1. DEN: Kummerbrücke (572 m.n.m.) → Heßhütte (1699 m.n.m.); ferrata Wasserfallweg
2. DEN: Gstatterboden (590 m.n.m.) → Ennstalerhütte (1544 m.n.m.) → Tieflimauer (1822 m.n.m.); ferrata Teufelsteig
3. DEN: Johnsbach (753 m.n.m.) → Mödlinger Hütte (1523 m.n.m.); ferrata Johnsbach - Klettersteig
Chtěli jsme si udělat normální rodinnou dovolenou, ale co čert nechtěl, všechna přímořská letoviska měla už plno. Co teď? Nakonec jsme tedy vzali zavděk Alpami, několika vrcholy a ferratami, co se dalo dělat :-)
Rodiče jezdí čas od času do Jizerek s Pavlem, Martinem a dalšími a právě s těmihle si naplánovali víkendové Alpy, ferraty inclusive. Táta o tom doma mluvil a prohodil osudnou větu "nechceš jet taky?" A ač jsem s nimi byla v Jizerkách jen dvakrát a tehdy jsem vnímala tuhle společnost jako lidi, kteří jsou úplně jinde, kývla jsem a už jsem se toho nepustila. Ferraty. Ferraty!
A těšila jsem se jako malá.
Celý výlet začal výborně, v noci na pátek nám vymlátili okýnko u auta a tak brácha s mámou ještě ve dne řešili, kde by nám dali nové na počkání. Zpoždění se z toho vyklubalo, přesto jsme odjeli a do kempu Mooswirt v Mooslandlu, Steiermark, Österreich jsme dojeli ještě před půlnocí.
Zalehli jsme okamžitě a spali až do osmi.
1. DEN: Wasserfallweg
Ráno jsme kousek popojeli, auta jsme nechali na parkovišti Kummerbrücke hned vedle právě budované přehrady nebo jiné obludné stavby a vydali se na túru.
Nejprve cesta vedla lesem, mokré kořeny klouzaly a bylo to po rovince. Pak se nám do cesty postavily vrstevnice a polom a tak jsme došli až k vodopádu, po kterém se cesta jmenuje Wasserfallweg. Vodopád byl malý, nesmírně fotogenický, v určité úrovni nepadala vlastně ani voda, ale vodní tříšť, aerosol, opar. Voda chutnala po vápenci a cestou dolů jsem si na něj sáhla.
Tam skončila příroda připomínající Křivoklátsko.
Kopec, kopec, kopec...
(1. Fall:) Wasserfall
Cesta dál vedla lesem, až se ze zatáčky vylouply první schůdky, první jisticí lana a my se plni optimismu oblékli do slušivého ferrata řemení a přileb, vypadali jsme trochu jako frajeři a trochu jako permoníci.
Ferrata měla být A/B, ale co si budeme nalhávat, přelézt norský Bessegen je obtížnější než toto. Plna zvědavosti jsem si na zajištěné lesní pěšince zkusila jištění na ocelovém laně, seznala, že dělat to zbytečně na rovince je poněkud pruda a zbytek oné ferraty jsme odešli nejištění.
Slovenský ráj by mohl téhle ferratě závidět :-) Šplhali jsme po žebřících a kratičkých úsecích mokré skály s hlínou a jednoduché nejednoduché, já si to nehorázně užívala.
Ferrátka, odhaduju pro věk 3+
Zdolali jsme ji!
Nad ferratou se krajina proměnila v Jizerky. Lehké stoupání, potom prudší, potom se krajina proměnila v České Středohoří, tráva a kytky rostly na bílé vápencové skále.
A potom se nad námi vyloupla chaloupka a nebyla to chaloupka ledajaká, byla to chaloupka s Gulaschsuppe. Měli jen čtyři, tak si táta musel dát Frittatensupe, dobrá sice byla, ale gulášovka je gulášovka.
Kolem nás bylo horské panorama, chtěla jsem jít někam dál, víc, obtížněji, cítila jsem se nevybitá, možná to bylo okolím, víc, jen víc! Někam výš...
Heßhütte (1699 m.n.m.)
Dolů jsme se vraceli tou samou cestou. Šlo se mi dobře, prakticky jsem to seběhla, nevadí mi čekat, když můžu utíkat.
Není nádherné, když chodíte po horách a nebolí vás kotníky?
