Kam? Nahoru!

Ferraty (a koupání) v Rakousku. Tři dny lezení a svaly bolavé další týden.

Kamarádka přišla s tím, že nemá s kým jet na ferraty a že ji nebaví zaučovat pořád nové lidi a jestli by se k ní někdo v létě nechtěl přidat? Chytla jsem se okamžitě, a navíc jsem ani nebyla nováček, protože jsem na ferratách už několikrát (jakože dvakrát) byla. Sice v roce 2011, ale kdo by ty roky počítal. (Tybláho, já jsem stará...)

Celé to bylo ještě o chlup zábavnější, protože se původně plánovaný odjezd kryl s afterparty po kurzu, na který jsme obě chodily, a tak jsme vyrážely ráno po grilovačce u bazénu, která se náramně povedla. V Budějovicích jsme se zastavily na nákup jídla a v Dolním Dvořišti na nejlevnějším benzínu a pak už jsme vjely do Rakouska, kde sice mají pěkné dálnice, ale člověk tam nesmí překračovat rychlost. S tím jsem si myslela, že budu mít problém, ale protože jsem během první hodiny viděla rovnou dvě policejní auta, jak stahují z dálnice rychlíky, tak mi to zatěžko nepřišlo.

Na ferratě
(fotila Klára)

Vyrazily jsme k Vorderer Gosausee, které má několik předností.

Za prvé - dá se v něm koupat.

Za druhé - vede nad ním krátká, ale zábavná ferrata, a taky druhá, dlouhá a náročná, kterou jsme si naplánovaly na sobotu.

Za třetí - na jednom z parkovišť nedaleko něj se dá přespávat.

A taky je vážně moc pěkné

Dorazily jsme až pozdě odpoledne, ale stejně jsme si vzaly věci na ferratu a na koupání a vydaly se pěšky podél břehu. Jezero bylo krásné, byly v něm mraky pulců, taková černá hejna u břehu, a taky průhledná voda a hory všude dokola.

Program jsme začaly ferratou Laserer Alpin.

Měla jsem pocit, že když lezu a nemám špatnou fyzičku, bude to všechno procházka růžovou zahradou, ale tady jsem se brzy vyvedla z omylu. Zaprvé jsme lezly po vápenci, který mi v teniskách klouzal, (pohory jsem s sebou měla, ale odmítla je teď i ve všechny ostatní dny,) za druhé obtížnost C už není úplně snadná a jsou tam skutečné lezecké pasáže, a za třetí, no, jsem nebyla na ferratách 13 let a bylo to znát.

Ale tak mě to bavilo! Bylo to jako opičí dráha pro dospělé.

Na ferratě
(fotila Klára)

Zpočátku jsme lezly pár metrů nad hladinou jezera a nadále viděly pulce a malé rybky, které se pod námi proháněly.

Pak jsme se trochu vyděsily, když shora spadl do jezera velký kámen, který proletěl jen kousek od nás - helmy jsme měly a jištěné jsme byly, ale stejně to se mnou trochu zacloumalo, že jako jak bych dopadla, kdyby mě trefil. A pak jsme se vydaly vzhůru, výš na skálu, a zase zpátky. Na jednom odpočinkovém místě s lavičkou jsme potkaly dva kluky, kteří ten kámen museli shodit. A o kousek dál byl lanový most, vlastně jen dvě nad sebou natažená lana, a jestli jsem se někde cítila jistě v kramflecích, bylo to tam.

Na ferratě jsme strávily skoro hodinu a já slezla uřícená a s bolavýma nohama, protože poučená ze stěny jsem se snažila všechno dělat nohama a ruce nechávat odpočívat - a tak mě ty nohy bolely ještě další týden.

Pohled na lanový most
(fotila Klára)

Pak jsme se plácly u jezera.

Vlastně bylo dobře, že jsme dojely tak pozdě, protože přes den by bylo jak na ferratě, tak u vody nepříjemně hodně lidí - takhle jsme se koupaly skoro samy. A teprve když slunce zapadlo, jsme se vydaly zpátky k autu a sjely na parkoviště, na němž policie podle recenzí neřeší postavené stany, ačkoliv to je na tamních parkovištích oficiálně zakázané (přespávat se smí pouze v autě).

