rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Norsko: Kdo staví stopařům

jpg">
A těch skvělých časopisů, co tam bylo!
S dotazy o lovu sobů se obracejte na Jirku, už o tom musí vědět všechno. (Norsky, prosím.)

Večeře byla ještě mnohem víc obžírací než obvykle. Člověka strašně svádí jíst a jíst, když vidí potraviny volně vyrovnané ve skladu za rozumné ceny. Tedy - za rozumná čísla. Krát tři to musí bejt, ale to už hladový pud neřeší.
Vybrali jsme si tam konzervu s kjøttkaker i brun saus (= masové kuličky s hnědou omáčkou, jak jsem zjistila asi před dvaceti vteřinami), především proto, že jsme většině etiket nerozuměli, ale tahle byla aspoň pěkná. A taky proto, že konzervy se sobím masem, které tam podle ceníku být měly, jsme nenašli.
Bylo toho 830 g, udělali jsme si k tomu bramborovou kaši Vitana a strašně jsme se přejedli. A jedli jsme to z talířů!

Komu by se odtud chtělo, žejo?

Budík nás ráno vzbudil v 6:30. To abychom stihli dojít na Hårteigen, kdyby bylo pěkně, aby nám kvůli tomuhle zdržení neuletělo třeba letadlo.
Venku byla mlha.
Takže jsme vstávali o tři hodiny později.
(Přestože byla venku ještě pořád mlha.)

Zjistili jsme, že nám z bomby uniká benzín. Zatímco byla při příchodu do chaty ještě z větší poloviny plná, teď tam šplouchalo po dně.
Asi tak poslední kapka štěstí, kterou jsme v tomhle měli, byla, že benzín utíkal, jen když byl vařič sestavený. (Tady dva dny v kuse.)
K snídani byla ovesná kaše se skořicí a medem, bez čaje; šetřili jsme benzín.

Protože jsme nevychovanci nevychovaní, zloději zlodějští a škrti čeští, zaplatili jsme jen za jídlo, které jsme tam snědli, dohromady tedy 120 NOK.
Kdybychom platili za ubytování, vyšlo by nás to na 285 NOK x 2 noci x 2 lidi x 3 kurz, tedy 3420 CZK. Přiznejme si, že tak bohatí nejsme. Z dřeva jsme spálili čtyři polena, vařič tu nefungoval a v sezóně jsme tu nebyli. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny! (Omastkem.)

Pryč.

Poslední ohlédnutí

Hårteigen jsme vzdali, v mlze nebyl vůbec vidět. Mlha lehce kondenzovala a ono kondenzování postupně a velmi nenápadně přešlo ve vydatný déšť. (Natolik nenápadně, že jsem nevychytala moment, kdy si na sebe vzít nepromokavé kalhoty. Aspoň se mi nenamočily.)
Na krátké pauze na jídlo jsem si uvědomila, že mám úplně mokré pohory. Od kdy?

Po nějaké době mi v promáčených rukavicích byla taková zima, že jsem nebyla schopná dál udržet hůlky. Jirkův bágl na ně má naprosto ultimátní držátka na popruhu pod rukou.

Optimisticky!

Jak furt pršelo, byla země strašně rozmoklá a močály byly ještě víc všude než za sucha. (A rozhodně to nebylo tak malebné jako za sucha.) Většina se jich propadla jen o dva, tři centimetry, když do nich člověk šlápl, ale pak jsme potkali i nějaké zrádné, které se propadaly přibližně do půl (Jirkova) lýtka.

Přecházeli jsme spoustu potoků a mokré kameny klouzaly.
Klouzaly dokonce i mokré kameny, které nebyly v potoce. Zlézali a slézali jsme (z) takových dost a dost.

Na skále vpravo bylo dost červených T, aby člověk neváhal, jestli ta cesta není přece jen potok

Zjistila jsem, že myši umí plavat. Rezavě černá přede mnou dobu běžela po cestičce, pak se schovala pod břeh potoku, pak odhopsala po mělčině po proudu a tůňkou odkraulovala do neznáma.

Krajina byla pěkná, ale bylo nehorázně hnusně a zima, že bychom se snad ani nerozhlíželi, kdyby nebyla mlha.
Jezero Veivatnet ovšem přehlédnout nešlo ani při stávajících podmínkách, spletla jsem si ho nejdřív s fjordem. Leželo v údolí pod námi, bylo obrovské a šli jsme podél něj dobu.

