Jarní píseň nás vyhnala do dálav. Šli jsme tam, kde koruny stromů velebně šumí, kde omamně voní pryskyřice a kde kraj k večeru zrudne sluneční krví... A zapadli jsme tam po kolena do sněhu.
Velikonoční vandr s Jirkou a Ondrou v Orlických horách od čtvrtka do soboty. (V sobotu jsme se nevraceli proto, že bychom byli měccí, ale protože se v neděli hrál Davis Cup.)
Vyráželi jsme z Prahy v pět (všichni jsme to málem nestihli) a do Deštné v Orlických horách jsme dorazili ve 20:23. Že byla tma a zima, nás nepřekvapilo, že kolem byl sníh už ano. Deštná nicméně byla prvním místem, kde jsme ten den byli a kde nepršelo.
Vyrazili jsme po modré vzhůru na Luisino údolí. Bylo na nule, ale stoupák to byl pořádný, takže nám zima nebyla. V Deštné byl sníh jen místy, ale jak jsme stoupali, byla vrstva sněhu čím dál souvislejší - a nahoře už byla stoprocentní. V Luisině údolí byly baráčky, tak jsme pokračovali ještě kousek dál na rozcestí pod Velkou Deštnou, kde jsme slezli z cesty a zkusili se lesem prodrat někam hlouběji, aby tam nefučel tak silný a ledový vítr.
Les byl moc řídký, než aby nás před větrem ochránil nějak účinněji
Že budeme stanovat na sněhu, jsme nečekali a vybavení jsme na to neměli žádné. Doma zůstala jak záhrabová lopata, tak i nafukovací karimatky a teplé oblečení. Stan tudíž skončil opravdu na sněhu, přikolíkovaný klacky, a když si Ondra odbyl svoji desetiminutovou hrdinskou pózu "jak si tu plachtu jenom postavím", nastěhoval se do stanu k nám.
Venku jsme ještě uvařili večeři a čaj (Ondra vzal naštěstí benzíňák, plyn bychom v aktuálním klimatu z bomby nedosali ani pod pohrůžkou otevřeného plamene), přičemž jsme vypili celou medovinu, abychom se zahřáli, a potom už jsme zalehli. Proběhlo několik posledních úprav (nejdůležitější byla ta, kdy jsem si sobecky pod karimatku narvala celou Ondrovu plachtu, protože mě v péřáku na pěnovce hrozně záblo od země), a usnuli sladkým spánkem spravedlivých. Jurek Midi 2,5 mi vždycky přišel pro tři lidi malý, ale opravuji si mínění, na zimu je pro tři úplně akorát. A bylo tam tak teplo!
K večeři bude guláš
Vzbudili jsme se v deset, a protože se kluci tvářili velmi intenzivně spavě, dopsala jsem si ještě deník, na který byla v noci moc velká zima. Teprve když jsem jim pod nos strčila namazané chleby, byli ochotní rozlepit oka.
Vyrazili jsme za příjemného tepla, mohlo být tak k osmi stupňům, a nadávali jsme jak špačci, protože se hrozně bořil sníh. Zatímco já a Ondra jsme neměli návleky, Jirka měl místo pohor tenisky. Čvachtali jsme všichni sborově, abychom si třeba nezáviděli. Mít aspoň hůlky, nebo třeba sněžnice... ach, to se to snilo!
Na hřebenovku!
Sice nemáme žádnou skupinovku (nezdolali jsme žádný vrchol),
ale mládenci se alespoň vyfotili pospolu se smrčkem
Na červenou hřebenovku to byly dva kilometry prudkého stoupání. Než jsme tam došli, byl rozhled ještě přiměřeně rozumný, ale nahoře už nás mlha obklopila a nepustila. Míjeli jsme spoustu dozajista pěkných míst, ach ach, do Orlických hor se musím vrátit někdy za pěkného počasí, věřím, že je to tam krásné.
Třeba tady to je určitě moc pěkné
A tady taky
Mlha je sice atmosférická, ale za dva dny se už trochu okouká
Ondra si dokonce kvůli lepším výhledům vylezl na posed, odtud tato fotka
Nejkrásnějším objektem v dohledu jsme byli samozřejmě my
Pod Homolí to bylo trochu komplikovanější, protože nás značka zavedla někam, kde nebyla cesta, ale jen hluboký sníh a rašeliniště. Chvíli jsme statečně bojovali, ale jak Jirka zahlédl paralelní cestu jen kousek od nás, přebrodili jsme na ni a nechali se jí vést dál.
