Zapomenuté hory (101 km)

Krásná trasa podzimní krajinou Rychlebských hor. Bohužel taky prachbídná organizace, u které mi nevadily ani tak samotné nedostatky, jako spíš fakt, že se informace na stránkách a v itineráři rozcházely s realitou. Ale podzimní Rychlebské hory! Můj foťák si zase jednou zařádil.

Takové to tam bylo.

Zapomenuté hory
start 12. 10. 2019 ve 2:00 v Račím údolí

Oficiální vzdálenost: 101 km
Naměřená vzdálenost: na 59,5 km jsem měla 66,60 km (pak mi chcíply hodinky)
Převýšení: 4054 m+

Čas: 27 hod 10 min 
Rychlost: 3,7 km/h (spočítáno k oficiální vzdálenosti)

Muži: ze 72 startujících dokončilo v limitu 53
Ženy: z 15 startujících dokončilo v limitu 8
(Informace o dokončení po limitu bohužel chybí, mně do něj chybělo 5 hodin 10 minut.)

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, facebooková událost ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE, startovní listina ZDE. 

(A taky takové to tam bylo.)

Když mi vyskočila na Facebooku zmínka o tomhle pochodu a já si rozklikla stránky, byla jsem uchvácená. Rychlebské hory! A na podzim - všechny promo fotky a videa jasně ukazovaly na to, že to bude úžasná akce. Jediné, co mě trochu odrazovalo, byl docela přísný časový limit (101,5 km / 22 hod) a fakt, že se celá akce profilovala spíše běžecky než chodecky, protože stokilometrová trasa byla letos nová, zatímco trasy od 12 do 71 km už za sebou měly dvouletou historii. Ale třeba to zvládnu?

Bohužel se moje připravenost pohybovala v záporných číslech. Pět dní před startem jsem se nechala očkovat proti břišnímu tyfu a žluté zimnici ("sedm dní vynechte náročnou fyzickou aktivitu") a od úterý jsem umírala na rýmičku, jejíž doprovodná teplotka mě trápila ještě ve čtvrtek. Aspoň kravmagový monokl, který se vybarvil před více než týdnem, už zmizel.

Rozhodila jsem kolem sebe sítě a nakonec tam vyrazila s Ondrou, kterému patří velký dík, že odřídil cestu tam i zpátky. Mým přínosem byla především navigace v Polsku a při dojezdu do zázemí, a kdo měl vědět, že když Waze tvrdí, že jedeme do Račího údolí, tak nás vede do Červeného dolu? Ondra naštěstí zavčasu odmítl dál jet po čím dál méně zřetelných lesních cestách a zkontroloval si Mapy.cz, a tak jsme nakonec dojeli na správné místo.

Tančírna v Račím údolí. Nádherná stavba.

Proklamované "parkování pro závodníky a doporovod bude zdarma v okolí areálu" stálo 50 Kč, ale tou dobou jsem ještě nehledala zbytečné mouchy, takže dobrý. Kluci, kteří peníze vybírali a auta posílali na správné parkoviště, měli vjezd osvícený svícny a vypadalo to moc pěkně a navzdory nárazovému větru až 25 m/s to tam nelehlo popelem, což mě mile překvapilo.

U registrace jsem byla naopak překvapená nemile. Pominu, že nám slečna nebyla schopná říct, jak jsou řešeny čipové kontroly, jestli tam jsou současně i kleště, nebo ne; nakonec se ukázalo, že celý slavný velký čip jsme tahali proto, aby nás časomíra sejmula při proběhnutí startem a cílem, takže tady bych organizátorům ráda poradila fíčuru, kterou na tenhle úkol používají na jiných stovkách - jmenuje se to Excel a tyhle dva údaje se ke jmenům zapisují velmi snadno a intuitivně. Horší bylo, že itinerář měl podobu slohového cvičení na ploše A3, a co víc, vůbec tam nebyly vypsané vzdálenosti mezi kontrolami, ty byly natisknuté na mapě na druhé straně. Při představě manipulace s touhle plachtou na trase jsem si radši kreativně opsala údaje na startovní číslo, kam se cvakaly kontroly. Zpětně to považuju za záblesk geniality, protože ochota vybalovat ten velký papír byla nulová, ale samozřejmě jsem potřebovala vědět, jestli mám po další kontrole koukat za tři kilometry, nebo za deset.

