Tradiční hvězdárenské zříceniny byly letos pojaty poněkud megalomansky – ve všech směrech. Bylo nás 13, což už je úctyhodná tlupa. Byla naplánovaná odporně dlouhá trasa. A ani s mírným větrem jsme se nespokojili a nechali si na cestu dout hnedka orkán.
Účastnili se Alfík, Bětka, Zuzka, Viktor, Lukáš, Ondra, Petr, Proso, M.i.X, Žiži, Petra, máma a já.
Prvním vláčkem jsme na stojáka dojeli se zpožděním do Pardubic, kde jsme přeběhli do osobáku jedoucím do Chrudimi. Tam jsme tak tak doběhli autobus na Seč a mohutně si vydechli, protože jiné spoje byly bídné, ba dokonce prabídné.
Proso, který se k nám připojoval až právě na Seči, už stihl vybrat hospodu, tak jsme zašli na jedno, aby se nám lépe šlo. Měli tam v koutě moc pěkné terárko, ve kterém nic nebylo. Možná chameleon? Nebyl vidět.
Cesta na Oheb, první zříceninu, kde jsme měli spát, byla dlouhá a náročná. Při světlech čelovek jsme klopýtali o asfalt vozovky a na místo jsme dorazili zcela zemdleni oněmi třemi kilometry, které jsme museli za večer urazit.
Oheb
Našli jsme skvělé místo na oheň, z jedné strany kryté před větrem i cizíma očima skalním převisem, z druhé strany stromy, keři a, ehm, sečskou přehradou. Oheň zaplál brzy (především přičiněním těch, kteří byli líní jít na dřevo, takové já nemám ráda ]:->) a potom už se jen ozývalo syčení pečených buřtů, šokování ne-vinných lahví a útržky hovorů. ("Chcete někdo špek?" "Chcete někdo klobásu?" "Chcete někdo eidam?" ...)
Odešla jsem spát brzy, v době prvních nesmělých Ondrových ukulelecích (a Prosových smělých hřebenových) pokusů. Krtky – krutého i nepořádného – natrénoval vskutku svědomitě. Má u mě také ještě nikoliv bezvýznamné plus, že mě zavolal zpátky, když načal svoji medovinu. Miluji medovinu!
Noc byla teplá. Nebylo to na škodu vzhledem k faktu, že jako správný nepořádný krtek jsem si s sebou zapomněla vzít karimatku. Stalo se mi to poprvé a doufám naposledy. Mohlo to být i horší – mohl to být spacák, že ano. Spala jsem tedy na mámině slabé, kterou s sebou měla na sezení k ohni. Minimálně morálně pomohla.
Ráno jsem se probudila zapylená až hrůza. Všechno bylo žluté, včely se letos hrozně flákají.
Posnídali jsme a prolezli si zříceninu, je vážně parádní. Spousta zachovalých trosek, krásné vyhlídky, propadlé klenby prolezitelné pryč, opravdu skvělé.
Potom dorazil Lukáš, který se včera flákal v práci, a my vyrazili vstříc smrtelné túře, kterou máma naplánovala na přibližně sto osmdesát pět tisíc kilometrů. Zkrouhli jsme jí to tuším na osmnáct. Komu by se také chtělo chodit, že ano. Toto není chodecký pochod, tohle jsou zříceniny! Jádel, olivy a polárkáče. Takže chodit ne.
Alfíkovi byl slíben dort, jestliže přiveze kytaru. Přivezl ji - dorazil s ní
v jednu v noci. Dort tak dostal až k snídani. Druhé patro dortu jsme mu
snědli sami večer. A ještě to zapřeli.
Mám ráda takovéhle fotky.
Tuhle kompozici, víme? ;-)
Lesem jsme došli k rekreačnímu středisku ROH, obklíčili jim rybník (možná to byla pořád Seč?) a někteří odvážní Viktorové, Ondrové a Alfíci si do něj šli zaplavat. Proso se mezitím motal mezi bosými lidmi a házel do země vrhací nůž, který našel onehdá v noci v Brodě. Corpus delicti vraždy z téže noci se stále ještě nenalezl.
Obrazová příloha manuálu "Jak se staví pole"
Pokračovali jsme dál, až jsme našli naprosto boží loučku, kde jsme v krátkosti poobědvali. V oné krátké chvíli stihl Proso polít Zuzku, Zuzka Prosa a Proso hodit Zuzku do potoka. Alfík s Bětkou k tomu hráli na kytaru.
Vydala jsem se tam v odvážné individualitě hledat nějaké poetické odlehlé místo v lese, o čemž bych se normálně nerozepisovala, leč vzhledem k tomu divočákovi budu. Byl véééliký. Nejdřív trochu dupal, potom se rozběhl a utekl. Byl ode mě slabých pět metříků, v tu chvíli mi všechny rady ohledně lezení na strom přišly podivně směšné. Zajímavé, jak stačí změna perspektivy ke... změně perspektivy.
Obědování za zvuku kytary
O Zuzku se bije kdekdo...
Proso ale nemůže nezvítězit.
Polít Prosa - to bych si snad ani já netroufla :-)
Vydali jsme se dál, vstříc Hornímu Bradlu, MiXovi s Žiži a především vstříc tamější hospodě. V hospodě jsme dali jedno, někteří (ti lepší a šikovnější a odvážnější) z nás dvě, a pokračovali dál s volně přibyvšími dalšími dvěma členy výpravy.
Už se šeřilo, i vybrali jsme první pěknou loučku s potokem a rozkvetlými pampeliškami a utábořili se. Oheň zaplál v dál, muzikální instrumenty se oproti prvnímu večeru rozšířily z jednoho koulelete a hřebenu na koulelata dvě, stále jediný hřeben, ale k tomu ještě kytaru a prostě bylo krásně. Pojedli jsme, popili, společensky požili a pokud ostatní neumřeli, baví se tam doteď. Já umřela záhy. Ráda usínám za hraní kytary.
Loučka na spaní
Podvečerní romantika :-)
Už večer fučel děsitánský vichr. Lehla jsem si pod strom, aby mě jedna jeho větev chránila před nejprudšími poryvy, a tak do mě celou noc něco lehce ťukalo. Ke cti jí slouží, že se alespoň neurvala.
Ráno jsme vyrazili dál. Přes louku, vesnici a mnoho mnohaletých líp, přes potoky a údolí dál a dál.
Dalším bodem cesty bylo údolí Doubravky. Krásné, opravdu nádherné, vřele doporučuji. Bukovo-jakýsi les, potok, občas dva, jízky a zátočinky, skály, skalky a kamenná moře, vyhlídky, stoupání a klesání, chůze hnedka vedle vody, opravdu nádherné. Tam se mi líbilo velice.
Mladé a nevinné ;-)
Rychlé šípy - třetí generace
Tuším sedmisetstoletá lípa
Údolí Doubravky
Pak už jsme došli do Bílku, dali si jednoho Rychtáře, obsadili vlak, v Kolíně úplně jiný vlak, v Praze metro, na Kačerově autobus a doma byt s netekoucí vodou.
No nepřipadá vám ten vandr půvabný? ;-)
(Použité fotky fotil Ondra)