Jakože prý tudy
Ačkoliv kolem nás byly značky, doufali jsme, že je mapa usvědčí ze lži...
A pak teda na cestu. Oba kluci se v tomhle místě zabořili
nad kolena - a hrozně se divili, že se mi nechce dolů...
Došli jsme až na Pěticestí. K večeru se hodně ochladilo a my měli úplně zmrzlé nohy, tak jsme se tam rozhodli utábořit. Sněhu všude mraky a tak nějak obecně jsme usoudili, že místem s největším potenciálem na táboření je předsíň domku horské služby. (Že je to bufet, jsme zjistili až ráno, když otevřel.) Uvařili jsme si tam večeři a potom se dali do budování komplikovaného přístřešku. Na lavici se totiž vešli dva lidi, a tak si Ondra nanosil chvojí na kamennou podlahu, aby zahladil hrany, a navíc ještě navěsil plachtu jako stěnu na jedinou otevřenou stěnu. Přitom odšrouboval z mapy polovinu šroubů, aby si jimi vypomohl, a ačkoliv jich tam většinu vrátil hned, jak za nimi provlékl provázek, jeden zavrtal do trámu, (hned poté, co zjistil, že ta dřevěná stěna je odlitá z plastu,) aby měl za co chytit plachtu.
Večeře je hotová a vedle se už vaří čaj
Na těch lavicích jsme v noci s Jirkou spali, Ondra skončil na zemi
Budování závětří
Přichycení pomocí vypůjčeného šroubu
Zalehli jsme v osm a já do deseti umírala zimou. Potom Ondra vstal, aby lépe uchytil plachtu, která větrem hlasitě pleskala, a já si od Jirky půjčila přebytečné kalhoty (takže jsem spala ve třech (a ve dvou tričkách a dvou mikinách a bundě)) a navíc se i ve spacáku zabalila do Ondrovy termofólie. Vůbec by mě nenapadlo, že to bude až tak účinné - když jsem se vzbudila během noci, bylo mi úžasné teplo a spacák byl zralý na ždímání. Páni.
Zas ale jako zima nezima, na hygienu se musí dbát
Ráno nás vzbudili běžkaři a záhy i majitelé bufetu. Paní nám vlídně pravila, ať klidně ještě zůstaneme, takže jsme se v klidu nasnídali, než jsme začali demontovat obydlí (a vracet šrouby na svá místa).
Bufet ve dne
V rámci předpovědi bylo pěkně, mraky se zvedly, takže bylo vidět i na konec cesty, (takže jsme šli celou dobu lesem bez výhledů,) bylo trošku mrazivěji, takže se sníh tolik nebořil, a skoro třicet sekund, nekecám, nám svítilo slunko.
Bez velkých ambic - s ohledem na počasí - jsme už jen sklesali k horní stanici lanovky, kterou jsme se nesměli svézt dolů, a tam odtud jsme částečně po sjezdovce, částečně pod nejezdícím vlekem (jediným - jinak se ještě lyžovalo) seběhli do Říček.
Tak prý to tak úplně zmrzlé a nepropadávající se nebylo...
"Ondro, ještě dej před sebe tu druhou nohu. A postav se na hlavu."
V pozadí bunkr.
Člověk se vždycky při stoupání těší na následnou příjemnou chůzi z kopce...
no, sjezdovku ta představa zahrnuje málokdy.
Kolem se samozřejmě lyžovalo
Ke kostelu, do hospody, na autobus, do Rokytnice, do Doudleb, do Hradce, do Prahy...
Na tu mizérii to byl velice vydařený vandr. Nepršelo nám, sníh moc netál, Orlické hory jsou nádherné. Dva dny na pokochání se mlhou sice stačily, ale i tak - líbilo!
Orel závěrem, vždyť jsme
byli v Orlických horách...
(Fotky fotil Ondra svojí zrcadlovkou a já Jirkovým kompaktem.)