Výletování s kytarou po Kokořínsku

28. prosinec 2020 | 06.00 |
blog › 
Výletování s kytarou po Kokořínsku

Druhý prosincový víkend jsme si udělali výlet na Kokořínsko. Spaní pod převisy, sezení u ohně, kytara a zpěv, opékání buřtů (a steaků)... neměli jsme se špatně.

IMG_0119

S Pepou jsme vyráželi už v pátek po práci a s Luckou jsme se sešli v sobotu ráno. Byla by jela s námi, kdyby neměla domluvenou holčičí jízdu se svou neteří - podle fotek tam bylo všechno: pleťové masky, lakování nehtů a další kratochvíle, kterým jsme nemohli konkurovat.

My si v pátek - už za tmy - dali ještě jedenáctikilometrový pochod s jednou přestávkou v hospodě. To tu musím vypíchnout, protože lepší pivo jsem ještě nepila: úvodní Šerák polotmavý 11 ° (Holba) byl skvělý, ale absolutně mě nadchl Klíč světlý nefiltrovaný 12 ° (Cvikov). Zůstali jsme tam jen na dvě a polévku k tomu, ale dojem zůstal silný. Navíc byla ta hospoda hrozně zajímavá, ozdobená fotkami nerozeznatelných od maleb, moc pěknými, a taky sklářskými výrobky, a obsluha skvělá a vůbec. Takže až budete v Želízech, tak hostinec U Blanky, jo?

Jo a taky jsme cestou potkali poníky, kteří byli hrozně mazliví, což se dost vysvětlovalo tím, jak mi jeden pořád očichával kapsy, jestli něco nemám. Nejenže jsem neměla, ale i kdybych měla, tak bych nedala; ale zato jsem je pomazlila, protože to se smí.

IMG_0008
Takové ty fotky z nočních výletů...

IMG_0016
Skalní reliéf Had

Na spaní jsme si vybrali hezkou jeskyni, sice trochu malou, ale zase se separátním výklenkem na oheň. Dřeva byl les přeplněný a doslova se stačilo natáhnout a člověk měl další uschlý stromek, a protože s sebou vzal Pepa pilu, vzplál oheň skoro okamžitě. Já si na něj spořádaně vzala klobásu, ale Pepa se vytáhnul a místo prutu si vyřezal rozvěrák, protože s sebou měl na večeři půlkilový steak. Nevěřila jsem tomu, že ho skutečně kvalitně udělá, ale měl ho přesně medium rare.

Došlo i na hraní a zpěv. Já teda hrozně brzo odpadla, protože to je to, co večer dělám, asi stáří nebo co, ale následky se nesly do rána - když jsem si začala při balení věcí už poněkolikáté broukat Červenou řeku, vytáhl Pepa ještě kytaru, aby mi ji přehrál, protože bych se jí jinak do konce víkendu nezbavila.

IMG_0029
Příprava na oheň

IMG_0018
...a ještě lavičku

pise.cz/img/416420.jpg" alt="IMG_0052" width="680" height="453" align="absMiddle">
Fakt.

IMG_0058
Výsledek ale dobrý. Příště to ještě vylepšit marinádou nebo aspoň solí a bude to tip ťop.

S Luckou jsme se sešli skoro na minutu přesně, ačkoliv jsme byli bez signálu. Dobře my.

Cesta ten den vedla Kokořínskem v té nejčistší podobě: pískovcové skály, jehličí na bílém písku, mechem porostlé lesy a náhle se zjevivší planinky jako stvořené na táboření. Je to krásný kraj - úplně Máchovi závidím, že ho mohl objevovat ještě v době, kdy nebyla turistika v módě, takže to byla skutečně neprobádaná oblast.

Jo a klasické vandrování s Pepou:
E: "Já si musím odskočit."
L: "Tak já si zatím vytáhnu něco k jídlu."
P: *nemluví, ale najednou tam hoří oheň*

Lucka3
A když oheň, tak slanina.
(To koukáte, že už dokážu vydržet v dřepu, žejo? To koleno mě pak bolelo jenom tři dny.)
(Fotila Lucka)

IMG_0114
Kokořínské pěšinky

K večeru jsme došli do Drákulovy krčmy, o které Pepa hrozně básnil, ale jako zas takový terno mi to nepřišlo. Vývar za 85 Kč si nedávám ani v Praze, víme? Ale měli dobré domácí housky a všechny hlavní chody byly - no, asi rumunské, když Drákula, ale proč mám pocit, že srbské? Prostě balkánské. Dali jsme si dohromady nějaké fazole a byly fajn. Vůbec ale nechápu, že tam bylo tak narváno, že jsme si úvodní pivo museli dát na zahrádce, ačkoliv bylo jen velmi těsně nad nulou a navíc ještě tma.