Koupání!
(fotila Klára)

Soumrak

Mně se spalo dobře. Kláře se nelíbilo, že noví lidi přijížděli až do půlnoci a při zabydlování se dělali hluk, ale to je tím, že narozdíl ode mě není při spaní závislá na špuntech do uší. Na další noc si je už vzala.

V sobotu jsme vstávaly v půl páté. To by se mohlo zdát jako přehnané, jenže nás čekal výstup o šest set metrů výš na začátek ferraty Intersport, který jsme potřebovaly stihnout dříve, než začala jezdit lanovka, abychom na ferratě nebyly ve vláčku spousty dalších lidí. (A pak dalších pět set metrů převýšení na ferratě.)

Stoupání ke Gablonzer Hütte jsme naštěstí stihly tak brzy, že ještě nebylo úplně ukrutné vedro (jako později toho dne), a navíc, jakkoliv byla Klára o něco zdatnější než já na ferratách, já jsem byla zdatnější fyzicky, takže jsem se cestou neunavila tolik, jak jsem čekala.

Tam nahoru vede naše ferrata...

Takovéhle výhledy jsme měly dolů. Tam jsme se večer koupaly.

U nástupu na ferratu jsme samozřejmě nebyly samy, takových nadšenců jako my bylo více. Zajímavé bylo, že kolem zněla primárně čeština a maďarština - němčiny jsme slyšely dost málo.

Tahle ferrata měla několik míst obtížnosti C+, tak jsem na sebe byla zvědavá, protože mě pořád z předchozího dne bolely nohy.

Hned z kraje bylo nutné přeskočit/překročit jednu průrvu - a tam jsem si vzpomněla, že jsem tuhle ferratu před třinácti lety šla. Pamatovala jsem si z celé cesty jen tuhle pasáž a pak výhledy o kousek dál, a taky že nám tehdy pršelo, ale pamatovala jsem si, že mi tehdy to místo přišlo těžké, zatímco teď... nah, pohodička.

Což bylo fajn.

Za průrvou
(fotila Klára)

Tohle je ten výhled a tohle byl TEN výlet

Dál jsem ale byla rozpačitá. Mě ta ferrata vlastně... nebavila.

Jasně, výhledy byly spektakulární. Navíc jsem byla v kolmé stěně, kam bych se bez ferratového setu nikdy nepodívala. Mohla jsem dosáhnout vrcholu vysokého 2050 m. n. m.

Jenže bylo ke třiceti stupňům a sluníčko do stěny nemilosrdně pražilo, na zádech jsem v batohu vlekla čtyři litry vody, měla jsem popraskané puchýře na dlaních, protože jsem si v Praze zapomněla vzít ferratové rukavice, a tak jsem se skály i kovových lan držela holýma rukama, kolem bylo hodně lidí, kteří nás brzdili vepředu a šlapali nám na paty zezadu a vlastně to bylo spíš jen dlouhé a úmorné.

A já si nebyla jistá, jestli prostě nestárnu, když už mě nebaví ani ferraty.

Eithné v Rakousku, ilustrační foto
(Chris Madden)

Teda ne, tohle je ilustrační foto
(fotila Klára)

V polovině trasy byla úniková cesta a mně se dál vůbec nechtělo, ale Klára byla natěšená a já bych si neodpustila, kdybych bez důvodu nedošla až na vrchol, a tak jsem se kousla a šla dál.

A ono to vlastně nebylo špatné. Bylo tam víc úseků, které byly chodecké a kde jsem se ani já necvakala na jisticí lana, a taky pár zábavných atrakcí, které jsem si užila. Stejně jsem ale byla ráda, když jsme se konečně dostaly až k vrcholovému kříži a já věděla, že výš už nebudu muset.

A kolem nás byly okolní vrcholky, a skoro všechny nižší než ten náš. Viděla jsem si náhorní planinu se sněhem, která se při koupání zdála tak neskutečně nedosažitelná, a i ona byla pod námi.

Lezu dál
(fotila Češka, která lezla přede mnou)

Nebeský žebřík

To je on. Byly jsme na něm ve dvou, a přecvakávání bylo kvůli houpání obtížné. Ale kapacita byla čtyři lidi.

Vrcholové foto

Cestou dolů na mě zaútočila zmije. Vida, i v Rakousku může člověk zažít nějaká poprvé.

