Od moře jsme se přesunuli do zapadlé maličké vesničky uprostřed džungle a v noci se tam pokusili najít nějaká zajímavá zvířata. Viděli jsme vačici a kynkažu, ale já nejvíc nadšená byla z tarantulí, které běhaly mezi čtvrtou a pátou večerní po silnicích. Tenhle díl vyprávění je jen o jednom dni, ale zas je o nejodlehlejší části Mexika, kterou jsme navštívili.
Moje pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Všechna pozorování z poloostrova Yucatán jsou na iNaturalistu zde.
Dojeli jsme do míst, kde bílého cestovatele už léta neviděli, a supi se slétli
(kondor havranovitý)
čtvrtek 18. 9. 2025
Ve svém přímořském pokoji s prosklenými dveřmi na verandu jsem se probudila v pět ráno vedrem. Venku byla bouřka a během ní chvilkami vypadával proud a po výpadku se klimatizace sama od sebe nezapla. Ale co - spala jsem i tak osm hodin. Roztáhla jsem si závěsy, abych měla výhled na venkovní vichr, déšť a blesky, a zapisovala si blogísek (to byla ta lepší část) a snažila jsem se přijít na to, co se mi stalo s podvodním foťákem, že měl u všech fotek najednou aktivní ochranu před mazáním a taky softwarově nastavenou ochranu proti zápisu na kartu. Návod k foťáku měl tři sta stránek a o tomhle tam nebylo ani slovo. Otázku na Facebooku v Olympí skupině mi zodpověděli neuspokojivě. Nakonec jsem si půjčila novou velkou kartu od Ebříků a tu svoji uložila do peněženky na věčné časy. Protože kdo by riskoval přijít o fotky rejnoků.
Protože Ebříci v noci dlouho pozorovali, (a viděli jen dvě myši - můj fear of missing out byl uklidněn,) vstávali až v osm. Pod klimatizací jsme se nasnídali a pak jsme vyrazili na další část naší cesty - do vnitrozemí.
Nezbytný nákup v Super Aki
(fotila Ivana)
Jak jen dopravit ledničku z obchodu...?
(fotila Ivana)
...a jak jen dopravit domů koně?
(fotila Ivana)
Jako první cíl jsme vybrali vesničku Tres Garantías. Ta byla nedaleko hranic s Belize a Guatemalou a nebylo v ní vůbec nic zajímavého, nepočítáme-li čtyři kostely (čímž se museli dostat asi tak na jeden kostelů na deset obyvatel) a čtyři obchůdky. Představte si, já nevím, třeba Dudín. Nebo jinou vesničku uprostřed nezajímavé části země, o které jste nikdy neslyšeli a kde mají baráčky uplácané pomocí lopatiček z pískoviště.
Honza ji vybral, protože se o ní zmiňovalo několik mammalwatchovacích reportů, že tam jako bylo hrozně moc zvířat. Že tam lidi přijeli, guid jim sehnal very basic accomodation v nějakých chatkách a pak je tam prováděl.
My samozřejmě guida neměli.
Cestou jsme se raději zastavili pro benzín, pro hotovost a pro jídlo v sámošce a taky pro 15 litrů vody, za které se mi Honza vysmál, a 5 litrů džusu, které připadaly zábavné mně. Protože stav obchůdků (ani kostelů) jsme dopředu samozřejmě neznali.
Tres Garantías
Při hledání ubytování jsme viděli spoustu altánů, kde by se krásně daly postavit stany - ale stejně bychom si to museli s někým dohodnout a navíc jsme se lidí trochu báli. To všechny ty zbraně a drogové kartely a tak.
Měli tam i motýly
(Heliconius charithonia ssp. vazquezae / Zebra Longwing)
Cestou do Tres Garantías jsme vedli hluboké diskuze, jako jestli by drogový kartel pořídil semafory. To když jsme potkali šestého člověka, který s vlaječkami ukazoval, jestli můžeme projíždět kolem stavby na silnici, ačkoliv bylo vidět na druhou stranu na potenciální protijedoucí auta (která jsme potkávali jedno za půl hodiny). Nicméně jsme si byli podle mapiček na internetu docela jistí, že jsme se pohybovali mimo území drogových kartelů, takže to byla debata čistě akademická.
