TŘEBA: Z dvaceti holek na startu jsem znala tak tři, a to do toho počítám i sebe. No a jedna z nich vyhrála, a zrovna do ní bych to vůbec neřekla! ANEBO: Třetí letošní start a třetí bedna, se to na mě úplně lepí, je to jako prokletí, nemůžu se toho zbavit! ANEBO: Jsem krásná a inteligentní, a ještě tak talentovaná! Jak se mnou můžete vydržet? ANEBO: Ty bronzy už začínaly být o ničem, tak jsem to urvala na zlato. ANEBO: ...anebo už radši nic, ta základní myšlenka v tom je, jen jsem si nemohla vybrat :)
Vzdálenost: 55,76 km
Nastoupáno: cca 1800 metrů (jeden přístroj 1632 m+, druhý přístroj 2760 m+)
Čas: 9 hod 7 min
Rychlost: 6,11 km/h
Pořadí celkové: 16. z 92 startujících a 78 dokončivších
Pořadí v ženách: 1. z 23 startujících a 21 dokončivších
Stránky pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, naklikaná trasa ZDE, výsledky ZDE.
Tomáš Vrzáček - reportáž ZDE
Katka Dlouhá - reportáž ZDE
Pavel Koza - reportáž ZDE
Olaf Čihák - fotogalerie ZDE
Příprava:
- Napsal mi Martin, že mě nenašel na startovce na Kysuckou stovku ani na Quo Vadis, tak jestli s ním nepůjdu proběhnout kus trasy Dne cesty. To není 'přijdu, zaplatím, jdu'? Tak jsem se přihlásila.
- O týden dřív mi vrátili opravenou čelovku z Kronia. V pátek po práci vracím řemení na své místo, což je práce, u které se vždycky děsně vyzuřím.
- Protože nejde zkontrolovat, jestli se jim to povedlo opravit, beru s sebou starou náhradní Petzlovku a dokonce v ní měním baterky. To probíhá tak, že strhám starou izolepu, vyměním baterky a znovu pečlivě zalepím. Pacičku, která by kryt držela, už tam nemám ani jednu.
- Mám po práci nezvykle moc času, tak si ještě tisknu tahák s profilem trasy. Zjišťuju, že půjdeme jenom přes dva kopce.
- Je to jenom padesátka, tak beru jednu láhev pití a pár tyčinek. Hůlky nechávám doma, protože jsou cestou jen dva kopce a koneckonců - kouknu z okna a vidím skoro léto, u nás v Praze. Nové boty mám od Zimou nezimou docela rozšlápnuté, takže beru ty. I když je to jenom padesátka, nakonec beru i všechno oblečení, které nosím na letní padesátky - tenkou mikinu a tenkou bundu.
- Prohlížím startovku. Skoro nikoho neznám, ale startuje spousta holek. Z kluků poznávám Jožu Harčárika, tak mám komu fandit. Nezklamal.
Vlakem z Prahy nás jelo dvacet, takže panovala čilá zábava. Odjížděli jsme před půlnocí, takže nebyl problém si posedat, takže jsem se už ve vlaku z Ústí do Teplic přebalila do běžeckého, abych nemusela nic řešit na startu, a to samé naproti mně udělal Olda. Takže jsem měla z první ruky, když zjistil, že si čelovku zapomněl doma v nabíječce. Krok slepé důvěry v pašáky ve Fénixu se mi naštěstí nevymstil, čelovku mi spravili dobře. Olda došel s mým izolepovým speciálem.
Odstartovali jsme někdy po druhé ranní.
Prezence na startu
Petr odpočítává, Olaf - účastník - fotí
Hned v úvodu vystřelilo dopředu několik borců a i ostatní hnali, jako by nemělo být zítřka. Hnala jsem úplně stejně, protože jsem na startu pěkně vymrzla.
Začínalo se výstupem na Cínovec. Do toho kopce se mi šlo dost mizerně, pořád mě někdo předbíhal, pak jsem pár lidí i pouštěla, abych je nezdržovala na úzké pěšince, ale ten kopec neměl konce, bylo to k vzteku. A že bych byla ve formě, se po všech mých zimních a jarních nemocech říct taky nedá.
Ok, kopec měl konce. Zato rozcestník nahoře neměl kontroly. Protože jsme byli v mracích a nebylo skoro nic vidět, vyfotila jsem si rozcestník a zase se pustila dolů, zatímco ostatní se tam ještě chvíli snažili poctivě hledat. Pak mě doběhli a předběhli, což by jako z kopce neměli. Ještěže to byl jenom výlet. Tipovala jsem to, že jsem tak třicátá, takže za mnou ještě pár lidí bude, což je vždycky fajn, a byla jsem si vcelku jistá, že mám před sebou tři holky, které mě předehnaly hned po startu. Při mém tempu byla otázka, kde byly všechny ostatní...
