Quo Vadis 2021

Noční padesátka. Co si budeme - nejvíc jsem se těšila na vyhlídku na Josefínce, protože jsem na ni měla samé skvělé vzpomínky. Počáteční příjemné teplo vystřídalo ranní sněžení a dopolední mrholení, ale bláta bylo málo a celé to bylo moc pěkné.

Quo Vadis
sobota 17. 4. 2021, start 22:28 (průběžný 20:42-1:02 ve dvouminutových intervalech)
start v Ústí nad Labem, cíl v Lovosicích

Vzdálenost: 51,04 km
Nastoupáno: 2490 m+

Čas: 12 hod 31 min
Čas pohybu: 12 hod 4 min

Rychlost: 4,2 km/h

Pořadí: 85. z 119 startujících a 104 dokončivších
Pořadí v ženách: 26. z 33 dokončivších

Stránky pochodu ZDE, facebooková skupina ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.

Asi jsem si to nenaplánovala dobře.
V pátek 22:30 start padesátky.
V sobotu 9 - 18:40 škola.
V neděli 8:50 odjezd na týdenní přechod Šumavy.
Trochu jsem zvažovala, jestli Quo Vadis přece jen nevypustit, ale nakonec byla jako nejpostradatelnější položka vyhodnocena sobotní škola. Přednášky si odsleduju po návratu z Šumavy - a budu doufat, že se neříkalo nic důležitého mimo záznam...

Připravám (na cokoliv) jsem moc nedala. Něco málo jsem si sbalila na Šumavu a na Quo Vadis jsem z čelovky vyndala vyteklé baterky a oškrábala kontakty, aby svítila, ale většinu času jsem v pátek po práci pracovala na seminárce, která má tak příšerné téma, až mě baví. (Analýza budovatelského filmu Veliká příležitost z roku 1949 se zaměřením na ovlivnění dobovými společenskými a politickými podmínkami a projevy doby.)

Svoje startovní okno jsem sesynchronizovala s příjezdem vlaku, který měl přijíždět ve 22:11. Žejo, na start to mělo být jen něco přes kilometřík, to za sedmnáct minut musí klapnout. Že vlaky občas mívají zpoždění, mi došlo až cestou, ale ten můj se vytáhl. Bylo to potřeba, protože já samozřejmě byla zmatkář jako vždycky, takže jsem vyběhla za špatnou stranu z nádraží, pak chvíli běžela po chodnících po špatné straně silnice, po zadku sjela mokrý travnatý násep, pokračovala po obrubníku a pak po dalších chodnících... no co vám budu, moje rezerva čítala dvě minuty a dorazila jsem pěkně rozehřátá. Další volné startovní okno bylo až hluboko po půlnoci, takže uf.

Na startu, závodnice po mně

Start byl zase zcela samoobslužný, jenom Olaf uvnitř auta zapisoval, které číslo vybíhá.

Já se ujistila, kterým směrem běžet, a vzdálila se opačným, abych mohla fotit závodnici po mně, takže Olaf na mě volal, že jdu špatně už od startu, a nutno dodat, že to bylo jediné místo, kde jsem "zabloudila". Což teda není mojí šikovností, ale jako vždycky skvělým označením trasy odrazkami.

Začátek trasy byl výživný. Trasa dost korespondovala s Loučením, kde jsem byla v prosinci, a taky s Pochodem krajem severočeských jednotek, kde jsem byla v červnu, (čímž jsme takřka vyčerpali výčet všech mých loňských pochodů,) a tak jsem dopředu věděla, kde všude se budeme škrábat na hřeben nad řekou a kde zase padat dolů.

Stoupání na hřeben nad řekou

Ústí nad Labem

Co jsem si pamatovala už mnoho let, byla vyhlídka Josefínka. Ta utkvěla. Pravda, tehdy byla na 160. kilometru, což udělalo svoje, ale i tak jsem měla očekávání veliká. Hned jak jsme došli ke skalkám, jsem odložila hůlky, že si je vezmu cestou zpátky, a pak už nás pár náhodně se scuknuvších lidí postupovalo po hřebíncích vstříc Labi. Bylo tam pár míst, kde bylo vhodné se přidržovat skály, a když jsem vylezla na poslední skalku, objevilo se pode mnou moře čelovek. Trochu jak v Cimrmanově dole, kde se hromadili horníci - tady byl problém v jednomužné stezičce a problémem se dohodnout, jestli nejprve celý dav odejde, nebo noví, kontrolychtiví lidé přijdou.