První zmiji jsem potkala už cestou nahoru, kdy se skála lámala v hlinitou plochu porostlou borůvčím na úrovni mé hlavy, a zrovna když jsem přecvakávala karabiny na nový úsek lana, jsem vedle sebe zpozorovala pohyb - bylo to malé zmijátko, které se plazilo dál od jisticích lan. Zmije, kterou jsem potkala cestou z vrcholu, ale rozhodně malá nebyla. Plazila se po cestě, po které chodily davy lidí, a myslím, že ji to dost iritovalo; jenže já mám hady moc ráda, a tak jsem k ní přiklekla, abych si ji vyfotila, (můj foťák nemá dobrý zoom,) a ona se napružila a vystřelila po mně, a když jsem uskočila, tak ani nezpomalila a plazila se ke mně dál, a až další kroky dozadu (a zakopnutí a pád) byly dostatečné, aby se přestala snažit mě pokousat a místo toho se odplazila pod kámen vedle cesty.

Huh.

Když jsme sklesaly prvních pět set metrů zpátky k nástupu na ferratu a vrcholu lanovky, zastavily jsme se tam na chatě na limonádu a polévku. (Nebo v Kláry případě na pivo a štrúdl.) Klepaly se mi nohy, když jsem tam seděla. Ono to bylo fyzicky vážně náročné.

Pak nás čekalo dalších šest set metrů dolů k autu, kde jsme zahodily lezecké věci, sebraly plavky a deku a došly se vyvalit k jezeru, kde jsme ze sebe smyly všechno bláto, bolest a únavu. Což je řečnickej obrat, až na to bláto.

Cesta z vrcholu
(fotila Klára)

Ahoj, ťuťu, budeme se kamará- hej, v klidu, už jdu, už jdu!

Na polévku

Autem jsme sjely na naše parkoviště, kde Klára uvařila večeři, zatímco já postavila stan. Musím říct, že po Mongolsku, kde jsem stan stavěla čtrnáct dní sama ve vichřici, jsem naprostým mistrem. A protože na parkovišti nešly zapíchat kolíky, využila jsem i trik s balíky vody pro natažení předsíňky.

Ten den jsme šly spát opravdu brzo a to bylo dobré. Spala jsem, jako když mě do vody hodí.

Bulgur k večeři

Poslední ráno jsme nespěchaly. Tentokrát jsem si stihla říct o kafe dřív, než Klára po uvaření svého vylila zbytek vroucí vody, (tak dlouho mluvila o tom, že kafe s sebou vezme ona, že mě nenapadlo, že tím nemyslí pro obě,) a během snídaně jsme ještě stihly dosušit stan, protože už tehdy jsem měla útěkové tendence.

Dovolenou jsme si sice obě vzaly až do úterý (a byla neděle), ale na pondělí byly hlášeny do Rakouska i do Čech tak silné bouřky, že mi přišlo nesmyslné tam zůstávat. Navíc pro mě letos je dovolená tak drahou komoditou, že mi bylo milejší vrátit se do práce dřív a ušetřené dny využít třeba do podzimního Maroka.

Ferrata toho dne

Ten den jsme ale měly na programu ferratu, která obnovila víru v mé horalské já, protože jsem nikdy nic lepšího nelezla: ferrata Postalmklamm.

Jely jsme k ní asi hodinu, ale parkovalo se téměř u nástupu, takže jsme se mohly do úvazků obléct přímo u auta. Lesem to pak bylo asi dvě stě metrů, které ale nebyly bez kouzla, protože jsme tam kromě pár krásných modráků taky rozšláply (respektive já) vosí hnízdo, a tak jsem lezla se třemi žihadly na kotnících.

Už začátek vedl přes soutěsku na druhou stranu. Ona byla dost úzká a postupovalo se jí dál a vzhůru a z jedné na druhou stranu se přeskakovalo nebo přelézalo několikrát, takže to byl jen takový zábavný úvod.

Nástup na ferratu
(fotila Klára)

Další překonávání soutěsky na druhou skálu
(fotila Klára)

A ještě
(fotila Klára)

A zase na druhou stranu

Když jsme přišly k přeskoku Gattsprung, kde se opravdu nebylo čeho držet a muselo se skočit, musely jsme chvíli čekat, než sebere odvahu starší Rakušan, který šel před námi a místy nás zdržoval, jak si cestu filmoval na gopro kameru přidělanou na hůlce. Po přeskoku už zdržoval jenom kvůli slabší kondici - v letu mu spadla hůlka i s kamerou na dno soutěsky, kam se pro ni neměl jak dostat.

