Srí Lanka: Do hor na Horton Plains a zpátky dolů

Vyrazili jsme do národního parku Horton Plains, který je 1700 m n. m. Udělali jsme si v něm devítikilometrový okruh a viděli spoustu sambarů a taky divokého kohouta, který vypadá překvapivě úplně stejně jako český kohout, a bylo to tam nádherné. Pak jsme sjeli zpátky do nížin a tam jsme se v noci přetlačovali se slony na hrázi rybníka.

Moje pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.
Ebří pozorování na iNaturalistu ze Srí Lanky zde, z tohoto dílu jsou zde.

Všechna pozorování z iNaturalistu na Srí Lance zde.

19. - 20. 3. 2025

Ebříci ráno spali déle než já, a tak jsem dočetla svoji oblíbenou knížku - už podvacáté, ale ono to vždycky tak hezky dopadne. Na snídani jsme dostali pro tři lidi čtyři volská oka a zase spoustu ovoce a toasty a marmeládu a čaj a kávu, a pak jsme se sbalili a vyrazili objevovat další kus Srí Lanky.

Vybrali jsme Horton Plains, což jsou dvoutisícové hory, že se jako po zdejších třicítkách trochu ochladíme a najdeme tam nějaká nová zvířata.

Cestou jsme vybrali další peníze, natankovali, nakoupili sušenky na "pantanalský den", který jsme plánovali na další den (koncept pozorování zvířat od 5 ráno do 2 ráno dalšího dne) a zamířili k zabookovanému hotelu.

Z cesty: velikánská jezera...

...zalesněná krajina...

...brody velikánských jezer...

...malebná města...

...hustý provoz ďábelskou dvacítkou, páč tuktuky rychleji nejedou...

...a taky páč by to nebylo bezpečné.

Cesta byla půvabná. Z nížin se spoustou vodních ploch a řek do hor, které se strměly tak prudce, že jsme nejenže měli problém v nich předjíždět tuktuky, ale chvílemi jsme měli i problém ty kopce vyjet, protože naše auto mělo slaboučký motor a totální neochotu podřazovat.

Ale byla tam rýžová pole a čajové plantáže.

Rýžová pole nás provázela celou cestu, a to nejen podél silnic, ale i na nich: protože to byly jediné rovné neprašné plochy v okolí, rýže se na nich sušila, hromádkovala a pytlovala a nikomu nevadilo, že tím je zabraný celý jeden pruh a auta se tam musí vyhýbat v protisměru. (I když přes jednu sušenou rýži vedly stopy kol, takže tam to nedopadlo optimálně.)

Čajová plantáž

Prosušování rýže

...a zametání a pytlování rýže, protože bude pršet.

Buddha to vidí!

My vidíme hlavně obědové rice and curry :)

V celé Ohiyi nemělo na Bookingu žádné ubytování přes 8 hvězdiček, ale Honza vybral něco, co znělo slibně: jmenovalo se to Ohiya View Resort, náš pokoj měl mít 3229 čtverečních stop (to je 300 m²), dvě postele a vlastní koupelnu. Sice cestou začalo hodně pršet, ale čekal nás takovejhle klenot!

Ech.

Byl to takovej trochu slum. Nízké stropy, dohromady pro tři lidi jsme měli jednu postel, koupelna byla společná pro celé ubytování, nefungovala tam wifi, výhled jsme měli na hromadu hlíny na zahradě a kromě postele se do pokojíku vešel jen noční stolek a dvě poličky zabudované do zdi. A vážně to nebylo tím, že bychom měli postel velkou tři sta čtverečních metrů. To neměl dohromady ani celej barák.

("Pořád si nejsem jistej, že jsme ve správném ubytování.")

No nic.

Odhodili jsme si na pokoj věci, zamkli dveře na pidiaturní visací zámeček a vyrazili jsme spotlightovat.

300 m²

To mělo své zádrhely.

Například: naše auto bylo schopné silnici dál vyjet jen s největšími obtížemi. Takže Honza nejel tak, aby se nám dobře hledala zvířat, ale tak, aby jel.

Nebo: byla mlha. Pulsar skrze mlhu prohlédne, já ty oči možná taky nějak uvidím, ale přiblesknout si do tmy na focení? A co si tak asi myslíte, že na té fotce bude?

První pozorování jsme tak udělali akusticky. Ivana totiž našla něco v pulsaru, ale než to Honza vyfotil, uslyšeli jsme syčení, prskání a pískání nějakého zvířete hned vedle auta. To musí být myš! Honza sebral foťák a pomalu se kradl tím směrem... byla to prasklá hadice na vodu.