Vyhlídku Milenci jsem si nepamatovala, ale ve tmě neměla velké kouzlo, jen se k ní prostě šlo dlouho dolů. Vlastně jsem tam nepostřehla ani tu vyhlídku, přišlo mi to dost v lese. Na ní mě předběhli běžci včetně Aleše a Joži.

Josefínka

Mlynářův kříž

Až na tyhle davové atrakce jsem šla sama a vyhovovalo mi to. Už jsem to potřebovala - utřídit si myšlenky, zpracovat zážitky, zamyslet se nad životem. Ve tmě to jde nejlépe. Na druhou stranu jsem na to nepotřebovala celý pochod, a tak jsem se na Honzově kontrole přistihla, jak se snažím vymyslet zápis, který by postihl, že se tam sešla startovní čísla 7, 17 a 117. Došla jsem k (n "1") 7 a vůbec se mi to nelíbí, protože nevím, jak označit, že nejde o násobek, ale o zápis. Ještě jedněmi uvozovkami?

U Honzy na kontrole jsem zjistila věc, která mi dost zkazila náladu: někde cestou jsem vytratila kelímek na pití, který jsem loni dostala od kamaráda a který jsem si oblíbila. Honza mi tam obratem uřízl láhev, abych měla z čeho pít, a na další kontrole i v cíli měli plastové kelímky, ale chápejte! On byl tak skvělý!

První občerstvovačka. Honzovy fotky z kontroly zde.

Jedna z kontrol byla na rozhledně Radejčín a na těch schodech se mi začala motat hlava cestou nahoru i dolů, páni. Navíc v noci jsou ty výhledy do kraje trochu ošizené. Pak se naběhlo na úsek, který si pamatuju z roku 2014: dva kilometry po uzavřených kolejích. Tehdy jsem tam šla s čerstvě podvrtnutým kotníkem, ale ani letos to nebylo o mnoho lepší, protože prostě chůze po pražcích.

(Naše pátrání vedlo k překvapivému zjištění: Jára Cimrman, přestože nebyl vysokého vzrůstu, měl neobyčejně dlouhý krok. Zatímco krok normálního muže měří v průměru asi 70 cm, krok Járy Cimrmana byl 90 cm dlouhý. ... Představíme-li si, že za sedm let oběhl se svým trakařem celou českomoravskou železniční siť, měřící tehdy 6280 kilometrů, a že vzdálenost mezi pražci Rakousko-Uherských železnic činila přesně devadesát centimetrů, je Cimrmanův krokový defekt vysvětlen.)

Totiž k tomu podvrtnutému kotníku: Tady se mi to taky povedlo. Kousek za Milenci jsem špatně došlápla, zavyla, poskočila a bolest mi z kotníku vystřelila až do kolene. Dobré bylo, že to bylo na zdravé noze, takže tohle koleno zbytek pochodu pěkně doplňovalo bolest z operovaného kolene, kterému pochod příliš nesedl; horší bylo, že jsem už od startu (a celou cestu do cíle) měla skřípnutý sval ve spodní části zad, kterému to poskočení neudělalo zrovna dobře. Ono celkově ta záda byl největší problém, protože se s nimi nedalo ani popoběhnout, maximálně tak rychle cupitat. Ach jo. Nicméně kotník bolel jen pár kilometrů, takže aspoň tahle bolístka zmizela ještě cestou.

Rozhledna Radejčín. Líbí se mi, jak i v té naprosté tmě dokázal foťák vytáhnout ze smogu na obloze dostatek světla a jak díky tomu mají fotky ďábelskou atmosféru.

Kletečná

Před úsvitem

Udělalo mi radost, že jsme nelezli na Kletečnou, ale jen ji obešli, a na Paškapoli byla další živá kontrola, druhá a poslední. A co víc: měli kafe! Snila jsem o něm od pátého kilometru - ne že bych snad usínala, spíš jsem byla dost bez života a měla na něj děsnou chuť. Snědla jsem k němu dva banány a bylo mi hej.

Dobře že tak - před touhle kontrolou začalo sněžit a nepřestalo, dokud jsem neslezla z Milešovky, což bylo o dvě hodiny později. Nejprve jsem si myslela, že se to neudrží, pak jsem si myslela, že ležící poprašek roztaje, sotva vyleze slunce, a nakonec jsem musela přehodnotit i to - to jsem totiž byla na Milešovce, ech.

