rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Jarním Šluknovskem 2013 - DNF

cz/img/300485.jpg">
K4 u kaple na vrcholu Jáchym

Můj obdiv chrtům v čele, kteří produpávali cestu. Celou dobu se šlo po sněhu a i ve vydupané brázdě to bylo náročné, nedovedu si představit, jak to zvládala čelní pětice, která se ke konci navíc zredukovala na tři lidi. Ale asi to zvládali, nejrychlejší trojice měla čas 20 hod 35 min.

Z noci mám jen pár útržků. Chodilo se po cestičkách lesy a nedalo se ztratit, protože nešlo odbočit. Jednou jsem málem spadla do potoka, protože ten šikmý kámen, na který jsem doskočila, byl pokrytý krustou ledu. Nesněžilo a bylo poměrně teplo, avizované -4 °C. Jirka nechal na kontrole v Lipové hůlky a musel se pro ně vracet. Poprvé jsem byla na nejsevernějším místě ČR, na Nordkapu. Vazy v kolenu mě začaly bolet na sedmém kilometru a přestaly na osmém. Záda a ramena mě rozbolela na osmém a přestala na devátém. Puchýře jsem neměla.

Autentická fotka zamlžené čočky na kontrole v Lipové

 Já, Jirka a Nordkap, nejsevernější místo ČR

Taky nás kontrolovali němečtí policajti. Bylo to na dvacátém kilometru, ještě tma, i když už k ránu, a někdo za námi něco zahalekal. Říkám si - jasně, Maďaři nás dohnali, mám je pustit? Ohlédnu se, baterky ještě ne úplně za námi, tak nic, pokračuju dál. Nové zahalekání a Jirka přede mnou se zarazí, ať počkám. Až při dalším ohlédnutí jsem si všimla toho reflexního nápisu POLIZEI. A prý že co tam děláme? Jirka si řekl o angličtinu a odmlčel se, takže jsem se pokusila vysvětlit principy dálkového pochodu, aniž bych uměla přeložit "dálkový pochod", a oni nám sebrali občanky. Ten, co si s námi povídal, byl sympaťák a vysvětlil nám, že jim volalo hodně lidí, že je v lese spousta světel. Pauzy jsem využila k věcem, které se za chůze dělají hůře - napila jsem se, vysmrkala, nalojovala si rty... on na mě celou dobu ostražitě koukal, hlavně když jsem nořila ruce do kapes a batohu. Nevím, co si myslel.

V Lobendavě byla tajná (živá) kontrola s čajem a gulášem. Když jsem vyprávěla noční historku, kontrovali tím, že je zase kontrolovali čeští policajti.

Když se rozednívalo, padla na nás oba obrovská ospalost. RedBull zabral jen na chvíli, potom jsme začali hrát slovní fotbal a ten mě už udržel vzhůru natrvalo. Připadá mi to jako zcela geniální řešení, i když jsem si docela jistá, že to chrti v čele řeší jiným způsobem.

Cestou na Tanečnici jsme dvakrát zabloudili. Jednou jsme pokračovali dál po široké cestě, z níž nejspíš někde odbočovala značka, a na silnici jsme se omylem vydali opačným směrem, a jednou jsme minuli odbočku ze silnice a došli docela daleko, než jsme si to uvědomili. Stoupání na Tanečnici ale bylo mnohem pohodovější, než jsem čekala. Vlastně mi celá ta trasa, kterou jsem prošla, připadala dost nenáročná a vůbec netuším, kde se nabralo avizované převýšení 3800 m.

Cestou po silnici, po které jsme neměli jít, mě fascinovalo,
jak se po každém průjezdu auta sníh převěje do jiného vzorku

Tanečnice

Na Tanečnici jsme si dali půl hodiny pauzu. Polévka byla v ceně startovného, k tomu džus a káva a hlavně nohy v nových ponožkách zabalené do péřové bundy. Krásná vzpomínka. Jirka si to tam tolik neužíval, protože měli zamrzlou vodu a tedy nepoužitelný záchod, kvůli čemuž se pak musel vydat do hlubokých závějí do lesa. To bylo ale jedině spravedlivé, protože já jsem měla své nové ponožky zralé na ždímání už ve chvíli, kdy jsem je strčila znovu do bot, zatímco Jirka si pochvaloval, jak má nohy v suchu.

Do Sebnitzu jsme sbíhali. Bylo to příjemné pětikilometrové klesání po udupaném sněhu, který příliš neklouzal, a když klouzal, tak klouzal tím dobrým způsobem, že se po něm dalo klouzat řízeně. V Sebnitzu jsem byla zcela konsternovaná tím, že se dá udělat vkusná velikonoční výzdoba, a co víc, že v celém městečku, kterým jsme procházeli, nebyla žádná nevkusná velikonoční výzdoba.