Na Komáří Vížce byla první živá kontrola s občerstvením. Přišla vhod, akorát jsem dostávala hlad a měli i teplý čaj! Ovšem někde mezi prvním a druhým chlebem mě Míra upozornil, že jsem třináctá v celkovém pořadí. Hele, a kam se poděl ten obrovský dav, který byl přede mnou cestou na Cínovec? To znám, tyhlety vtípky, utahuj si z někoho jiného!
Kousek za kontrolou mě ještě zdravila Katka, která tam štrachala v batůžku, ale já se nedám vydeptat nějakým bojem o pozice, třetí místo na desátém kilometru jaro nedělá a stejně mě za chvíli předběhne zpátky a já jsem na výletě. A nejsem soutěživá a vůbec. Jako.
Kontrola na Komáří Vížce. Ty rozhledy do kraje!
Ovšem cesta pod lanovkou do Krupky byla super! Bála jsem se, že to tam bude bez hůlek o život, ale ono to bylo o život i s hůlkami, takže v pohodě. Byl to vážně prudký sešup, klouzalo to a drolilo se to, byly tam drny, nahoře v husté mlze nebylo vidět ani od sloupu k sloupu, takže jsme šli prostě dolů a spoléhali se, že je to tak v pořádku. Bylo to z kopce, takže jsem se snažila běžet, takže jsem několikrát utekla své skupince s hůlkami, kteří běželi opatrněji, ale obvykle jsem pak zabloudila, takže jsem se k nim pokorně vracela a pak už jsem zpomalila na jejich tempo. Moje stehna! Au au! To bylo skvělý!
Došli jsme brzy do Teplic, které jsme obcházeli po obvodu, a tam jsem zjistila, že jsem organizátory hrubě podcenila. Moje úvahy vedly směrem, že je to padesát kilometrů a snad ani nebude pršet, takže dokončím na pohodu a se suchýma botama (pro mě je to synonymum), ale do cesty po odrazkách se tam postavil močál, který se nedal projít suchou nohou. Tak mám aspoň ověřené, že jsou nové botky v pohodě i za mokra.
Hrad Doubravka, kde měla být živá kontrola, vypadal v profilu trasy jako takový bobeček, jakože to asi bude trochu do kopce, ale ne moc. Jenže pracovat s daným terénem se musí na maximum a lezli jsme to nahoru napříč vrstevnicemi, takže mi nakonec dal docela zabrat.
Nahoře byl čaj a kola a taky obložené chleby a uzmula jsem si jedno jablko, takže čiré obžerství. Akorát se rozednívalo, takže jsem i mohla uklidit čelovku. Měla jsem velkou radost, že vydržela svítit celou noc. Zjistila jsem, že na Komáří vížce asi fakt nekecali a že jsem opravdu třináctá celkově a první holka. Což nutně vzbuzuje otázku, kam se podělo těch dvacet lidí přede mnou a taky ty dvě holky? To všichni nějak masivně zabloudili? Nebo jsem je předehnala nějak... kvantově? Nebo jsem si je jenom vymyslela?
Hrad Doubravka
Na kontrole
Vybíhala jsem odtamtud s Michalem a jeho psem. Ten se taky divil pořadí, že měl pocit, že je tak třicátý, takže prostě nevím. Tempo nebylo úplně kompatibilní, ale snažila jsem se, protože jsem měla hroznou touhu si povídat. Jeho cyklistické plány a historky stály za to.
Jak jsme šli ovšem dál, tak Michal, místní znalec bydlící o dva kilometry vzdušnou čarou dál, začal vyjmenovávat, co nás čeká: teď sejdeme po té červené na asfaltku a to vůbec není pěkná cesta, bude to dlouhý a prostě asfalt, vůbec nevím, proč to vedou tam... jako já to nepotřebovala vědět dopředu! Co to je za spoilery? Já se ráda budu těšit na hezké úseky, ale dopředu vědět, že to bude stát za nic? Děkuju pěkně!
Takže prima, že jsme z té červené zavčasu uhnuli na vlastní značení a šli po moc krásné cestě přes Supí vrch. Akorát o něco dál jsem se divila, že jsme ještě nepotkali kontrolu, a Michal se divil, kterou myslím, a nějak jsem úplně zapomněla, že jsem si ji o deset minut dříve na tom Supím vrchu zapisovala.
Rozhledy nebyly nic moc, ale nepršelo, to mi ke štěstí stačí
Supí vrch
Tajná kontrola
A ještě kontrola o kus dál
Vůbec jsem se netěšila na Milešovku, ty kopce mi tu byly hodně nepříjemné, byla jsem do nich úplně marná, a navíc už dlouho před ní to bylo do kopce, takže jsem byla marná... no ale šli jsme po silnici a vedle nás byl pěkný kopec, který měl nahoře stromy pocukrované sněhem a ještě výš mizel v mracích. "Jé, to je krásný," pravila jsem rozněžněle. "No kruci, tak to bude klouzat!" bylo mi odpovězeno. Fakt, že to je Milešovka, mě spolehlivě odněžnil. Jestli jsem si ty hůlky přece jen neměla vzít?
