Mexiko: Májské pyramidy

Májské památky. Nebyla jsem si jistá, jestli se na ně bude Ebříkům chtít, ale naštěstí na nich byli inzerovaní netopýři, a tak jsme navštívili rovnou dvě lokality: Hormiguero a Calakmul. A taky bat volcano, což byl mnohem silnější zážitek, než jsem čekala. 

Moje pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování z Mexika jsou na iNaturalistu zde, z tohoto dílu jsou zde.

Všechna pozorování z poloostrova Yucatán jsou na iNaturalistu zde.

pátek 19. 9. - neděle 21. 9. 2025

Byli i tukani a arassariové
(arassari pestrý, fotili Ebříci)

Ruiny v Hormigueru nás hezky uvedly do situace, jak to v Mexiku s těmi památkami je. Honza se bál, že tam budou zájezdové autobusy a spousta lidí, ale i tak tam chtěl, protože tam nějaký mammalwatcherský report inzeroval netopýry. Já tam chtěla, protože by mi přišlo škoda, kdybych byla na Yucatánu (teď teda v Campechi) a za celou dobu neviděla ani jednu májskou památku.

Májské památky

Ty ornamenty!

Projeli jsme poslední vesnicí a podle šipek jsme pokračovali po asfaltce kamsi do lesa. Nejsme si úplně jistí, kdy se asfalt změnil v hlínu, ale protože nám cestou lilo tak, že nebylo vidět na cestu, místy jsme projížděli loužemi, ve kterých jsme víc plavali a driftovali jílem na dně, než jeli. Byla jsem ráda, že tuhle část řídil Honza, protože být to na mně, tak bychom šli poslední dva kilometry tím strašným terénem pěšky.

Na velikém oploceném parkovišti pro zájezdové autobusy jsme byli sami. Na celých památkách jsme byli sami. Pouze ze vstupního domku vylezl pán, který by asi měl vybírat peníze, a mávl na nás, ať jdeme. Neplatili jsme nic.

Menší chrám

A ještě

Pořád mi přijde fantastické, že jsem si tam mohli chodit, jak jsme chtěli
(fotila Ivana)

Čekala jsem nějaký malý pyramidový chrámeček nebo tak něco. Dostala jsem velký chrám a další dvě veliké stavby, a to se všemi těmi májskými ornamenty a tak. A protože tam nebylo nijak označené, že by se do nich nemělo vstupovat nebo po nich lézt, tak jsem si je prošla důkladně i v místech, kam nevedly schody. (Ty původní májské. Nově přistaveného tam nebylo nic.)

(Mimochodem, to jste věděli, že Májové sice znali kolo, ale v praxi ho nijak nevyužívali?)

I ty netopýry jsme našli. V největší stavbě byly dvě maličké boční chodby, kam se muselo po kolenou, (tam byl jediný nápis se zákazem vstupu,) a tam jich v každé z nich asi deset sedělo na zdech a nespokojeně se chrulo a létalo. A pištěli na nás ve slyšitelném spektru.

Hledání netopýrů

Nebyli rádi, že jsme jim vlezli domů, nebyli...
(netopýr vakový)

To ale zdaleka nebylo to nejlepší. Hned jak jsme vyrazili z parkoviště, se ve větvích nad námi začalo něco dít, a pak jsem uviděla hnědou opici, jak odchází hlouběji do lesa. A najednou se objevila tlupa černých opic, kteří nikam nespěchali a házeli po nás větve, jak tam ojídaly plody.

Ti černí byli určitě vřešťani mono, což byli ti, co v noci tak výhružně vřeštěli. Honza ale odmítl možnost, že by ta hnědá opice byla chápan středoamerický, protože tam přece pohromadě nemohly být dva druhy opic? A tak jsem našla u památek celou tlupu chápanů, aby uznal, že to možné je.

A pak nám přeběhla přes cestu aguti středoamerický a pak ještě jednou. A Ivana viděla hned dvě veverky, a jedna z nich pro ni byla úplně nový druh savce.

("Já nevím, jestli na Hormiguero máme cestou zastavovat," říkal ráno Honza. "Abychom to stihli. A vlastně tam budou jen ti netopýři....")