Na sestup už jsme sedáky vůbec neoblíkali, dolů mi to přišlo ještě jednodušší, asi to bylo tím, že jsem už věděla, co mě čeká. Cvičně jsem si druhou polovinu zalezla jenom s jednou rukou, v druhé jsem nesla máminy hůlky.
Došli jsme nedlouho před chvílí, kdy by se musely rozsvěcet čelovky, čtyři dny před rovnodenností se stmívá už nějak brzy.
České Středohoří
Rozhledy do dálav...
...jsou nostalgicky večerně zamlžené.
V kempu byla sprcha s teplou vodou v neomezeném množství.
Jezdím pod stan už dlouhou dobu a nikdy mi snad nechyběl ručník a na víkendovkách ani mýdlo. Přiznávám, že na luxus kempů zvyklá prostě nejsem, ale, hmm, má to něco do sebe, moci se osprchovat.
2. DEN: Teufelsteig
V neděli jsme vstávali v sedm a dojeli o kousek dál než v sobotu, na parkoviště v Gstatterboden.
Od tamějšího kostelíka se šlo tři hodiny na chatu Ennstalerhütte papírově i v reálu. Řeka, spousta klouzavých kořenů, teplo, vlhko. Vlhko... šlo se v něm mizerně, ale zase musím objektivně uznat, že jsme měli na počasí kliku. (Přestože jsem s sebou neměla žádné nepromokavé věci. Obvykle s sebou totiž vozím tátovu bundu... a ten by asi nesouhlasil, když jel taky.)
Stoupali jsme výš a výš, minuli jsme několik cedulí o Umweltschutz, přeskákali dva potůčky, probrodili jsme se skrze jedno bahnisko. A tak.
A potom už jsme byli u ukazatele "Ennstalerhütte - 10 Min.", kde čekal Pavel, a vyrazili jsme na chatu, kde jsme u Nudelsuppe a Apfelsaft mit Wasser gespritzt počkali na rodiče. Sluníčko moc nefungovalo, nestihlo mi usušit propocené tričko, zato ale svítilo na další cestu, kdy to nebylo zrovna žádoucí.
Ennstalerhütte (1544 m.n.m.)
Jídelnové panorama
Vrátili jsme se k rozcestníku a pokračovali odtamtud na Tieflimauer. Cesta vedla skopce a dokopce, lesem, klečí a sutí, pod skalním okýnkem a tak po hřebínku až k rozcestníku, kde jsme se vydali doleva na ferratu B až C/D.
Hřeben s cestou focený od Tieflimauer směrem k Ennstalerhütte
V bližším pozadí Tieflimauer, kam míříme - cesta vede nejšedším místem zleva.
Skalní okýnko, které bylo vidět už od parkoviště
Nádhera.
Nádhera...!
Začátek byl pohodový i bez jištění, ale dál už to začalo být to pravé skálolezení. Za celou dobu jsem se lana chytla jen dvakrát, v převisech; na kramle jsem nestoupala. Ferrata je o tom, jakou si ji kdo vytvoří - mně se ukrutně líbilo, jak jsem ji šla já. Nahoře jsem byla zničená a šťastná. Mimo jiné jsem byla i ráda za svoje uvědomění, že tohle není skála s klasickým jištěním, kde se nestane nic, když člověk spadne; tady bych se omlátila cestou k nejbližšímu nejtu do skály. Proto jsem se chytla na tom druhém místě lana, šlo by to i bez něj. Možná.
Začíná fotografické peklo! ]:->
Máma bojuje, Martin by měl ještě trochu zapracovat na póze
"je to těžší cesta, než to na fotce vypadá".
Přecvakávat jsem se zapomínala pořád. Není to jen věcí ferrat,
na stěně na druholezci zapomínám vycvakávat lano z pressek
a na prvolezci ho cvakat. (Což už malinký problém je.)
Kdyby to bylo placaté jako na fotce, stála bych vodorovně. Takže nebylo 8-)
Jeden z jednodušších úseků
Hmm, kudy?
Bojuj, tati!
Cesta pro nás a kamzíky
Přecvakávám projednou v jiné poloze než zoufale natažená hlavou dolů
Nádhera!
Skály a skály, slunko a stín, vítr. Lezla jsem první, neodkoukávala jsem od nikoho, kudy bych měla jít dál. (Dobře, lano je nápověda. Jde mi o stupy a chyty.) Překvapilo mě, že to byl vlastně docela těžký terén, ačkoliv s jisticím lanem ne. Ferrata, jištěná cesta... asi mě zmátlo to slovo "cesta".