Nehledě na to, že to bylo ve svahu, takže jsem čelovkou buď svítila do skály, nebo do korun stromů, protože ten svah byl opravdu prudký.

Horské lesy

Na tomhle místě musím vypíchnout moment, kdy Honza sjížděl z extrémně prudkého kopce do zatáčky, a to ještě po její prudší straně, a Ivana uviděla něco v pulsaru: "Stůj! Kousek zpátky..." Zvládl to.

Ivana našla v pulsaru ptáčka a spící opici a sambara, Honzovi přes cestu přeběhl zajíc a já na samém konci pozorování, kdy jsem si už přidala totálně neužitečná, jsem našla celé stádo sambarů, což jsou velicí jeleni.

Na hotelu jsem se po návratu chtěla vysprchovat, ale tekla jen studená voda, a tak jsem si umyla nohy a tím skončila. V tomhle ale nemůžu hanět hotel: nevšimla jsem si, že je vypnutá zásuvka s průtokovým ohřívačem.

Na posteli pro tři jsem se vyspala překvapivě dobře.

Budík jsme měli na pátou. Já sice tvrdila, že ho nastavím, ale pak jsem usnula, aniž bych to udělala, ale to neříkejte Honzovi, který by si myslel, že jsem nespolehlivá.

Probudil nás Honzův mobil.

Nesnídali jsme, jenom jsme se oblékli a naskákali jsme do auta, abychom byli u vjezdu do národního parku Horton Plains do šesti, kdy otevírá.

Mlha už nebyla, nad námi svítily hvězdy, a protože jsme byli 1700 metrů vysoko, byla mi zima i ve dvou tričkách, mikině, péřovce a goráčovce. Dokonce i Honza si zapnul mikinku!

U brány jsme byli o dvacet minut dříve a za tu dobu se stihlo rozednít. Rovníkové divy.

Když jsme viděli, jak pusto tam je, byli jsme zaskočení: podle reportů, které Honza četl, tam měly proudit zástupy lidí, dychtivých být na východ slunce na vyhlídce World's End. Místo toho z parku přišel tři minuty před šestou pán, který nám prodal vstupenky a zvedl bránu, a my si v klidu vjeli dovnitř.

Národní park Horton Plains

Pomalu svítá

Park byl úchvatný. Horské pláně, tráva, rododendrony, tráva, a do toho stáda sambarů, kam se člověk podívá.

Projeli jsme si tam silnici tam a sem a vyfotili všechny ptáky, které jsme potkali, a pak taky ty, které nám ukázal průvodce jiné skupinky, a pak jsme se vrátili na parkoviště na výchozí místo místních trailů.

Ranní hory

Mlha se zvedá

Stíny se zkracují

A sambaři v poklidu snídají
(sambar indický, ssp. indický)

Byla jsem tři týdny po odložení berlí po operaci kolene, a tak jsem vůbec nevěděla, co jsem nebo nejsem schopná ujít. Do té doby jsem ušla nejvíc asi tři kilometry v rámci předchozích nocí při pozorování nočních zvířat, a to koleno mě z toho docela bolelo. Ale co už. Jednou jsem byla v horách na Srí Lance, tak budu trekovat!

Trail na Horton Plains je okružní, měří devět kilometrů a samozřejmě se dá jít obousměrně a vrátit se, takže jsme si vzdálenost mohli nastavit sami. Jedním směrem byly po dvou kilometrech vodopády, druhým směrem po třech kilometrech vyhlídka Mini World's End.

Vybrali jsme si vyhlídku.

Protože se jednalo o park, kam jezdí hodně lidí, u vstupu na trail nám prošacovali batohy a sebrali všechno, co by mohlo vygenerovat odpadky poházené do krajiny: mně odtrhli etiketu z PET lahve a sušenky jsem si přesypala z plastového obalu do papírového sáčku, který mi dali.

Louka se sambary (sambar indický, ssp. indický)

Bylo to tam nádherné, nádherné, nádherné.

Počasí nám vyšlo úžasně: většinou tam bývá jasno jen ráno a po zbytek dne mlha, ale my měli celý den jako vymeteno. Po dešti z předchozího dne ani památka.

Vyhlídka byla spíš skromná. Přišlo mi, že jsme lepší výhledy měli předchozího dne z auta. Ale ta krajina... I v tropech se mi prostě nejvíc líbí v horách.

Místy to vlastně byly trochu Krkonoše

Ale většinu času ne

Pláně 1700 metrů nad mořem

Tou dobou už mi nebyla zima. Mikinu, péřovku a goráčovku jsem sundala chvíli po vyjití a na vyhlídce jsem odhodila i dlouhé tričko a podvlíkačky, abych mohla pracovat na spálení rukou, které jediné jsem si nenamazala krémem.

