Háčkovanci - nová generace

Háčkovaní superhrdinové opět zasahují! Žádné dítě by nemělo vyrůstat bez své oblíbené háčkované hračky. Háčkuj plyšáky a zachráníš svět!!! (Ehm. Když on je ten nadpis jak název filmu...)

Nová várka háčkovaných odchovanců je zde.

Beruška a černé puntíky

O ni si řekl kamarád, se kterým se potkáváme na plavání. Většinou plave jen chvíli a pak trénuje holky, zatímco já si plavu po svém. Těch několik tréninků, co jsme se potkávali a já ještě neměla berušku dokončenou, jsme tak laborovali, kolik na ní vlastně bude černých teček - podle toho, jaká faux pas zrovna dělal, jakože se mi pokoušel radit ohledně plaveckého stylu (který je samozřejmě dokonalý!!!!) a tak.

Nepravděpodobní nevlastní sourozenci: sova a želvička

Pro dcery mého kolegy. Řekl si o ně, když viděl želvu pro jiné dítě, protože jedné jeho dceři se přezdívá želvička; a když už měl objednanou tu, tak si řekl i o sovičku pro druhou. Nutno podotknout, že sova byla skvělej pytlíček, než jsem ji vycpala a nahoře zašila, a doteď je mi trochu líto, že tak nezůstala. Ale objednávka byla na plyšáka, tak to holt byl plyšák.

Lišče Vincent

Pamatujete si na Mámu Lišku z minulého háčkovacího článku? Ta vznikla, abych se zbavila aspoň jednoho klubka žinylkové příze, kterou nesnáším, a nakonec z ní vznikl obstojný polštář. No a ta se zalíbila vícero lidem a o stejnou, jen menší, si řekla máma. Tak vzniklo lišče Vincent - kopie Mámy Lišky, jen z tenčí příze. Klubíčko mi ovšem došlo těsně před dokončením druhého ucha, a tak tu pobýval týden bez něj; proto Vincent. Pak jsem konečně přízi dokoupila a lišče dokončila a předala.

Vincent momentálně cestuje s mými rodiči po Kanárských ostrovech.

Sova Sibyla

Babička má ráda sovy a má jich velikou sbírku, protože je jeden čas dostávala ke všem svým svátkům a narozeninám. Pak se to zastavilo, protože to jsou pracholepky a už je moc nebylo kam dávat, ale usoudila jsem, že ručně vyráběná by mohla udělat radost. Vzhledem k tomu, že je umístěná na čestném místě u stolu mezi orchidejemi, jsem se asi nespletla.

U Sibyly jsem měla velký problém udělat dvě identické oči. To třetí, nepovedené, jsem pak nacpala spolu s dutým vláknem do hlavy, a tak má tahle sova své vnitřní oko vždy otevřené, stejně jako mívala věštkyně Sibyla.

Novorozenecká chobotnice

Moje kamarádky se pěkně sešly se svými třetími dětmi na stejné období, a tak jsem se naučila dělat novorozenecké chobotnice podle návodu Nedoklubka. O těch už asi slyšel každý. Jejich chapadélka připomínají předčasně narozeným miminkům pupeční šňůru, a tak se miminka chytají jich a nevytahují si zavedenou sondu a jiné hadičky. Navíc se cítí se bezpečněji a jsou klidnější. Kamarádky mají naštěstí *ťuk ťuk* zdravé děti, ale jako plyšáci se osvědčují pro všechna miminka.

Tahle byla první, její obličej jsem vyšívala přízí přímo do hlavy a podle výrazu se zrovna chystá svého prťavého majitele sežrat. Jenže mimina ještě moc nevidí, a tak mu to spánek nekazí, ahá!

Na fotce už jede z porodnice.

Krtek

Pst, Krtek bude naše tajemství, protože se mi tu pořád ještě poflakuje s Mámou Liškou a Prvotní Velrybkou a střídavě si obléká a svléká své parádnické palčáky, šálu a zimní jarmulku. Nelinka si o něj řekla v létě, ale je vážně veliký, a tak jsem ho dlouho vyráběla, a pak jsem byla ještě déle mimo Prahu a neměla ho kdy předat.

Jeho oblečení vzniklo kvůli mé touze dopotřebovat zbytky silnějších přízí a vyzkoušet si uháčkovat něco bez návodu. Proto má taky místo čepice zimní jarmulku - chtěla jsem udělat čepici s dírou pro vlasy, jenže jsem ji nechala uprostřed, takže prostě vypadá... jako jarmulka, no. Na šále jsem si zkoušela vzor a na palčáky jsem hrdá úplně nejvíc, protože rukavice jsou složité, a stejně jsem je vyšvihla jakoby nic! On má totiž Krtek palec a tři další prsty, takže dávalo smysl vyzkoušet je vyrobit. Jsem na ně děsně pyšná.

A vím, že nedává smysl dát sem fotku bez oblečení, když o něm píšu celou dobu, ale když mně se ho hrozně nechce znovu fotit!

Chobotnicová dvojčata

Tihle dva jsou ještě větší tajemství, ty budu předávat až za dva týdny.

Potrápili mě ale pěkně, protože jsem zkoušela jiné kroucení chapadel a nebyla jsem zaboha schopná udělat správně dlouhá, jakože aby nebyla zbytečně krátká, protože by se dětem hůř chytala, ale zároveň aby nepřesáhla předepsaných maximálních 22 centimetrů. (Předpokládám kvůli riziku uškrcení.) U té zelené jsem to předělávala třikrát! A navíc jsem jí udělala větší oči a pusu, což naživo nevypadalo úplně hrozně, ale v porovnání s menším obličejem žluté jsem usoudila, že to za předělání stojí. (I když oproti lidožravé modré vypadaly báječně obě dvě.)

Fretka Frída

Sasha skončil oběšený na Jáchymově lustru (...), a ačkoliv Garíškův Cephalobot stále prospívá vystavený na poličce, Sargo zatoužila po novém háčkovanci a řekla si o fretku. Akorát prý nemá ráda černobílé věci, a tak si vybrala z jiné části barevného spektra.

Frída vznikala v Krkonoších a až vycpávání a sešívání jednotlivých částí těla proběhlo v Praze. Já tak strašně nesnáším sešívání! Pro člověka, který si není schopný přišít utržený knoflík, je to fakt hrozný. Naštěstí se ukázalo, že nepravidelnosti u zvířat většinou nejsou na škodu, protože třeba Frída vypadá, jako by měla něco za lubem, protože má hlavu natočenou trochu do strany a jednu packu má nakročenou ve vzduchu. Takže to není křivé sešití, ale osobnost, cha.

(Sešívání se tahá o poslední místo v žebříčku popularity s focením hotových výrobků.)

Do Vánoc mě čeká ještě medvídek, jezevec a jednorožec. (Medvídka jsem tvořila včera a vyšla mi z něj koala-albín. Ech. Takže ještě jednou.) Třeba pak konečně budu mít čas vyzkoušet něco svého, bez návodu a bez pocitu, že to nesmím zkazit. To bude pohoda!