No a najednou jsme byli nahoře v malinkatém sedýlku pod Tieflimauer, kam už to byla chvilička. Vrcholová fotka, zápis do vrcholové knížky (ten den jsme tam byli teprve třetí), 16:39.
Dorazili jsme ke křížku nahoře...
...zapsali se do vrcholové knihy...
...a pokusili se společně vyfotit :-D
Vraceli jsme se po A ferratě. Klouzalo to, jištění bylo jen nahoře, pak už to byla prostě nepohodlná cesta se srázy z obou stran. Máma byla unavená a tím pádem trochu vystrašená, naprosto ji chápu, k tomu taky dorostu, už teď vím, že s únavou ztrácím rovnováhu, což je v takovémhle terénu prvním krokem ke zhoubě.
Valily se na nás mraky, pohřební atmosféra, nádhera, nádhera! Šla jsem vepředu a čas od času čekala, miluji samotu v horách.
Utéct za obzor je občas nesmírně jednoduché
Klouzalo to, sypalo se to, kejvalo se to. Prostě děs!
A za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, zůstal Tieflimauer
Došli jsme k rozcestníku, kde jsme odbočovali na ferratu, a potom k rozcestníku "Ennstalerhütte - 10 Min." a šli zpátky dolů.
Smrákalo se, šeřilo, v lese řvali jeleni. (Máma tipovala býky, já yettiho. Pavlova varianta s jeleny zní ale asi nejnudněji a tedy nejpravděpodobněji.)
Pak jsme šli lesem skopce (z prudkého kopce) při čelovkách, trénik na 5 beskydských vrcholů beru zodpovědně, to se jde totiž přes jeden den a dvě noci. Šlo se mi dobře. Vlastně jsem si tu připustila, že se mi chodí lépe dolů než nahoru, což ovšem platí jen do doby, než mě rozbolí kotníky. Pro to jsou v podobném terénu hraniční asi právě ty tři dny. Takže zase žádný zvrat v mé turistické filosofii.
Šli jsme lesem a potom už jen po silnici a zas až úplný konec, krátký úsek, lesem. Kolem panovalo ticho a tma a za mnou se vznášely čtyři bludičky čelovek. Na silnici už ticho nebylo potřeba. Jak jsem šla vepředu s Martinem, definitivně jsem odbourala předsudek, že kamarádi rodičů musí mít jinou krevní skupinu. Jakkoliv divně to zní, už tuhle noční cestu se mi začalo stýskat po tomhle víkendu, ačkoliv byl teprve v půlce; mně se takové stavy občas stávají :-)
U aut jsme byli ve tři čtvrtě na deset, absolvovali jsme krásný třináctihodinový výlet.
3. DEN: Johnsbach - Klettersteig
My šli zelenou cestu.
V pondělí, den poslední, jsme vstávali před osmou.
Pustili jsme se směrem k vesničce Johnsbach, před kterou je nádherná ferrátka C/D až D/E. Přístup byl z parkoviště přes potok, zkrátka luxus, který mít v Praze, neslezla bych, dokud bych to nevylezla poslepu.
Neb jde o ferratu soukromou, zajeli jsme ještě do Johnsbachu, kde jsme se ujistili, že už se za zlezení platit opravdu nemusí, a vrátili jsme se zpátky. Máma definitivně prohlásila, že nahoru nejde, a táta s ní zůstal solidárně dole. Na ferratě ovšem bylo i přes avizovanou obtížnost spousta umělých stupů, takže byla jednodušší, než jsem čekala, šlo spíš o sílu v rukou.
Těsně nad nástupem
Rodiče nás fotili zespodu
Cestička pro důchodce a mateřské školy
Slečno, jak máte dlouhé nohy? 8-)
Výš, jen výš, tam já mířím!