Pepa je jakožto kuřák úchvatnej zvěd. Seděli jsme totiž vevnitř s jinou skupinkou vandráků, kteří nám nebyli úplně sympatičtí, protože vypadali jako alkoholici - rychlá smrt, a tak jsme váhali, jestli máme jít spát podle plánu na Kostelíček, který je dost známý, abychom je tam nepotkali; ale když se od nich dva kluci zvedli s krabičkou cigaret, vystřelil Pepa taky ven a vrátil se s potěšujícími zprávami: budeme tam sami, oni jdou spát do nějakého srubu poblíž.

IMG_0146
Drákulova krčma

Kostelíček. Legendární spací místo, o kterém jsem slyšela už mockrát, ale ještě tam nebyla.

Je to velká jeskyně s lavičkami a schody ve skále až na vrchol, takže vlastně na střechu jeskyně, kde je další pěkný plácek. Jediné mínus je, že je okolní les úplně vysbíraný od dřeva a že se tam leze po skále, což je s dřevem nepraktické. Na sběr jsme se vrhli s vervou - jeskyně je situovaná ve svahu a slézala jsem až dolů k útesům, přičemž ani ostatní nenacházeli nic blíž, ale nakonec jsme toho shromáždili dostatek.

IMG_0149
Kostelíček

IMG_0155
Příprava na oheň

A pak tam přišli další tři lidi. Já zrovna zpracovávala nasbírané dřevo, takže jsem je ještě vyslala taky sbírat, protože přece nebudeme oheň živit jen ze svého, a pak se sedlo, opékalo, hrálo a zpívalo. Já v ohni uvařila několik ešusů grogu, po kterém se jen zaprášilo, (a fakt nevím, jak by hygiena trasovala tyhle kontakty, kdybychom si předali covid,) a pak mi bylo dobře. Pepa opekl další steak, což mělo tu zábavnou vsuvku, že mu v jednom kuse hořel rozvěrák, takže byl steak oflambovaný, ale dobrý. A jak často si svým jídlem můžete svítit, když ho připravujete, žejo.

Akorát teda tam jeden z těch kluků oheň rozfajroval tak, že se u něj nedalo sedět a Pepa to odnesl spáleninami i s puchýři od kovových cvoků na kalhotech, a přitom spálil všechno dřevo, takže jsme tam nic nenechali dalším přespávajícím, ačkoliv jsme toho nasbírali opravdu dost. A taky když jsem odpadla (jako vždycky první) a šli spát i ostatní, zůstal u ohně další z cizích kluků s Pepovou kytarou, na kterou se snažil učit, vůbec mu to nešlo a mě to při mé snaze usnout pěkně vytáčelo.

IMG_0168
U ohně

IMG_0180
Pochode- teda, steak.

Zase ale vstávám první, když už chodím první spát. Díky tomu jsem vyplašila několik srnek, když jsem vyrazila do lesa s foťákem, které utekly k mým útesům se suchým dřevem. Večer tam zas znělo hrozně moc sov, asi puštíků...

Ten den už jsme jen došli zpátky k autu, bylo to pár kilometrů. Cestou jsme prolezli Rozbořenku, úchvatné skalní příbytky, a taky zjistili, jak těžké je najít bílou březovou kůru, když ji člověk potřebuje. (Na zdobení svíček. Proto já na Vánoce rozdávám jen láhve vína a bonboniéry.)

A pak jsme jeli domů.

Bylo to moc fajn. Vůbec netuším, proč jsem Kokořínsko při výletování tak dlouho opomíjela... vlastně asi kvůli turistům? Ale v prosinci dobrý! Tak snad někdy zase.

IMG_0201
Ještě Kostelíček za světla. Skvělé místo.

Zpět na hlavní stranu blogu