Bylo to divné, všechno, několik posledních dní, ze kterých si nepamatuji víc než polehávání v posteli a mátožné stavy. Ve čtvrtek jsem utekla z nejoblíbenějšího semináře, protože se mi udělalo špatně, a na záchodě jsem potom omdlela. Spolužačka mě dovedla domů a další tři dny jsem jen s drobnými přestávkami prospala.
Mezitím zemřela dr. Stejskalová, naše babička, vedoucí mojí bakalářské práce, ta hodná paní, která mě naučila milovat české literární klenoty.
V novém týdnu se svět přestal rozmazávat pokaždé, když jsem si stoupla, a tak jsem se dojela podívat na pedagogickou fakultu na parte. Nad dveřmi PedF je pověšený černý prapor a před parte mlčí několik lidí.
Mrzí mě to. Tu nejniternější lítost jsem přestála, když jsem se doslechla, že upadla do kómatu, a teď už je mi jenom jímavě smutno. Neznala jsem dr. Stejskalovou nijak dobře, ale přesto mohu říct, že další generace studentů ztratily člověka, který by jim dokázal vyložit národní obrození způsobem, který by je zaujal. A ono je to důležité, protože právě takovým způsobem se lidé na VŠ profilují - bez dr. Stejskalové bych rok života strávila prací nad úplně jiným (pravděpodobně mluvnickým) tématem.
Učit přestala 5. března. Těší mě, že opravdu až do konce dělala, co měla ráda. Hrozně ráda jsem k ní chodila na konzultace BP a povídala si s ní o Jakubu Arbesovi a jeho zálibách...