Běhej Lesy: Jizerky

Po dlouhé době jsem se zase přihlásila na běžecký závod, protože už jsem zapomněla, že běžecké závody nemám ráda, protože se na nich musí doopravdicky běhat, a bylo to prima, protože jsme tam vyrazili na celý víkend jako Norma Dream Team & Partners & Friends a báječně si to užili.

Se svou láskou-neláskou k běhání bych měla něco udělat. Když já nemám železo a při běhu mě bolí hrudník a kromě toho to bylo po silnicích a já nemám ráda silnice, aha! Ovšem Jizerky jsou krásné, o tom žádná. A byla to docela legrace, až na ty chvíle, kdy nebyla. Hehe.

Před závodem: Olda, Lída, Gabka, Martin, Monča, já a Danča

Na naši dvanáctikilometrovou trasu jsme vybíhali v půl dvanácté dopoledne.

Ráno bylo zataženo, pošmourno a docela chladno, takže jsme se při snídani v apartmánu klepali zimou, ale kvitovali jsme to s povděkem, protože nikdo z nás neběhá rád ve vedru a původní předpověď hrozila sluníčkem a pětadvaceti stupni. Chcípla bych, kdyby bylo pětadvacet a sluníčko.

Takže jsme vyběhli v půl dvanácté dopoledne a pořád bylo chladněji a pod mrakem, což bylo prima, protože se vybíhalo do kopce.

Já předem nějak přišla na to, že ačkoliv v Jizerkách, poběžíme skoro po rovině, takže jsem si říkala, že tady nabereme těch pár avizovaných metrů a pak už to bude rovina... no sakra, to je ale nějak moc výškových metrů, ne? Hele a co když to neuběhnu?

Navíc mě štvalo, že se běží po asfaltce, protože v mailu psali, cituji, "80 % lesní cesty a šotolina, 20 % asfalt / panely", jenže ty lesní cesty asi stihli od té doby vyasfaltovat? Chm. To jsem ale ráda, že jsem si vzala svoje trailové Salmingy!

No dobře, tak jsem pak do kopců začala chodit. Když jsem zpomalila poprvé, sáhla po mně starší běžkyně, maličko mě zatlačila do zad a že prý pojď, to dáš! Eh heh. Díky? Chůzí jsem byla jen o málo pomalejší než ona a na rovině jsem ji zase předběhla, čímž jsem si ověřila, že to je dobrá strategie, a do chůze jsem zpomalila ve třech různých kopcích. V tom třetím mě stejným způsobem zkusil podpořit starší pán a bylo to sympatický, ale úplně zbytečný. Já totiž ráda chodím.

Tak teda díky, milý oficiální fotografe. Na téhle fotce
vypadám jako o deset kilo těžší a na druhé mám
zavřené oči. Chm. Ale zase aspoň vypadám, že běžím.

Když mě předbíhal Martin, byla jsem ráda, že zrovna nejdu, protože to by byla dost ostuda, žejo, takže samozřejmě jsem zrovna šla do kopce, když mě předbíhal Olda, a měli jste vidět ten pohled. Skoro bych se začala stydět. Jenže jako neni to přece běžecký závod, že? Teda chci říct... éé...

Tou dobou se protrhaly mraky, vysvitlo sluníčko a oteplilo se zhruba na pětadvacet stupňů. Prodloužila jsem si závod tím, že jsem běhala vždycky po straně cesty blíž slunci a schovávala se ve stínech stromů.

Konečně jsme oběhli přehradu a napojili se na cestu, po které jsme běželi už tam, takže jsem tušila, co mě čeká, a naplňovalo mě to optimismem. Navíc jsem byla paf z malých kluků, kteří běželi zhruba stejně rychle jako já, ale bylo jim tak pět. Jeden z nich měl na sobě finisherské tričko ze spartan race a vůbec neměl takovou tu klučičí vychrtlou běžeckou postavu, ale ta jeho robustnost byly svaly. No a vysoký mi byl někam k pasu. Takový děti taky jednou budu mít!

