Na Sněžku! - 3.

Pořád byly Krkonoše tak daleko, všichni se divili, kam až jdeme... a najednou jsme byly tam, v Krkonoších, skoro na dosah Sněžce.

--pátý a šestý den cesty, dny poslední--

Vstávaly jsme opět v šest. Když už nic jiného, alespoň přestalo pršet, takže ač bylo kolem mokro, balení nebyl takový horor.

Po nedlouhé době jsme dorazily do Vysokého nad Jizerou a po dalším nedlouhém úseku do Jablonce nad Jizerou.

Cukrárna U Marušky. Jedno z nejneuvěřitelnějších míst, kam jsme za celou cestu vlezly. Nehodí se na ni jiná slova než "rozkošná, slaďoučká". Všechno růžovo-bílé a s krajkami, se svým batohem jsem si tam přišla vyloženě jako barbar. Cukrářka - kypré tvary, bílé vlasy vyčesané do drdolu, na sobě křiklavě růžovou zástěrku s volánky - se na nás mile usmívala. Její manžel, který po chvíli přišel, si k nám sedl a začal nám recitovat svoje básničky. Cukrářka posléze ještě sáhla po kytaře a sytým hlasem barové pěvkyně vystřihla naprosto brilantně dvě písničky. V cukrárně jsme strávily hodinu a půl a látky k přemýšlení jsme měly do konce cesty.

O těch básničkách bude asi taky samostatný blog.

Venku pršelo.

Říkejte mi nákladní soumar

Terce říkejte dědeček hříbeček

Až odpoledne přestalo pršet. Výhledy byly famózní... takže ve foťáku došly baterky. Terka s tím počítala a koupila nové, ale na ty foťák nevyfotil ani dvě fotky a chcípl znovu. No není to paráda, zrovna když nás čekaly Krkonoše?

To byla jedna z posledních

Došly jsme na Dvoračky, kde zase nastal šok z vysokých cen - vysokohorská přirážka se vyrovná cenám v Praze.

Vyrážely jsme ještě než se začalo šeřit, abychom co nejrychleji našly místo na spaní. Nakonec ho volila Terka. Ideální nebylo, ale dle předpovědi hlášené z Prahy nemělo moc pršet, neměly být bouřky a neměl být vítr - jinak bychom si asi rozmyslely spát v lese v horách.

Áno, v noci lilo jako z konve a bouřka přešla přímo přes nás. Na bubnování deště do celty (a do spacáku, batohů a všeho) za silného větru z boku doprovázaném stroboskopem blesků a ohlušujícím rachotem hromů není uklidňujícího zhola nic. Kdyby se ta bouřka odrazila od hřebene nad námi a chtěla se přes nás vracet, asi bych nechala plachtu plachtou, zbytek věcí sbalila a odešla spát do dřevníku zpátky na Dvoračky.

Nebyla to příjemná noc.

Vstávaly jsme v pět, neb jsme plánovaly dojít na Sněžku a ještě chytit nějaký spoj do Prahy.

Byla mlha. Jako by nám příroda chtěla vyjádřit účast s naším foťákem, neotvíraly se žádné dechberoucí výhledy letních hor... ačkoliv cestička ztrácející se v mlze a nejbližší kleče potažené bílou pavučinou mají taky něco do sebe.

Teprve na Labské boudě a u vodopádů se trošku mraky vybraly a my se mohly rozhlédnout kolem sebe. Krkonoše jsem dosud znala jen v zimě, tak jsem byla překvapená, jak se podobají jiným horám v létě :-)

Nakonec jsme dorazily na červenou hřebenovku česko-polského přátelství, která vede až na Sněžku. Odtama byl už výhled skvělý - jak na Čechy, tak na Polsko. Protože byla neděle a hezké počasí, poprvé jsme na našem vandru začaly potkávat jiné turisty. Většinou to byly slečny v zářivě bílých botách s kabelkami přes rameno, které byly doprovázené urostlými svalovci s nagelovanými vlasy... anebo rodiči. Většina lidí měla v uších walkmana.

Na hřebenovce

Prošly jsme přes Mužské i Dívčí kameny, kolem Petrovky, na Špindlerovce jsme si uvařily zbylé polévky.

Na udupané a částečně zpevněné cestě mi zase začaly natékat již dříve zahojené puchýře. Juch juch.

Poznáte ji?

Blízkost cíle demoralizuje. Jak jsme seděly pod Sněžkou, ani jedné se nám nechtělo dál. Terku ukrutně bolela záda, mně zase chodidla. Nakonec jsme se ale odhodlaly a horu pokořily, zdolaly. Nahoře jsme dojedly veškeré zásoby jídla, protože už přece pojedeme do Prahy.

Vrcholové - cílové - foto

Pak mi volal brácha napojený na IDOS, že poslední autobus z Pece nám jede v šest. Protože pro silný vítr lanovka nejela, byla to pro nás podpásovka - i rozhodly jsme se, že než čekat do rána, budeme do Prahy stopovat.

Seběhly jsme těch sedm kilometrů do Pece a Terka se šla zeptat do budky hlídaného parkoviště, která silnice vede na Trutnov. Pec byla mrtvá, potřebovaly jsme dostopovat do jakéhokoliv velkého města. Pán se zamyslel a děl, že za pět minut jede ze zastávky autobus a že nás na něj autem hodí.

Zastávka byla daleko, tak jsme ho viděli akorát odjíždět. Pán prohlásil, že to je dobré, zařadil druhou nadsvětelnou, autobus předjel a dovezl nás na další zastávku. Co to, že jsou k nám všichni tak vstřícní? Je to snad krajem? Nebo mám častěji vandrovat v sestavě dvou bab?

Autobus nejel až do Trutnova, ale jak nám jedna paní poradila, musely jsme v Svobodě přestoupit na vlak. Z Trutnova jsme pak nasedly do vlaku na Hradec, odkud měl jet vlak na Prahu ve 21:50. Nevím, proč to IDOS nenašel...

Dvě zastávky před Hradcem byl na kolejích člověk, kterého přejel vlak před námi. Poněkud mě zamrazilo, když se celý vagón vyhrnul ven, aby se podíval. Terka ne, ta se ohlédla až ve chvíli, kdy jsme přestupovaly na náhradní autobus. Byla jsem jediná, kdo toho člověka neviděl. Je mi z chování těch lidí zle.

Z Hradce nám ihned vypravili osobák do Pardubic, odkud vlak na Prahu měl jet (ten ve 21:50 ujel, ale další měl jet ve 23:00), bohužel jsme ho minuli o deset minut. Tak jsme obsadili lavičky v nádražní hale, kde naprostá většina cestujících usnula. Další vláček jel totiž ve 2:17... ale světe, zboř se, ten už do Prahy dojel bez nehody a tak jsem už někdy kolem půl páté ráno dorazila domů.

A to byla taková hezká tečka za tím naším příběhem ;-)

(Celkově jsme ušly 140 km.)