Před devíti lety jsme se s Bětkou vydaly na vandr s poezií, na který vzpomínáme obě dvě, a teď - o tři děti, dvě práce, jednu svatbu a jeden titul později - jsme se znovu vydaly toulat krajinou s verši na zádech a mechovými cestami pod nohama. A protože neuvadly ani vzpomínky na sedmnáct let starý vandr v šatičkách, vyrazily jsme v nich.
Zbožňuju Krušné hory. Žádný jiný kout naší vlasti není tak rozlehlý, zelený a prázdný jako ony. Byl prodloužený víkend letních prázdnin, a stejně jsme za tři dny potkaly jednoho jediného turistu.
Výlet vlastně začal už v Karlových Varech, kde nám ujel vlak, a tak jsme si zašly na oběd do vietnamské restaurace. Bětka si nebyla jistá, jestli tím nenarušíme koncept skrovného vandru s chleby a buřty a ničím dalším, ale myslím si, že to nevadilo. A když jsme pak vyrazily na cestu z Nejdku, hezky to odsejpalo. Dokonce se protrhaly mraky a vysvitlo sluníčko, takže jsem se mohla do šatů převléct i já, ačkoliv je můj tepelný komfort od Bětčina odlišný zhruba o deset stupňů.
Horské louky
Zelené pralesní cesty
Jezdit na vandr s Bětkou je skvělé.
Například: Bála jsem se, jestli trasu naplánuju dostatečně atraktivní, aby se jí líbila, ale Bětka získala zasněný výraz na první louce s vysokou červenou trávou a první cestě pokryté mechem a už ji neopustil.
Nebo: Vzala jsem si věci na lisování květin, protože červenec v horách ještě nemám pokrytý, ale nebyla jsem si jistá, jestli Bětce nebudou četné zastávky vadit. "Jé, a černýš máš? A co jestřábník? Musíš si utrhnout i tohle, to má tak měkké jméno, lnice květel..."
Taky: Zapomněla jsem poezii. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, protože jsem se na večery s předčítáním opravdu moc těšila, ale prostě se stalo. Jenže Bětka vzala Horův Slunovrat a taky Máchův Máj a Čepelkovy Hodiny bijí půl a navíc i vlastní výbor nejoblíbenějších básní, a tak bylo pořád co číst, potichu i nahlas, a o čem mluvit.
Zaťukal někdo podruhé.
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!
Snad je to pozdrav z daleka,
dech palem a moří.
Snad je to přítel, jenž usměje se:
Buď zdráv!
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!
Bylo to tuším v první vesnici, kde jsme potkaly naprosto neuvěřitelnou autobusovou zastávku. Bylo v ní ratanové křesílko, velká knihovna se spoustou zajímavých titulů, obrazy a umělé květiny. Musely jsme si jít prohlédnout nabídku zblízka a Bětka tam našla jednu ze svých nejoblíbenějších knih: Muntheho Knihu o životě a smrti.
Zastávka, jaká by měla být v každé vesnici
Na Memoriálu kamenného brouka před dvěma týdny jsem viděla kolem cesty dost jedlých hub, a tak jsem se sem na ně vybavila: kromě plátěné tašky místo košíku jsem vzala i olej, pepř a sůl. A první nádherný hřib jsem našla po necelém kilometru! Ten je nádhernej! "Mně přijde narůžovělý, to bude hořčák." Tolik syrových hub jako za tenhle vandr jsem ještě asi nikdy neochutnala, a hořčáky byly všechny kromě jediné, která ale byla prolezlá červy skrz naskrz.
Abych nebyla smutná, tak Bětka našla aspoň jednoho klouzka a čtyři lišky. A další den lišek plné doupě. Teda hnízdo. Skupinu. Plné podhoubí? Plný les lišek!
Hořčáček, ale výstavní. A mně zas tak hořkej nepřišel, já bych ho klidně snědla. Jako.
Plnou tašku lišek!
