Deset pravidel duševní hygieny

Kombinace práce a školy je mnohem těžší, než jsem čekala. Po prvním semestru bych to nejspíš vzdala, kdybych si mazaně nezaplatila celý rok najednou - ten stojí 52k, a to už by bylo plýtvání penězi i na moje poměry. (Nemyslím finanční poměry, ale salámismus.) Takže se teď trápím a hrozně se těším, že příští rok touhle dobou už to snad bude jen vzpomínka. Abych to zvládla a nevyhořela, musela jsem si stanovit určitá pravidla a zásady, o které bych se chtěla podělit.

1. Škola není koníček, škola je práce

To bylo nejtěžší - připustit si, že když trávím školou všechny víkendy, znamená to, že má můj pracovní týden sedm dní, a tudíž mám nárok na flákání a nicnedělání aspoň po večerech, v nichž se vracím domů z práce pozdě a vyčerpaná. Přestala jsem se snažit být supermanem - a když to znamenalo nemít uklizeno klidně dva týdny v kuse nebo odřeknout hromadné návštěvy a akce, které by pro mě nebyly odpočinkové, tak ať. Několikrát jsem si vzala v práci den volna na školu, ale třeba celé dopoledne jsem dělala něco jiného: hrála počítačové hry, byla se projít nebo si četla.

2. Nemluvit o škole

S tím pořád ještě bojuju. Zpočátku bylo hrozně frustrující, jak to lidi zlehčovali nebo převáděli na "to ale já" téma ("nojo, já jsem teď na dvoutýdenním kurzu, ale práci za mě nikdo neudělá..."). Vyčerpával mě i zájem o samotné studium - nevím, kde se to ve mně vzalo, ale všechny otázky, jak jsem na tom se zkouškami a s diplomkou, považuju za snahu mě kontrolovat a mám pocit, že když nepodám uspokojující odpověď, přijde trest. Jenže těch sto tisíc si platím sama, a tak je to moje věc. Kdybych teď školu pověsila na hřebík, pořád by to byla moje věc. A tak se podobným otázkám vyhýbám nebo na ně odpovídám nicneříkajícím "dobrý" a úsměvem.

3. Mluvit o škole se spolužáky

Hrozně pomáhá nebýt na to sama, a tak je úplně super, že máme na Messengeru skupinu se spolužáky, kde probíráme úplně všechno. Teda skupiny dvě - jedna je striktně školní, ale v té jsou i dost odměření nebo nafoukaní všeználci, a tak máme ještě druhou, kde kromě sdílení prací, rad a zkušeností domlouváme i hospody a posíláme si fotky alkoholů a kafí během přednášek. Tahle skupina mi sedí: lidi v ní jsou chápaví a já si nepřipadám jako blbec, když se zeptám, co myslel tím kterým zadáním práce některý přednášející.

4. Být na sebe hodná a odměňovat se

Dovedeno do nesmyslných rozměrů. To mi trvalo rok, uf. Patří do toho především pravidlo, že ve dny, kdy pracuju dlouho, mám večer už volno a můžu si dělat, co chci, a čas vyhrazený na školu mám jasně vymezený kratší pracovní dobou a víkendy. A ve dny, kdy mám volno, si můžu dělat opravdu cokoliv, a je mi jedno, že pak nemám co odpovědět na otázku "co jsi včera dělala", protože jsem ten večer strávila háčkováním u Masterchefa nebo s knížkou ve vaně. Když mám chuť ležet na gauči a koukat do zdi, tak ležím na gauči a koukám do zdi.

Navíc mám teď tím větší potřebu dotáhnout konečně do konce svůj šatník a byt, ve kterém žiju, a tak dokupuju, obměňuju a ladím. Nejvíc mě to chytá se začátkem víkendu a vůbec se za to na sebe nezlobím. Nový koberec pod piáno, který bude ladit k závěsům. Dřevěné hodiny do kuchyně, které vypadají jako designované přímo k lince. Svíčku, která hoří po celé šířce a zní jako táborák. A oblečení, ve kterém se cítím dobře, přičemž to staré částečně odkládám na charitu a částečně navážím do práce na dny, kdy se na obědě pokecám nebo si třeba zapomenu něco přivézt na kole nebo v běžeckém batůžku, až to zase bude aktuální.

