V září jsem o neúspěšných státnicích nenapsala nic, protože jsem nejdřív musela vychladnout a pak jsem naštěstí odletěla do Norska. Teď už se cítím poměrně vyrovnaně, i když to předsedovi komise stejně jen tak nezapomenu...

Vracela jsem tátovi peníze, které jsem si od něj půjčovala před Indií, a jásala jsem, že mi na účtu zbyla skoro tisícovka, takže neumřu hlady. Táta se mi koukal do internetového bankovnictví přes rameno. Podíval se na stav účtu, na mě, na stav účtu a na mě.
"Vždyť tam máš skoro šestnáct tisíc."

Produktivní jsem jenom pod obrovským stresem.

Já a Jirka, Ivana a Honza, Zuzka a Luinar, máma a Ondra. Třídenní putování rakouskými Alpami na sněžnicích.