Seběh lesem

Po straně se rozestoupily stromy a otevřely se, ach, výhledy

Většinu odpoledne nicméně svítilo sluníčko. Skrz mraky, ale svítilo.

Kostel v Sebnitz

Potom už zase stoupání na počátek nejkrásnějších úseků trasy - Kuhstal, Großer Winterberg a skalní městečko u Schmilky.

První pohled na Kuhstal byl ohromující. Obrovská skalní brána vedoucí na vyhlídku, odkud se nabízel fascinující výhled na zalesněnou kotlinu ohraničenou pískovcovými skalami. Ještě více byl ohromující pohled na cestu, kterou jsme měli jít dál. Schody pokryté ledem... nasadila jsem si nesmeky, pomohla vylézt malému děcku nahoru a seskákala jsem to, ráda za zpestření trati. Jirka už to jako tak milou vložku nebral, ale dolů se dostal rychle a obratně, což mi vůbec není jasné, jak bez nesmeků provedl.

Tajná kontrola pod Kuhstalem

Skalní brána na Kuhstalu

Dolů tudy

Ti bez nesmeků

Dál zase lesem, a to až k začátku schodů, vedoucím na Großer Winterberg, respektive na ten kopec, na němž Winterberg je. Schody byly dlouhé, zasněžené a uklouzané a já se cítila hrozně provinile, že mám nesmeky a Jirka ne. Myslím, že většina toho pocitu pramenila z přesvědčení, že je Jirka silnější a vytrvalejší než já a že přitom jsem v těchto podmínkách rychlejší, a to i přesto, že se stoupá vzhůru a k cíli.

Nahoře byly úžasné ledopády a ještě úžasnější výhledy.

Stoupání na Großer Winterberg

Stoupání - detail

Nanejvýš uchvacující ledopády

Výhled na kotlinu

A ještě jeden

Dolů se šlo opět po schodech, ještě o chlup lepších, tedy jakože přírodních, takže mnohem kluzčích a bez zábradlí. Tady už jsem se o Jirku spíš bála, než že bych byla provinilá. V téhle části (zhruba kilometr?) jsme potkávali protichodce, bylo to jediné protínající se místo trasy. Ačkoliv jsme věděli, že jsme na chvostu, resp. že jsou za námi asi tři lidi, bylo to trochu depresivní.

Ve Schmilce byla zmrzlá živá kontrola (K8), která nám doporučila si preventivně odčárkovat i K10, kdyby někdo ukradl fix, než se vrátíme z okruhu ve skalách, že krádež fixu není pro Olafa dostatečný důvod k chybějící čárce. Udělali jsme si tedy čárku, protože stejně ještě musíme někde ve skalách najít K9, a vyrazili jsme vzhůru.

A Jirku přepadla racionalita a to byl začátek konce, protože do tohohle se musí jít naplno.
Racionalita: Tohle je poslední místo, odkud se můžeme dostat k věcem do cíle ještě dneska. Když půjdeme dál, čeká nás dalších 60 kilometrů a úplně se zničíme.
Elán: Zničíme, ale v dobrém!
Racionalita: Ten krásný skalní úsek stejně půjdeme ve tmě. Boty jsou mokré, mám naražený palec, bolí mě chodidla a mám náběh na puchýře. 60 kilometrů půjdeme minimálně dalšíh 24 hodin.
Elán: Dokud chodíš, tak choď!
Seděli jsme na zábradlí u mostku a já hrozně moc chtěla být zticha, protože tohle si člověk musí rozhodnout sám, ale nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli vlastně Jirkovi něco po fyzické stránce je. A ono nebylo a já podotkla, že když mu nic není, tak přece není důvod vzdávat, že jsme sem jeli s tím, že se zničíme... a pak jsem si to vyčítala celý ten skalní okruh, protože Jirka souhlasil, že budeme pokračovat. A do tohohle se nikdo nesmí tlačit.

Další schodová fotka

Z nadhledu vypadá autentičtěji

První nás čekaly Heilige Stiege, což je veliká spousta schodů, po kterých se vystoupá na hřeben skalek o dvě stě metrů výš. Většinu času jsem dostávala infarkty, když Jirkovi podkluzovaly boty, nabízela mu, že vezmu hůlky, a snažila se nebýt otravná, i když mě to stálo spoustu sil. A ano, absolutní většinu času jsem si vyčítala, že jsem sem Jirku nutila jít.