Na vyhlídce jsem se rozhodla, že to ujdu i dál. A šli jsme.

World's End byl velmi podobný Mini World's End a vodopády byly prostě vodopády, ale aspoň jsem nám tam vyfotila společnou fotku, ale ty pěšiny, ty louky, ty keře a stromy a krakonošovy vousy a vůbec všechno!

Konec světa

Na vyhlídce

Pěšinky

A ještě

A ještě

Přes cestu nám přeběhla veverka, zase trochu jiná, než jsme viděli do té doby, a na stromech tam byli hulmani a dělali hrozně divné zvuky. Po rozednění už sambaři odtáhli někam z dohledu. Fascinující mi ale přišel divoký kohout. Co je to za zemi, kde divoce žijí pávi a kohouti? Tak absurdní ptáci, kteří vypadají hrozně šlechtěně?

K autu jsme se vrátili ještě před polednem, a tím nám došel program, co bychom v horách mohli dělat.

Tohle je další zvíře, o kterém jsem si nemyslela, že existuje divoké. Natož že ho uvidím tam, kde divoké pávy.
(kur srílanský)

Veverky byly plaché...
(Dusky Palm Squirrel / Funambulus obscurus)

Tohle si neodpustím: záchod s fantastickým výhledem

A protože jsme s ubytováním nebyli moc spokojení, tak jsme se po příjezdu na pokoj sbalili, majiteli, který neuměl anglicky, jsme anglicky vysvětlili, že nemá na Bookingu lhát, a odjeli jsme. Nechal si zaplatit jen jednu noc ze dvou zarezervovaných, ale nahlásil nás na Bookingu, jako že jsme nedorazili. Na druhou stranu, taky nedostal žádné skvělé hodnocení.

Sjeli jsme do nížin, kde jsme dotankovali a vybrali peníze, a pak ještě kousek, kde jsme zastavili u pouliční jídelny na rice and curry. Tenhle koncept se nám zalíbil: všechny komponenty byly vždycky skvělé, rýže byla vynikající a byl toho kopec. Tady jsme si navíc sami nabírali. Mňam. Akorát o lžíce jsme si museli říct, protože nám pořád ještě neotrnulo natolik, abychom si z rýže a příloh plácali kuličky holýma rukama jako místní. Navíc tam byl datový signál, takže Honza vybral, kam chceme jet, a protože tam neexistovalo na Bookingu žádné ubytování, vybral něco na Googlu. Což je vždycky loterie, páč to vůbec nemusí existovat.

Taky jsem si ještě nechala zastavit na čajové plantáži a pokoutně si utrhla lísteček do herbáře.

Z cesty

Výhledy

Vlakový přejezd, závoru tam zavírali ručně

Na čajové plantáži

Na benzínce

Přestávka na oběd

Rice and curry

A ještě z cesty
(hulman rudolící)

Na další cestě jsem hrozně usínala, a tak mi utkvělo jenom to, jak jsme málem nabourali autobus. On se vyřítil nesmyslně rychle zespodu ze zatáčky, Honza si nemyslel, že by se vešel doleva, a tak strhl volant doprava na nějakou příjezdovou cestu, a já jen sledovala, jak se ke mně na mém sedadle smrti blíží ten obří masivní kolos. Minul nás doslova o centimetry - řidič i Honza si šli zkontrolovat svá vozidla, že opravdu nejsou poničená. Všechno se to odehrávalo v obrovské rychlosti.

Silnice, která se původně na mapách tvářila jako hlavní, hlavní skutečně nebyla. To ubytování, kam jsme mířili, mělo dvě recenze jenom od místňáků, takže jsme na to byli o to zvědavější, protože v těch místech už nápisy vůbec nebyly latinkou. Ale cedule k našemu ubytování ano: ROOMS tam zářilo do dálky. A bylo luxusní.

(Jak jsem zjistila později toho dne, ubytování se nejmenovalo ROOMS, ale dokonce Ella Rest!)

Větrák i klimatizace, koupelna skoro stejně velká jako pokoj, čisté... Paní uměla anglicky jen těch pár slov, která potřebovala k provozu hotelu, ale hodně se usmívala a byla moc milá. Taky se tvářila trochu zmateně, když nás o pár chvil později viděla zase odjíždět, ale protože jsme jí zaplatili předem a protože po nás zůstal zamčený pokoj, bylo to asi v pořádku.

Ella Rest

Honza vybral naše ubytování podle blízkosti vodních ploch, podél kterých jsme vyrazili spotlightovat. Moc jsme totiž chtěli vidět fishing cat. Protože nám hledání divokých koček mocinky moc jde, jako třeba ocelotů v Kostarice, jaguárů v Brazílii nebo sněžných leopardů v Mongolsku.

