Děti jsou radost

Před více než měsícem mi Petra napsala, ať si na večer 21. 6. nic neplánuju, že potřebuje hlídání, protože jde do divadla. Už tehdy jsem tušila, že to nebude poklidně strávený večer se skripty.

"Mamí! Mamí! Maminko! Mamí! Mamí!" Emma se na Petru věšela, jako by šlo o život, slzičky v očích, zoufalství v každém pohybu. "Mamí! Mamí! Maminko! Mamí!"
Maminka odešla.
"Mamííííííí...!"

Emmě jsou dva a půl, Áje čtyři a půl. Ája je veselá, samostatná, extrovertní a nemocná, Emma je nafixovaná na mámu, introvertní, smutná a s kašlem.
O nemocech jsem se dozvěděla až na místě. Stejně tak o tom, že Emma výjimečně spala přes den.
Snad bych taky ještě měla dodat, že Emma mě za poslední tři měsíce viděla asi pětkrát a Ája jednou.

Holky jsou super, to jim vzít nemůžu, ale do nejhodnějších holčiček na světě přece jenom kus schází. Asi jsem zhýčkaná jedenapůlletým Garikem, který při "ne" přestane dělat cokoliv, co zrovna dělá, ale minimální odezva na "ne" u holek mě i tak překvapila.
"Emmo, nepatlej rukama v té rýži. ... Tak si dojdi ty ruce umýt a na nic cestou nesahej. ... Nešlapej v tom, ať to můžu smést. ... Umýt ruce, jsem řekla! ... Maminka přijde, večer. A jestli tu bude všechno od rýže, tak se určitě bude moc zlobit. ... ... ...!"

Skládaly jsme puzzle, které nám Ája průběžně kradla. Emma ji chtěla zmlátit, aby nám kostky vrátila. Na tohle jsem pyšná: "Chybí nám sluníčko! Co s tím uděláme? Kdo by nám mohl pomoct? Slyšela jsem, že Anička umí kouzlit, třeba by nám tu kostičku mohla přičarovat!"
Ájá šťastná, že je v centru pozornosti, Emma zaujatá - strávily jsme tímhle 40 minut. Uá.

Vařily jsme panenkám, protože holky dostaly kuchyňku. Samozřejmě nelze vařit s prázdnými nádobami, a proto do nich daly holky najemno natrhanou modelínu. Protože jsme se ale předtím polévaly imaginární vodou, neměla Emma lepší nápad než na mě chrstnout hrnek s modelínou.
"Ne!"
A znovu.
"Ne!"
A znovu.

Odešla jsem sprchovat Emmu, je mladší, vezmu ji dřív, dokud není tak urvaná a neřve. Bylo při tom plno smíchu a pohody - ale po návratu Ája spala. Nenechala se vzbudit, a to ani drastickými metodami své ségry, takže jsem jí teplotu změřila spící, uklidnila se, že hranice pro Paralen ještě nedosáhla (vážně až při osmatřiceti?), a donesla ji do postele, kde se jako loutka nechala převléknout a spala dál.

Ája spala, Emma si kňouravým hlasem stýskala po mamince a já připravovala večerní mlíčko. To je do lahvičky čaj, ohřáté mléko a kakao.
"Kaka," podívala se na mě Emma zoufale.
"Potřebuješ kakat?"
Vrcení hlavou.
"Kakao? Už ho tam dávám, podívej."
Vrcení hlavou.
"Co je kaka?"
"Kaka... Maminka... Maminka... Kaka... Kaka... Maminko..."
Kaka může být cokoliv, kterákoliv z deseti miliard jejích panenek a koníků může být kaka. Možná to byla nějaká pohádka v televizi, kterou jsem jí odepřela. Nevím. Prostě nevím. Stejně nebyl čas to řešit, protože následoval hysterák "nechci na láhev zelené cucadlo, chci červené cucadlo."

Mám rozečtených asi deset miliard pohádek a chci vědět, jak skončí, a asi dneska neusnu. Ach jo. Emma je znala všechny, takže jí nevadilo, když mi knížku v polovině vyrvala z ruky a vyhádala si jinou. Třeba tu s písničkami. Ve zpívání mám díky Garikovi teď vážně praxi a moc mi to jde.

Pak se praštila do hlavy o zeď.
("Emmo, neskákej po té posteli! Emmo! Lehnout! Ne...!")
Brečet jsem ji odnesla vedle. "Maminko! Mamí!" Ale nesla to statečně, přestala skoro hned.

Zatímco Ája usnula v osm, Emma až před desátou.
Zbytek večera jsem tupě zírala do dílu Hláskosloví z Historické mluvnice češtiny a v hlavě mi hučelo. A prášky proti bolení hlavy mi došly před týdnem...