Startovalo se ve dvě ráno, a když se Ondra odešel na zbylé dvě hodiny prospat do lesa, já zabrala auto a natáhla se v něm. V noci před stovkou jsem naspala jen 4,5 hodiny, protože jsem kvůli rýmičce s teplotkou vůbec nesportovala, a to pak nejsem schopná usnout, a tak jsem chtěla nahnat, co se dá. Zabrala jsem asi na hodinu a na start přišla až během předzávodní rozpravy. Mezi závodníky jsem neviděla žádnou známou tvář.

Před startem

Po startu se všichni rozběhli, a tak jsem si taky poklusla, jenže i tak, když jsem se v prvním lučním stoupání ohlédla, jsem za sebou viděla jen dvě světýlka. Páni, já jsem na úplném chvostu kilometr od startu? Ono by to nevadilo, ale jak mi všichni utekli, tak jsem musela navigovat! A jak i tento závod potvrdil, nejedná se o moji nejsilnější disciplínu.

Byť první semínka nejistoty byla zaseta bez mé viny. Trasa vedla vzhůru sjezdovkou, až jsem dolezla na na ni kolmou lesní pěšinu. Kam dál? Můj mobil (s nahranou trasou) je specifický tím, že pomalu chytá družice, a tak jsem v mezičase vytáhla tu obří plachtu, že zrovna tohle bych z ní mohla snadno vyčíst... "Nad areálem u Wanata uvidíš sjezdovku. Vystoupej pěšinou v trávě do jejího levého horního konce! Pokračuj průsekem, až se dostaneš na první malou vodorovnou lesní cestu. Po vlastním značení pokračuj výše na další, tentokrát velkou, bílou lesní cestu..." Ne, prostě nemohli napsat doprava. Protože jsem předtím viděla dvojici nad sebou, jak též nejistě bloudí nejprve na jednu, a pak na druhou stranu, rozhodla jsem se, že naposledy odcházeli spíš doleva, a vydala se tam. Po pár minutách se mi to přestalo zdát, vrátila jsem se a raději počkala na další osamělé světýlko, které lezlo nahoru, jestli jako nemá funkční gpsku; a v tu chvíli se mi konečně chytila ta moje.

První živá kontrola. Trochu jsem za ní zpanikařila, že jsem si zapomněla čipnout, ale jiní závodníci mě ujistili, že tu čtečku neměli - navzdory tomu, že to bylo napsané v itineráři.

Rozhledna na vrcholu Czernice

V první části se hodně stoupalo, a opravdu prudkému větru navzdory jsem brzy skončila jen v tričku a gratulovala jsem si, že jsem si vzala tenké elasťáky. V batohu jsem měla nacpanou bundu a dvě mikiny, a ačkoliv jsem si říkala, že to ode mě bylo rozumné, protože jsem po nemoci a dvou očkování, přišly mi hrozně zbytečné. Nakonec to byla jen skvělá předvídavost, protože během druhé noci se využilo všechno do posledního kousku.

K ránu padla mlha, (nebo na nás spíš spadly mraky,) která byla v kombinaci s nárazovým větrem dost zajímavá. Chvílemi to byla jenom mlha, ale chvílemi s sebou nesla taky déšť a v jednom okamžiku dokonce něco, co připomínalo rozmočené kroupy nebo velké tající vločky sněhu. Já mám mlhu ráda, a tak mi to nevadilo, bylo to úžasně fotogenické - i s tím močálem pod nohami, kterým jsem zrovna šla a kterému se nešlo vyhnout.

