Krakonošova stovka, pochod na 99 km s 3500+ m převýšení za 17 hodin a 17 minut. Byla jsem 150. z 499 startujících a 17. z 99 startujících žen.
Web akce zde, výsledky zde. Reportáž Martina M. zde.
1. kontrola Žalý na 6. km: čas 56 min, 214. v pořadí, průměrná rychlost 6,429 km/h
2. kontrola Horní Mísečky na 17. km: čas 2 hod 16 min, 245. v pořadí, průměrná rychlost 7,5 km/h
3. kontrola Harrachov na 30. km: čas 4 hod 9 min, 172. v pořadí, průměrná rychlost 7,229 km/h
4. kontrola Lužická bouda na 52. km: čas 7 hod 49 min, 161. v pořadí, průměrná rychlost 6,652 km/h
5. kontrola Domek Mysliwski na 59. km: čas 10 hod 4 min, průměrná rychlost 5,861 km/h
6. kontrola Sněžka na 65. km: čas 11 hod 31 min, 180. v pořadí, průměrná rychlost 5,644 km/h
7. kontrola Pomezní boudy na 72. km: čas 12 hod 52 min, 174. v pořadí, průměrná rychlost 5,596 km/h
8. kontrola Pec pod Sněžkou na 82. km: čas 14 hod 49 min, 173. v pořadí, průměrná rychlost 5,534 km/h
cíl Vrchlabí na 99. km: 17 hod 17 min, 153. v pořadí, průměrná rychlost 5,728 km/h
Krakonošovu stovku jsem považovala za lehký pochod. Protože žejo: nepořádá to Olaf, má to pod sto kilometrů, nemělo pršet a cesty jsou převážně zpevněné. A ona lehká byla, hlavně svou tratí, po které se šlo tak snadno, že se muselo běžet. Takže jsem vyřízenější než po čemkoliv dřívějším, ale zároveň jsem neskutečně pyšná na výsledek. Prosimvás, pochvalte mě.
Byla jsem domluvená s Martinem, že mě vezme autem. Ještě jsem se ujišťovala, jestli jako je v pohodě, když půjdu celých těch povolených 24 hodin, a on že jasně, v pohodě. A pak jsem zjistila, že auto doplňují Lada a Tomáš, a jestli si laskavý čtenář vzpomene na Den Cesty, kdy se mělo za 24 hodin ujít co nejvíc kilometrů a já ušla 106 km, možná si i vybaví, že první byl Tomáš (154 km) a třetí byla Lada (148 km). Hlavně žádnej stres...
Nakonec mě zachránil Ondra, který v autě nahradil nemocného Tomáše a který dokončil později než já, takže se nečekalo na mě. Což bylo fajn. Já si totiž před startem vůbec nebyla jistá, jestli to za těch 24 hodin zvládnu!
Do Vrchlabí jsme dorazili někdy kolem půl osmé. Vystála jsem si frontu na startovní číslo (čip byl vlepený uvnitř) a mezitím se snědly všechny namazané chleby, to mi bylo až líto. Nevím, kde se převlíkaly a připravovaly všechny ostatní baby, ale s Ladou jsme byly v šatně samy. Takže klasicky přebalit věci do batůžku a trochu zaváhat, co si vlastně všechno chci brát s sebou. Bála jsem se, že bude mnohem větší zima, takže jsem nakonec táhla zbytečně dlouhé elasťáky (běžela jsem ve tříčtvrťákách a kompresních návlecích) a tričko s dlouhým rukávem, ve kterém jsem strávila pouze první čtyři hodiny.
Půl hodiny před startem jsme se už přesunuli na náměstí, kde se startovalo, a poslouchali výklad k trati. Potkala jsem tam spoustu známých tváří, to bylo moc fajn. Žlutý Pavel tentokrát sice nebyl žlutý, ale v davu šel identifikovat ještě snadněji než na Dni Cesty, protože si pořídil stejný batůžek, jako mám já. A taky čelovku. (Nemohla bych dostat nějaké provize?)
Závodníci na náměstí TGM
Není zvláštní, že Žlutý Pavel neměl na startovním čísle vůbec napsané Žlutý Pavel?
