Stovka z Dubče do Dubče

Jejda, ostuda. Zdůvodnění "zabalila jsem to, protože mě bolely nohy" je mezi stovkaři důvodem k ukamenování, to abych se teď bála někam jet.

Stovka z Dubče do Dubče
start v pátek 23. 9. 2016 ve 20:00

Vzdálenost: oficiální 82 km, dle GPS 91,1 km / ze 130 km
Nastoupáno: 1307 m

čas: 20 hod 1 min
čas pohybu: 17 hod 33 min

Průměrná rychlost: 4,5 km/h
Rychlost pohybu: 5,2 km/h

Stránky pochodu ZDE, trasa ZDE.

boty Adidas Duramo 6W (už nežijou)
batoh batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set

Reportáže:
Aleš Zavoral - 1. místo - ZDE
Denisa Vlková - 5. místo - ZDE
Matěj Hrejsemnou - 9. místo - ZDE
Pavel Koza - 116 km - ZDE
Filip Drazdík - hlavní organizátor - ZDE
Olaf Čihák - tajná kontrola 60. km - ZDE

Měla jsem tuhle stovku zařazenou na svém "možná" seznamu, ale moc jsem s ní nepočítala, protože byla jen týden po Ponitranské a já takovéhle dvojboje už dělat nechci. Jenže pak se zrušila ultra varianta Nezmara a Olaf místo ní do CSUT zařadil Dubeč a najednou to stálo za to, protože mi chybí jen jedna stovka do bronzové medaile 2. linie CSUT (za 25 stovek zařazených do CSUT), protože letos nemám ani těch 8 bodovaných stovek do poháru a protože je to přece jen za barákem a potkám tam spoustu známých.

Jenže to je na východ od Prahy s takřka nulovým převýšením a spoustou asfaltu a já neměla silniční boty. Teda jasně, mám staré Adidasky, které jsem si slíbila vyhodit už po minulé akci, ale zachovala jsem je pro jistotu, než si koupím nové, a mám trailové, leč i na asfaltu příjemné New Balancy, které mi ovšem ničí pravou achillovku. Takže nemám silniční boty. Chtěla jsem si před Dubčí nějaké koupit, ale v práci se toho semlelo tolik, že nebyl čas ani síla. Takže jsem si vzala staré Adidasky, vždyť ono to nějak dopadne.

Ohledně spánku musím na svou obhajobu říct, že jsem po Ponitranské stovce chodila celý týden spát opravdu poctivě, ale v práci se toho semlelo tolik, že jsem se poslední noc probudila uprostřed noci a už neusnula.

To mi nepřidalo.

Ale přesto jsem se na start těšila a hodlala si to užít.

A užila jsem si to, opravdu, protože Filip z celého východu vybral to nejhezčí a dokázal to pospojovat tak, že z toho vznikla moc pěkná trasa. Jasně, nejsou to hory, jenom lesy, ale já mám lesy ráda, za mě dobrý.

Na trasu stovky nás vystartovalo dvacet sedm. Zábavné bylo už číst propozice na internetu, nejvíc mě rozesmálo "dvě kontroly budou s drobným občerstvením, a to na 19. a 111. kilometru". To je přece boží. Startovné bylo 50 Kč, aby bylo jasno, byla to stovka bez zajištění, já si nestěžuju, ale devatenáctej a sto jedenáctej, to zní tak dobře!

Hlouček účastníků na startu

Vybíhalo se do noci. Na začátku jsem si ještě popoběhla s prvními, protože jsem chtěla, aby mě někdo vymotal z města a našel mi první kontrolu, a pak už jsem je nechala běžet a zpomalila si do chůze. Od kontroly byla cesta značená fáborky... které mě zavedly někam úplně do háje, takže jsem se kus vrátila, pak chvíli tápala a pak to střihla skrze pole na trasu v GPSce, a pak už jsem skoro nebloudila.

Tu noc vycházel nádherný, oranžový Měsíc. Taky nad hlavou visela zimní souhvězdí a Plejády a viděla jsem jeden jasný, žlutý meteor se stopou, který si to prosvištěl kolem Oriona. A byly vidět i náznaky Mléčné dráhy, i když jsme byli pořád blízko u Prahy!

Třetí kontrola byla v říčanech na zřícenině. Vylezla jsem nahoru, ale nemohla jsem ji najít, tak jsem se došla zeptat k veselé skupince slavící pátek, která seděla před světlomety, jenže ti mi pouze řekli, že nejsem první, kdo ji hledá, ale že neví, kde je. Pak přišel Ondra, tak jsme ještě chvíli hledali spolu, než jsem se odhodlala zavolat Filipovi, aby mi poradil. A že prý kontrola je ukradená, udělejte si selfie u cedule. Jo aha. Docela mě mrzelo těch dvacet minut, které jsem tam zbytečně strávila.