Úsvit I.

Úsvit II.

Rezervace Puscza Snieznej Bialki

Trasa vedla i přes Smrk - hraničník, což je pro mě památné místo, tudy vedl jeden z mých úplně prvních vandrů s kamarády. Takže jsem se tam ponořila do vzpomínek, zkoumala okolí, jak moc se změnilo, (prakticky vůbec, nebo aspoň ta mlha byla furt stejná,) a po fáborcích sbíhala k útulně Mates, kde mělo být už druhé občerstvení. Na tom prvním toho moc nebylo, ale zase kluci byli sympaťáci, a tak jsem byla zvědavá sem, taky už jsem měla pěkný hlad.

Jenže od Hraničníku to mělo být kousek, a nebylo. Nakonec jsem vytáhla telefon, ale ještě při chytání družic jsem sbíhala pořád dál, a tak jsem se o to větší kus cesty vracela nahoru, protože při všech těch vzpomínkách jsem u Hraničníku úplně přehlédla, že se tam kříží trasa, a tak že jsou fáborky navěšené na všech cestách, co tam jsou. Ale nebyla jsem v tom sama! Jak si tak stoupám vzhůru, proti mně běží dvě holky dolů - ale neměly na sobě závodní čísla, takže jsem si myslela, že tam třeba jenom trénují?

Nakonec se ukázalo, že čísla mají - jedna pod bundou a jedna zezadu, ale zastavily se samy. "Kam jdeš?" Co na to říct... "Na Matese." A tak jsme se vracely ve třech. A co mě potěšilo - nejenže jsem v tom nebyla sama, ale navíc jsem v tom stoupání nebyla úplně nejpomalejší. To bylo moc krásný.

Pěšiny v mlze

(Pro mlhu mám velkou slabost, tak se mnou mějte prosím trpělivost.)

Jenže pěšiny v mlze!

A hraničník, stále stejný

Tohle jsou pěšiny... ehm... v mlze...

A závěrem močál a pak se mlha rozplynula. Díky za shovívavost.

Na kontrole jsem si dala Colu a doplnila vodu a pak snědla kromě kousku banánu i krajíc suchého chleba s kostkou salámu. To bylo zábavný, protože jsem se těsně před příchodem s Péťou zrovna bavila o tom, jak jsem si nechala udělat testy na potravinovou intoleranci a po dlouhém zkoušení jsem zjistila, že největším problémem je pro mě mléko a vajíčka - a tady měli chleba s vajíčkovou pomazánkou. Ale protože byl chleba čerstvý, chutnal mi i bez ní, a navíc jsem ocenila, že tu mají něco objemného do žaludku, protože po sušenkách a čokoládě je pořád hlad, a nic lepšího zatím nebylo.

Cpala jsem se mnohem déle než holky (třicátý pátý kilometr! a já jsem žrout, no.), takže Radka vyrazila napřed a Petra čekala na mě, což mě trochu překvapilo a zároveň i rozhodilo - protože jak se ukázalo, vážně jsme pak Radku dobíhaly. Naštěstí jsme ji dostihly pod kopcem, jinak bych tam nejspíš bídně zhynula.

V kopci jsem holkám utekla, cesta nahoru měla přesně takový sklon, který ještě zvládám vycházet svižně, a cesta dolů byla úchvatně běhací. To až na širší lesní cestě, kde se otevřely výhledy na údolí a kopce za nimi, pokryté žlutými listnáči a zelenými jehličnany a přikryté mlžnými čepičkami, jsem zpomalila a s hlavou zalomenou doprava lovila nejlepší záběry. (Protože Rychlebky jsou opravdu zalesněné, jakože i stráně a hřebeny, takže výhledy jsou vždycky až za vrstvou stromů, což je pro můj kompaktík oříšek.)

No, a když mi došlo, že kolem mě nejsou ani značky, ani fáborky, zase jsem se otočila a začala stoupat zpátky nahoru. Holky, které za mnou po chviličce vyběhly ze zatáčky, se hrozně smály a pak stoupaly zpátky se mnou.

