V úterý jsem byla na stěně a večer u Sargo na deskovkách. Ve středu jsem byla na motokárách. Až čtvrtek s sebou přinesl všední povinnosti - práci a školu.
Za okny bylo počasí, které snad ani nemá právo na existenci. Zima, mlha, deštivé mrholení, vítr a vlezlo.
V kterýkoliv jiný den bych strčila hlavu zpátky pod deku, přeřídila budík na pozdější hodinu a počkala si, dokud mě nepřestane deprimovat pouhý pohled z okna.
Místo toho jsem na sebe navlékla jásavě světlé oblečení a vyrazila za Emmou.
Jako obvykle jsem byla na Hůrce o půl hodiny dřív, a protože Německo - Zimní pohádka má poutavou předmluvu o Heinově životě, zajela jsem si metrem ještě na Zličín a zpátky, abych ji v teple dočetla.
Emmu jsem dostala výjimečně oblečenou, a tak jsme dorazily místo obvyklého zpoždění na zpívání první. Emmu jsem trochu nešetrně vzbudila, když jsem si nevšimla, že spí, (a stejně by jí bylo houby platné, kdybych si toho všimla, protože mě zpívání baví,) a čtvrt hodiny do začátku měla plyšového tuleně Robíka jenom pro sebe.
Jindy by kvůli tomu skákala radostí, teď si na něm div že neustlala, jak byla ospalá.
Na zpívání dorazila obrovská atrakce - Viktor s tatínkem. Batolata, která dospělé chlapy vídají možná tak hodinu večer před spaním, z něj byla na větvi. Při volném objevování tentokrát nechala Emma plavat jak Robíka, tak malou Andulku, a šla podávat tatínkovi vločkovitá plastová udělátka, která on podával Viktorovi, který je zahazoval.
Tak uzívanou jsem Emmu ještě neviděla. Hned po závěrečném loučení s Robíkem začala brečet, odmítla jíst a v kočáru umřela skoro ještě před výjezdem na ulici.
Jely jsme rovnou domů, protože Emma teprve v pondělí dobrala antibiotika a venku by správně vůbec neměla být.
Doma jsme s maminkou řešily další hlídání a Emma se mezitím vzbudila. Byla usměvavá jak sluníčko, a protože se jí zalíbil můj přívěšek z Ladaku a moje čepice, nechtěla mě pustit pryč. Na rozloučenou mi dokonce zamávala, to ještě nikdy neudělala.
Zmožená náročným programem jsem vyrazila za Sargo. Ta mi udělala k obědu kuskus, na který mělo miminko chuť, (s chutěmi miminka se plně ztotožňuji,) a bez jakýchkoliv skurpulí mě dvakrát porazila v Jumbu. (To je totiž tím, že tam nejde hrát za červené.)
Od Sargo jsem vyrazila na seminář Prahy filologické.
Na zastávku Ohrada jsem dojela minutu před srazem a protože to tam neznám, dlouhou dobu jsem tam ještě pobíhala, než jsem naši tlupu našla. Vyšlápli jsme si Vítkov, slezli na Žižkov a u tramvajové zastávky jsme literárně lingvistickou procházku vzhledem k počasí rozpustili.
Do hospody nás vyrazilo sedm. Moji oblíbenou se spoustou druhů točeného piva všichni svorně odmítli, protože je nekuřácká, a tak jsem je dotáhla do Pižďucha, kde točí Svijany.
U vedlejšího stolu seděl mladý, dle tváře inteligentní a dle artikulace velmi opilý chlapík, který nám posezení zpestřoval svým družením se.
("Alespoň můžete nasávat tu atmosféru Žižkova, alespoň vidíte ty typické žižkovské figurky, o kterých psali mnozí spisovatelé.")
Když už se družil moc, zvedli jsme se a zamířili do hospody U Sadu, kde mají Svijany taky.
Tam už byla spousta lidí, kteří se s různými lidmi od nás znali, a já už vnímala jen velmi rozostřeně, protože předchozí čtyři třináctky a soudobá jedna jedenáctka vykonaly své.
Tamější kraje vůbec neznám. Jak jsem zvládla dojít na tramvaj na Jiřák, je mi absolutní záhadou, přestup na metro si nepamatuju, cestu autobusem si vybavuji jen matně, a že mi jel akorát autobus v protisměru, když jsem se vzbudila nedaleko konečné, kde opravdu nebydlím, byla dost příjemná náhoda.
Nikdy se mi v půl desáté neusínalo lépe.
Jen už příště nesmím podceňovat dřívější přípravu pátečního článku. Je trochu pruda kvůli tomu v pátek vstávat dříve.
Otázka závěrem:
Emmini rodiče mají ve středu výročí. Máma chce překvapit tátu, vyzvednout ho v práci a vzít na kafe. Já bych měla tou dobou hlídat obě holky, kdybych měla čas.
Jenže tou dobou je přednáška o Altaji, na kterou jsem chtěla jít s Jirkou.
Jirkovi by prý nevadilo, kdybych tam nešla. A já se neumím rozhodnout. Na Altaj bych strašně moc chtěla, jenže Emmina maminka je neuvěřitelně sympatická a chtěla bych jí dopřát pěkné výročí.
Tak mi řekněte, co mám dělat.