Já byla nadšená. A to bylo vedro a vlhko k padnutí - jak jsem byla ráda, že jsem spravila ten vějíř.

Morčátko
(aguti středoamerický)

Opička
(chápan středoamerický)

Cestou dál jsme se zastavili v Xpujilu. Honza tudy pomaličku projížděl, abychom s Ivanou mohly koukat po restauracích, a špačkoval, co jako tam hodlá dělat to auto v protisměru, když tu vedle něj přibrzdila policie a sdělila mu, že je v jednosměrce v protisměru on, a poslala ho do boční uličky, kterou už mohl jet legálně. Upsík.

Najedli jsme se ve velice pouliční tacosárně. Maso do tacos jsme si vybírali přímo z hrnců a moje kombinace byly všechny moc dobré. Ivana, která nemá ráda maso, taky nebyla zklamaná - když se zeptala, jestli mají něco bez masa, tak jí ukázali na brambory, a tak měla tacos s rýží a bramborami.

Oběd

Pak už jsme se vydali na Calakmul. Ten je v největším pralese střední Ameriky - 200 x 80 km velkém, a to za dvěma bránami. Ten den jsme projeli jen první z nich a zaplatili poplatek obci a vstup do rezervace. Vstup přímo na památku jsme platili až den další.

Po deseti kilometrech jsme zatočili do vyhlídnutého kempu. Když jsme u odbočky míjeli rozestavěný dům, nasedl u něj chlapík na čtyřkolku a následoval nás - ale ke kempu jsme dojeli sami. A v kempu - kromě tlupy uvřeštěných vřešťanů - nikdo nebyl.

Stihli jsme si ho projít a zamyslet se, jestli jsme dost drzí, abychom si tam postavili stany načerno, než přišel chlapík, který nás následoval na čtyřkolce, s tím, že nás viděl projíždět, ale cestou (na těch asi pěti stech metrech) mu došel benzín.

Ubytoval nás za 350 pesos na osobu v jejich stanech. Ty byly vysoké, byly v nich postele s matracemi a byly pod střechou i pod plachtou.

Pak odešel odtlačit svou čtyřkolku domů a my ho po krátké chvíli následovali. (Bez tlačení. My totiž tankovali svědomitě.)

Na cestě

Jeli jsme si projet cestu ke druhé bráně, protože na ní mělo být tapíří jezírko a možná i další zvířata.

A byla. Cestu nám zkřížil houf divokých krocanů. Tím jsem završila letošní sklizeň nepravděpodobných divokých ptáků, která začala už na Srí Lance divokým kurem a divokým pávem.

Zastavili jsme se u hezkého jezírka (tady tomu říkají aquada) cestou, kde jsme pozorovali ptáky, malé rybičky a taky příchod bouřky, která nás spolu s deštěm po chvíli zahnala zpátky do auta.

U tapířího jezírka byl cestou k bráně jen jeden kolibřík a cestou zpátky želva.

U jezírka
(fotila Ivana)

Další do sbírky naprosto nepravděpodobných divokých zvířat
(krocan paví, fotili Ebříci)

V okolí tu měla být zajímavá atrakce: jeskyně, ze které každý večer vylétává dva milióny netopýrů. Což mně přišlo přehnané, protože - no, dva milióny. To je víc než je lidí v Praze. Kolik za noc sežere netopýr hmyzu? Kde by jako našli řekněme dvacet miliónů komárů každý večer? A pokud to tak je, jaktože jsem na sobě večer několik štípanců našla?

Na parkovišti za přístup k netopýrům vybírali 80 MXN a ještě nám zakázali fotit s bleskem, stříkat se repelentem a nakázali nosit roušky. Které jsme neměli, ale to jsme jim neřekli. (Nějaká turistka v roušce nás tam pak hrozně přesvědčovala, že se bez roušek pozvracíme smrady. Ta by asi nemoha strávit dvě noci v Xcalaku.)