Jeden z nejdivnějších úseků byly pěšinky kolem stáda pramenů (úrody? houfu? shluku? aglomerace?), které byly propojené naučnými stezkami a mezi kterými jsme my procházeli po zeleným sprejem značené cestě, což po delším bádání nad mapami vyčetla Radka z itineráře. Hodně těch pramenů bylo vyschlých - u jednoho z těch funkčních mi trvalo děsně dlouho, než jsem si slabým čůrkem doplnila láhev.

První výhledy

Mlžné čepice

Kopce, kam se podíváš

Největší fail celé stovky ale přišel ještě o něco dál.

Šly jsme z kopce po široké cestě, kolem nás fáborky, a zvesela jsme klábosily. Zanedlouho jsme měly být na další občerstvovačce, po více než dvaceti kilometrech, a měly jsme hlad... a najednou koukáme, že kolem nás ty fáborky vlastně nejsou. Bloudění už bylo dost, a tak vytáhla Radka gpsku, že to raději zkontroluje - a tak jsme zjistily, že jsme před více než kilometrem sešly z trasy.

Já se vracím nerada, a tak jsem obratem našla alternativu - popojdeme ještě padesát metrů a po jiné lesní cestě dojdeme až skoro ke kontrole, takže si zajdeme o něco méně. Holky souhlasily, a stoupání nakonec nebylo tak zlé. Jenže když jsme došly do zatáčky, odkud to mělo být ke kótě s kontrolou sto padesát metrů, zjistily jsme, že tam neexistuje žádná pěšinka - a to už jsme se napojily na gpx trasu, jen v protisměru.

Chtěla jsem se tam probít šturmem, ale odděloval nás hustník - smrčky, ostružiní, vysoká tráva. Nebylo kudy, oblézaly jsme to tam drahnou dobu, až nakonec Petru napadlo zavolat organizátorům.

Tak jsme se dozvěděly, že tahle kontrola nebyla pověšená a že tahle informace byla napsaná na maringotce, kterou jsme míjeli.

...

Já asi nemám slov. Zpětně jsem se dozvěděla, že lidi, kteří jeli kontrolu věšet, měli nehodu, takže potud to chápu. Ale kurnik, organizátoři měli naše telefonní čísla, tak to třeba mohli rozeslat po esemeskách? Nebo aspoň ty fáborky na cestě, odkud jsme se sem vracely, věšet po celé délce a na dohled od předcházejících, a ne "navedu je na cestu a dál je to jasný".

Ale co, zabily jsme tím sotva hodinku času.

Dál jsme pokračovaly podle gpsek neznačenou cestou, kterou se mělo jít původně, kolem nějakých lomů a tak. Tam už naštěstí žádné hustníky nerostly, ba co víc, i náznak pěšinky tam byl.

V terénu

Medvědí kámen

Do Vápenného jsme došly poněkud skleslé na duchu a pohled na občerstvení na stolech to nevylepšil. Kromě banánů tam nebylo nic. A já měla takovej hlad! Kurnik šopa ale už. Na kontrole byl prima kluk, který nás ujistil, že ani ti nejrychlejší toho neměli na výběr o moc více, a že by nám rád pomohl, ale že má jen zelený ječmen, ovesné mléko, müsli...

Bylo mi to hloupé, obírat ho o vlastní zásoby, ale kdy se mi znovu poštěstí natrefit v takové chvíli na někoho, kdo je tak sympatický a kdo nabízí něco, co můžu jíst? Protože ovesné mléko a müsli. Zbaštila jsem toho celý hrneček a strašně, strašně moc děkuju. Tímhle se jeho kontrola katapultovala na špici. Snědla jsem pak ještě jeden banán, doplnila vodu, na přilehlém záchodě smyla sůl z obličeje a došla si civilizovaně odskočit, a pak už jsem zase byla připravená jít.