(fotka je proklikávací do alba autora - hory200)
Start!
Odstartovalo se v devět. Městem jsme proběhli, ale vzápětí se začalo stoupat na Žalý, který se strměl nad městem a mně se od pohledu vůbec nelíbil. Věděla jsem proč. Bylo to na něj hodně do kopce (to protože to je kopec), což já na úvod prostě nemám ráda. Kompresní návleky ovšem opět odvedly skvělou práci, takže svaly sice trochu pobolívaly, ale neztvrdly.
Lada mi tam zmizela vepředu a Martin taky. Oba měli nějaké poznámky, že jsem tvrdila, že nepoběžím, ale ty jsem si nedoposlechla do konce, protože jsem musela běžet - kolem se mihnul Žlutý Pavel a přece si ho nenechám utéct, žejo. Aspoň na začátku, protože měl ambice na osmnáct hodin, a to pro mě byla naprostá utopie. Já hrozně moc doufala, že stihnu dokončit za 24 hodin, a kdyby mi to jó šlapalo, tak třeba i za dvacet, i když to bylo spíš zbožné přání. Ale tak nezkoumat to a jít co nejrychlejc, moje oblíbená a vcelku funkční strategie je přepálit začátek a zbytek se nějak doplazit.
Cestou na Žalý se už setmělo, čelovku jsem měla připravenou po ruce. Trasu jsem vůbec nehlídala, šla jsem s davem, a protože má K100 každoročně stejnou trasu a dav chodí pravidelně, bylo to bezpečné.
Na Žalém se stála na odčípnutí fronta, pak jsem hned běžela dál. Žejo, bylo to z kopce.
A všichni pěkně za sebou... jenom já šla vedle, abych nezdržovala, protože kopce, žejo
Žalý, 6. km za 56 minut
Vůbec si nevybavuju tu cestu na Horní Mísečky, kde byla další čipová kontrola, jenom vím, že mě překvapilo, že tam ta kontrola je, myslela jsem, že další je až v Harrachově. Dala jsem si tam kelímek čaje, ale byl moc horký, tak jsem raději dopila ionťák z lahve a čaj nalila do ní a na záchodě jsem si to ještě doředila vodou, aby toho bylo víc a protože to stejně bylo moc sladké. A pak zase hned dál.
Až do Harrachova se klesalo. Po silnici. Třináct kilometrů klesání, třináct kilometrů běhu. Neumřu kvůli tomu potom někde později? Ale běželo se mi dobře, tak jsem to neřešila. A když už se mi neběželo dobře (silnice se trochu narovnala), běžela jsem s takovým modrým s holemi na batohu (Jozef, tuším), se kterým se dobře povídalo, takže jsem běžela i tak.
(Jo a potkali jsme přejetého jezevce. Netušila jsem, že jsou ta zvířata tak veliká.)
V Harrachově odčípnout (= nadiktovat číslo), doplnit do láhve vodu a zas dál. Jozef zůstával na polívku. Já hlad neměla a nějak jsem nevěděla, co bych jako dělala, kdybych si sedla, takže jsem k tomu neviděla důvod. A koneckonců, všichni tvrdí, že největší žrout času na pochodech jsou přestávky, tak je aspoň vyeliminuju.
Čipová kontrola na Horních Mísečkách, 17. km za 2 hodiny 16 minut
Čajpojnt
Z Harrachova se šlo do kopce. Byl to zajímavý úsek, aspoň zpočátku, protože začalo maličko poprchávat a do toho tam ještě hučel potok (a asi i ty Mumlavské vodopády, nebo co to tam mělo být), navíc na zemi kořeny a všelijaké další zajímavosti, takže jsem si to užila, i když ty kopce nahoru... víme, žejo. Taky jsem si tam kvůli dešti sundala vrchní tričko a vyměnila ho za bundu a od té doby se už neslo až do cíle v batohu.
Na Krakonošovu snídani se šlo po mírně stoupavé asfaltce. Kousek před ní byla zkratka a šel tudy dav lidí, ale už předem jsem si sama se sebou ujasnila, že já si na zkratky hrát nebudu, takže jsem pokračovala poctivě po silnici. Když jsem pak viděla, kolik mě předběhlo lidí, trochu mě to štvalo. Ale co, stáhnu je zpátky, jen počkejte na nějakém klesání...