Už když jsme přijížděli, jsem na obloze viděla dlouhý pruh špačků, jsem si myslela, ale oni to byli ti netopýři. A to jsme tam jeli dřív, než bylo doporučeno. No a pak jsme vystoupali na kopec, kde byla obrovská jáma do země s jeskyní vespodu a v celé té jámě (široké i hluboké třeba 20 metrů) létalo dva milióny netopýrů.

Bylo to úžasné. Jeden mě plácl křídlem a jiný narazil do útlého stromku přímo přede mnou. A všichni ostatní prolétali všude kolem nás, i velice těsně, a kroužili v obřím víru a bylo to naprosto epické. Něco takového by mě nikdy nenapadlo, že zažiju.

Bat volcano
(tadarida širokouchá)

Ještě krátký sestřih, na kterém je vidět především to, že můj foťák během filmování neumí ostřit na malé a rychle se pohybující objekty. Tak sem dám aspoň odkaz na Ivany video z pulsaru, kde jsou sice taky nezaostření, ale zato v jiném spektru.

U netopýrů se nám setmělo a my rovnou vyrazili zpátky do parku spotlightovat. Silnice tam byla obsypaná cedulemi "crusade de fauna" s obrázky jaguárů a na cedulích tam slibovali ještě oceloty, margaye, pumy a dokonce i jaguarundi, a my všechny ty kočky chtěli vidět. Nebudu vás napínat - nejblíž tomu jsem se dostala ve čtyři ráno, když jsem si šla odskočit a zasvítily na mě oči dvou domácích koček. Zato jsme ale viděli, no, vlastně skoro nic. Jednoho kynkažu a spícího momota. Respektive viděli jsme krásnou velkou béžovou myš s bílým břichem, ale tu jsme nestihli vyfotit.

Můj stan

Hotový palác - i s velkou postelí

Já začala usínat už po osmé večer. Tu cestu od tapířího jezírka, ve kterém jsme nic neviděli, jsem do kempu odřídila jen tak tak - stromy podél cest se mi měnily ve zdi májských staveb a lístky na cestě na zvířata.

V kempu jsem se neochudila o ještě jednu atrakci: tamní sprchu. Ta fungovala tak, že si člověk ve sprchové kóji vzal kýbl, vyšel ven k obřímu barelu, ze kterého si do kýblu napustil vodu, ten si vzal zpátky do sprchové kóje a pomocí menšího kyblíčku se umyl. Voda byla hnědá a studená.

Bylo to skvělé.

Karlos sice sliboval muy fresco noc, ale v těch šestadvaceti se ve stanech po studené "sprše" usínalo lépe.

Sprchy byly zděné, to vypadalo dobře... akorátže zdroj vody byl ten kohoutek vpravo dole

Příslušenství: velký kýbl na přinesení vody a malý kyblíček na polévání

V sobotu jsem vstávala před půl pátou. Ve stanu v kempu jsem si troufla nechat jenom spacák, zbytek jsem sbalila do auta a v šest jsme vyjeli na mayské památky, největší tahák Calakmulu.

Svižně jsme dojeli k vnitřní bráně parku, která otevírá v půl sedmé. Už bylo světlo. Úsvit. To je ten čas, kdy by měli všichni ti jaguáři chodit přes silnici sem a tam.

My viděli jsme spoustu krocanů a jednu veverku. A moc krásného barevného gekona, který vypadal hrozně naštvaně.

Myslím, že na světě neexistuje krásnější gekon. Nebo naštvanějc se tvářící.
(gekončík mexický)

Dojeli jsme pomalým tempem na místo, odkud vedl asi kilometr a půl dlouhý trail džunglí, a udělali jsme si na něm procházku, dokud byl ranní chládek. (Rozuměj: nebylo vedro k padnutí.) Daní za chládek byli všichni ti komáři - poprvé jsem se vykoupala v DEETu v kempu a podruhé během procházky a stejně jsem skončila poštípaná. Ale zase kde by se ti komáři uprostřed džungle nakazili horečkou dengue, žejo.

Došli jsme k jezírku se spoustou cedulí s varováním kvůli krokodýlům, ale toho jsme neviděli ani jednoho, byl tam akorát hezký chřástal. Na loučce opodál jsme ale potkali jelena, který se nevzrušeně pásl, i když jsme po stezce jeho loučku obkroužili z větší části a byli jsme od něj jen asi dvacet metrů.