Dva kilometry před cílem začal konečný seběh, díkybohu, takže jsem zase teda přešla ze své chůze do rychlejšího poklusu a to tempo 4:18 na posledním půlkilometru se mi docela i líbí.

Hehehe.

To bylo fraška! Jakože dobře, neměla bych se hlásit na běžecké závody, když neumím běhat a když aktuálně ani nevyjdu schody do druhého patra, ale byla to docela legrace. Ještěže jsem si vybrala nejkratší trasu. Hodně jsem si při běhu uvědomovala, že tohle není činnost pro mě a že nutně potřebuju další železo a taky trochu rozumu, abych se nehlásila na silniční závody, ale byla jsem spokojená, protože Jizerky jsou hezké a to mi vlastně stačilo.

Takže závod nakonec dobrej.

Cílová pro srovnání - zvládli jsme to, hurá na pivo!

Pečené sele měli hned vedle stánku s Rebelem a fronta tam byla ještě větší než na pivo,
a to jsem u piva krátce zauvažovala o abstinenci, protože u malinovky měli úplně prázdno.

Vyhlašování výsledků a losování tomboly

Po závodě jsme se vrátili na apartmán jenom na sprchu a pro víno a vydali se zpátky do areálu, abychom jim snědli sele a počkali si na slosování tomboly. Víno bylo těžké, slunce prudké a únava velká, takže jsme byli patřičně uvolnění a moc si to užili.

Někteří pak popíjeli i zpátky na apartmánu, jiní se strategicky vyspali ještě během odpoledne a večer pak vyrazili na procházku. (Což je moc pěkně zakamuflované vyjádření totálního vytuhnutí v posteli.) S Monikou a Martinem jsme chtěli dojít znovu k přehradě, kolem které jsme běželi, ale jak jsme k ní šli pořád na sever, tak jsme najednou šli na jih a došli někam úplně jinam a pak se vraceli z divného směru. Byla tma a světlo jsem měla jenom já, takže to je v pořádku.

Pak jsme hráli Prší a já skoro vůbec neprohrávala, což je samozřejmě děsně důležitá skutečnost, jinak bych to sem nepsala.

Vodní nádrž Josefův důl... a my

Další den - už bez Danči a Gabky - jsme se vydali autem do Pekla u Josefova dolu a udělali si ještě jeden výlet. Tentokrát serióznější, protože byl den, a tedy nebyl důvod bloudit. Ehh...

Šli jsme tudy. Ze značky jsme sešli na základě běžkařského rozcestníku, kdo měl vědět, že se cesta nenapojí na značku, ale prostě skončí uprostřed lesa? Naše putování díky tomu ale nabylo na nutriční hodnotnosti, protože jsme se brodili po kolena borůvčím, kde bylo stále ještě co obírat.

Když skončila cesta, navigovala jsem podle telefonu, a protože ostatní měli hlad, slíbila jsem jim, že to je na Knejpu tak dva kilometry. Když jme se dostali na cestu, opravila jsem se, že je to dva kilometry spíš až teď. No a pak jsem pozbyla důvěry, když jsme po půl hodině došli k rozcestníku, který ukazoval Na Knejpě dva kilometry daleko...

(Bez vzdálenostního optimismu by se mi hrozně špatně chodily stovky!)

...a Na Knejpě jsem si koupila poslední klobásu a na ostatní zbyly už jen párky. Pak má být člověk oblíbený v kolektivu.

Výlet jsme zakončili půvabným seběhem sjezdovky.

Byla jsem ze všeho už trochu malátná, vlastně to asi nebyla únava, ale nízký tlak, ale všechno spravila zastávka v Kauflandu a velká Jesenka a třetina krabice mražených minivětrníků.

Víkend byl velmi zdařilý. Začínám si uvědomovat, že mám velkou kliku na pracovní kolektiv. 

Bonus:

"Dančo, děláme kafe! Kolik chceš lžiček?"
"Dvě, prosím."