Trasu jsem zavedla na vyhlídku Chodaublick na Liščím kopci. Byla to zacházka, ale stály jsme na hraně Krušných hor a shlížely dolů na mosteckou pánev a obrovské kusy země obnažené člověkem, a některé už zase zarostlé trávou a zaplavené vodou.
Jezera neúmyslně vytvořená člověkem
Ten den jsme skončily u vodní nádrže Tatrovice, do které jsem se zamilovala při své návštěvě před čtyřmi lety. Tentokrát jsem se trochu bála, že tam přece jen nějací lidi budou, protože bylo léto a byl prodloužený víkend a bylo hezky a další den mělo být ještě slunněji a tepleji, ale to jsem podcenila čarovnou moc Krušných hor.
Když jsme prošly kolem osamělého člověka se sluchátky v uších a zadumaně hledícího do vodní hladiny a obešly kus břehu, vylouply jsme se na loučce jako stvořené na koupání. Vlezly jsme tam hned, a po prvním šoku voda ani nebyla tak studená a dalo se v ní vydržet libovolně dlouho. Jak jsme ale poodplavaly od břehu, odkryl se před námi pohled na jiný pobřežní ostroh, který jsme cestou minuly, s úžasnými zákoutími na táboření, a tak jsme se tam doplavaly podívat a pak se tam i s věcmi přesunuly.
Studená? Ani maličko!
(fotila Bětka)
Dřeva bylo v lese spousty, a tak nejdéle trvaly pokusy rozdělat oheň pomocí křesadla. Mazaně jsem s sebou vzala dvě, ale aby nebylo poražených, tak jsme solidárně oheň nerozdělaly ani jedna, (to ta absence suché trávy,) načež Bětka škrtla zapalovačem a oheň vzplál jasným plamenem.
U ohně bylo dobře. Já pekla buřt a Bětka špízy a já na vařiči zpracovala houby na cibulce a uvařily jsme čaj z nádherné máty, kterou jsme cestou utrhly, a na noc jsme do popela zahrabaly brambory, které byly na snídani upečené úplně akorát.
Pečení buřtů
(fotila Bětka)
Pečení špízů a topinek
Před spaním, když Bětka už ležela ve spacáku, jsem se rozloučila se svými brýlemi. Nedokázala jsem je prostě vyhodit do popelnice, muselo tam být něco víc, něco definitivního, absolutního. V ohni se seškvařily a zbyla po nich mrtvola a nebylo na tom nic hezkého, jen nepatřičného a děsivého a trochu odporného. Ráno, než Bětka vstala, jsem je vzala a došla pohřbít do lesa pod mech, protože břehy Tatrovice jsou nádherné místo posledního odpočinku. Celý ten obřad byl mnohem silnější, než jsem čekala, a myslím si, že jsem to udělala správně.
V noci jsem usínala s hvězdami nad hlavou. Viděla jsem je ostře až do chvíle, kdy jsem zavřela oči.
Noc
Probudily jsme se v sedm a naše spacáky byly legračně hodně promáčené rosou.
Sluníčko svítilo a my nespěchaly, a tak jsme si k snídani udělaly čaj i kávu a došly se vykoupat. Tentokrát mi voda už tak teplá nepřišla, měla jsem husí kůži celou dobu plavání, a tak jsme neplavaly na druhý břeh a zpátky a byla jsem ráda, když jsem si zase mohla obléct šaty.
Po ránu
Snídaně
Moje plánování trasy po náhodných, většinou neznačených cestách mělo určité zádrhely - nejčastěji to, že byly jen stěží průchozí.
Chodily jsme skrze mokřady, skrze cesty zarostlé trávou vyšší než my, skrze kopřivy a skrze kytky, které jsem potřebovala do svého herbáře.
Mechové cesty
Travnaté lesy
Červené louky
Jedna cesta nás zavedla do ohrad a ještě o kus dál, až na louku, kterou protékala říčka Skřiváň, a tam jsme se rozhodly vykoupat, protože bylo vedro a sluníčko pražilo a šaty jsme měly pod batohy promáčené potem. Koupací tůň byla dost velká jen pro jednu z nás, a tak zatímco Bětka polehávala ve vodě, já byla připravená o kousek níž a máchala si alespoň nohy.