Někde - naprosto netuším kde - se šlo zase lesem a klesalo se k potoku, za kterým se strmě stoupalo. Zezdola byly vidět ty čelovky strašně nahoře a úplně jsem se viděla někde zdechlá v kopci, takže mě po chvíli hrozně překvapilo, že při ohlédnutí vidím spoustu čelovek hluboko pod sebou a že se mi jde vlastně docela dobře.
Pak už se začalo stoupat na Sněžné jámy a to vám byl tak zajímavej úsek...
Tak předně tam byla ta mlha, a ačkoliv jsem viděla pod nohy, neviděla jsem nic kolem sebe a nebyla jsem ani schopná určit, jestli jdu z kopce, po rovině nebo do kopce. A žejo, jak mám vědět, jestli mám běžet? Takže jsem chvílemi popobíhala, protože z kopce a po rovině se běhá, a chvílemi se snažila sama sebe přesvědčit, že je naprosto v pořádku, když jdu, protože to je do kopce. Stejně jsem měla pocit, že bych měla běžet. Od kdy vlastně na pochodech běhám roviny?
No a taky už tam někde začínaly ty kameny, kterými byla dlážděná cesta. Veliké, většinu času spíš tři dé než dva dé a mokré od mlhy. Asi půl hodiny jsem na ně nadávala, ačkoliv jsem všechna podklouznutí vybrala hůlkami, ale když jsem viděla, že se na nich ostatní trápí ještě mnohem a mnohem víc, vzala jsem je na milost a zjistila jsem, že moje sešmajdané silniční boty na nich líp drží při běhu. Motivace je základ.
Tam jsem taky začala napodobovat borce, kteří vždycky volají "zleva!" nebo "zprava!", když chtějí na úzké cestě předbíhat, protože tam kdyby do mě někdo omylem strčil, skončila bych dolámaná v suťovisku.
Kamenitá pasáž
Písčitá pasáž
Příjemná pasáž
Ta budova tam nahoře, jak jsem k ní omylem zabloudila, to jsou Sněžné jámy? Odtamtud jsem se nechala vyvést jinými závodníky, protože naťukaná trasa i červená v GPSce vedly zhruba třicet metrů od cesty (jediné), po které jsme šli, což mě dost zmátlo. Ale napojili jsme se záhy. Podle toho zábradlí tam odhaduju, že tam musí být nádherné výhledy, když zrovna není mlha...
Na Lužickou boudu to bylo zase po těch kamenech, jenom chvíli nahrazenými písčitou cestou, a když jsem tam už poněkolikáté vysypávala písek a kamení z bot, uvědomila jsem si, že ty kluzké kameny jsou vlastně moc fajn. A navíc kolik lidí jsem na nich předběhla!
Taky se tam začínalo rozednívat. Po písku už to šlo bez čelovky, na kameny jsem měla naopak čelovku na hodně silný mód, ale svítalo rychle, takže jsem ji zanedlouho mohla hodit do batohu. Od Špindlerovky to bylo půl kilometru na Lužickou boudu, kde byla další kontrola, a to bylo poprvé (a naposledy), kdy jsem si během závodu sedla na dobu delší, než je potřeba k vyklepání bot.
(Asi bych si měla pořídit protikamínkové návleky.)
Východ slunce se sice nekonal, ale ty mraky!
Obecně jsem hodně omezila i focení, abych se nezdržovala, ale ty mraky!
Špindlerovka na dohled
Na Lužické boudě jsem to dvakrát obhlídla, jestli tam nesedí někdo známý, a když jsem zjistila, že ne, sedla jsem si na volné místo. Sváťa sedící vedle na sebe musela upozornit a Žlutého Pavla u vedlejšího stolu jsem si všimla až během polívky. Tomáš dorazil o pár minut později, takže ten se nepočítá.