"Cena zahrnuje [...] opravdu velkorysé občerstvení na trase..."  To asi myslí vodu, Colu a banány.

Plus bylo teda trochu demotivující tohle

Ale příroda! Ach.

V další části jsem holkám kousek utekla, měla jsem zrovna chuť jít sama, protože jsem si v sobě potřebovala srovnat pocity a být potichu a zpytovat některé myšlenky, a tak jsem absolvovala o samotě nejzajímavější úsek celé stovky.

Mám ráda terénní stovky, a tak mi hrozně dlouho vrtalo hlavou, proč mi to tady moc nesedělo. Nakonec jsem pro to našla přirovnání: bylo to stejné, jako kdyby se uprostřed Pýchy a předsudku vyrojili psychopati s motorovýma pilama, ošplíchli kulisy i čočku kamery umělou krví a zase zalezli, aby se mohla Lizzie konečně sblížit s panem Darcym. Pokud by se na film někdo díval s očekáváním kečupárny, nudil by se na začátku i konci, ale kdo by stál o kriticko-romantický román z 18. století, byl by znechucen prostředkem.

Celá ta pasáž začala prudkým výšlapem po spádnici do kopce po fáborcích, na konci se šlo i přes nějakou skalku, a to pořád ještě šlo, i když to stoupání stálo za to. Jenže za kontrolou vedly fáborky na skálu, odkud byl sice pěkný výhled, ale to bylo všechno. Ještě rozklepaná z výstupu jsem tedy zase sešplhala dolů a skálu obešla, protože jsem viděla pokračující značení za ní, a teprve při ohlédnutí zpět jsem zjistila, že se skutečně měla přelézat celá. Nahoře jsem to neodhalila.

Odtud jsme zase klesali, opět bez cesty a opět po spádnici. Tentokrát už byly v cestě klády, skalky, uklouzaná hlína a celé to bylo docela dlouhé. Jak už jsem říkala - kdybych aspoň trochu tušila, že mám něco takové čekat, užila bych si to. (Jako svého času Josefínku - pamětníci jistě ocení.) Tady mi spíš vadilo, kolik bince mi napadalo do bot a že se začínám vzdalovat průměrné rychlosti, kterou by byl cíl dosažitelný v limitu.

Výšlap vzhůru

Za kontrolou nahoru

Sestup I.

Ve sprše jsem zjistila, že mám na zadku velkej krvavej šlic. Většinu téhle části jsem sjížděla po zadku, tak se asi není co divit.

Sestup II.

Přes potok

Cestou mě došly holky, a tak jsme do údolí k potoku a na následnou kontrolu u vodopádů došly společně. Následný přechod potoka jsem zvládla pomocí Rádiných hůlek, které jsme si házely, a v následném kopci mi to úplně přestalo jít. A protože se setmělo, a já za tmy ráda chodím sama, doufala jsem, že mi holky utečou, a já pak sice budu posledním člověkem na trase, ale to mi přece nebude vadit, ne?

Jenže holky mi neutekly. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistila, že to není tím, že by na mě čekaly, ale že samy odpočívají; a když jsem gel, po kterém se mi udělalo zle, zajedla ještě sójovým sukem, připojila jsem se k nim zpátky a po zbytek trasy jsem byla moc ráda, že jsem to udělala a že byly ochotné se mnou jít.

Před druhým průchodem občerstvovačkou na útulně Mates nás trasa ještě zcela bezdůvodně shodila z kopce dolů ke kontrole, u které nebylo vůbec nic zajímavého, a pak nás zase vyvedla na hřeben, ale protože z Matese už se podle profilu na mapy.cz mělo jen klesat, (do cíle chybělo 25 km,) nepropadla jsem trudomyslnosti úplně. Ono to stejně tohle všechno bylo od hladu.