5. Nelitovat peněz

Pravidlo, které by mi žádný osobní kouč nebo psycholog neschválil. Přišla jsem na to, že neohlížet se na výdaje mi v mnohém usnadňuje život. Pokud si připlatím padesát korun za to, že si zásilku vyzvednu někde, kde mají otevřeno i pozdě večer, a mně tím odpadne komplikovaná logistika, tak mi to za to stojí. Když jsem si kupovala piáno, zaplatila jsem dva tisíce za dopravu až do bytu s následnou instalací, protože jsem nechtěla nikoho v pracovní době otravovat kvůli pomoci a navíc mi odpadl stres se zapojováním, že bych to jako mohla zkazit. Neohlížet se na to, jak strašně byla drahá postel a matrace, protože to je výdaj jednou za život (u postele) nebo za dekádu (u matrací) a protože nebudu frustrovaná z toho, že se brzo rozvrzá nebo že mě bolí záda.

Přitom ve výsledku nejsou moje výdaje o tolik vyšší, než kdybych všechny tyhle věci řešila a zahlcovala se jimi. Hodně mi pomohlo přepočítávání volného času na peníze pomocí platu, že najednou nemám potřebu chodit vyzvedávat zásilky zadarmo osobně na prodejnu na opačný konec Prahy.

6. Hodně spát

Se spánkem mám problémy už od puberty - občas ležím v posteli několik hodin, chce se mi brečet vyčerpáním a klíží se mi oči únavou, ale do spánku se nedokážu přepnout. Zhruba s počátkem školy jsem se to rozhodla řešit a vyrazila úspěchu naproti - pravidla spánkové hygieny jsou poměrně hezky uspořádaná a snadno dohledatelná, a tak jsem si z nich vybrala ta nejrelevantnější mojí situaci a striktně se jimi řídím. V ložnici mám o několik stupňů chladněji než v jiných místnostech, do postele chodím jenom spát, před spaním si čtu nebo hraju na piáno, mobil se mi v půl deváté přepíná do černobílého režimu a všechny obrazovky mám s filtrem modrého světla, kafe nepiju od dvou odpoledne a alkohol jen při důvodně vybraných příležitostech, tři hodiny před spaním nejím a po osmé večer nezvedám telefony. Abych si spaní ještě víc zritualizovala, dokonce jsem si pořídila pyžamo, poprvé od dětství. Spát chodím, kdykoliv jsem unavená a mám na to čas, což často bývá už třeba v osm a občas třeba i v šest večer. Zcela jsem eliminovala činnosti, které mě od spánku odváděly: rozkoukat večer film, brouzdat v posteli na mobilu nebo rozehrát nějakou hru.

Poté, co jsem přečetla Proč spíme, mi to připadá ještě důležitější. Těch studií o vlivu spánku na ukládání informací a paměť tam je uvedeno opravdu hodně a jeho vliv mě ohromil, i když jsem si už předtím myslela, že je velký. Spánku potřebuje každý dospělý 7-9 hodin, a že mi lidi tvrdí, že oni nemají čas tak dlouho spát a prostě s tím musí žít, už jsem si navykla ignorovat, protože nesnáším diskuze na toto téma. Já spím denně osm hodin, což znamená, že chodím spát tak, abych usínala ve 21:30.

7. Nepít alkohol

Velké téma po utržení kolena. Myslím si o sobě, že mám sklony k závislostem, se kterými jsem se dobře vyrovnávala přísunem endorfinů ze sportu. Ten ustal a mně z nudy a frustrace doma začaly mizet nakoupené zásoby alkoholu. Ono není hodně dát si skleničku vína denně, jenže pak jsem přestala být schopná vynášet tříděný odpad častěji než jednou za měsíc, protože jsem si utrhla koleno, a tak se mi stihlo nahromadit sklo a ten pohled se mě nějak dotkl. A tak jsem alkohol utnula - domů jej nekupuju, na návštěvy jezdím autem a piju pouze na mimořádných akcích, kde se sejde hodně lidí, které mám ráda. (Takže vánoční besídka v práci a plánuju na jarním teambuildingu.)

