Sportisimo 1/2maraton Praha

Na internetu je spousta poučných článků "co se stane, když poběžíte půlmaraton bez přípravy". Berte tenhle jako další ze série, otestováno za vás. Bylo to nakonec docela prima, až na ten kus, kde jsem málem zdechla vyčerpáním.

(foto RunCzech)

Totiž, bez přípravy. Začala jsem už na podzim a byla jsem optimistická, protože jsem se úchvatně zlepšovala. Též jsem se přihlásila na optimistický čas 1 hod 45 min, protože už tehdy jsem měla vcelku nakročeno na něj opravdu natrénovat. Nebo ještě líp. Přišel listopad a prosinec. Ušla jsem stomílový EKUT a ten mě až do konce prosince prakticky vyřadil z provozu. Běhala jsem pracně, pomalu a bez radosti. Pak přišel leden. Najednou se mi běhalo dobře, proložila jsem to padesátkou a stovkou a byla jsem optimistická. Jenže v únoru jsem začala být nemocná a různé nemoci a zranění pokryly i celý březen.

Na půlmaraton jsem nastupovala těsně po dlouhé a úmorné chřipce (třetí den bez teploty) a s obavou z nohy, na které jsem dva týdny předtím nesnesla botu.

Razím teorii, že má moje tělo vlatní inteligenci a tohle je jeho způsob obrany proti věcem, které jsou hrozné, což já obvykle vytěsním z paměti. Když jsem chtěla opakovat pražský půlmaraton, dostala jsem týden předem angínu, a když jsem si to nerozmyslela, začalo mi být dva dny před závodem dobře. A když jsem si letos s takovými silničními pakárnami nedala pokoj, dostala jsem týden předem chřipku, a když jsem si to nerozmyslela... proč mi to ztěžovat, zázračně mi začalo být dobře.

Běžely jsme čtyři z práce - já, Terka, Markéta a Monika. Takový pracovní dream team, jenom ty dresy nám chyběly. (Naštěstí, úplně vidím, jak fasujeme ta ošklivá červená bavlněná trička, které nosí naše prodavačky na pokladnách.)

já - 10 km: 55 min 52 sec - cíl: 2 hod 5 min 26 sec
Terka - 10 km: 66 min 51 sec - cíl: 2 hod 18 min 1 sec
Markéta - 10 km: 61 min 55 sec - cíl: 2 hod 19 min 51 sec
Monika - 10 km: 66 min 51 sec - cíl: 2 hod 21 min 42 sec
(výsledky ZDE, Markéty báječný článek ZDE)

(foto RunCzech)

Myslela jsem si, že se ráno ještě potkáme všechny společně, ale technické zázemí pro 11 500 běžců bylo tak prťavé, že bylo těžké se probít byť jen k šatnám a úschovnám zavazadel, o frontách na toitoiky nemluvě, takže jsem pak šla rovnou do koridoru, protože zbývalo pár minut do startu.

Původně jsem měla startovat z koridoru E, jenže když tam přišli vodiči na 1:40 a jejich tempo na vlajkách hlásalo 4:44 min/km, zase jsem se prodrala ven. Minula jsem i koridor s vodiči na 1:50 (5:17 min/km) a pokorně jsem došla do koridoru G, kde byli vodiči na 2 hodiny (5:41 min/km). Chlapík, který u vstupu hlídal správnost řazení závodníků, jen chápavě pokýval hlavou, když jsme si vysvětlili, že jsem tak docela nenatrénovala.

V sobotu bylo šestnáct stupňů a sluníčko - přes den. Ráno v koridorech bylo pět stupňů a stín a byla jsem ráda, že mám termofólii. Zima bohužel nevydržela.

Trvalo pět minut a padesát sekund, než jsem proběhla startovní bránou. V ruce jsem měla mobil, abych si zapnula RunKeeper při překročení modrého koberce, a kousek před startovní bránou mi přišla další z motivačních esemesek. Teda, nejspíš, už jsem se nestíhala podívat, takže jsem další dvě hodiny a pět minut byla hrozně napjatá, co mi Sargo píše.

Startovní linie vozíčkářů. Zase mě letos jedni předběhli.
(foto RunCzech)

Hned kus za startovní bránou běžec přede mnou zakopnul a spadnul na asfalt v rychlosti, která s ním ještě smýkla dál dopředu, a loktem urazil kus vyčnělého asfaltu. Já ho přeskočila, protože se nedalo udělat nic jiného, a teprve kluk za mnou ho začal zvedat a zjišťovat, jak moc zle se zřídil. Zajímalo by mě, jestli stejně zle vypadal můj pád na loňském maratonu.

Na prvním kilometru se probíhalo kolem Národního divadla, a protože to bylo tak blízko startu, pořád byl dav běžců ještě hustý. A jak si tak běžím, najednou málem vrazím do civilisty, který procházel běžeckým polem napříč a bez sebemenší snahy běžcům nějak uhýbat. Zakličkovala jsem a za mnou se ozvalo "tyvole, Karel!" a "kníže, co tu děláš??" a on to byl Schwarzenberg! Uáá...

Já, celebrita a závod. To je důstojná fotka na památku.
(zdroj ZDE)

Vybíhala jsem těsně za vodiči na 2 hodiny a měla jsem předsevzetí, že nebudu divočit, že tentokrát zkusím udržet na uzdě svoji tendenci přepálit začátek a zbytek zkoušet přežít, chtěla jsem zkusit vyrovnané tempo, hezky jako při tréninku, prostě si poběžím ve své komfortní zóně a nějak to dopadne.