Nebojácný jelen
(jelenec běloocasý)

Opice byly všudypřítomné
(chápan středoamerický)

Jedna z mých oblíbených čeledí
(tukan krátkozobý, fotili Ebříci)

Tyhle stromy mám moc ráda
(fotila Ivana)

Zelené jezírko

Viděli jsme Jesus Christ Lizard a jsem moc ráda, že se nám povedlo nafilmovat, jak běží po hladině
(bazilišek pruhovaný, fotku v náhledu fotili Ebříci)

Po návratu z trailu jsme se vydali dál k ruinám Calakmul. Já se těšila na ruiny a Ebříci na netopýry, slibované v mammalwatcherském reportu.

Netopýři tam nebyli. Zkraje jsme zamířili k budově, která podle netopýrů byla označená přímo v mapách, ale ta měla zasíťované vchody a žádnou jinou díru a netopýři tam podle čuchu vůbec nebyli

Ruiny pyramid tam byly. Ten areál byl obrovský, nachodili jsme v něm skoro deset kilometrů, a já vylezla na tři pyramidy. Estructura E1 byla nejvyšší a nahoře byl výhled na okolní džungli, která je obrovská. Výstup byl po sluníčku a byl náročný, protože byly kamenné schody hrozně daleko od sebe, ale stálo to za to.

Jinde zas byly nahoře místnosti a dalo se to tam procházet a bylo to hrozně zajímavé.

U první z pyramid
(fotili náhodní turisti)

Na menší z pyramid

Mezi tím vším vedly cestičky a bylo to tam hrozně zelené - místo golfového pažitu tam měli mechem porostlou zem - a do toho tam rostly obrovské džunglové stromy a na nich byly opice a pod nohama nám běhaly ještěrky a až na to, jak zle nám bylo z vedra, to tam byl úplný ráj.

Taky jsme tam strávili skoro čtyři hodiny.

Mezi pyramidami

Kameny&stromy

Pauza

Estructura E1

Nahoru

Výhledy

Poslední vtipná zastávka byla v muzeu, skrze které se na stezky k pyramidám procházelo.

To bylo ve vzdušných zastřešených prostorách, kde byly místo zdí naučné cedule, mezi nimiž byly mezery, a tam na stropě měli kromě spousty můr a kobylek taky gekony a žáby. ("Je to tmel, nebo žába?" ptala jsem se, protože jsem to nebyla schopná rozeznat.)

Ještě lepší úlovek měla Ivana - v díře do země našla úžasně třpytivého hada. Paní uklízečka byla zvědavá, co to tam tak zkoumáme, a když jsme jí to řekli, tak trvalo asi pět minut, než nás zavolala k sobě, protože našla další maličkaté háďátko mopem při vytírání. A pak nám ještě přimetla později mopem tesaříka.

Celý jejich staff tam z nás měl dost Vánoce, když nás viděli zírat výhradně do stropu a zcela ignorovat vystavené hliněné hrnce a kusy ornamentů ze zdí.

Muzeum bylo skvělé, i když jsme exponáty dost ostentativně ignorovali

Tmel, nebo žába? I.
(smiliska zavalitá)

Tmel, nebo žába? II.
(smiliska zavalitá)

Tahle můra se mi obzvlášť líbila
(Hypercompe caudata)

Háďátko, které nám našla paní uklízečka
(Yucatecan Dwarf Short-tail Snake)

A to nejlepší nakonec: had, kterého bych nejradši nosila obtočeného kolem zápěstí místo šperku
(Speckled Racer)

Oběd byl epický. V nějakém záchvatu jsem v obchodě před dvěma dny koupila i salsu casera (o které jsem si myslela, že je salsa Caesar), a ta byla naprosto báječná natřená na chleba a posypaná konzervovanou zeleninou. Ivana s tím byla taky spokojená. Honza jedl sušenky.

Mazaně jsme se prozevlili až do odpoledne, protože na stinných lavičkách občas i profukovalo a člověku se tam nechtělo umřít.