říčanská zřícenina

Selfie no. 1

Ondra se odpojil ještě v říčanech, aby našel nějakou hospodu se sociálkama, takže další kontrolu u železničního viaduktu jsem už zase hledala sama. Podběhla jsem železniční most, kde nic nebylo, a běžela si dál, protože jsem si říkala, že třeba někde bude nějaká železničně viaduktová památka s naučnou cedulí, na těch byly kontroly nejčastěji, jenže jsem se pak začala vzdalovat od kolejí, což bylo divné, a tak jsem se zase vrátila. Akorát tam byla velká skupinka, která Filipovi už volala, a že prý je kontrola ukradená a mají si vyfotit selfie s mostem.

Jako a to mi nemohl říct, už když jsme spolu mluvili o říčanské kontrole? Byla jsem v tu chvíli trochu naštvaná, ale vyfotila jsem se a běžela jsem dál.

Selfie no. 2 u viaduktu - podvod - žádný selfie, fotil mě Matěj!

Problém byl v tom, že velká skupinka mi byla v patách a já chtěla být sama. První noc na stovkách vždycky patří mně, dobře se mi tak přemýšlí, třídím si myšlenky. Jenže teď jsem je měla za sebou, a když jsem se rozeběhla já, rozeběhli se taky, a když jsem zpomalila, zpomalili i oni. Stádní efekt. S tím se nedá bojovat, protože si lidi neuvědomují, že to dělají. Nakonec jsem nás zabloudila z modré na zelenou (v noci vypadají stejně, jako), takže když jsem se odhodlaně rozeběhla kamsi pryč do noci a hleděla přitom do GPSky, chvíli trvalo, než se rozeběhli za mnou. Tak jsem jim cukla a utekla, ahá!

O šest kilometrů později byla kontrola v Mukařově, ta živá, s občerstvením. Když jsem v Mukařově vyběhla z lesa, chtěla jsem se hned vrhout doleva po značce, když se zprava vynořila Andy a nasměrovala mě svým směrem, že kontrola je tam, že ona doběhla až na náměstí, než Filipovi zavolala a ten ji odnavigoval. Svižně jsem se tedy vydala doprava, šla dál a dál, až jsem najednou byla u hlavní silnice a kontrola nikde. Tak jsem se vrátila, málem jsem se vetřela na zahradu, kde právě končila nějaká návštěva či co, a konečně jsem zavolala Filipovi, který pro mě došel na ulici. Na brance byl velký nápis kontrola, jenže byl ve stínu, a protože tam svítily lampy, neměla jsem rozsvícenou čelovku...

Dostala jsem polévku, dostala jsem čaj a kafe, snědla nějaké chleby a pak ještě sladké zákusky, které někdo odněkud vyčaroval, a bylo mi blaze. Akorát jsem se divila, kde je ta velká skupinka za mnou, vždyť byli celou dobu na dosvit... a pak Filipovi zazvonil telefon a on pro ně došel k brance. Běželi po značce doleva. Tak jsem raději vyklidila pole a vydala se dál.

Kontrola v Mukařově s krásným zázemím, hlavně ta výtečná polévka!

Filip mi řekl, že dál má zatím hlášenou jako nenalezenou jenom kontrolu u Škvoreckého potoka, ale že si myslí, že tam je, že ji jen přehlídli, přitom je tam u lavičky docela zřetelně... moje paměť tehdy běžela na volnoběh, a tak když mi začínalo být divné, že kontrola ještě nebyla, a už jsem tou dobou raději oblézala úplně všechny sloupy, jsem se snažila vzpomenout, u čeho že měla viset. Zrovna jsem šla kolem nějaké lavičky, moment, nebyla to lavička?, ohlédla jsem se... a kontrola. Hehe, tak ta je dobře umístěná - za rohem, pokud se člověk neohlédne!

Filip na startu říkal, že za jednu chybějící kontrolu bude půlhodinová penalizace a za dvě a více diskvalifikace, a nějak mi přišlo, že jestli nás startovalo tak málo a při problémech s kontrolami bude div, když zůstane nediskvalifikovaný aspoň někdo. Hádám, že se kontroly na závěr asi moc neřešily. Beztak se tu sešlo jenom tvrdé jádro, samí lidi bez potřeby podvádět.