Hned první cesta, na kterou jsme vjeli, byla slibná. Vedla po hrázi a skrze lesy, západ slunce s horami na pozadí na ní byl naprosto fantastický, projet se po ní dalo docela daleko a hned na samém začátku jsem viděla oči, které ale bohužel byly moc ve křoví a jejich majitele se nám nepovedlo dobře vyfotit. Později toho večera jsem ale našla ještě jedny oči, o kterých jsem přesvědčená, že patřily kočce, ale ta utekla, než jsme ji stihli vyfotit. Zato Ivana našla v pulsaru tři netopýry (dokonce dvou různých druhů - kaloně a vrápence) visících na větvích kolem cesty a Honza ve světle auta našel a vyfotil pískomila.

Rýžová pole u Kalthoty

Na hrázi

Západ slunce

Zejozob při západu slunce. (Fotka není nic moc, ale musel tady být už kvůli tomu jménu. Zejozob.)
(zejozob asijský, fotili Ebříci)

Tohle je jediný papoušek, kterého jsme viděli. Na takovou absenci papoušků vůbec nejsem zvyklá!
(alexandr malý, fotili Ebříci)

Krasavec
(ledňáček hnědohlavý, fotili Ebříci)

A ještě netopýr s rohem
(vrápenec zlatý, fotili Ebříci)

Nejlepší vyprávění je ale hned o prvním zvířeti, které jsme pořádně viděli. Vraceli jsme se po naší hrázní cestě, když najednou Honza hlásí: "Slon přes cestu." Ale neměl pravdu. Sloni tam byli dva.

Byl to zrovna úsek, kde byla z jedné strany voda a z druhé les, a protože sloni na cestě spíš postávali, než že by někam šli, tak jsme zastavili, že jim dáme náskok. Jenže jsme zastavili vedle křoví, které bylo přímo vedle mého staženého okýnka, a když Honza vypnul motor, uslyšela jsem z něj významné praskání.

"Tam je slon. Couvni od toho křoví."

"Nevím, jestli je nebezpečnější ten slon, nebo že nacouvám do vody," brblal Honza, nicméně opravdu zacouval, do vody s autem nespadl a z křoví o minutu později vyšel na místo, kde jsme předtím stáli, slon. A vydal se za svými kamarády.

Že jsou pryč, kontrolovala Ivana pulsarem. Ani v autě bychom nechtěli stát slonům v cestě.

Že v okolí jsou, není tajemství

Takhle vypadají protisloní ohradníky. I se slonem.
(slon cejlonský)

Byla to skvělá záminka, proč se tam nepotulovat pěšky. Mému kolenu po devíti kilometrech treku to nevadilo.

Slonů jsme potom potkali ještě několik, a taky auta, která u nás stavěla, (včetně policejního konvoje,) kteří zjišťovali, co děláme a jestli něco nepotřebujeme, a varovali nás před "elephant danger".

Potkají se dva kamarádi.
"Dlouho jsem tě neviděl. Jak se máš?"
"Fajn, pořídil jsem si slona."
"Proč slona?"
"Slon je báječnej. Krmení neřešíš, pase se na zahradě, takže máš golfový trávníček, umyje ti auto, děti si s ním hrají. No, super."
"To zní skvěle. Za kolik jsi ho kupoval?"
"Stojí kolem třiceti tisíc, ale že jsi to ty, prodám ti ho za dvacet."
"Fajn, domluveno."
Potkají se po pár týdnech: "Co jsi mi to prodal! Trávník na hadry, stromy rozlámaný, všude samý hovna, auto mi rozmlátil, děti se ho bojí a manželka se chce rozvádět!"
"Nepěkně mluvíš o sloníkovi, takhle ho neprodáš..."
(sloník cejlonský)

Ale já mluvím pěkně o sloníkách, no ne?
(slon cejlonský)

Oblast jsme projezdili křížem krážem docela brzy, a protože na nás paní domácí čekala vzhůru, aby po našem příjezdu zavřela bránu na petlici, tak bylo fajn, že jsme se vrátili už v devět.

Ani v tomhle ubytování, které se mi jinak moc líbilo, jsem nepřišla na to, jak se pouští teplá voda. A to měli ve sprše čtyři na sobě zcela nezávislé kohoutky! Dva vedly do hadic se sprchovými hlavicemi, jeden po kohoutku pod jednou z hadic a jeden stříkal ze zdi. Nakonec se ukázalo, že v koupelně je sice ohřívač zapojený do nějaké zásuvky, ale tu zásuvku ovládá ještě úplně jiná zásuvka, která byla umístěná mimo koupelnu nad  postelí.

předchozí     -     následující