Hodila jsem do sebe polívku a k ní jeden chleba a obrátila do sebe několik hrnků s čajem - až na půlku chleba se sádlem ve stoje v Harrachově to bylo moje první jídlo (padesátý kilometr). Obsluze bych dala jedničku s hvězdičkou, takový fofr při rozdávání polívek a doplňování konví na stolech bych vůbec nečekala, že lze vyvinout. Na záchodě jsem ještě doplnila láhve s vodou a dosypala Isostar, a jak jsem vylezla, tak ve společné chodbičce tam Žlutý Pavel sušil pod fukarem botu a ponožku, protože dupnul do louže. Vypadalo to vtipně.
Lužická bouda, 52. km za 7 hodin 49 minut
Polívkapojnt
Na Sněžku to odtamtud bylo třináct kilometrů, a ačkoliv jsem to ťukala do GPSky, úplně jsem vypustila, že nás pořadatelé potáhnou Polskem.
(Tyjo, to je poprvé, co jsem byla v půlce trasy ještě před rozedněním! Mi teď došlo.)
Ta cesta byla moc pěkná. V úvodním stoupání mě ještě dohnal a předehnal Tomáš, který z Lužické boudy vyrážel později, a pak už jsem se naháněla s pořád stejnými závodníky, kteří netuším, kdo byli, a rozlišovala jsem si je jenom podle oblečení. Nejvíc utkvěl ten svítivě žlutý. A pak vlastně kostičkovaný s parťákem, ale s těmi jsem se míjela až těsně před Sněžkou.
Zelená značka nás protáhla močály s chodníčky a všechno bylo krásně zelené, a když zrovna svítilo sluníčko, krásně se to lesklo. Dokonce jsem se tam i na část cesty svlékla do trička!
Taky tam byl Domek Mysliwski, a nebýt tam před ním ten kluk, co si šněroval boty, vůbec bych dovnitř nešla, protože jsem byla hluboce přesvědčená, že je další kontrola až na Sněžce. Naštěstí se ptal, jestli nevím, kudy se jde dál, a když jsem pokrčila rameny a chtěla pokračovat, zeptal se mě, jestli jsem už byla uvnitř. No, stane se. Uvnitř posedávalo pár lidí, mimo jiné zas i Tomáš. Nechala jsem si orazit startovní číslo, hodila do sebe čaj a dokonce jsem si i sedla, abych si vyklepala boty. Podle GPSky jsem uvnitř strávila čtyři minuty. Během nich jsem ovšem stihla zbodnout hromadu těch veledobrých sušenek, co tam na stole byly, mňam!
Krása a nádhera, vůbec jsem netušila, že Krkonoše vypadají i takhle
Sněžka!
Cesta jako stvořená na běh. Ačkoliv pravda, tady už jsem se na rovinách musela přemáhat.
Domek Mysliwski, 59. km za 10 hodin a 4 minuty
Čtyřminutové posezení na kontrole
Pokračovalo se dál kolem moc krásného jezera a nahoru na hřeben pod Sněžkou, tam mi Tomáš utekl už definitivně. Tak ne že bych to nečekala...
No a zas tam byla jasná cesta a šlo po ní několik závodníků, takže jsem se nechala táhnout davem. A pak přicházím k docela velké křižovatce a vidím dva závodníky, jak přicházejí odjinud, tak se ptám, odkud jdou, hluboce přesvědčená, že zabloudili, a následně dostávám ledovou sprchu, že jsem špatně šla já. Ale že to na mě neřeknou, neboj, smáli se. To nemusíte, já to na sebe prásknu sama...
Mały Staw, druhé největší krkonošské jezero
Náhodná křižovatka
Dom Śląski a Sněžka
Pak už jsem byla na Śląském domě a nade mnou se strměla Sněžka. Byla hrozná zima, fičel ledový vítr a na výstup touhle cestou mám jen ty nejhorší vzpomínky, ale jak známo, když se očekává samé špatné, může být člověk překvapen jenom pozitivně, takže to nakonec nebylo tak hrozné. Teda samozřejmě jsem nahoru vystoupala s několika přestávkami, ale byly krátké. Utěšovala jsem se, že všechny, kdo mě teď předbíhají, zase stáhnu v seběhu.
Což se nestalo.
