, já se tu do všech kopců plazila jak opilej šnek, ale teď jestli mě nakopla ta polévka nebo blízkost cíle, mi to nahoru docela šlo. Jediné, co bylo problematické, byla ta nešťastná achillovka. Jak jsme stoupali strmě vzhůru, noha mi v botě sjížděla dozadu a já si po nějaké době uvědomila, že tiše vzlykám do každého kroku. Stálo mi to za to? Nestálo! A když předtím Petr Kostka tolik propagoval barefoot...

V jedné botě a jedné ponožce se mi šlo po lesní pěšině příjemně. Zem pokrývalo bukové listí a neskrývaly se v něm žádné zrádné trny a všechny ty větvičky a nerovnosti příjemně masírovaly chodidlo.

Na poslední kontrole jsem si dala čaj a šli jsme dál. Už to bylo kousek, Trenčín byl na dohled. Byl na dohled teda docela dlouho, konec byl vleklý, ale potěšilo mě, že jsme se městem motali do cíle jenom chviličku.

Terasa nad krajem

Lesní pěšiny

Princezna Koloběžka, polovičatá vyznavačka bosoběhu

Jedna z posledních kontrol. Ochota udělat dřep kvůli zapsání nemůže nefascinovat.

Já jsem taky na nějaké fotce! Jů jů!
(fotil Peter Knížat)

Fotbalové hřiště vedle sokolovny! Jsme doma!

No.

Dobrý to bylo. V cíli vlažná sprcha a pivo, úleva, že Matěj z auta došel až deset minut po mně, takže se nečekalo jenom na mě, a pospávání při cestě domů, kterou obětavě odřídil Robert. Poté, co mi ještě obětavěji věnoval své lečo, které dostal na neděli od maminky. Navíc nás úplně nejobětavěji rozvezl až před domy.

Víte, mně se to líbilo.

Zpočátku jsem byla rozpačitá z nenápadných kontrol a z takřka nedoznačované trasy, jenže on to byl ten druh stovky, kde je to součástí všeho. Uvědomila jsem si to až v sobotu a připadá mi to tak naprosto v pořádku.

Za moje trable s nedostatkem jídla se mi vysmála Sargo, takže to prosím už nedělejte. Jsem zvyklá na velké občerstvovačky od Olafa a z MF100 a vůbec ze všech svých oblíbených akcí, takže jsem byla nepřipravená, ale opět to k tomu patří. Tady by se dalo dokoupit, kdyby někdo vystartoval s více penězmi než se skoro žádnými. Ani za to se mi nesmějte.

Noha je větší problém. Do práce chodím v tenkých plátěných teniskách, protože neobuju nic, co překrývá achillovku. Vlastně jsem ráda, že nemusím nosit sandály. Stejně je mi zima. Na běhání můžu zapomenout.

Víte, co ale bylo úplně nejlepší? Objevila jsem nový kus Československa, který jsem neznala, a moc se mi líbil. A víte, co bylo taky super? Všichni ti lidi na kontrolách! Ach, mě to těší ještě teď. Tolik dobré nálady, pozitivní energie, přátelského přístupu, obětavosti a dobré vůle jsem nezažila už hodně dlouho. Díky, díky!

Moc se mi to celé líbilo.

Přední strana itineráře

Zadní strana itineráře.
Člověk má skoro pocit, že mu tam něco chybí.