Jo a v 5:27 začali zpívat ptáci. Chápu, že je divný to psát na minutu přesně, ale oni vážně spustili všichni najednou! Do práce většinou vybíhám v 5:35 a to už bývá koncert v plném proudu, tak mě potěšilo, že jsem konečně jednou na představení dorazila včas.

Posněhává

Na kontrole

Cesta do mlhy

Tohle asi jen tak nesleze, že?

Cesta na Milešovku byla sice dlouhá, ale schůdná. To až dolů to bylo o zlomkrk - už když jsem potkala dva, kteří šli dolů, jsem si o tom mohla udělat obrázek, protože přesně ve chvíli, kdy byli na dohled, to jednomu podklouzlo, a o pár vteřin později, když jsem koukala jinam, jsem slyšela zaklení druhého.

Klouzalo to hrozně. Kde jen zůstaly mé nesmeky? (Ve skříni.) Bez hůlek by to bylo ještě horší, jednou jsem na nich zůstala viset v opravdu krkolomné poloze a jen mě jímalo horko, když jsem si představovala, co byl udělal při pádu můj skříplý sval.

Pod Milešovkou už sníh neležel - byl to jediný kopec v okolí, na němž pod dosud holými stromy prosvítal.

Na Milešovce u kontroly

Cesta dolů

Tady už to bylo konečně schůdné...

Další cesta vedla Opárenským údolím, které by se mi možná líbilo při cestě na kole, ale pěšky už jsem měla zpevněných cest akorát po krk. Obě kolena mě bolela, chodidla bolela, problematický nárt bolel... už od cesty z Milešovky jsem začala vyhlížet nějakou suchou lavičku, ale samozřejmě jsem si to vymyslela až za posledním přístřeškem, takže kde nic, tu nic. Nakonec jsem se tam na pár minut usadila na lavičku pod stromem, ze které jsem pak měla úplně mokrý zadek, ale pomohlo to, nohy se za tu chvilku vzpamatovaly. Jediných pár minut ne na nohou.

(Samozřejmě byl přístřešek s lavičkami tři minuty chůze daleko.)

Opárenské údolí

Hrad

Moje hůlky na kontrole, ať mám na nějaké fotce aspoň kus sebe.

Posledním kopcem na trase byla Lovoš, ale zůstala jsem v úžasu, že jsme na něj lezli z té civilizované strany, kde je stoupání pozvolné. Páni, tudy chodit častěji, tak ho možná snáším mnohem lépe? Jakože ne-nesnáším. A nahoře poslední kontrola a dvojice, se kterou jsem se míjela už od Paškapole a která mi dodávala naději, že jsem na celém světě nezůstala samojediná, protože ač sobotní ráno/dopoledne, turistu jsem nepotkala jediného. (Ono teda sice už nesněžilo, ale drobně mrholilo.)

Dolů jsem to po té strmé pěšině scupitala a docela mě to bavilo. Více pochodů v tomhle směru!

A pod Lovoší, hned na konci první ulice, byl cíl.

Stoupání březovými hájky

Výhled z Lovoše, což byla příjemná změna po mracích na Milešovce

Cíl

Na vlak jsme pak šli ve třech, respektive na nádraží ve čtyřech, Kristýna tam šla pro auto. Cestu už jsem si z nesčetných pochodů dostatečně pamatovala, že jsem nemusela koukat do mapy, a protože jsem chtěla stihnout vlak, nasadila jsem ostřejší tempo, které bylo vypočítanější, než jsem čekala, stihli jsme to na minuty přesně.

S Pepou a Lumírem jsme si pak přisedli do kupé ke slečně, která se zabalila do zimní bundy s kožíškem a otevřela okno (takže jestli nastydnu, bude to z vlaku) - a nemůžu se rozhodnout, jestli to bylo kvůli covidu, nebo jsme jí smrděli. (Ale objektivně zváženo asi spíš kvůli covidu, vážně.)

A tím Quo Vadis skončilo. Dalo mi zabrat víc, než jsem čekala, a v sobotu jsem pak usnula v pět, což při budíčku taky v pět nebylo až tak od cesty.

Opět nemůžu dostatečně zdůraznit obdiv, že do toho organizátoři šli navzdory všem restrikcím a jak skvěle se poprali se všemi hygienickými nařízeními. Trasa byla tradičně krásná, občerstvovačky bohaté, lidi skvělí a celé se mi to moc líbilo.