Zpočátku byla moje komfortní zóna mnohem rychlejší, než jak běželi vodiči, a tak jsem jim kousek utekla. Byl v tom i určitý kus pohodlí, protože dav kolem nich byl neprůstupný, zatímco před nimi bylo prázdno. Tak to šlo až někam k Lihovaru na sedmý kilometr, kde mě zase dohnali, já je předehnala, protože jsem občerstvovací stanici probíhala, zatímco oni procházeli, a pak už jsem viděla jen jejich záda. Ale měla jsem je na dohled docela dlouho, takže mi to nevadilo. Vcelku rychle jsem se smířila s časem přes dvě hodiny, hlavně když to nějak přežiju.

Na desátém kilometru se běželo v protisměru po mostě, kudy se dobíhalo posledních pár set metrů do cíle. Byla jsem nadšená, protože jsem tam byla v době, kdy tudy probíhala první žena vůbec (jelo před ní auto s časomírou) a čtvrtý český muž. Přišlo mi úžasné, že už běží do cíle, zatímco já jsem sotva v půlce. Hrozně si mě tím ta trasa získala, že jsem je takhle měla možnost vidět.

Tady jsem běžela někde v tom davu naproti

Já si vlastně užila celý závod. Fanoušci lemovali trať a tentokrát mi nevadily ani píšťalky a vuvuzely, líbily se mi music pointy, ačkoliv probíhání před reproduktory člověka rozvibrovalo silou zvuku, bavily mě motivační cedule (tu s nápisem "motivační cedule ♥" jsem potkala dvakrát) a bavilo mě koukat po známých tvářích v davu kolem trasy, ačkoliv jsem tam letos neměla žádného fanouška.

Což je zajímavá zkušenost, že mě závod na jednu stranu bavil a na druhou stranu se mi mezi patnáctým a devatenáctým kilometrem chtělo umřít. Měla jsem pocit, že nemám šanci doběhnout do cíle, ověřila jsem si, že běhání po asfaltu není nic pro mě, bylo mi vedro, ačkoliv jsem se pravidelně polévala vodou z houbiček a pila kalíšek na každé občerstvovačce, ale sluníčko mě spolehlivě skolilo.

Takže jsem si vysloveně užila Těšnovský tunel, který jsem z maratonů nenáviděla. Jako jo, smrdělo to v něm, byl tam rámus, bylo to z kopce a do kopce, ale byl tam stín!

Když se naposledy běžela klička na druhou stranu řeky a zpátky, překvapilo mě, že to celé dohromady bude už méně než kilometr! Tady jsem si malovala, že zrychlím! Hmm... ne, asi ne. Vlastně jsem měla už delší dobu pocit, že je můj běh srovnatelný s chůzí, že vodiči na 2:10 musí být těsně za mnou a že mě za chvíli doběhnout holky z práce. Jenže podle Runkeeperu byl můj nejpomalejší kilometr za 6:26 a to není taková tragédie...

No a pak cíl. Dalo trochu práci se do něj dostat, protože se všichni zastavili těsně za modrým kobercem, aby si stopli hodinky, takže já popoběhla ještě kus dál, než jsem vylovila z kapsy mobil a zastavila trackovací aplikaci.

Dostala jsem medaili, termofólii i tašku, došla jsem si do úschovny pro batoh, převlékla se do teplejšího oblečení, protože mě roztřásla zima, a pak jsme se všichni sešli - já, Markéta, Monča a Terka a taky Lída, Martin a Michal, kteří nám fandili podél trati. S Terkou a Markétou jsme to pak ještě jednou otočily kolem místa, kde se rozdávaly Birelly, abychom jich měly víc (byly vážně moc dobré), a všichni si vyrazili užít zbytek dne. Do vietnamské restaurace a taky do parku na Letné.

Markét, Terka, já a Monča - všechny jsme to zvládly!
(fotil Martin)

Bylo to dobré. Překvapilo mě, jaká dřina to byla, protože jsem cestou z Libeňského mostu opravdu byla zralá na to sednout si na chodník a nechat ostatní, ať si běží, a byla jsem moc ráda, že jsem si s sebou nesla dva gely, oba mi pomohly. Taky mě překvapilo, že mě to docela bavilo.

Překvapilo mě i to, že mě při převlékání chytla křeč do lýtka a že mě z běhu fest bolely kotníky a kolena. Možná jsem si opravdu měla koupit nové silniční boty a ne resuscitovat ty staré pouhým zašitím síťky na špičce, když už mají tak vyšlapané tlumení. Když ale co bych dělala se silničními botami?

Nejsilnějším dojmem z tohohle běhu ale byl naprostý údiv, jak někdo může uběhnout celý maraton, a užaslá nevěřícnost, že já to dvakrát zvládla. Nezohledňuju čas, je to prostě o tom uběhnout maraton... protože já po půlmaratonu byla vyřízená.

Jsem ráda, že nám v práci nabídli startovné. Jinak bych se sem těžko přihlásila a holky taky a ve výsledku byl celý den príma.

Webové stránky ZDE, mapa ZDE, výsledky ZDE, nějaké fotky jsou pod článkem ZDE.