Oběd

Pauza na blogísek
(fotila Ivana)

Maskovaný motýl
(Marpesia chiron ssp. marius)

Maskovaná ještěrka
(Yellow-spotted Spiny Lizard)

Honza tam našel další minitrail na zbytek dne: asi deset kilometrů po silnici zpět byla odbočka na cenotu - a tam by přece mohli žít netopýři. A tak jsme tam dojeli a vyrazili na trail, který měl být dlouhý asi sedm set metrů.

Vzdálenost možná i souhlasila, ale ten kopec, před tím nás nikdo nevaroval - doteď jsme po Mexiku chodili pouze po rovině. Tady jsme od silnice stoupali do lesa docela krpálem, a co hůř, když jsme došli nedaleko cenoty, zjistili jsme, že je tam sestup tak prudký, že tam někdo natáhl mezi stromy lano jako zábradlí, aby si tam turisti nenatloukli zadky. (Protože jíl a vápenec je co do kluzkosti dost ultimátní kombinace.)

Nezabili jsme se.

Na trailu

Nutno dodat, že nás už od půlky cesty doprovázela tlupa opic, a kromě toho, že na nás házela větve, se nám nepokrytě smála. A možná nám i vyhrožovala - hlavně Ivaně, která šla trochu odtržená vzadu. Opice, střední Amerika... jop, vzteklina.

Cenota byl krasový propad do země, což zní popis jako z příručky, ale tady to byla celá realita: žádná křišťálová (nebo jakákoliv jiná) voda uvnitř, žádný hezký přístup, žádná pravidelná jáma uprostřed. Tohle byla prostě polámaná skála.

Pravda, netopýři dole poletovali. Asi dva. Honza i Ivana kvůli nim slezli tak daleko, jak jen to šlo, ale ty mrchy vylétávaly z příliš malé pukliny ve skále a jako na potvoru tam žádný neseděl. A fotit létající netopýry je nemožné.

A tak jsme se zase vyškrábali nahoru a vrátili se k autu.

Ivana hledá netopýry v jámě pekelné

Honza vymyslel, že bychom se ještě středně pomalu vrátili deset kilometrů směrem k parku a pak teprve jeli ven. Že když toho víc projedeme, tak uvidíme víc jaguárů. Já ho ale úplně nepochopila, a tak jsem vyrazila rovnou pryč... jsem si myslela... ale Honza nic nenamítal, a tak jsem zjistila, že jedu zpátky, ačkoliv jsem si myslela, že ne. Můj orientační smysl je nepřekonatelnej.

Zajímalo by mě, co si myslela ta protijedoucí auta, která nás míjela, když jsme se vraceli směrem k ruinám. Z vnitřní oblasti byl výjezd povolen do šesti a teď už bylo před pátou.

Zvířata jsme ale našli stejně až venku. Ale stálo to za to! Přes silnici přešel ocelot, pak se vrátil, pak si způsobně sednul a ta jeho kočičí elegance byla potěchou pro oko... a tak by to mohlo zůstat, kdyby se ho Honzovi nepovedlo na těch asi třicet metrů vyfotit a rozdupat mi tím hračky, protože to byla obyčejná liška.

Za trest jsem ve světlech viděla myš, kterou nestihli vyfotit. 

Pak Ivana našla jinou a tu vyfotili moc hezky.

Já v noci svými kompakty dokážu fotit jenom věci, které se nesnaží utéct
(špička)

Nebo které utíkají hodně pomalu
(rod Aceratophallus)

A to i přesto, že mají tolik nohou
(rod Aceratophallus)

Když jsme dojeli ke kempu, naše cesty se rozdělily. Já si z auta vzala svoje věci a vodu a odešla odpočívat, zatímco Ebříci se vydali na další várku nočního spotlightování.

Po celém dni v džungli mi přišla kyblíčková sprcha jako dar z nebes.

Usínání nebylo úplně snadné, protože, no, byla jsem v kempu uprostřed džungle úplně sama.