Další kontrola mi udělala radost, protože byla u sochy sv. Donáta, kolem které jsem kdysi běžela z českého Brodu do Prahy a moc se mi líbila, a teď jsem najednou byla zase u ní. A na další kontrole jsem zase volala Filipovi, protože u ní chyběla fixa, a prý jsem byla první, kdo to hlásil.

Stovka z Dubče do Dubče, pochod, který vás naučí telefonovat a fotit selfie.

Socha sv. Donáta

Kontrola č. 8 - asi všichni jsme fixu hledali i v trubce držící koš, hehe

Nejvtipnější to ale bylo dál. Měli jsme jít po zelené do Tismic, ale ta odbočila z cesty někam do luk a nebyla vidět. Tak jsem šla po vyšlapané pěšince, a když skončila v pásu křovin, oddělující od sebe dvě pole, rozhodla jsem se to vzít šturmem dál, že prostě dojdu někam do vesnice a tam se zorientuju podle GPSky, ostatně podle ní jsem nebyla od cesty více než padesát metrů, akorát že i několik vrstevnic. Jenže když jsem došla na konec pole, byla tam lesík se stromy hustě u sebe, a když jsem jimi prolezla po kolenou skrz, končilo se tam zdí, pod kterou byl svah, který bych mohla sjet jenom po zadku a pořád by mi to přišlo nebezpečné. Zkusila jsem to vzít skrz jiný lesík na cestu, ale svah tam byl taky, navíc porostlý křovím, a tak jsem se vrátila na odbočku z cesty a vydala se po loukách na druhé straně lesnatého pásu. Zelená nebyla ani tam, ale jinudy to vést nemohlo.

Anebo mohlo, protože jsem přišla na konec louky a cesta nikde, jenom křoví. Ale dost už! Prudké to tam nebylo tolik a zeď žádná, tak jsem sklouzala dolů a ocitla se po kolena v kopřivách. Kousek přede mnou už prosvítaly pouliční lampy... jenže jsem došla k plotům. Přelézat, nepřelézat? Na vesnicích mají psy skoro všude... Obešla jsem ještě nějaké staré skleníky, dostala se z kopřiv do ovocné aleje... a zjistila jsem, že už dávno v nějaké zahradě jsem. Plot byl nízký, na ulici jsem se dostala snadno. Hned vedle vrat s bezpečnostní kamerou, naštěstí mířící opačným směrem... uá.

Vylezla jsem u hřbitova, přičemž kontrola měla být "Tismice, bus u hřbitova", a tak jsem tam ještě nějakou dobu strávila hledáním zastávky, když se najednou proti mně objevil Vítek. Ani oni netrefili zelenou, ale vynořili se nad vesnicí, autobusová zastávka byla tam, ale běžel raději zkontrolovat, jestli tu nebyla nějaká supertajná kontrola. Hehe.

Chvíli jsme pokračovala s nimi, Vítek pak utekl napřed a já pak odpadla v lese, ale ještě jsme společně trochu pobloudili v Tuchorazi u tvrze. Od rozcestníku, kde nic nebylo, jsem zavolala Filipovi, ten mě nasměroval, že prý u vrat do tvrze, tak jsme vylezli nahoru, netrefili cestu, došli do vesnice, vrátili se a teprve pak jsme našli vrata a kontrolu. Uf uf. Tou dobou už jsem se vnitřně naštěstí přeřídila, že hledání kontrol je jen další zábavný prvek, tak mi to nevadilo, ale spousta lidí nadávala.

Na dalších osmi kilometrech se mi chtělo hrozně spát a zároveň byla hrozná zima. Byla jsem zabalená do své tenké bundy, klepala se, nebyla si kvůli tomu ochotná vytáhnout kofeinové tablety (měla jsem batoh pod bundou a svlékejte se!), zavíraly se mi oči, hledala jsem dost zoufale nějaký pařez nebo kládu, kam bych si na chvíli mohla sednou a zavřít oči, až jsem potkala poražený stromek, který byl sice dost tenký, ale rozdvojoval se, takže když jsem si šikovně lehla, abych měla rozsochu pod zadkem a netlačila mě kostrč, bylo to královské lože. Na spánek to nebylo, minul mě jen jeden člověk a pak už mě vyděsil cval koňů, který se blížil, tyjo, co když si mě jezdci za tmy nevšimnou, vystřelila jsem rovnou na nohy, až se mi zamotala hlava, a koně tam samozřejmě žádní nebyli, navíc jsem nebyla na cestě, ale asi dva metry od ní, ale něco kopytavého tam přece jen bylo, slyšela jsem to pak utíkat, i když už jsem byla bdělá a ve střehu na nohou.

Uf.