Je to trochu problém, protože mi chybí nějaký zlozvyk, který bych mohla páchat místo večerní skleničky při psaní neoblíbené seminárky. Dovedu si dobře představit, že jako kuřák bych si vystačila s cigaretou, jako drogově závislá s... já nevim, vetřením fisstechu do dásní (oukej, to je ze Zaklínače, nemám tušení, jak se berou opravdový drogy), možná by mě uspokojovalo sázení Sportky, kdybych tušila, jak se to dělá. Já páchám prohřešky proti zdravému životnímu stylu: po večerech jím olivy, klobásku nebo poměrně často škvarky. Jen tak, bez chleba. Jsem zhýralec a nestydim se za to.

8. Umět si říct o pomoc

Na tom se snažím pracovat a pořád mi to nejde. Já tak hrozně nesnáším být dlužníkem a někoho čímkoliv obtěžovat! Jakože - kdyby mi někdo řekl, že potřebuje pomoct se stěhováním nebo udělat korektury nějakého textu, tak mu ráda pomůžu; ale říct si o podobnou pomoc? Nikdy. Ve škole je fajn, že jdou prosby házet do celé skupiny, takže to není face-to-face prosba, která je vlastně nátlakem, protože dost lidí neumí říkat ne; takhle se ozvou jen ti, kterým pomoc skutečně nevadí. No a já jsem samozřejmě za šprta, protože si dělám z přednášek hodně podrobné zápisky a doplňuju je i ze studijních materiálů, a když si o to někdo řekne, tak to nasdílím. Je to z mé strany i trochu alibismus, že jako až něco bude chybět mně, tak mi tím spíš někdo nasdílí svoje materiály a hotové práce.

9. Vnímat svoji náladu a řešit ji

Hu, tohle je trochu ezo. Když se topím v povinnostech, něco nestíhám, bojím se, že něco nezvládnu, nebo se všechno hroutí, mám náladu na draka. V práci se s ostatními přestávám bavit a striktně pracuju, a protože jsou kolegové momentálně můj jediný sociální kontakt v životě, není to žádoucí. Takže sleduju, jakou mám náladu, a snažím se s tím pracovat.

Když jsem zahlcená prací, pomáhá mi sepsat si úkoly na papír, abych je měla na očích. Líp se pak řeší, proč to nejde od ruky. Když mám pocit, že se všechno hroutí, snažím se taky nějak v hlavě zformulovat, čeho se bojím a co můžu udělat pro to, abych to změnila. Často je to třeba jen nepříznivý mail ohledně seminárky, po jehož přečtení začnu mít pocit, že jsem neschopná, a pak už ho nejsem schopná otevřít znovu, abych z něj vyzobala relevantní výtky a seminárku podle nich přepracovala, protože je mi z něj úzko. Tyhle momenty je pro mě obtížné přemoct, ale je potřeba je zlomit: rázně danou věc buď úplně vyřešit, nebo aspoň posunout směrem k řešení a sepsat si další postupné body, kterými se pak stačí mechanicky řídit. O to hodnější na sebe pak za odměnu bývám, viz bod 4.

10. Mít radost i z malých úspěchů

Credits to Sargo. Jakože chápejte, koupila jsem si trička, která se musí žehlit, a tak jsem po letech vytáhla žehličku a vyžehlila prádlo. A když se tím pochlubím, tak mi zpátky přijde rozzářený smajlík a upřímný obdiv. A pak mi přijde zpráva o podobné banalitě od Sargo, která mi udělá radost, protože díky tomu vím, že nejsem jediná, kdo se raduje z tak malých úspěchů.

Možná pro některé lidi není úspěchem, když zvládnou za sobotní dopoledne uklidit byt, vyprat a vyžehlit tři pračky, převléct postel, navařit a umýt nádobí a ještě odeslat opravenou práci a napsat na studijní oddělení (což bývá primárním zdrojem tohohle druhu užitečné prokrastinace). Jenže mně to dělá radost a plní mě to dojmem plného dne, protože zbytek víkendu třeba jen koukám do odborných knih, a ačkoliv se snažím najít cokoliv k další seminárce, nejsem úspěšná, takže za tím nezůstane žádný hmatatelný výsledek.

Tím bych to ukončila. Chtěla jsem si to sepsat, protože to patří mezi to nejužitečnější, co mi současné studium dalo, a vůbec to není tak triviální, jak by to mohlo vypadat ve světě přeplněném koučingovými knížkami. Protože tahle pravidla, ta psal sám život! (Což je tak hluboká myšlenka, že se už hlouběji ani klesnout nedá, takže vážně končím. Che che.)