Nejprve v dálce vyli vřešťani, což jsou zvuky, které mám ráda, ale které nahání husí kůži. Pak mi začal do síťky okna nalétávat brouk velký jako moje dlaň, u kterého jsem se bála, že by se mu mohlo podařit ji protrhnout, a tak jsem musela během psaní deníčku na chvíli zhasnout, aby ho stan přestal zajímat. Pak přišlo nějaké zvíře, chodilo kolem stanu a nakonec se o něj začalo otírat, a nejpravděpodobnější sice byla domácí kočka, ale co já vím? A nakonec přijeli nějací lidi a začali se hlasitě bavit a smát a to jsem měla strach, protože se lidí prostě bojím.

Ale já znám ultimátní obranu proti podobným situacím: dát si do uší špunty a usnout. V osm večer, ale co už.

O chatku vedle se mnou usínal jeden netopýr
(netopýr vakový)

Zvukové efekty obstarali vřešťani ve větvích nad kempem
(vřešťan mono, fotili Ebříci)

Ivana teleobjektivem nafilmovala vřeštícího vřešťana - doporučuju to hlavně jako audio. Ten zvuk je prostě nenapodobitelnej.

Ráno jsem se probudila v půl šesté, a tak jsem měla dost času dokončit, co jsem večer pro únavu nestihla: třídění a zálohování fotek, popřepojování nabíjených věcí do powerbanky, úklid věcí v batohu a dokonce i chvíli čtení. Když se přiblížila lidštější hodina, aktivovala jsem signál pro Ebříky, že jsem vzhůru: převrátila jsem židličku před stanem nohama vzhůru. Přišli v osm, že oni už taky.

Protože jsme měli hodně času a málo plánů, dedikovali jsme neděli snaze dobýt džungli v rezervaci Bala'an K'aax. Vyhlídli jsme si nějaké slibně vypadající silnice na východě pralesa, které podle satelitu a dostupných snímků na street view vypadala sjízdně i pro naše autíčko.

Takže plány byly - a dopadlo to jako vždycky. Explorace pralesa explodovala. Takže to byla explodace.

Ale to jsme ráno samozřejmě ještě nevěděli a z Calakmulu jsme vyjížděli dost natěšení.

Zase na cestě

Já ještě o něco víc, když jsme zastavili na drobný nákup v Oxxo, kde jsme si kromě snídaně koupily s Ivanou horké kafe do kelímku. Člověk se může snažit být španělský dobyvatel neznámého kontinentu, ale všechno má svoje hranice.

Větší nákup jsme udělali ve svém oblíbeném Super Akí. Jako vždycky se mi Honza vysmál, když jsem do košíku naložila dvanáct litrů vody, a pak sám nabral pět litrů džusu. Pro velký úspěch jsem na chleba kromě salsy Caesara (casera!) vzala i salsu chipotle. A taky bylo prima, že tam měli záchody. To všechna ta voda a džus.

První pokus o dobytí pralesa se uskutečnil po silnici do vesnice Plan de la Noria Poriente. Tedy, ta silnice měla vést i dál, ale při letmém pohledu na kamenitou cestu a na výšku našeho podvozku jsme se otočili a odjeli pryč.

Pro vesničany jsme byli dobrým povyražením. (Teda kromě té staré paní před svou slaměnou chýší, která nás pozorovala přísným pohledem.) Pro nás byli vesničani taky dobrým povyražením: nejenže motorkáři vozící palmové listy vypadali, jako kdyby zametali silnici, ale taky jsme tam potkali dosud nejmladšího vlastníka pušky - bylo jím osmileté dítě.

Na motorce jde odvézt cokoliv

Ve vesnici

A ještě

Takhle nějak si představuju Doupě

Po návratu na hlavní silnici jsme si proložili svoji konkvestovací snahu obědem v restauraci. Honza si vybral náhodná slova ve vegetariánské sekci (mayskou specialitu) a já si vybrala náhodná slova ve vepřové sekci (specialita restaurace). Ivana si dala quesadilly.

Restauraci slouží ke cti, že měla wifi, protože jsme se celou dobu ve vnitrozemí pohybovali mimo mobilní i datový signál.

A k tomu veliké džusy - Honzův karambolový bych pít nepotřebovala, ale Ivanin pitayový byl famózní. Akorát se v něm separovala dužina od vody a bez brčka to nešlo pít a brčko jsme nedostali, ale Ivana byla připravená na všechny situace a místo brčka použila náhradní díl ze sady na opravu tyček od stanu.

