evi: Po všech těch fotkách z průběhu vaší cesty působí ten Tadž Mahal fakt jako z jiného světa. S jakými jste vlastně odlétali pocity? Že byste v Indii ještě nejraději měsíc zůstali nebo že už toho bylo tak akorát a Praha je taky fajn?
Moc díky za tenhle poutavý seriál. Jste vážně borci
eithne: Právě proto se mi Tádž Mahal nelíbil.
Já se do Prahy už těšila, i když nevím, jak by to bylo, kdybychom tam měli zůstávat ještě déle. Takhle jsem s blížícím se koncem cesty začala porovnávat, co všechno mě doma čeká - snesitelná vlhkost vzduchu, snesitelná teplota, ticho, jídlo bez curry a bez masaly... tyhle věci nám chyběly hodně. U mě to bylo ještě podtržené tím, že se končilo městy a já si města neumím užít. Mně se díky Zlatému chrámu líbilo v Amritsaru, ale Agra už byla trochu utrpení a pokus o hinduistický chrám v Dillí čirá agónie.
Shrnuto postrženo - do Prahy jsem letěla ráda, ale teď už bych se tam do hor zase vrátila.
Já děkuju za pochvalu
zmrzlinka: A kolko km ste celkom presli pesi ? Je pravda, ze v podobynch krajinach by som do miest vobec nemusela, hory vyzerali ovela krajsie. Ten pocit, ze ste sami niekde uprostred prazdnej mapy
eithne: Nemám tušení a nebudu to zjišťovat. Podobné cesty se stejně nikdy neurčují na kilometry, ale na hodiny. Průvodce s hodinami jsme ale měli jen k prvnímu treku, takže skutečně nevím.
Žejo, žejo? Můj člověk!
eithne: Ach jo, to je mi líto. Holt se tam někdy budeš muset podívat na vlastní pěst