rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Víkendové válení u lomu

pise.cz/img/420192.jpg" alt="IMG_4338" width="650" height="467" align="absMiddle">
Boulderování - Ladě to hrozně šlo. Mně ne, ale to nic nemění na tom, že mě to bavilo.

Já odpoledne - poté, co na naši mýtinku padl stín - vyrazila na procházku. (Já vim, že se mi budete smát, ale protože jsme v Kostarice furt někam chodili, měla jsem splněných už 10 dní krokového cíle, a protože to na táboře taky půjde samo, rozhodla jsem se zabrat mezi těmihle dvěma akcemi, abych dostala garminí odznáček za 30 dní v kuse.)

Těch lomů je na Radostovickém kopci hodně, a tak jsem si myslela, že se podívám k ostatním. Měla jsem velké oči - a v neděli jsem vstala moc pozdě na to, abych obešla zbytek. Obhlídla jsem malou zatopenou louži zarostlou stromy a taky lom na soukromém pozemku, kam se nemělo chodit. U dalšího jsem zjistila, že jsou pláže vyhrazené hostům hotýlku, který je vlastně hausbótem přímo v lomu. Minula jsem varovnou ceduli o střelnici v lese a snědla spoustu malin, ostružin i borůvek. Nafotila jsem hezké, mně neznámé houby a jednu rosničku. 

Prošla jsem i okrajem Lipnice nad Sázavou a zjistila, že je to opravdu krásné městečko. (A protože jsem vůbec netušila, že se do toho průzkumu okolí tak zaberu a budu pryč dvě hodiny, bylo by se mi hodilo mít s sebou roušku a peníze, protože tam hned u cesty byla taková malebná hospůdka a já měla hroznou žízeň. Ale neměla jsem nic, jen foťák a telefon s mapou.)

Lipnice nad Sázavou

Občerstvení bez roušky a bez peněz

Nejzajímavější byly lomy, ke kterým jsem došla až naposledy, protože byly nejvzdálenější - a tím směrem jsem původně měla v plánu pokračovat i další den; což znamená, že sem ještě někdy budu muset jet.

U těch lomů jsou totiž památníky, a to jedny z nejzajímavějších, které jsem navštívila. Jsou tři: Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy a Zlatý voči a dohromady tvoří Národní památník odposlechu. Jejich autorem je sochař Radomír Dvořák.

Ústa pravdy

Bretschneiderovo ucho

Když jsem se vrátila, ze slunce na zdejších vykácených kůrovcových polomech zcela uvařená, byla Lada už zalezlá ve spacáku. Péřové šestistovce. Pepa ne, Pepa byl pořád plavkách a akorát se chystal do vody. Já jsem moc ráda, že jsem konečně někde nebyla za největšího zmrzlíka já, protože poté, co jsem ze sebe smyla prach cest... jsem si vlezla jenom do péřové třístovky, ahá!

Ten večer za námi sice přišli další vandráci, ale jen pro oheň - potřebovali si na opačné straně lomu zapálit táborák, a tak si přišli připálit s čajovou svíčkou v plastovém kelímku. Úplně jako hradní pieta za oběti covidu, akorát důstojnější.

Teplotní komforty

Večer

Náš večer pokračoval ve znamení kytary a steaků a pak dlouhé, příjemné noci. Která byla teda poněkud násilně ukončená v pět ráno, kdy se silně rozpršelo, a my tak spouštěli a kolíkovali druhý tarp, aby nám nepršelo na věci, ale já pak ještě dokázala usnout a spát až do desíti. Což je další věc, která se mi daří pouze párkrát do roka.

Ráno už nebylo tak pěkně, aby stálo za to se na místě více zdržovat.

Ale ona ta vydařená sobota úplně stačila. Sem se ještě vrátíme.

Zpět na hlavní stranu blogu