Na Sněžku! - 1.

Pěší výlet z Brandýsa nad Labem na Sněžku ve dvou lidech. Proč by jeden z těch dvou nemohl mít zlomenou klíční kost a druhý nové, puchýřotvorné pohory?

--první dva dny cesty--

S Terkou jsme se dohodly, že vyrazíme od budovy naší školy v Brandýse a projdeme se na Sněžku. Nebýt to v perspektivě jiné a mnohem náročnější akce, možná bych to nebrala tak lehkovážně. Možná bych nesouhlasila nést všechny společné věci a pár věcí Terčiných, aby ona mohla mít jen malý batůžek přes jedno rameno. Možná bych si nebrala nové nerozšlápnuté pohorky, nové sandále, nový batoh, novou karimatku, novou celtu. Možná. Nebo jo?

Zkrátka jsem si potřebovala rozšlápnout nové pohorky, než odjedu do Ruska, a tohle mi nepřišlo jako špatný způsob.

Už zase skoro chodím.

Z Brandýsa jsme vyrážely v pondělí v sedm večer. Putování jsme stylově začaly dvouhodinovým kufrem po Brandýse a Boleslavi, kterážto propojená města byla ještě těsně mimo mapu. Nakonec jsme zašly asi dva kilometry za Starou Boleslav, kde jsme v lese padly pod dvěma mladými duby a vstaly až pozdě ráno, někdy kolem šesté.

Zamířily jsme podél Jizery přes Předměřice do Benátek. Z pohorek mě trochu pobolívala chodidla, zatím ale nic akutního. Terka si ráno brala prášek na bolest kvůli ramenu a až na poslední den to bylo jedinkrát, kdy ji to zlomené bolelo. Naopak, jediné, na co si cestou stěžovala, bylo to zdravé, na kterém nesla bágl, a potom, překvapivě, ji bolela záda.

Cesta do Benátek

V Benátkách jsme se po zmrzlině vypravily podívat na zámek. Je bez prohlídky, ale i nádvoří a zahrady stojí za shlédnutí.

Nádvoří

Dražice, Horky, Krnsko, stále dál po červené. V poledne jsem se přezula do sandálů, neb jsem seznala, že mé skvělé a nejlepší nové celokožené pohorky s goretexem nesmýšlejí o zpevněných cestách tak přátelsky jako já a už se mi začaly tvořit puchýře. Jau.

Nakonec jsme zalehly těsně před Mladou Boleslaví v jakémsi lesíku, kam bych se normálně rozpakovala vlézt i na záchod. Spousta zeleného nízkého porostu a všude slimáci. Věřili byste, jak mohou být slimáci rychlí? Jsou všude, jsou nenápadní, jsou jako blesk! Člověk se postaví a tam, kde před chvílí ležel, je už nějaká slizká bestie, která není rozmáčknutá, takže se tam dostala řádově ve vteřinách, než se člověk podíval. V botách! V batohu! Na spacáku! Všude! ...!!!

Někomu na týden stačí kreditka, jiný táhne 75l bágl

Vstávaly jsme v šest, v Boleslavi jsme jukly na nádvoří zámku a vyrazily dál.

Přes Debř, Josefův důl - stále po červené, stále krásnou cestou podél Jizery. Nohy bolí jako čert. Rozmýšlím se nad každým krokem, který mám udělat, připadám si jako lazar, ač to nejsem já, kdo tu má zlomenou klíční kost. Utěšuju se tím, že mě Terka nemůže nechat ležet někde v příkopu u cesty, protože táhnu její karimatku, pláštěnku, společný vařič a bombu, pití, ešus, jídlo.

Výhled na Zvířetice

Kolem poledne jsme dorazily do Bakova. Našly jsme hospodu se zahrádkou, ale po prvních dvou větách číšnice jsme se zase zvedly a šly hledat jinam. Druhá hospoda zahrádku neměla, ale byly jsme v ní samy, takže nebyla zakouřená. Přes odrazující prohlášení hospodského, že netuší, co to vlastně mají za polívku ani jakou má barvu, jsme dostaly naprosto skvělou dršťkovku a hlavně - měli Svijany.

Ta voda byla studená přímo neuvěřitelně.

Přes Maníkovice, velmi idylickou vesničku s krásným názvem, jsme dorazily do Kláštera. Odtama je to do Mnichova Hradiště asi pět kilometrů po asfaltce a má chodidla odmítala udělat po tom děsivě tvrdém povrchu jediný krok navíc. Co teď?

První stopnuté auto nám poradilo, že stojíme na špatné silnici - tak nejenže pět kilometrů po asfaltce, červená to bere ještě po asfaltu oklikou.

Druhé stopnuté auto, jakýsi sympatický zrzek, nás hodil za Hradiště na červenou. Odtamtud jsme se vydaly na Drábské světničky a bylo pro nás docela překvapením, když nás po pár kilometrech míjeli dva cyklisti, z tohož jeden byl onen stopnutý zrzek.

Pole za Mnichovým Hradištěm. Bylo krásně...

A když člověk odhodil bágl, ze kterého ho bolela ramena jako čert...

Na Drábky jsme došly za večerního šírání. Pustila jsem se do vaření čínských nudlí k večeři, Terka zatím vyběhla na vyhlídku. Ohlásila, že se sem žene děsivá čina. Chvíli předtím, než se opravdu z nebe spustila vodní deska a začal fučet vichr, dorazili další tři vandráci, kteří chtěli spát pod stejným přístřeškem jako my. Nedivím se - ještě jsme na bok upevňovali plachtu, aby nám tam vítr nezanášel déšť. Nakonec jsme se tam nějak vešli, pod stoly se nás pět plus dva psi vešlo tak akorát. Jen ten pes, co mi spal u hlavy, děsně chrápal.

Noclehárna vyhlédnutá od minule

(pokračování)