Jeden z rozumných výhledů

Nad miliónem malinkých jezírek Kyrmyssene stojí pár loveckých chat - Helnaberg. Zmrzlí a promoklí jsme našli relativní závětří a postavili stan. Nechala jsem Jirku kolíkovat i dojít pro vodu, zatímco jsem se sama sušila a hřála ve spacáku. Já jsem hrozný člověk.

K večeři byla delikatesní bramboračka s kuskusem, zatímco stanem lomcoval nejmíň orkán - náš Jurek nebyl na vítr zrovna stavěný.

Jedna z fotogenických loveckých chat

Ráno nám benzín vystačil na uvaření ovesné kaše a ohřátí jednostupňové vody na chladnější vlažnost. To nebylo tak zlé, protože při otevírání láhve opadávaly ze závitu krystalky ledu, stan od zipu šel otevřít jen stěží a venku leželo cosi mezi sněhem a jinovatkou.
(Oblékat se do mokrých kalhot a mokrých bot bylo čiré utrpení. Rukavice jsem si přes noc hrdinsky usušila na holé kůži za pasem kalhot.)

A bylo nádherné podzimní ráno. Chladné jaksepatří, ve stínu byla nula nebo míň, ale zlaté údolí pod námi se koupalo ve slunečních paprscích, úplněk stál ne nízko nad obzorem a do toho všeho stále fučel silný vítr.

Mhmm... Ušlo to.

Stan se nám sbalit nepovedlo, tropiko fungovalo při balení jako padák.

Nešťastně (ve stínu) balíme

Kameny, které předešlý den klouzaly, protože byly mokré, tenhle den klouzaly, protože byly namrzlé. Paráda!
Kvůli větru jsem několikrát ztratila rovnováhu a šlápla jinam, než jsem měla původně v úmyslu, a jednou mě vítr prostě porazil.
Ačkoliv byla půda zmrzlá, bažin a močálů neubylo. Zajímavý jev.
Báli jsme se v téhle zimě brodění, naštěstí byly ten den všechny mosty na svých místech. Radši bych se naučila létat, než abych vlezla do té vody. (Byť třeba v sandálech.)

Od Helnabergu dál

Prošli jsme neskutečně nádhernou pánví, ve které byly kopečky, jezera, potoky, podzim a zlatá tráva, a začali jsme stoupat na sedlo Myrtakleiv. Po rovince se chodilo líp...
Ale! Zase tady po několika dnech rostly borůvky. To se potom dělají přestávky...

Cesta pánví

Nakonec se s námi Hardangervidda rozloučila důstojným počasím

...ačkoliv se nedejte oklamat sluníčkem, kvůli větru byla pořád pěkná zima

Na téhle fotce oceňte především bundu pečlivě sladěnou s krajinou

Cesta tudy

To červené, to jsou všechno nějaké jedlé bobule

Naposledy pánev

Stoupání do sedla

Výhled na pánev, přišli jsme z pravého zadního údolí

Škoda, že nebyly jezdicí...

Na sedle

Poslední vodopád

(Pro kajak nevhodné)

Za sedlem byla zase placka, pak se objevila jezera a za nimi už byla hrana, pod kterou se skrýval Sørfjorden, fjord, u kterého leží městečko Lofthus, kam jsme mířili.

V pozadí už je jasně patrná hrana Hardangerviddy

Močály před hranou

Sørfjorden za hranou

Cesta o tisíc metrů níž do Lofthusu bylo malé peklo. Ten den jsme šli od devíti do šesti jen se dvěma krátkými přestávkami a závěrečné klesání bylo úmorné.
Kotníky vzdaly svůj boj, levý mi vyhodil dost bolestivě a když jsem se ho snažila šetřit, vyhodil mi pravý.
Zato ale začalo být s ubývajícími metry a zvětšujícím se závětřím dost teplo. Nedoufala jsem, že ho ještě někdy zažiju.

Lofthus je obrovský a 70 % jeho plochy zabírá ovocný sad. V Norsku se jako v každé jiné západní zemi ovoce z cizích stromů netrhá, ale procházet mezi nádhernými jablky, hruškami a špendlíky bylo nad moje síly. Špendlík (velký jako švestka) jsem si ze zlomené větve utrhla jeden, hrušku jsem si sebrala ze země. Obojí bylo abnormálně dobré.

Před zavíračkou jsme došli do obchodu, nakoupili pečivo a něco na něj, odebrali se do lesíka k řece, která městem protékala, a tam jsme ve stanu umřeli.

Ranní balení - jaká hrůza! wie ein horror!
Představte si, kdybych si toho velkého černého a zlého slimáka v pohoře nevšimla a obula se. Brr...