Na Matesovi na nás už nikdo nečekal, ale zůstala tam bedna s jídlem a pitím a taky banda Poláků, kteří tam přišli tábořit a měli ohýnek, ke kterému jsme se po doplnění zásob vlísly, abychom se ohřály. Do té doby jsem šla v tričku, ale tady jsem oblékla vestu a bundu a druhou mikinu jsem půjčila Rádě, protože se citelně ochladilo.

"You can stay here," nabízeli nám Poláci.
"Or you can go with us," nabízela jsem jim na oplátku, i když byl oheň skvělý.

Zmrzlíci

Tentokrát už jsme věděly, kudy dál - pokračovalo se po té cestě, na které jsme se při bloudění potkaly. Bylo to z kopce, ale běžet se už nechtělo, jen Petra byla ještě naspeedovaná, ale i ta to udržela v mezích. Nakonec se ukázalo, že ten výškový profil byl hodně obecný a vyhlazený a různých kopečků bylo cestou ještě mrtě, ale už nebyly tak zabijácké.

Jenže přišla další rána. Holky přijely s další kamarádkou, která nám dala zásadní informaci: cíl se o půlnoci, tedy s limitem, zamyká. Žádné čekání na opozdilce, nic takového. Limit = konec.

Naše motivace zmizela jako pára nad hrncem, a kdo ví, jak by to celé skončilo, kdyby to nebyla holek první stovka a kdyby se nekously, že těch sto kilometrů prostě chtějí ujít. A když mě k tomu přesvědčily, já zase přesvědčila je, že když už do toho cíle půjdeme, tak že cestou absolvujeme všechny kontroly, a tak jsme se navzdory všemu škrábaly na všechny vrcholky nad hřebenovkou, ačkoliv na ně nebyly vidět odbočky a z vyhlídek už ve tmě nic nebylo.

Jednu jsme nenašly. Všechny tři jsme viděly cedulku značící 50 metrů do kontroly, všechny tři jsme po ní koukaly a neviděly jsme ji ani jedna. Vyfotily jsme se u rozcestníku jako důkaz, ačkoliv bylo v pravidlech jasně psané, že "závodník, který nebude mít v cíli označené některé ze stanovišť trasy, bude nekompromisně diskvalifikován," jenže když beztak nenavěšeli všechny kontroly a v cíli nikdo nebude... ach jo, hrozně mě to celé štvalo.

Na občerstvovačce na 91. km jsme našli další bednu s jídlem a pitím, a i v ní byl suchý chleba, takže jsem se jím zase nacpala, zajedla to jablkem a do batohu strčila banán, až zase přijde hlad, (který mě tímhle závodem provázel celou dobu,) a pak už to bylo do cíle jen deset kilometrů. A co víc, Ondra, který tam dorazil deset minut před limitem, mi zjistil, že na nás sice nikdo nebude čekat, ale že jídelna a sprchy zůstanou odemčené a že tam budou nadepsané diplomy, které si můžeme vzít, jen si do nich musíme samy doplnit čas.

S chybějící kontrolou na Kovadlině

Břidličný vrch

Ke konci sedla na Petru krize, (taky je to jenom člověk! celou dobu působila spíš jako superman, což se lidem na první stovce obvykle nestává,) a aby se to vyrovnalo, mně dosvítila čelovka. Vzala jsem si s sebou totiž novou Petzl Reactik Plus, se kterou jsem dosud jen párkrát běžela za tmy do práce, a protože jsem ji přes den dobila z powerbanky, myslela jsem si, že to bude v pohodě; jenže nebylo; a navíc se ukázalo, že když se dobíjí, nesvítí. Takže jsem do jednoho slotu powerbanky píchla zhaslou čelovku a do druhého mobil svítící bleskem a šla s mobilem. A jestli vám někdy přišlo, že je blesk na mobilu děsně jasnej, tak ne, není, a hledat podle toho značky je zhola nemožná věc.