Těch atrakcí tam bylo víc a já si to užívala plnými doušky. Za předchozí dva dny jsem se dostatečně rozlezla, takže jsem už nebyla pomalejší než Klára a přestala jsem mít pocit, že ji zdržuju, což mi hodně pomohlo ve spokojenosti, no a navíc - lezení v soutěsce!

Závěr první části se lezl stěnou vzhůru podél vodopádu, kde mě hrozně iritoval dron, který filmoval můj výstup, (za á nechci být na cizím videu a za bé to dělá kravál,) a pak jsme se vylouply u nádherné tůně, kde byla skupina lidí a kde se dalo koupat.

Jenže Klára nešla tuhle ferratu poprvé a dobře věděla, že těch tůní je ve skále víc, a tak jsme popolezly ještě kus vzhůru a obsadily si svou vlastní, což mělo výhodu v tom, že jsme si bez plavek nemusely namočit spodní prádlo. Na chvíli tam za námi přilezla Češka, že manžela nechala dole, ale že ona by se tam taky chtěla vykoupat, jestli nám to nevadí.

Naše tůň, ke které jsme od cesty musely kousek sešplhat

Pohled o tůň níž

Pohled od ještě vyšší tůně

Od tůně se pokračovalo kus lesem a tam byla poslední část ferraty, kterou bylo úplně snadné obejít, ale mě to ani nenapadlo. Kláru jo, ta to dlouze zvažovala, protože ten úsek znala a věděla, co ji na něm čeká...

Na té skále se daly lézt dvě různé varianty: obtížnost D, nebo obtížnost F.

F je naprostej nesmysl, to je obtížné vylézt i v lezečkách a bez batohu, ale přesto byl v té cestě nastoupený jeden muž. Jeho partnerka byla dole a trochu hystericky na něj řvala, ať okamžitě sleze, že to za to nestojí a že si vylezou jinde jiné F, které nebude tak dlouhé a tak příšerné. A on tam ještě dlouho bojoval, než ji poslechl a slezl, a pak to po variantě D vyskákali, jako kdyby to byla úhledná pěšinka.

Já v D zápolila jako o život a byla jsem hrozně ráda, že jsem s sebou měla odsedku, a i když jsem ji nakonec nevyužila, cítila bych se bez ní úplně bezmocná. Velkou část cesty se lezlo v záklonu, mně se tam občas šprajcovaly (Klářiny) hůlky o skálu, a jak mě do té doby bolely jen nohy a ruce jsem měla čerstvé jako první den, tady jsem měla pocit, že mi každou chvíli dojdou síly a já se prostě pustím. A když jsem našla místa, kde jsem nebyla v záklonu, a zapasovala jsem se o jisticí lano pažemi tak, abych šetřila síly, dostávala jsem do obou nohou strašlivý šicák.

Modřiny mi z paží a o stoupací železa omlácených nohou nezmizely ještě ani po dvou týdnech.

Hrozně jsem v té stěně nadávala a zároveň jsem si to hrozně užívala.

Nahoře to bylo takové malé vítězství.

Jediná fotka z tohohle úseku, a to před nástupem do stěny

Pak jsme sešly k autu a ještě si vyjely na kopec ke kapličce a chatě, kde jsme si daly polévku a limonádu, a pak se prošly kolem, protože tam byly hory o to dramatičtější, oč bouřkovější mraky je halily. A kolem rostly růžové keře a vzduch byl těžký a opojný.

Cestou do Prahy v autě panovalo tíživé ticho. Netuším, co se stalo, protože ještě při poslední procházce byla Klára veselá a vtipkovala. Předpokládám, že to byl ten dřívější odjezd, a to jí nemůžu mít za zlé, i když jsem po hodně náročném dni během pěti hodin řízení za volantem trochu usínala a bývala bych potřebovala mluvit. Ale to nevadí.

Ty ferraty naplánovala skvěle.

Teď jenom musím vymyslet, jestli na ně chci ještě někdy jet znovu.