Nástup byl po ukotveném lanovém žebříku, komínářský výcvik mi u téhle ferraty vůbec přišel k duhu. První šel Pavel, Martin byl za mnou. Nevýslovně jsem tu ocenila, že mi nikdo neradil, nikdo nepomáhal. Věděla jsem, že kdyby se cokoliv stalo, někdo by tu byl, ale přesto jsem šla sama za sebe. Já nevím, jsem zvyklá, že lidi vidí mnohem mladší holku a proto se o ni starají, nepřímo vyjadřují, že jí nevěří, že na to nemá, že je účastník, ne aktér. Tady jsem byla s lidmi, které jsem nijak dobře neznala, ale kteří mě vzali mezi sebe. Je to nepopsatelné, protože ať se budu snažit jakoliv, vyzní to jako trapná radost školáčka. Přesto to byl jeden z hlavních faktorů, proč jsem zůstala myšlenkami v Alpách i dlouho po návratu do Prahy.
Vysmátá jak lečo. Mě to prostě bavilo 8-)
U téhle fotky nelze nevzpomenout foglarovky a jejich opěvování mládežnických svalnatých lýtek
S vědomím papírové obtížnosti ferraty jsem zcela rezignovala na lezení po skále a šla jsem po umělých chytech takřka všude, kde byly k dispozici. Stejně jsem si to užívala naprosto převelice nehorázně. A kluci šli taky po železech a stejně říkali, že to bylo těžké, a dole Martin podotkl, že jsem složila maturitu z ferrat, a že to nebylo úplně easy potvrzuje i fakt, že se Pavel cvakal oběma karabinami.
Lavička nad vrcholky stromů
Cestou byla lavička, kde jsme se společně vyfotili, a přes údolíčko vedlo lano na lanovku, která se nejspíš jezdí z druhé strany (a stejně mám podezření, že se musí z prostředka doručkovávat) a trochu mě mrzelo, že jsme minuli převislý žebřík a visutý most, který vedl k ústupovému lanu na slanění.
Místy byla cesta převislá, místo bylo lano mimo všechny jiné stupy a člověk se musel rozhodnout, zda dá přednost holé skále nebo silovému lezení po laně, celé to bylo senzační, úžasná opičí dráha a už mě nenapadají další superlativy, ale s největší radostí bych ve stejném duchu pokračovala dalších deset stránek.
Společná z dnešního dne
...a společná trochu jinak.
Potom jsme se vrátili do Johnsbachu a po gulášovce a řezaném moštu se ještě vydali na krátkou odpolední vycházku na Mödlinger Hütte.
Nahoru to trvalo ony dvě ukazateli avizované hodiny. Výhled byl cestou na Groß nebo Klein Ödstein, těžko říct, který z nich to byl, a výš na celý severní masiv. Minuli jsme pěknou přehradu na potoce a nahoře rostly obrovské borůvky.
Na sluníčku bylo teplo, když ale zašlo, šli jsme zase zpátky.
Výhled na některý Ödstein
Křížek u Mödlinger Hütte (1523 m.n.m.)
No a na parkovišti jsme se rozloučili s rodiči, kteří pokračovali do Julek, a v osm večer se vypravili do Čech, v Praze jsme byli v krásných 3:15. Cesta nebyla bez půvabu, obvykle mi ponocování nepůsobí valné problémy, ale zvuk puštěného motoru na mě zapůsobil jako ukolébavka a já střídavě klimbala opřená o okýnko a o tašky vedle sebe, tak tak jsem vstala na všech přestávkách. Naprosto mi není jasné, jak se mohlo Pavlovi podařit neusnout za volantem. Zjevně mě ta ferrata odrovnala víc, než jsem si myslela, přestože mě další den nebolely žádné svaly ani nic.
Pavel mě dovezl před barák, kde jsem si vzala věci a vůbec jsem netušila, jak mám vyjádřit, jak nádherný a extrémní a zvláštní pro mě tenhle víkend byl, a tak jsem jenom poděkovala a šla.
Od té doby poslouchám kotlíkárny, strašně moc chci zpátky a nevím, jestli mě víc táhnou ferraty nebo tahle společnost.
A co já vím, třeba si oni o mně myslí, že jsem někde úplně jinde.
Za posledních pět let jsem se takhle cítila snad jen dvakrát, po návratu z prvního andorského srazu na Zvířeticích a po letní škole matiky a fyziky. Puštěná hudba, bloumání bez duše a netrpělivé čekání na fotky od kohokoliv, protože tam fotili všichni kromě mě.
A abych to nekončila takhle melancholicky, jedna faktická poznámka nakonec: Zatímco se ve Vorarlberg zdraví turisti "Hi!", ve Steiermark jenom "Grüß dich!".
(Fotky jsou od Martina, Pavla a táty.)