Na poslední dvě kontroly jsem se od holek oddělila. Petra šla zabalená v termofólii, zlatě se blýskala a hlasitě šustila, a Radka měla tu svoji zmuchlanou pod mikinou na břiše, aby odizolovala aspoň trochu tepla. Já se třásla ve svých svršcích, ale víc jsem toho neměla a stejně jsem byla tempově nekompatibilní, protože co jsem nahnala na rychlosti, to jsem ztrácela ve křoví, protože na posledních dvaceti kilometrech mi žaludek úplně vypověděl službu, a cokoliv šlo dovnitř, muselo okamžitě i ven.

V lesích nad Račím údolím bylo hrozně moc stanů i vandráků pod širákem a několik z nich jsem svým světlem vzbudila. Cesta na zříceninu a následnou vyhlídku byla nakonec ještě mnohem zdlouhavější a náročnější, než jsem podle mapy čekala, a závěrečný sestup bylo už ryzí utrpení, protože to zase hrozně klouzalo. A pak jsem zjistila, že jsem nesešla přímo u cíle, ale že ještě musím údolím kus projít.

Taky jsem už od první noci měla drobné halucinace - mozek si hýbající se předměty (poletující listí, odkopnuté kamínky a tak) nahrazoval zvířaty, nejčastěji myšmi a hady. Teď, druhou noc k ránu, to místo zvířat byli čím dál častěji lidé, což bylo o poznání méně příjemné, ale jsem v tomhle naštěstí stoik, takže jsem moc neplašila. Jenže když jsem obcházela kolem dokola cílové zázemí a hledala ty odemčené dveře do jídelny a zase viděla místo dřevěných soch a samorostů lidi, a pak jsem uviděla dalšího člověka docela zřetelně, byla jsem fakt zmatená, a dokonce jsem si chvíli počkala, jestli nezmizí, když na něj budu koukat. Nezmizel, a poradil mi, které dveře hledám.

V cíli jsem byla po páté ráno, více než pět hodin po limitu.

Poslední kontrola

Minulo už pět dní a já furt nevím, jak se k celé akci postavit. Do všech stovek bez výjimky je vždycky vloženo veliké úsilí a já se to pokaždé snažím oceňovat; jenže když čtu na facebookové události chválu nejen trasy, ale i organizace, mám s tím problém.

Primárně jsem očekávala něco úplně jiného. Zapomenuté hory mají profesionálně udělané webové stránky, skvělé promo fotky, trailerovou ukázku od Bernartwoodu a v porovnání s olafoakcemi docela vysoké startovné - a tak jsem si prostě myslela, že to bude profesionálně zorganizovaná akce.

Jenže i tak bych to dokázala vzít s nadhledem, všechno to chybějící značení a kontrolu, mizerné občerstvovačky bez zázemí pro případ deště, zbytečné tahání nikdy nepoužitého elektronického čipu a fakt, že nejsem ve výsledcích, kdybych cítila snahu závodníky podpořit. Rozeslat esemesky, že se nepovedlo navěsit kontrolu, a počkat v cíli na opozdilce, jak jinde bývá zvykem.

Takhle můžu ocenit jenom nádhernou trasu a minimum asfaltu (tipuju do 5 km) - a ovšem taky všechny dobrovolníky na občerstvovačkách. Nejvíc samozřejmě toho, který nám nabídl své soukromé zásoby.

Je mi to líto, protože Rychlebky jsou nádherné a já bych se do nich ráda vrátila. Příští rok ale určitě zvolím raději Stovku Podkrkonoším, jejíž inovovanou podobu jsem letos vynechala, a pak si pečlivě pročtu ohlasy na Zapomenuté hory, abych věděla, jestli se změnily k lepšímu a jestli má cenu se do nich znovu vydat.

Chci doufat, že ano.

Závěrem poděkování Radce a Petře, že jste tak solidárně bloudily všude tam, kde jsem bloudila já, a že jste mě podržely ve chvíli, kdy se mi demotivované už vůbec nechtělo docházet do cíle. Moc ráda jsem vás poznala.