Piáno a já

Pořídila jsem si dvoje nové noty: první díl z kolekce díla Ludovica Einaudiho a Ghibli Best Stories. Po obojím jsem toužila od chvíle, kdy jsem si koupila piáno, ale jejich cena mi přišla přemrštěná a koneckonců jde všechno stáhnout z internetu. Jenže protože mě hraní ještě pořád nepustilo a protože jsou Einaudi i Hisaishi živí autoři a já jejich hudbu zbožňuju, bylo jen poctivé se konečně plácnout přes kapsu. Zbytek Einaudiho kolekce bude brzy následovat - první díl jsem chtěla kvůli Nuvole Nere, ale taky jsem hrozně zaposlouchaná do Leo a nutně se to potřebuju brzo naučit hrát.

Piáno je zajímavá věc. Nejčastěji hraju před spaním, abych si vyčistila hlavu, protože piáno rozptýlené myšlenky neodpouští: musíte koukat do not, pamatovat si polohu obou rukou a poslepu trefovat vzdálenost mezi klávesami a správné umístění prstů při akordech, pamatovat si křížky nebo béčka, šlapat na pedál a mít správný rytmus. Je to koordinace tolika různých věcí, že mě pořád ohromuje, že jsem schopná některé věci zahrát.

Nehraju dobře. Znám lidi, kteří si sednou na stoličku a podle not, které vidí prvně, vystřihnou skladbu jak z youtube. Já dlouho nacvičuji, obvykle přes sluchátka, protože se děsím možnosti, že by to někdo mohl slyšet přes zeď, a protože mám mizerný smysl pro rytmus, stojí mě dlouhou dobu, než se ho naučím správně - to je pro mě zdaleka to nejtěžší. (Metronom nepomáhá a cvičit s puštěnou skladbou mě nebaví.)

Taky si občas googlím některé zkratky a ozdoby, protože je to už dlouhá léta, co jsem chodila do hudební nauky, a stejně jsem většinu hodin strávila místo v učebně na hřišti. Třeba v Nuvole Nere jsem narazila na arpeggio a trylek a hrozně mě to teď baví hrát, když už vím jak. A když se mi nedaří danou věc vygooglit, prostě vyfotím noty a pošlu je s prosbou o radu Alfíkovi.

V Ghibli Best Stories je vtipná jiná věc, kterou nejsem schopná přeložit do srozumitelného jazyka, a netýká se to not: jsou to názvy skladeb, většina jich je pouze v japonštině bez přepisu do latinky. Ale to nevadí, mám dost času, teď jsem úplně poblázněná Einaudim.

Když si to chci proložit něčím jiným, hraju soundtrack z Hry o trůny. Ta melodie je úžasná - má neuvěřitelnou sílu v akordech levé ruky, úplně magický účinek, a to i když to zatím pořádně neumím. Teda začátek mě tam úplně nezaujal, a tak to hraju zprostředka, kde začíná právě ta linka levou rukou; holt se to budu muset později doučit celé.

Vůbec mi není jasné, jak jsem jako dítě mohla hrát doma na klasický klavír, kdy všichni slyšeli mé nácviky, a jak jsem mohla zvládat hrát před učitelkou, protože posluchače těžce nezvládám ani ve svém věku. Vůbec se nedivím, že jsem to tehdy nesnášela - bylo to pro mě zdrojem obrovského stresu, protože jsem sama věděla, že nejsem dobrá, a navíc mě hodnotili všichni v doslechu. Takže jsem hrála co nejmíň, abych se všem komentářům vyhnula, a o to horší to bylo - začarovaný kruh. Kdybych tak tehdy měla výstup přes sluchátka...

Doteď jsem alergická na veškeré komentáře. "Nemělo by se to hrát trochu rychleji?" "Pěkné, ale přišlo mi, že ti tam trochu ujíždí rytmus." "Bude to skvělé, až to dopiluješ." Vlastně mi vadí i otázky na to, jestli ještě hraju, protože mám pocit, jako by mi bylo znova deset a dospělí mě kontrolovali, jestli to neflákám.

Je to koníček. Občas mám období, že hraju na piáno; a občas si čtu nebo vařím nová jídla. Občas píšu a občas se učím nové věci do práce. Piáno je nejpravidelnější, protože mi pomáhá lépe usínat, což je můj dlouholetý problém; a navíc se jím dají skvěle vyplnit hluchá místa, kdy na něco nebo někoho čekám. Ale je to jen koníček, nemám žádné ambice. Nepotřebuji skladby pilovat do úplné dokonalosti, raději se jich učím více najednou, protože se mi líbí ty melodie. Ale pořád mě to moc baví.

To je odpověď na všechny ty otázky, co už umím: Nic, ale miluju to.