Cesta zpátky
(Ceny jsou vypsány pro jednoho člověka)

Silnice, na které jsme stopovali, vylezla ze stínu až v jednu. V Lofthusu bych bydlet nechtěla.
Auta nestavěla - a byla zima.
Nejdřív jsme optimisticky stopovali oba s batohy na zádech.
Pak jsme si sundali batohy.
Pak jsme začali stopovat na střídačku.
Pak si Jirka vyndal knížku.
Pak jsem si udělala manikúru.
A furt nic.

Nakonec nám zastavil sympatický starší chlapík, bylo to po třech hodinách stopování a tou dobou už jsem začínala promýšlet, co bude, když nestihneme letadlo.
("Ale neznám nikoho, komu by skutečně uletělo, to se nestává." Až po návratu do Čech jsem se dozvěděla, že třeba Píťovi dvakrát a Alfíkovi třikrát, naposledy minulý týden.)
Jel před Oddu, ale zavezl nás až tam. Povídal, že má farmu pod ledovcem Folgefonna, který byl na druhé straně fjordu, a ukázal nám nejhezčí vyhlídku, která odtamtud je.

V Oddě jsme došli pro benzín (za 4,50, to jim ještě nikdo asi neplatil), a protože jel autobus do Røldalu za deset minut, přehodnotili jsme původní plán se najíst v parku a popojeli jsme do výchozího bodu naší cesty.

V Røldalu jsem pozbyla elánu a při začátku dalšího stopování jsem si odevzdaně sedla, že Jirku časem vystřídám, že to určitě zase pár hodin potrvá. Jirka je ale zdatný stopař, takže nám do patnácti minut zastavil Mercedes s chlapíkem ve středních letech. Nejdřív se zeptal, jestli umíme norsky, a když jsme zavrtěli hlavami, půl hodiny telefonoval s kamarádem. Následný rozhovor mezi ním a Jirkou se rozproudil teprve u hlubokého tématu o výhodách a nevýhodách jaderných elektráren. (To se to někomu haní, když může vyrábět skoro všechnu elektřinu z vody, che.)
Zavezl nás až do Seljordu.

Vodu jsme brali na benzínce a spali jsme na zapomenutém místě u řeky.

Krásné ráno

Připadá vám pravděpodobné, že si ve velmi časném ránu sedne havran zrovna na váš stan a začne si tam poskakovat a krákat?
Zabít, sníst!

Na informacích jsme si vzali jízdní řád autobusů Telemarkekspressen, abychom věděli, do kdy můžeme stopovat, abychom stihli letadlo - měli jsme na to čtyři a půl hodiny.

Došli jsme za město na křižovatku a na krásně rovném úseku s krásným místem k zastavení jsme začali stopovat. Narozdíl od včerejška svítilo sluníčko, bylo na tričko a obloha byla bez mráčku.
Po příjemné půlhodince jsem Jirku poprosila, aby mi stopnul nějakou pěknou Toyotku, protože jsem už dopletla věneček a začínala se trošku nudit, a tak nám Jirka stopl stříbrný Yaris, ve kterém jel Čečenec a černoch. Ani jeden z nich neuměl anglicky, ale Čečenec pouštěl čečenské vypalovačky a jelo se skvěle.
Vysadili nás v Ulefossu.

Popošli jsme za město a stopli druhé auto, které jelo kolem, krásné černé Audi. Řídil ho Kurd.
Jízdu si rozhodně užíval, silnice se spoustou zatáček, po které jsme jeli, byla jako stvořená pro rychlou jízdu. Předjížděli jsme auta, která jela stovkou. Na tachometr jsem mu neviděla, nahnula jsem se jen jednou, to jsme zrovna jeli 150 km/h. Jéje, ráda jezdím rychle. Příště si chci stopnout motorkáře.
Kurd nás vysadil v centru Skienu, obrovského města, ve kterém se dál stopovat nedalo. Počkali jsme na autobus a nechali se dovézt k letišti.

Na louce jsme uvařili poslední jídlo, kafe a čaj a potom jsme jako hrdinové správného příběhu odešli od zapadajícího slunce na růžové letadlo.
Podruhé toho dne jsme dosáhli rychlosti 150 km/h, a to v jiném dopravním prostředku.

U Ruzyně by se takhle jen těžko piknikovalo dvě hodiny před odletem letadla

Noční autobus mi sice jede z letiště až domů, ale neodolali jsme a vystoupili ještě vprostřed trasy, abychom si dali u stánku gyros.

A to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.

Předchozí

(Všechny fotky nafotil Jirkův foťák, většinou v Jirkově držení.)

Zpět na hlavní stranu blogu