Pět dětí

Některé věci se nemění. Pro dvě sladké holčičky je stále nejlepší zábavou hodit na chůvu hromadu dek a skákat jí po zádech.

Za uplynulý týden jsem hlídala pět dětí. To je o čtyři víc než normálně.

Hrozně mě vzalo, když si nedávno Jáša postěžoval, že ho to se mnou nebaví a že se těší, až se vrátí máma. Zvedla jsem ho nad hlavu, hodila do vzduchu, chytla těsně nad podlahou a odhodila na gauč a zeptala se, proč ho to se mnou nebaví. Neodpověděl. A já věděla, co jsem tušila od začátku - že když se budu pokoušet bojkotovat iPad a Nintendo, že mě to nebaví, tak že mnoho popularity nezískám. Při dalším hlídání jsem tedy podlehla, hlasitě óchala nad tím, jak Jášátku všechny jeho oblíbené hry jdou, a můj kredit šel nahoru.

Garíšek je hodňátko, to přece všichni vědí. Na mě už má reflexy, takže když vejdu do dveří, rozběhne se k houpačce a je to jasné, alespoň pět minut musíme houpat. Pak ho to přestane bavit, ale úvodní rituál se nemění. Dalším zažitým zvykem z poslední doby je vylézt na komodu s plyšáky a systematicky jednoho po druhém sházet dolů. Pokud se trefí chůvě do obličeje, počítá si to za dva body.

Emma vyrostla, jsou jí tři a půl a je to už velká princezna, která si nestýská po rodičích. Nejraději má růžovou barvu a zbožňuje svoji velkou ségru. Áje je pět a půl a je to veliká holka, která adoptuje za svého kohokoliv, kdo se mihne kolem. Nejraději má modrou barvu a zbožňuje svoji malou ségru. Holky si hrají společně, rády si hrají s kuchyňkou a čtou si knížky podle doprovodných ilustrací, obě rády stříhají a lepí (s tím lepidlem to byla chyba, snad se to na koberci ztratí?) a obě mají dobrou paměť. 'Elí, pamatuješ, jak jsme si hrály minule?' Musím přiznat, že jak mi skákaly po zádech, Anička naštěstí opatrně, byla to moc příjemná masáž.

Kryštof je o tři měsíce mladší než Garíšek a je to stoik. Fejí prohlásila, že mi možná bude chvíli brečet, až odejde. Místo toho se laxně ohlédl, když se za ní zaklaply dveře, a šel mi ukázat každou jednu hračku, kterou měl v krabici v obýváku. Poslední zbytky oddanosti jsem potom získala tím, že jsem ho zvedla ke komodě, kde byly naskládané další hračky, a nechala ho tam ve vzduchu dumat, kterou si vezme na zem. On moji oddanost získal tím, že když jsem odcházela, snažil se mě přesvědčit, ať nechodím, a rozbrečel se, když jsem se nenechala zastavit. Sympaťák.

Myslím, že pořád nemůžu uvěřit tomu, že mi někdo platí za to, že si hraju s dětmi. Na co studuju? Copak existuje nějaká lepší práce?