A pak tam, uprostřed ničeho, kde pomalu nebyly ani cesty, přijel traktor s cisternou.
Bětce chvilku trvalo, než vystřelila z vody, protože mi to nevěřila. Nedivím se.
Když mladý chlapík s dlouhými vlasy a krásným úsměvem připojoval trubku k cisterně, aby nabral vodu, bylo vidět, že přemáhá smích. Protože potkat traktor s cisternou uprostřed pustých luk je sice zvláštní, ale potkat na stejném místě dvě nahé holky je asi ještě trošku zvláštnější. Bětka litovala, že jsme ho pak nepozvaly aspoň na chleba s paštikou, protože jsme tam na svačinu zůstaly, i když koupání nevyšlo.
:)
Taky Skřiváň, šly jsme podle něj docela daleko
Po loukách pryč
Prošly jsme kolem zámku Favorit do Růžového údolí a skrz něj tam a zase zpátky, když jsem si všimla, že jsme přešly odbočku k zatopenému čedičovému lomu Kernberg.
Když jsme k němu přicházely, bylo všude ticho a prázdno a lom byl pod námi hrozně hluboko a vypadalo to, že i u něj budeme samy, ale pak jsme se vylouply u plážičky a na ní bylo několik rodin se psy a dětmi, ale bylo tam hezky a vlastně pořád docela ticho.
Tentokrát byla voda nepříjemně studená Bětce, ale stejně jsme v ní zůstaly pěkně dlouho, protože jsme našly skalku, ze které se dalo skákat. Věděly jsme, že je pod ní hloubka - voda byla úplně průzračná, a když jsem pod sebou viděla skálu a chtěla se postavit, byla tak hluboko, že jsem se k ní nedokázala ani potopit. Přesto jsme ale skákaly trochu do strany, protože ze skály byly pod hladinou vidět špičky zatopených stromů, které trčely vzhůru jako naostřené kůly. Když jsme plavaly nad nimi, tak ale vidět nebyly vůbec.
Zámek Favorit
Lom Kernberg
Ten den se mělo zkazit počasí. Podle předpovědi mělo začít pršet až v šest, ale už během koupání se přihnaly obrovské těžké bouřkové mraky, a tak jsme se zase sbalily, v Růžovém údolí si vyprosily od hodných lidí vodu a spěchaly dál.
Ani s oblohou tak nízko, že by stačilo povyskočit, abychom se jí dotkly, jsme si ale nedokázaly odpustit zacházku k čedičovým varhanám poblíž Rotavy. Pořád mi nedává smysl, jak můžou vzniknout dvanáct metrů dlouhé, tenké kamenné šestihrany, kterých je tolik, že je z nich celá skála.
Varhany
Podle mě nedává vůbec žádný smysl, aby to vzniklo
Úprk před blížící se bouřkou
Dál už to byl ryzí úprk. Neměly jsme stan, ale jen plachtu, a tak jsme se potřebovaly utábořit dřív, než země zmokne, a nakonec jsme vběhly do mechového lesa poblíž cesty, ačkoliv tam nikde netekl potok a my rády táboříme u potoka. Věci jsme pod plachtu naházely s prvními kapkami a já pak úplně promokla během následující půl minuty, kdy jsem ještě překolíkovávala jednu stranu plachty.
Ten večer jsme oheň nedělaly. Za bubnování deště a vzdáleného hřmění jsme v ešusu opekly na cibulce všechny lišky nalezené toho dne a přidaly k tomu výběr klobás a buřtů a jedly jsme to na chlebu, protože jsme měly dohromady jedinou lžíci.
Bylo ještě brzy, a tak jsem stihla přečíst dvě Bětčiny knížky, než se mi začaly klížit oči. Spaní v přírodě je báječná věc.