Nahoře byl jeden stupeň a fičel ledový vichr, takže jsem si z roztřesené natažené ruky vyfotila vrcholovku a utíkala do Poštovny na kontrolu. Bylo tam takové vedro, že jsem si vůbec netroufala zůstat déle než na orazení čísla, protože bych pak už do té zimy nedokázala vylézt, a tak jsem všechny ty, kdo mě předběhli cestou nahoru, nechala za sebou už tady. Proč ne, žejo.
Byla jsem naprosto nezlomně přesvědčená, že za touhle zatáčkou
uvidím, že je vrchol ještě hrozně daleko a vysoko. A ono ne. Zvláštní.
Sněžka - Poštovna, 65. km za 11 hodin a 31 minut
Kontrola uvnitř
Dolů vedla opět cesta dlážděná kameny, po které se neběželo tak dobře, jak bych si představovala, ale tak pořád to byl seběh. Žejo. Jiná možnost neexistuje. Pak jsem tam několikrát málem hodila tlamu, a když jsem zpomalila, abych zjistila, co se děje, zjistila jsem, že se mi strašně třesou nohy. Ééé... a s tím mám jako dělat co? Nicméně kde se vzala, tu se vzala, u kraje pěšinky stála lavička - bez opěrátka a dostatečně široká i dlouhá pro jednoho ležícího člověka, který si odmítá sundat batoh. A protože jsem zrovna byla ve vysoké kleči, nefoukalo tam, takže bylo vlastně docela příjemně.
Takže jsem se tam na tři minuty natáhla a nechala se předběhnout od několika lidí, kteří moji pauzu bodře komentovali. Jen počkejte, až se zvednu, já vám v tom seběhu ukážu!
A ukázala jsem. Všechny jsem hezky stáhla zpátky, navíc tam byl před Jelenkou ten geniální terénní úsek, který jsem si užila na sto procent, na hůlkách jsem se tam doslova vznášela, a vůbec ta lavička byla po všech stránkách dobré rozhodnutí. Svaly sice bolely dál, ale až do cíle fungovaly.
Na Pomezních boudách byla další kontrola, situovaná do rozestavěného domu - už dlouho jsem nebyla na záchodě, který neměl dveře :) Snědla jsem tam dvě půlky chleba s marmeládou a vypila kalíšek čaje, než jsem vyběhla dál, a měla jsem teda poslechnout instinkt, že to není dobrý nápad. Nebo možná ne, já vlastně nevím. Každopádně z kontroly se běželo až skoro do Pece z kopce a z těch chlebů mi bylo pěkně šoufl, regulérně jsem se jimi přejedla a přejedená běhat neumím, takže jsem vážně čekala, kdy půjdou ven. Nic moc pocit. Ale zase kdybych je nesnědla, neměla bych energii, cestou jsem vůbec nic nejedla. Těžká volba, když jsou všechny možnosti špatné.
Dolů ze Sněžky, na to jsem se těšila celou cestu
Ohlédnutí
A ještě jedno. Tam se tak krásně běhalo!
Obsáhlý rozcestník u Pomezních bud
Pomezní boudy, 72. km za 12 hodin a 52 minut
Odtud až do cíle jsem se naháněla s několika jednotlivci a dvěma dvojicemi. Po jménu znám jenom Martina s Radkem, představovali jsme se vzájemně asi sto metrů od cíle, když už jsme dobíhali spolu. Pak tam byli ještě červený s modrým, který se příležitostně svlékal do zeleného, a ještě ten černý a taky ten se žlutými podkolenkami a taky ten vysoký a... hm... ještě nějací. Víte jak, žejo. Dost na tom, že jsem aspoň na trati tušila, že jsem se s nimi potkala už dřív - dělám pokroky.
Až ke Spálenému mlýnu se klesalo, byl to asfaltový seběh, kde jsem začínala intenzivně cítit ten puchýř na levé noze, který jsem se už od Harrachova snažila vyklepat v domnění, že je to kámen. Ale běh byl přibližně stejně nepříjemný jako chůze, navíc to byla maličkost, navíc seběh, všechny vás dostanu!, takže jsem běžela přiměřeně udržitelným tempem a docela si to užívala.