Východ slunce, injekce dobré nálady do žil

Do Kostelce nad černými lesy jsem došla krátce po východu slunce.

Bloudění může být i dobrá věc. Třeba já ve městě přešla odbočku na červenou, došla na náměstí - a tam pekařské auto! Jak v Jiříkově vidění jsem si tam diktovala, jaké všechny koblihy a koláče chci, a posnídala jsem meruňkovou koblihu a jahodový koláč a zbylé dva koláče jsem uložila do svého profi salomoního batůžku, což je děsný nesoulad a myslím si, že v profi salomoním batůžku ještě nikdo dva koláče se spoustou sladkého tvarohu a s okraji plněnými borůvkovou a malinovou marmeládou nenesl, ale nenapadá mě nic moc lepšího, co by se v něm dalo nosit. Mňam.

Ba ne, furt s těmi autoportréty potřebuju víc praxe.
Tohle měla být provokativní fotka všech těch dobrot...

Těsně za Kostelcem jsem potkala první dvojici černokosteleckého pivního Pochodoběhu, což je závod dvojic, v níž je nesen na zádech patnáctilitrový sud, který musí být na kontrolách (kde jsou pípy) před doběhem do cíle vypit. Trasa byla na výběr pětadvacetikilometrová a dvaačtyřicetikilometrová. Chvíli jsem s těmi dvěma šla a popobíhala, vlastně až na rozcestí na Šembeře, kde jsem si označila kontrolu a odpojila se na jinou značku.

Ty lesy tam byly nádherné. Na hradišti Šembera jsme měli opsat, kdy byl vypálen hrad, což na ceduli nebylo ("Klášter ve skalici hrad spravoval až do husitských válek, kdy byl roku 1421 vypálen a zbořen. Stejný hrad potkal i hrad Šember, pravděpodobně při husitském tažení na český Brod."), tak jsem si raději vyfotila celou ceduli.

Hradiště Šember

Lesy - placka, ale hezká

Víc lesů

Ve Svatém Martinu jsem hledala červenou značku a snažila se nenechat přejet dvěma podivně se vzájemně vyhýbajícími auty, když u mě jedno z nich přibrzdilo, řidička stáhla okénko a že prý: "Dobrý den, jmenuji se XY a jsem místostarostkou zdejší překrásné osady-" podala mi ruku "-a všimla jsem si, že něco hledáte. Mohla bych vám pomoci?" Eh heh? "No... hledám červenou značku..." Načež paní zapředla řeč o tom, že co je to za pochod, že jsme udělali dobře, že jsme si vybrali zdejší okolí, že je to nejkrásnější místo v republice, pak mi popřála hodně štěstí a odjela. Netušila jsem, co to má znamenat, až pak Olaf s nadhledem poznamenal, že jsou přece volby. A jo.

Olaf byl na šedesátém kilometru a měl tam tajnou kontrolu a drobné občerstvení. Z jídla teda jenom sušenky a k pití Colu a pivo, ale igelitky na sezení, a tak jsem si sedla a zůstala tam pěkně dlouho, pivo nebo dvě tam padly. Já jinak moc nepila, protože jsem měla málo vody, a tak přišlo k chuti. Po dvaceti minutách dorazil i Dalík, který hned za začátku nějak hodně zakufroval, a teprve když zase zmizel v dáli, jsem se neochotně zvedla i já. Nechtělo se mi.

Hlavně teda záhada - čtyřicet minut přede mnou tam byla velká skupina asi deseti lidí, která mě ale nikde nepředcházela! Olaf povídal, že prý mě překračovali spící na cestě, ale tomu nevěřím, protože o tom bych musela něco vědět, ale sakra, kdy a kde se dostali přede mě? Divný.

Olaf a jeho stanoviště s tajnou kontrolou

Dokumentárně
(fotil Olaf čihák)

Dalík na tajné kontrole

Dál po červené, přejít hlavní silnici, dál po červené, někde z ní sejít... netrefila jsem to, a pár desítek metrů jsem se vracela, když najednou proti mně Dalík. Hlavní silnici nepřešel, ale vydal se po ní...

Šli jsme pak dobu spolu, Dalík pořád počítal, kolik ještě kilometrů do další občerstvovačky a byla to dost depresivní čísla (necelých padesát kilometrů do občerstvovačky a sedmdesát do cíle a podobně), ale jinak to bylo super, že někdo jiný řídil tempo. Došli jsme k Jevanskému rybníku, došli jsme k Vyžlovskému rybníku... a pak jsme odbočili po značce špatným směrem a všimli si toho až po kilometru. Tu depresi jsem musela zajíst jedním ze zbývajících koláčů.