Co nebylo akademické, byly tarantule. První jsme viděli z auta už v Xcalaku, ale bylo šero a nebylo úplně zřejmé, jestli to nebyl krab, a moc jsem to Honzovi nevěřila. Tady jsme jich z auta viděli asi pět, a to velmi zblízka. Nikdy jsem nevěřila těm řečem, že jsou hezké, protože jsou chlupaté, ale ony vypadají jako plyšáci, se svým červeným zadečkem a šedými dílci na nohách. Méně roztomilá mi přišla později v lese, když vystřelila z místa, kam jsem chtěla došlápnout.
Můj seznam zvířat, které jsem bytostně chtěla vidět ve volné přírodě, se povážlivě ztenčuje. Viděla jsem žraloky, viděla jsem anakondu a teď už i tarantule...
(sklípkan středoyucatanský)
Pavouků jsme jinak viděli docela málo
(slíďákovití)
Hledali se buď v noci pomocí odrazivých očí nebo ve dne tím, že jste si namotali jejich pavučinu do obličeje. Tahle byla zajímavá v tom, že byla žlutá!
(nefila kyjonohá)
Tarantule se hledaly snáz :)
(fotila Ivana)
Pak jsme dojeli do Tres Garantías a nevěděli, co dál. Projeli jsme je křížem krážem, jestli nepotkáme něco, co by mohlo připomínat ubytování, což působilo hrozně vtipně, mezi všemi těmi dřevěnými domky se stařenkami sedícími na zápražích, a na jednom zpomalovacím pásu jsme dvakrát odřeli podvozek, ale ubytování nikde. Nakonec se Honza došel zeptat do obchůdku, kde paní rezolutně odmítla, že by se někde ve vesnici dalo ubytovat, ale pak se zeptala chlapíka, který přijel na motorce, a ten se došel zeptat do vedlejšího domu maminky a pak nám pronajal její zahradní domek.
Bylo to velmi basic ubytování. Jakože - byla to holá místnost, jen podlaha a stěny a tři okna. Záchod byl venku a kromě sprchy tam byl i mrtvý whipscorpion.
Nedávalo smysl si tam nechávat věci - přední dveře byly sice na klíč, ale zadní dveře k záchodu byly na maličkou legrační petlici, která by odpadla, kdyby se někdo chtěl o dveře jenom opřít - a tak jsme je nechali v autě a vydali se do okolních lesů.
Pronajatý domek
Líbilo se mi, jak to tam bylo zařízené
I s domácími mazlíčky
(Phrynid Tailless Whipscorpions)
Venku bylo vedro.
Našli jsme si stinnou odbočku k lomu, kde jsme se pod slaměným přístřeškem naobědvali. Byla jsem moc zvědavá, jak dlouho v kuse je možné jíst housky s konzervou tuňáka a rajčaty, protože jsme zatím v Mexiku nekoupili nic jiného. (Spoiler alert: dva týdny v kuse.)
A pak jsme jeli prozkoumávat okolní cesty.
Našli jsme si pěkný vstup do lesa, kde jsme došli až na konec cesty - po necelých dvou kilometrech začala být hodně zarostlá. Zase tam ale měli fantastická mraveniště - vypadala jako hliněné duté věže.
Jiná cesta o něco dál měla podle satelitu končit po dvou stech metrech na mýtině, ale my nachodili po spleti cest pět kilometrů a asi čtyři hodiny. Zůstali jsme na ní do tmy, vybavení na noční pozorování. Honza měl pulsar, já si na cestu do Mexika konečně pořídila silné červené světlo a Ivana měla kromě červeného i UV světlo na hledání štírů, se kterým tu ale nebyla úspěšná.
