Jak jsem začala mít ráda školu

(S nákresy a koláčovými diagramy.)

Nebojím se to říct:
Chodím do školy ráda. (Zcela nehorázně.) Ačkoliv se jako každý pravověrný příslušník rasy "člověk" těším na víkendy, naprosto mi nevadí je trávit přípravou do školy.
Nebylo tak tomu ale vždy.

Je to zcela neuvěřitelné, ale letos došlo k tomu, že jsem si osvojila ten nejzbytečnější a nejneužitečnější předmět, který se u nás učí.
Kritické čtení a myšlení.
Byla to ta největší nuda, kterou jsem na VŠ absolvovala (dvojsemestrální!!), to nejnepřínosnější a nejhorší, co se vůbec učit dá. A byly to ty největší kecy, které se nám někdo snažil naordinovat. Něco, co nemůže fungovat.

Bylo to o tom, že máme jako učitelé učit tak, aby to děti bavilo, učit zábavnou formou.
Zastánci tohohle, nazvěme to třeba RWCT, tvrdí, že když budou děti motivované a samy si řeknou, JAK se chtějí učit, učit se budou, a to dokonce efektivněji.
Já tvrdím, že to nemůže fungovat.
(Stále.)

Jenže.

Čtu Álin blog, (odkaz mám v odkazech, ale na nic vám nebude, protože je to zaheslované,) Ála je totiž relativně čerstvá učitelka, která si moc neví rady, a tohle podle ní funguje.
Ani jí nevěřím.
(Hlavně proto, že i přes to, že to podle ní funguje, si stále moc neví rady.)

Jenže to aplikuji na sobě.

A ono to funguje.

Po loňské beznaději, kdy mě všehovšudy bavily dva předměty a zbytek ne, jsem se přinutila s touhle skepsí přestat.
Donutila jsem se mít všechny předměty ráda. Donutila jsem se na každém předmětu najít něco, pro co má cenu ho absolvovat.

Takže třeba:

Syntax je naprosto a dokonale boží, protože už ji mám předučenou z loňského roku a jde mi. A když mi jde a rozumím jí, nenudím se u ní, musím u ní přemýšlet, ale dostane se mi alespoň uznalého pohledu, když mám něco dobře. Cítím se uznale a schopně.

Fonetika a fonologie byla zábavná, protože je skutečně aplikovatelná na skutečnost. Při přednáškách jsme bzučeli a vrčeli a hekali, jak jsme se snažili zjistit, kde který fón vyslovujeme, a taky jsme si říkali, proč co jak je, jak to funguje v jazyku, provázali jsme to s morfologií i lexikologií a já mám ráda, když mi někdo provazuje systém jazyka, který - zcela mimochodem - skutečně miluju.

Literatura pro děti a mládež, dějiny české literatury III. a interpretace českých děl byly zajímavé, protože nám vysvětlovaly okolnosti vzniku některých děl, podmínky a překážky, podobu přijetí čtenářskou obcí. Popisovaly, o čem jsou díla a proč o tom jsou, co k tomu autory vedlo. Ono je to zábavné, pokud se člověk neučí jen abecední seznam, ale celou tu omáčku kolem.

Vybrané kapitoly ze světové literatury byly famózní, protože nás Peterka skutečně přivedl k poezii. Vybrala jsem si na semináře jeho, protože jen on probíral poezii, které já nerozumím, a myslela jsem si, že by to mohlo být užitečné.

Naprosto jsem ale nečekala styl, kterým semináře vedl, hloubku, do které se nořil, jasnost, přehlednost a pochopitelnost autorských poetik známých i zapomenutých velikánů. Připadala jsem si jako prvňáček, který lapá každé učitelovo slovo a nasává ho s lačností dosud nepopsané desky.

Historická mluvnice a vývoj spisovného jazyka mě dostaly div že ne do kolen. Ono všechno dává tak moc smysl! Každá nehoráznost, kterou si kdo v jazyce vymyslel, dává tak obrovský smysl, až se mi z toho tají dech, protože cítím obrovskost celého systému jazyka, diachronní obrovitost mnoha staletí, po která se jazyk měnil, sám, bez zásahu lidí, žil si svým životem a stále žije. A my se učili chápat jeho proměny.

A němčina!
Abyste chápali, jak se to má s mou jazykovou schopností a především schopností porozumět přednáškám:

- 

No není to úžasné?

To znamená, že jsem dosáhla úrovně všech ostatních, ačkoliv trochu jiným způsobem, než byste si představovali:

To jednomu zvedne náladu. Minimálně je to motivace i na německé předměty - chodit tam už z toho důvodu, že rozumím, co se tam říká; je to totiž naprosto boží pocit 8-)

Takže se učím.

Nakonec jsem zjistila, že má cenu se doma ve volném čase připravovat, protože si o to víc užiju čas strávený ve škole, což je dost nezanedbatelná část života. Samozřejmě si vybírám především to, co mě baví, ale když se u jednoho začnu nudit, přejdu k dalšímu, a nakonec se dostane na všechno.
(Kromě bakalářky, bohužel. Na tom ještě zapracuju.)

Nemám čas na nic jiného.
Je to tak, že se nedokážu soustředit na víc věcí najednou. Tedy, jsem žena, multitasking mám vyvinutý obdivuhodně, ale ne ten vnitřní, zájmový.
Když jsem lezla na komíny, nedělala jsem nic jiného.
Když jsem psala, nedělala jsem nic jiného.
Když jsem četla, nedělala jsem nic jiného.
Když jsem kydlila a LARPila, nedělala jsem nic jiného.
Teď taky nedělám nic jiného.
Sargo byt znám jenom z fotek a nemůžu si vzpomenout, jestli už Jáša mluví stoprocentně srozumitelně. Na hvězdárně jsem byla za poslední rok jednou, a to jen abychom naplánovali léto. V hospodě jsem byla za poslední měsíc jednou, a to jen abychom naplánovali léto.

Ovšem tohle je asi první smysluplný koníček, který jsem kdy měla, a tak si ho hodlám užít pořádně, vyždímat z toho, co se dá, a ideálně při tom nevyhořet 8-)

(Pravila Eithné, povzdechla si, nevraživě šlehla pohledem po Sargo, která se jí zcela nepokrytě na ni smála, a šla louskat tu příšernou knížku, co má mít do dalšího dne přečtenou na německou literaturu a které rozumí viz koláč 1.)