No a pak jsme potkali nějaké starší turisty, kteří šli dolů, a jeden z těch chlapíků, když mě uviděl bez hůlek, pravil nadšeně: "Nahoře je to úplně pod ledem! Hrozně to klouže!" ... Co mají všichni s těmi spoilery trasy jako??? A Daenerys Targaryen v Tanci s draky umře, jako!!! Jděte do háje, já to nepotřebuju vědět dopředu!!
Z dálky pěkná
Z blízka nakonec taky dobrý
Tenhle seběh byl nakonec z celého pochodu nejlepší
Cestou nahoru mi kluci utekli. Žádný div, byl to kopec. Cesta vzhůru vedla po sněhu, ale musím opět pochválit boty, že mi to ani jednou nepodklouzlo, držely jak přibité. Nahoře byla kontrola v chatě, kde jsme si dávali razítko do itineráře. K jídlu jsem si dala litr džusu s vodou a zeleninový vývar. Chata byla po změně majitele otevřená druhý den a bylo to tam mnohem sympatičtější než na Loučení, kdy se tehdejší obsluha tvářila, jako by jí trhali zuby.
Dolů jsem sbíhala a moc mě to bavilo. A boty neklouzaly, uf! V přístřešku skoro dole jsem potkala nějaké výletníky, kteří nabízeli čaj a informovali, že jsem první holka, a byli zvědaví, jestli jsme jako vybíhali i tu Milešovku a jak jako to závodění probíhá. No... to si tak jdete na výlet... a ti lidi před vámi zmizí, víte?
Velemín, motorest poprvé. Joža, který doběhl do cíle po 6 hodinách a 9 minutách, tam ještě seděl. Mám ráda, když vyhrávají lidé, kterým fandím. Jen tak dál, jen tak dál! Nechala jsem si zapsat průchod a vyrazila jsem na poslední kolečko přes Opárenské údolí, které mě zavedlo zpátky do Velemína do motorestu. Moc se mi to tam líbilo, navíc se tam dalo hezky popobíhat, i když mě nic nehonilo, už od Milešovky jsem šla v naprostém vakuu, nikdo přede mnou, nikdo za mnou, nikdo nikde. Nakonec jsem cestu zpátky dost vypustila, šla pomalu a kochala se.
Opárenský hrad
Do cíle jsem dorazila po devíti hodinách a sedmi minutách od startu.
Dvě minuty po mně dorazila druhá holka v pořadí a pět minut po ní třetí. Jako čtvrtá dorazila Katka jenom čtrnáct minut po mně. Ehm... vědět, že je za mnou takový nával, tak možná ještě trochu zrychlím? Fakt jsem byla dost překvapená, když jsem to viděla.
V cíli jsem se nikterak nezdržovala, jenom jsem se převlékla do suchého, abych cestou domů nezmrzla, počkala si na vyhlášení holek a na medaili a utíkala jsem na autobus. Utíkalo se mi dobře, mimochodem. To až po té skoro hodině sezení jsem pak málem nevystoupila.
Jé jé, líbilo se mi to!
V cíli
Nejvíc mě překvapilo, jak se moje hlava kvůli večernímu startu a nejspíš i prostředí známému z Loučení nastavila na vzdálenost přes sto kilometrů, takže to bylo pořád "mám za sebou teprve pětatřicet kilometrů, to mě čeká ještě pořádná štreka", a pak na Milešovce obrovský aha moment, kdy si to hlava konečně srovnala a najednou to nebylo, kolik mám za sebou, ale kolik kilometrů už jenom mě čeká.
A moc se mi líbila trasa, užila jsem si ji velice. A samozřejmě byly báječné kontroly, jak už je standard s touhle partou organizátorů.
A moc mě bavilo vymýšlet tu esemesku v perexu. Prosím, odpusťte mi to - tohle byla příležitost, která se jen tak nezopakuje, a nevyužít by ji bylo obrovská škoda. Strávila jsem tím asi deset kilometrů, než byla dokonalá.
Jo a protože jsme nakonec po tý asfaltce nešli a protože to nahoře nebylo pod ledem, ale pod sněhem a neklouzalo to, tak se nebojte, jak skončí Daenerys Targaryen, ve skutečnosti vůbec netuším ;)
1. Jozef Harčarík SVK 6:09
2. Petr Bena 6:49
3. Petr Barcal 7:11
1. Eliška Majorová 9:07
2. Nikola Dóžová 9:09
3. Markéta Honsedlová 9:14