Na výletech do džungle jsme parkovali tak, aby naše auto plné věcí nebylo pokud možno vidět ze silnice
Tuňáka jsme po pár dnech vylepšili podkladem ze salsy casera, takže být v Mexiku dýl, vůbec by to nevadilo
Pod střechou přístřešku výše byla tři hnízda - a sršni v nich byli různých druhů
(Polistes carnifex ssp. carnifex, Polistes instabilis a Polistes stabilinus)
Podivná mraveniště
Zblízka
Poletující lelci nás dovedli až na mýtinu, která nebyla opiovým políčkem, ale byl tam dům, a protože jsme tam viděli hodně lidí jezdit na motorkách s dlouhými zbraněmi na zádech a protože na cestě, po které jsme přišli, vedly čerstvé stopy od motorky, a byla noc a to nebyl dobrý čas, kdy se světly brousit kolem cizího domu na samotě, zase jsme se otočili a šli zpátky.
A pak jsem na stromě podle očí našla kynkažu! Byl ťuťatej a hezky se nechal fotit.
Honza o kousek dál našel vačici, která byla na stromě tak blízko, že jsem ji dokázala vyfotit i já svým kompaktem.
Plyšáček
(kynkažu, fotili Ebříci)
Vačice hned vedle cesty
(vačice, zatím lépe neurčená - debata je k tomu u ebřího pozorování)
Savci se nacházejí hlavně v termovizi, a to nám hrozně ztěžovali ptáci - jako například tinamy tady na fotce
(tinama větší, fotili Ebříci)
Mravenci nosící obrovské kusy listů mě v džungli vždycky moc baví
(Atta cephalotes / Hairy-headed leafcutter ant)
Housenka s čírem
(přástevník)
Co už nebylo tak ťuťaté, byli velicí pavouci na obrovských žlutých pavučinách přes cestu. Ti byli hezcí jen do chvíle, než se člověk do jejich pavučiny namotal obličejem.
Co ale zanechalo největší dojem, byli vřešťani. Neviděli jsme je, ale přeslechnout nešli - ve stromech kolem nás začali vřeštět a jejich křik zněl jako smečka naštvaných jaguárů. Kdybych to slyšela řekněme na ostrově, kde bych ztroskotala a byla tam sama a opuštěná, asi bych neusnula. I teď to nahánělo husí kůži.
Při podlézání spadlého stromu jsem se vlasy namotala do trnitého šlahounu, a když mě Ivana vymotávala, opřela jsem se omylem o zem složeným vějířem a rozlámala jsem ho. A bez vějíře tam moc přežít nešlo. Ivana mi půjčila svůj náhradní, ale ten fuk už nebyl takový. Svůj jsem velmi sofistikovaně spravila pomocí lezecké tejpy a Ivanina minišitíčka další den v autě.
Hledání zvířat ze silnice
(fotili Ebříci)
Hledání zvířat v džungli
Jako nový!
K autu jsme se vrátili úplně uvaření. Aby Ivaně nebylo špatně, přehodili jsme na chvíli zasedací pořádek a ona šla dopředu na místo spolujezdce, a aby si nestínila klimatizaci, dostal pulsar Honza na zadní sedadlo, a tak se ukázalo, že asi nikdy za jízdy nepulsaroval, a byl velice šťastný, když se Ivana vychladila natolik, aby si ho mohla vzít zpátky.
Já ale brzo pustila Honzu za volant, protože jsem začala beznadějně usínat. Jen čirou náhodou se mi mezi pospáváním povedlo najít podle očí další vačici daleko na stromě a Ivana našla pulsarem ještě jednu při návratu do naší vesnice, ale to bylo všechno.
Do svého zahradního domku jsme se vrátili po jedenácté. Otevřeli jsme všechny dveře a všechna okna a postavili si na betonu vnitřky stanů jako moskytiéry a pak jsme se vychladili ve sprše, aby vůbec existovala naděje na usnutí.
Spala jsem přerušovaně a ne moc dobře, ale i to bylo víc, než jsem kvůli podmínkám čekala.
Příprava na spaní - stan jako univerzální moskytiéra, když tu není kam uchytit
Další den jsme se probudili... já vlastně nevím kdy, protože jsem se na jihu pohybovala v jiném časovém pásmu než Ebříci. Mohlo být sedm, ale mohlo být i osm. Kdo ví.
Sbalili jsme věci a na verandě se nasnídali, než jsme vyrazili o destinaci dál, na májské ruiny do Hormiguera, a potom do Calakmulu.