Sebelitovací

"Jde to těžko, když tu teď jsem tak málo, ale šetřete se. Vypadáte, že vám to tu přerůstá přes hlavu... šetřete se." S těmi slovy dneska odcházel můj nákupčí z kanceláře. Jen jsem se usmívala, že je to přece jasné, že já jsem úplně v pohodě.
Můj nákupčí má vleklé a poměrně závažné zdravotní problémy, takže chodí každý den do kanceláře až v jedenáct, jedno odpoledne v týdnu tráví u lékaře a jako všichni nákupčí tráví jeden půlden týdně na filiálkách. Takže je v kanceláři tři půldny v týdnu.
Jasněže se budu šetřit, jen co dodělám všechno, co nám tu stojí a musí se hýbat.

Včera večer jsem se při krájení chleba řízla do palce. Zakrvácela jsem půlku kuchyně, než jsem se dostala k ubrouskům a posléze k obvazům. Do dřezu tekla divně pěkná světle červená voda, když jsem si ránu máčela, než jsem se odhodlala jít hledat způsob, jak to zastavit.

Dneska jsem v práci zakrvácela umyvadlo, když jsem si při utírání rukou ránu znovu otevřela. Bolelo to, ta rána je docela hluboká, a přišlo mi to celé hrozně nefér. Já tam jako jediná asistentka zůstávám přes čas, dělám práci nákupčího, dělám práci jiné asistentky, která před svojí dovolenou neudělala, co měla, a dělám svoji práci a ještě tam musím dalších deset minut laborovat s obvazy a náplastmi.

Cestou domů jsem se začala hrozně litovat, a protože nemůžu kvůli bolavé achillovce běhat, což je jinak skvělá terapie, otevřela jsem si červené víno. Zvrhla jsem hned druhou skleničku a barva vody z hadru, když jsem ho máchala v umyvadle, měla úplně stejnou barvu, jako když jsem tam krvácela.

Je to celý divně symbolický. Takový světle červeně, ale ne růžově zabarvený.

Červené víno mi nateklo i do Lexikonu české literatury, dílu M-O, který je nejnižší knihou pod notebookem na stole. To je ale asi v pořádku, protože k české literatuře červené víno tak nějak patří.

Vadí mi, že si nemám kde stěžovat. Nákupčí neřekl ani vedoucímu nákupu, proč je všechna dopoledne v tahu, protože to považuje za příliš osobní věc, takže já na všechny lehce nazlobené otázky kolegů "je tu vůbec někdy?" reaguju zmateným "vždyť je tu skoro pořád, jenom dneska přijde maličko později" a na otázky "kde je?" odpovídám neurčitým "nevím, zeptejte se jeho".

Vadí mi, že ta kolegyně, co před dovolenou neudělala svoji práci, má skoro dvojnásobný plat než já a přitom má 4/5 úvazek. Má moc pěknou figuru a vedoucí nákupu si hezké holky nechá lézt do postele bez zvláštních otázek.

Kamarádka, kvůli které tu pracuju, dala minulý měsíc výpověď kvůli poměrům, které tu panují. Včera dala výpověď další holka, sice z mnohem prozaičtějšího důvodu (stěhuje se do Liberce), ale je to jedna z těch príma holek, bez kterých tam bude prázdno.

Mám fakt velkou motivační krizi.