To je asi ten, u kterého jsme zabloudili?

U kamenického skanzenu na kontrole jsme se zase rozdělili, Dalík chtěl popoběhnout a já jsem tam chtěla zůstat, nejlíp napořád. Ležela jsem tam fakt dlouho, asi půl hodiny, měla jsem zuté nohy, aby se trochu vzpamatovala kůže promáčená od ranního brodění v orosených kopřivách a chodidla otlačená z přestárlých bot, snědla jsem další koláč a ještě jsem si tam sundala stehenní kompresky, což je v kombinaci s dlouhými elasťáky v poledne na návsi docela zábavná činnost. Bylo tam i pítko, takže jsem se pořádně napila a doplnila láhve.

U další z kontrol

Náměstí u kamenického skanzenu, moje nejdelší pauza

A pak jsem šla dál. A nešlo se mi dobře. Že jsem udělala s botama chybu, jsem věděla už cestou na autobus před startem, ale jak moc se mi to vymstí, jsem nedomyslela. Mají už úplně vyšlapané tlumení i stélku, takže jsem de facto našlapovala na tu plastovou mřížku uvnitř. To se dá zvládnout tak dvacet kilometrů, pak už sílí tendence nadávat, no a teď to... bolelo. Hodně.

Dál jsem nepochopila vedení trasy. Šla jsem poctivě podle itineráře, ale přitom by bylo jednodušší obrátit pořadí dvou kontrol, protože k první z nich se zacházelo a vracelo, ale cestou z té další se běželo znovu přímo kolem ní. Tak nevím, no. U té druhé navíc zase chyběl fix.

Anonymní selfie

Pořád jsem potkávala pivaře z Pochodoběhu, některé už poněkolikáté, a zatímco já je nepoznávala (všichni měli stejná trička), oni mě jo, takže se hlásili. Byli už trochu opilí, ale pořád docela zábavní.

V černých Voděradech jsem si v sámošce koupila dva loupáky, Birella a oříšky a vyrazila dál. Byla tam i hospoda a oběd/večeře by mi určitě pomohla, ale byla jsem si jistá, že bych tam skončila, že by mě už nic nedonutilo pokračovat dál, kdybych si sedla na jídlo.

Další kontrola chyběla a ještě někdo přeznačil fáborky, takže mě zavedly kousek stranou. Tak jsem je strhala, než jsem se vydala dál, a pak jsem se vracela, protože jsem opět šla špatně. Ach jo.

Pak jsem zalezla do stínu, roztřásla mě zima, ačkoliv bylo teplo, a musela jsem si znovu sednout, protože už jsem nevydržela stát na rozbolavělých chodidlech, a uvědomila jsem si, že dalších padesát kilometrů neujdu a že další noc mě nejspíš zničí, protože mi bude zima a protože jsem vyřízená i únavově. Nohy by běžely, kdybych si amputovala chodidla...

Pak už to byla věc okamžiku. Vrátila jsem se na silnici, došla zpátky do Voděrad, Markéta mi našla spoj do Prahy, paní na zastávce poradila jiný přestup, protože tam na sebe autobusy čekaly, a pak jsem usínala v autobuse do Prahy a vždycky, když mi spadla hlava a já se s trhnutím probudila, podíval se po mně pohoršeně pán, vedle kterého jsem seděla. Z Hájů mi jel autobus domů hned, a protože jede skoro hodinu, usnula jsem i v něm a přejela jsem správnou zastávku. Pak jsem usnula ve vaně a v noci jsem prospala třináct hodin. Ráno jsem si myslela, že se mi rozskočí hlava, a tak jsem si spočítala, že jsem za těch osmdesát kilometrů vypila litr vody+Birellu a litr piva. Jo.

Není mi líto, že jsem pochod vzdala, protože jsem byla ještě celou neděli vyřízená a s teplotkou, která by určitě byla vyšší, kdybych si neodpočinula. Boty čekají v exilu na chodbě na chvíli, až půjdu s košem. Další pochod mám až Stovku Podkrkonoším, a v jakých botech půjdu, netuším.

Stovka z Dubče do Dubče se mi líbila. Organizačně má spoustu much, ale je to teprve druhý ročník. Musíte si zvyknout na to, že budete kontroly hledat, protože nejsou na jednoznačném místě, u kterého byste si mohli říct "není tu kontrola, tedy ji někdo ukradl", a taky tam nejsou žádné občerstvovačky, ale trasa je nádherná. Těch zbývajících padesát kilometrů si chci ještě někdy proběhnout. A koneckonců, dobrá trasa je to nejzákladnější, takže já jsem spokojená.

Díky.