Restaurace Maya

Jídlo

A měli tam i hada
(Faded Black-striped Snake)

Pak jsme se vrátili do role dobyvatelů a pustili se do pralesa po jiné cestě, tentokrát do San Isidro la Poniente přes Gavilanes. 

San Isidro bylo daleko, vlastně už na hranici pralesa. Ale sjízdná cesta skončila přímo ve vesnici. Šance dojet aspoň kousek z dohledu a jít se někam utábořit tak vzala za své, protože jsme budili pozdvižení i pouhým průjezdem, a někde tam parkovat, to bychom si rovnou mohli na čela napsat "vezměte své dlouhé zbraně a pojďte nás okrást". Protože lidi jsme potkávali sice bez výhrady milé, ale taky často ozbrojené a, no, bylo to v Mexiku.

Takže jsme prales Bala'an K'aax nedobyli.

Všechny vesnice, i ty sebemenší, měly kromě spousty kostelů i basketbalové hřiště

Všechny

Protože se den chýlil k večeru, rozhodli jsme se vrátit do restaurace, kde jsme obědvali a která nabízela i ubytování, a zůstat tam.

Cestou jsme si ale udělali pár hezkých zastávek. Lišku jsme běžet přes cestu viděli z jedoucího auta a hada taky, ale ptáci neutíkali tak agilně a nechali nás i vystoupit.

Konečně jsme pořádně viděli větší množství papoušků. Velikou radost mi udělali trogoni, které jsem si zamilovala v Kostarice a kterých se nemůžu nabažit. S nimi jsem si pletla sojky zelenavé a podobně vypadali i papoušci. Na stromě seděla i oranžová oriola a žlutá euphonie, což jsou prototypy ptáků z tropů.

Prchající liška
(Gray fox)

Teď ti krásně barvní ptáci
(trogon caligatus, fotili Ebříci)

Nejdřív zelení
(sojka zelenavá, fotili Ebříci)

Papoušci jsou samozřejmě nejzelenější, ale to se dalo čekat
(aratinga nana, fotili Ebříci)

A oranžoví. Tohle je oriola.
(trupiál oranžovokápý, fotili Ebříci)

Tenhle má nejlibozvučnější jméno, ale musím si sem odložit, že je to euphonie
(libohlásek Bonapartův, fotili Ebříci)

Jednu ze zastávek jsme si udělali u starého lomu, kde bylo trochu vody a kam se dalo zajet autem. O kousek dál na silnici seděli tři puberťáci s motorkami, kteří nás pobaveně pozorovali a pak na nás zapískali a gestem nám ukázali zajímavého holuba ve větvích stromu, kterého jsme si do té doby nevšimli. Což bylo hezké gesto i v tom, že jsme pak měli menší pocit, že nás přepadnou a zabijou, protože i oni měli pušky.

U lomu

Pozorování ptáků na silnici...

...pod bedlivým dohledem místní omladiny

S paní v restauraci byla pěkná domluva - dala nám klíč od domečku číslo pět a poslala nás, ať si ho prohlédneme a přijdeme jí říct, jestli ho bereme. A bylo to tak neuvěřitelně levné, že nebyl důvod to nevzít.

Mně se odpoledne začalo dělat špatně a začala jsem mít křeče v břiše, které po ubytování vygradovaly tak, že jsem nebyla s Ebříky schopná jít na noční pozorování zvířat. Mrzelo mě to, protože to byl první večer, kdy jsem nebyla k smrti unavená, a hotel měl udělané vlastní lesní stezky. Místo toho jsem snědla nějaké uhlí a Ibalginy a v pauzách, kdy mi bylo lépe, jsem si vyprala příšerně špinavé kalhoty a umyla si vlasy. Ve sprše se mnou byl štír, a tak jsem se snažila málo cákat (ale stejně si povylezl na zeď) a udržovat s ním oční kontakt.

Ebříci viděli v noci asi dvacet myší a deset vačic, nebo tak něco. Ach jo.

Chatička

S větrákem ke každé posteli

předchozí     -     následující