Výhled z ložnice do upršeného lesa
Ten mech všude kolem, to bylo tak krásné
Liškový buřtguláš
Poslední den jsme trasu trochu zkrátily, protože se Bětce hned v pátek udělaly puchýře z pevných bot a pak otlaky na chodidlech z barefootových sandálů, do kterých se přezula a celou cestu v nich šla. Není mi moc jasné, jak s tím mohla chodit, protože mě bolelo její paty jenom vidět. A taky mi není moc jasné, jak si s tím mohla ten výlet užívat, a co víc, nemluvit o tom. Bětka je nadčlověk.
Náhradní trasa byla nádherná. Myslela jsem si, že když půjdeme po zelené značce, budeme chodit po nudných velkých cestách, ale v Krušných horách se i po značkách prodíráte skrze vysokou trávu a močály, takže jsme skončily s promáčenýma botama a spoustou zážitků.
Po zelené
Náprstníky lemovaly cestu jako vstup do pohádky
Na Komářím vrchu rostla spousta borůvek, a tak jsme tam shodily batohy, na chvíli se vylezly proslunit na skálu s výhledy do okolí a na ještě trochu delší chvíli posvačily spousty borůvek. Tam jsme taky potkaly toho jediného turistu, trempa, celého v zeleném a ukecaného a taky trošku pomalejšího než my.
Komáří vrch
Výhledy na Kraslice
A borůvky. Spousty borůvek.
Do Kraslic se šlo ještě přes další dvě skalní vyhlídky, ale už to bylo blizoučko.
Chtěly jsme si tam dokoupit pití a někde se posadit a dojíst naše zásoby jídla, protože jsme tam byly hodně brzy a i o něco dřívější než plánovaný vlak měl jet až za více než hodinu, jenže pak jsem se podívala na jízdní řády v telefonu a posledních šest set metrů na nádraží jsme vzaly poklusem, protože jel za devět minut do Sokolova ještě jiný vlak. A stihly jsme ho akorát.
V něm jsme dojedly chleby, paštiky, rajčata a celer a slaninu a v Sokolově si zaběhly pro další vodu, než jsme naskočily na vlak do Varů. A protože se mi povedlo přebookovat jízdenku na autobus Regiojetu, bylo všechno krásné, báječné a růžové.
Protože ve Varech jsme měly přes půl hodiny na to, abychom došly z nádraží na autobusový terminál, a to bylo hodně času. Já byla zmatená, a tak bych bývala byla šla na dolní nádraží, protože i tam byla nějaká autobusová hala, ale Bětka nás nasměrovala správně na místo, kde jsme o dva dny dříve z pražského autobusu vystupovaly, a tam jsme složily batohy a já ještě chvíli pobíhala všude kolem a hledala otevřené veřejné záchody.
A pak vyvstala otázka, odkud to vlastně pojede. Jasné nám to nebylo ani trochu - věděly jsme, že z nástupiště 1, ale tam jezdily karlovarské městské autobusy. Nakonec jsme se musely zeptat paní na lavičce a pak nastal další úprk... k dolnímu nádraží. Měly jsme na to devět minut. Opět. Ale času to bylo hodně, protože jsem si tam dokonce stihla i odskočit, protože tam záchody opravdu měli.
Poslední kovbojka byla trefit správný autobus, protože kromě pravidelného spoje jely dva posilové autobusy, a než jsme našly toho pána, který skenoval qr kódy jízdenek a říkal "Červený. Červený. Modrý. Žlutý.", tak jsme naložily svoje batohy postupně do obou špatných autobusů.
Ale v Praze jsme byly brzy a metrem jsme jely se skupinou Svědkyň Jehovových a se skupinou krojovaných lidí z celého světa.
Kraslický kostel. Byla neděle, takže jsme mohly i nakouknout dovnitř.
Byl to skvělý výlet - přesně takový, jaký jsem potřebovala. Plný lesa, mechu, zelené barvy, koupání, hvězd, živlů, ohně, hub, borůvek, měkkých cest a odpočinku. Z něj budu čerpat ještě dlouho.
A na stole mám pod stohem těžkých knih dvanáct nových kytek do herbáře.
Rozloučení se starým, přijetí nového. Brýle byly nejdůležitější věcí většiny mého života. Odpočívejte v pokoji.