(Ono je to totiž tak, že já mám ráda jenom terénní seběhy, čím prudší a techničtější, tím lepší. Ale žejo, když chci říct, na jakém terénu ztrácím a na jakém dotahuju, tak to přece nebudu tak zdlouhavě specifikovat. A protože pomalu začínám přesvědčovat i sebe, že mám ráda všechny kopce dolů, a protože hlava je nejdůležitější, je to asi v pořádku.)
Martin s Radkem za Pomezními boudami
Idylicky kopečkovaté Krkonoše, vlevo Sněžka
Za Spáleným mlýnem mi zas kluci odskočili, jenže tam mi odskočilo i to pětileté dítě, které tlačilo kolo. Když ono to bylo do kopce... (Nakonec jsem ho ale předehnala! To když na něj maminka zavolala, ať se drží na dohled, a ono poslušně zůstalo čekat.)
Pak ale ten seběh z Janových bud! To bylo něco! Mluvím o tom krátkém úseku, který byl tak prudký, že tam klopýtnout, kutálela bych se po silnici až dolů. A teda upřímně, takovéhle asfaltové padáky běhat neumím, výrazně jsem na něm zpomalila a i tak mě tam z poklusu hrozně rozbolela stehna.
Pak už se šlo po velké silnici až do Pece pod Sněžkou. Teda ono se tam mělo někde odbočit přes řeku na modrou a vzápětí se přes řeku zase vrátit, ale následovala jsem chodce před sebou. Takže si na zkratky asi hraju. Hanba mi.
Zastavil mě tam pán, že prý co je to za závod. Odpověděla jsem, že je to Krakonošova stovka, ano, opravdu je to sto kilometrů, teď jsme na osmdesátém, a pán mě obdivně pochválil, že on sám nejvíc ušel šedesát. Tak by mě zajímalo, jestli pečtí obyvatelé takhle běžně chodí šedesátky...? Pobídla jsem pána, aby se za rok přihlásil, a on mi slíbil, že o tom bude přemýšlet.
Na kontrole v Peci jsem do sebe nalila kalíšek čaje (teda až potom, co mi někdo poradil, ať si to zředím studenou vodou, protože se mi nechtělo čekat, než to vystydne) a snědla půlku chleba s medovým máslem a měla jsem hroznou chuť na další, jenže mě čekalo poslední velké stoupání a to by žaludek neustál, takže jsem jen dobrala vodu a za pár minut byla zase na cestě.
Příchod do Pece
Pec pod Sněžkou, 82. km za 14 hodin a 49 minut
Stoupání mi dalo zabrat, chtěla jsem se držet postupně všech lidí, kteří mě v něm předběhli, ale nešlo to. Měla jsem ale motivaci, protože žejo, jestli jsem byla na 82. km za necelých patnáct hodin, tak to do cíle můžu stihnout za těch osmnáct hodin, o kterých na startu mluvil Žlutý Pavel. Je to sice rychlost šest kilometrů za hodinu, ale tak nejsem bábovka, jsou to skoro samé seběhy, tak si prostě dám závod proti času. Takže nesmím umřít!
A neumřela jsem, i když v těch sebězích to bylo o fous. Jak jsem celou dobu skoro nejedla, začalo to být znát, nohy zeslábly, žaludek plaval na vodě a ochota běžet přes mrtvoly se rozplynula. Ale běžela jsem.
Sledovala jsem na GPSce, jak jsem od cíle ještě daleko, a když se poprvé objevil při rozumném přiblížení nápis "koncový bod", hrozně mě to nakoplo. Vždyť to není víc než dva kilometry! To už vážně nemá cenu jíst a ani si odskočit, to už do cíle zvládnu, hlavně se nezdržovat, běžet, běžet, běžet!
(Pak mi GPSka chvíli ukazovala, že po modré běžím v opačném směru, ale naštěstí za mnou šli další dva, kteří mě ujistili, že tak pitomá nejsem.)
Běžet, běžet, běžet! Jeden kilometr! A támhle už je silnice, to už jsem určitě u Vrchlabí, běžet, běžet! A jsem na silnici, a hele, rozcestník! Tak co mi poví o Vrchlabí, kostelu?
Vrchlabí, kostel - 5 km.
...
