Na Sněžku! - 2.

Český ráj a přilehlý sever.

--třetí a čtvrtý den cesty--

Ve středu jsme vstávaly v 6:30. Po tradičním čajíku jsme si proběhly znovu všechny vyhlídky - počasí se přes noc docela vybouřilo, takže viditelnost ušla - a vyrazily jsme dál.

Světničky a vyhlídka

Český ráj je prostě nádherný. Skály, les, úzké průchody, les a zase skály. A kromě toho jsou taky lesní cestičky krásně měkké pro chodidla, obzvlášť, chodí-li celý den člověk v sandálech, a to i přesto, že jsou každou chvíli přeháňky.

Český ráj

Všechny ty vyhlídky jednoho unaví...

Ještě o krok dozadu byste, dámy, nemohly? Ne?
Tak nic, to je fuk, ten foťák stejně za nic nestojí...

Do té louže, co se v ní Terka se zájmem ráchá, bych tedy já prst rozhodně
nestrčila. Ten povlak vypadal... inteligentně, skoro až agresivně.

Na Kost jsme dorazily kolem poledního. Daly jsme si klobásu a když zase začalo pršet, s povzdechem jsme se zvedly a vyrazily dál. Trochu mě utěšovalo, že z těch sandálů mi voda rovnou vytéká, zatímco Terčiny tenisky neuschnuly za celou cestu. Stejně jsem jí je záviděla.

Kost

Vydaly jsme se po modré na Vyskeř. Nejenže má ta vesnička krásný kostel, mají tam i na tabuli udělané ilustrované povídání o původu jména vesnice. Někdy se budu muset mrknou do Profousových Místních jmen v Čechách, jak je původ jména vysvětlen tam.

Kostel ve Vyskeři... a my

Dle legendy, kterou popisuje tabule, nedobrý pán z jednoho hradu oblehl jiný hrad pána dobrého, který měl dceru Annu.

Když začalo docházet jídlo, kdosi Anně prozradil tajnou chodbu z hradu, o které nevěděl, kam ústí. Vydala se jí pro pomoc, ale v lese zabloudila. Začala se modlit ke své patronce, sv. Anně, když tu jí hlas poradil: "Neztrácej naději! Viz keř!" Opravdu spatřila hořící keř a v něm postavu, jak ukazuje jakýmsi směrem. Brzy přišla na spřátelený hrad a tamější pán poslal své vojsko na pomoc Anninu otci. Anna nechala vystavět kapličku na místě, kde byl onen hořící keř, a vesnici, která tam vznikla, pojmenovala Vyskeř.

Výhled od kapličky na Trosky

Za Nouzovem nastal další zoufalý asfaltový kufr. Nebýt těch bolavých chodidel, asi bych si ho i užila, neboť ta kukuřičná pola v záři zapadajícího slunce byla nádherná - jenže takhle se mé myšlenky soustřeďovaly na to, koho všechno můžu obvinit z koupě tak děsivých pohorek a následně ho zabít. Pomalu. Bolestivě.

V první řadě asi sebe.

Západ slunka

Za Nouzovem jsme na křižovatce modré a zelené potkaly krmelec. V létě se zvířata nepřikrmují, takže byl prázdný, ale měl dostatečně přesahující stříšku na to, abychom se pod ní vešly. Protože to vypadalo na déšť, odpavoučily jsme to tam, jak to jen šlo (po slimácích nás prostě nějaký ten pavouk v uchu nedokázal rozhodit) a ulehly ještě za šera.

Nocležiště

Vstávaly jsme zase v šest a vydaly se na nedaleký Valdštejn.

Jestli to zvládnu, napíšu o něm samostatný blog, neb se mi velmi líbil. Mají to tam udělané s prohlídkou, ale velmi nenásilně a hlavně při ní člověk sedí. Když si dobře vybere, tak sedí dokonce i na historických křeslech ;-)

Valdštejn

Ve sklepení

Obraz sv. Jana Křtitele ve valdštejnské kapličce. Údajně byl malován dle
podoby Karla Hynka Máchy.

Z Valdštejna jsme vyrazily do přilehlého Turnova, kde jsme se v jídelně najedly a poté vláčkem popojely do Semil. Nakonec bychom to stihly i bez toho, ale přece jen bylo jistější z časových důvodů malinko podvádět.

Tam jsme dokoupily jídlo, v informacích si zjistily polohu jediné zdejší cukrárny (medovník za 25,-! A to kafe...!!) a opět vyrážely se začátkem deště.

V Semilech mají první veřejné záchodky, které znám, které jsou kromě perfektní čistoty zdobené i koberečkem a umělýma květinama.

Došly jsme do Bozkova, kde se prostě cedule o domácích klobásách a pivu za 14,- nedala ignorovat. Tak jsme zasedly, daly si jednu klobásu dohromady a pak si koupily čtyři s sebou na večer a na ráno a teprve pak jsme odešly. Ty klobásy byly výborné.

Jak se stalo zajímavým zvykem, zakufrovaly jsme, neb jsme se vydaly po modré na špatnou stranu. Nějaký člověk nás navedl na tu správnou cestu a teprve pak jsme opustily Bozkov.

Odpolední jetelové pole po dešti

Před lesem nás zastavila skupinka dětí v pseudohistorických kostýmech, které jsme zpočátku odhadovala na LARPaře-začátečníky, jestli jsme někde neviděly meč... nebo aspoň další zelené nebo oranžové fáborky. Děcka z tábora se ztratila při hře...

Prošly jsme lesy (dvěma) a údolím (jedním), když se začalo smrákat. Protože lehce mžilo, má nová celta za třicet korun z Tesca zažila svoji premiéru. Dvě poutka se jí utrhla hned - tak jsem do ní nadělala díry, aby ji bylo za co uvázat, bestii. K mému překvapení však do rána nepromokla. Na bubnování jemného deště uprostřed lesa o plachtu nad vámi je cosi melancholického a uklidňujícího.

Naše ležení

(pokračování)