Vůbec se mi nedostávalo slov. A pocitů. A sil nad tím přemýšlet. A tak nějak všeho. Panebože, já mám hlad. Já už opravdu, opravdu chci být v cíli. Nemám na to běžet ještě dál. Počítala jsem s tím, že se za kilometr svalím na zem a už tak zůstanu. Tohle bylo jako rána palicí, a ještě horší bylo, že jsem si za to mohla sama, protože jsem o tom věděla, jenom jsem na to zapomněla. Totiž, když jsem si klikala trasu na mapách.cz, abych ji mohla vyexportovat do GPX, začaly se mi ty mapy sekat, až se zasekly docela, a ve finálním exportu jsem neměla konec trasy. Nevadilo mi to, bylo to pořád po modré, takže jsem to neřešila. A zapomněla na to.
Tahle fotka je tu především kvůli Olafovi, aby jako viděl, že existují
i elektrické ohradníky, které mají branky pro turisty. Kdyby to třeba
chtěl vzít v potaz při příštích Ledopádech nebo Šluknovsku... :)
Ti tři z obzoru
Pak už jsem neběžela. Zbývaly poslední dva kopečky, v nichž jsem se sotva plazila, a pak tajný průchod vzrostlými kopřivami na louku s kravami... dobře, jíst nebudu, ale odskočit si musím, aspoň není nikdo v dohledu, tak nemusím nikam daleko z cesty, žejo. Tehdy jsem zjistila, že nejsem schopná udělat dřep, na zem jsem spadla a pak se musela do dřepu zvedat. No a pak se na obzoru objevili ti tři kluci, co jsem je o deset minut dřív předbíhala, a tak aspoň zvedání se z dřepu byla rychlá záležitost.
Připojila jsem se k nim, už jsme ve skutečnosti byli od cíle kousíček, a i když v tom konečném kopci neběželi a já bych jako možná i jo, nechtěla jsem samotná riskovat průchod městem, protože jsem absolutně netušila, kam vlastně jdu.
No a pak nás doběhli a předběhli Martin s Radkem, takže jsem se trhla od své skupinky a přidala se k nim a doběhla s nimi až do cíle. Ve městě na rovině bych sama sice už asi spíš neběžela, ale dobrá motivace - neztratit se sto metrů před koncem - je základ.
A tak jsme byli v cíli za 17 hodin a 17 minut. Ani v nejdivočejších snech bych si nemyslela, že jsem to schopná zvládnout. Vždyť bylo čtvrt na tři! Akorát jsem potkala Ladu, která se zpátky vracela autem s někým jiným, ta doběhla za 13 hodin a 51 minut, a s Martinem, který doběhl za 14 hodin a 42 minut.
Byla jsem vyřízená, ale teda zároveň jsem měla pocit velice dobře vykonané práce.
Cílovou fotku nemám, tak aspoň vrcholovka ze Sněžky
Dámská sprcha byla volná a hrozně luxusní a tekla teplá voda a všechno bylo skvělé. Navíc Martin dostal od vítězky nějaké kategorie nějaké kratší trati dvě poukázky na jídlo v restauraci Labuť, takže jsem se i konečně pořádně najedla. Jak jsme tam seděli, dal o sobě vědět Ondra, že dorazí kolem sedmé - a jak řekl, tak bylo. Zbylý čas jsem prospala v autě, protože se tam topilo a protože sedadla byla měkká.
(Na stejném parkovišti spal i jiný řidič, ovšem na karimatce a ve spacáku mezi zaparkovanými auty. Policajti stáli opodál a tvářili se nevšímavě, takže to asi taky fungovalo.)
Po nečasu na hřebeni mě překvapilo, jak velké teplo je v Praze.
Mám pocit, že stehna mě nikdy nebolela více. Ale pořád ještě jsem hrozně hrdá na svůj výsledek, takže všechno dobrý. Prosimvás, pochvalte mě. Klidně víckrát. Mně se to neoposlouchá...
Podle GPSky (bohužel ne všechny výměny baterek jsem podchytila včas):
vzdálenost 94,4 km
stoupání 3733 m
čas 18 hod 18 min
čas pohybu 16 hod 8 min
(Fotky, pokud není uvedeno jinak, jsem fotila já.)