V nesmecích to byla paráda a moc se mi to líbilo. Pro neznalé - nesmeky jsou gumové řemení, které si jednoduše přiděláte na botu a které má pod špičkou několik kovových hřebů, díky kterým se zasekáváte do ledu. Vrchol komfortu to není, protože vás ty hřeby tlačí do nohy a musíte cíleně došlapovat na špičky a v žádném případě se nesmíte zapřít o patu, ale službu to udělá obrovskou a ty ledové prolejzačky mě ohromně bavily. (Tedy kromě těch chvil s infarkty.)

Heilige Stiege

Závrať

Mezi skalními věžemi

Tak nějak jsem si myslela, že to bude na hřebeni lepší, ale nebylo. Hřeben byla souvislá vrstva špiček skalních věží, mezi kterými byly mezery a kde vedly cestičky po kamenech nahoru a dolů a taky po lávkách a schůdcích a kde se často nebylo čeho chytit a dolů vedla ledová skluzavka. Výhledy na skalní městečko byly úžasné, hrozně mě to tam bavilo.

Potom zase extrémně klouzavými schody (tam už jsem ani nefotila, tak jsem jenom doufala, že Jirka nespadne) trochu níž na hřebenovku Schrammsteine, kde jsme naděje na nějaké důstojné pokračování pohřbili už docela. Cesta ke K9 byla popsaná jako "směrovka bez značení", přičemž měla být na vyhlídce Schrannsteineaussichst. Navíc měla být ta směrovka po čtyřech stech metrech od dosažení hřebenu Schrammsteine.

Vyhlídka v polovině stoupání

Další skalní věže

Po čtyřech stech metrech tam vážně byla směrovka bez značení, takový zelený trojúhelník v bílém poli, ideální značka pro vyhlídku. Následovali jsme znamení a došli k Slovence, která stála na vrcholku skály a úzkostlivě hleděla kamsi do hlubin, kam se vydal po kluzkých cestičkách hledat vyhlídku Dalibor. Hned nás začala burcovat, že viděla nějaké lidi támhle dole a že to asi bude tam, ale ať se dojdeme podívat tam, potom že můžeme počkat na Dalibora a jít společně (poté, co jsem jim pomáhala na obzvlášť klouzavém úseku a oni pak utekli, když slézal Jirka)...

To, kudy šli, se nám vůbec nezdálo. Vydali jsme se tedy dál, že na to někde musíme narazit. Jirkovi se tou dobou už chodilo dost špatně, začaly se mu tvořit puchýře a byl promrzlý. Pak jsme došli k rozcestníku s modrou, zelenou a Malerweg, což bylo psané žlutou barvou, a přepadly nás pochybnosti, protože za K9 byl v itineráři psaný rozcestník modrá-žlutá-zelená. Že bychom to vážně přešli?

Tak zase zpátky. Slovenka stále čekala na Dalibora a vedla k tomu zmatený telefonát s organizátory. Vyplývalo z něho, že je ta vyhlídka až za nějakým žebříkem, ale víme my, co ještě považují organizátoři za schody a co už za žebřík? Slovenka navrhla, ať zavoláme jinému organizátorovi my a taky ať jdeme ještě dál dopředu... Vyměnili jsme si čísla, že když něco najdeme, prozvoníme se, a vydali jsme se za prudkého slovenského nesouhlasu zpátky po modré.

Skalní kondor

Jirka si myslel, že jsme tu odbočku někde přešli, a já si myslela, že co když byl ten inkriminovaný Schrammstein hřeben nahoře na skalkách, z nichž jsme tak obtížně slézali a kde bylo tolik schůdků, že jsme se tam pořádně po odbočkách nerozhlíželi? Hůlky (a Jirku) jsem si nechala dole, že je (hůlky) nebudu potřebovat a že akorát překáží, a pak jsem se málem nedostala zpátky. Nahoru to šlo snadno... Navíc začal padat soumrak, Jirka byl promrzlý, já pořád ještě provinilá; abych to nějak odčinila, zeptala jsem se (já!) osamělého německého čundráka, který kolem mě prolézal vzhůru, jestli by mi neporadil cestu k Schrammsteineaussicht. Něco mi odpověděl, a protože jsem mu vůbec pro přízvuk nerozuměla, přešli jsme na angličtinu, sem tam prošperkovanou (z mé strany) německými slovíčky, protože se mi ty dva jazyky nedaří oddělovat. Na mapě mi ukázal vyhlídku, ale nenašel tam místo, kde jsme zrovna byli, a tak jsem se aspoň zeptala na časový odhad. Podíval se na časy focení ve foťáku, takže jsem ho ani nemohla nařknout z neobjektivity, a prý že tamodtud šel sem osmdesát minut.

Sklouzala jsem dolů k Jirkovi a podělila se s ním o novinky. Dohodli jsme se, že zkusíme ještě kousíček po modré za tamten rozcestník, a když tam žádná neznačená směrovka nebude, půjdeme nejkratší cestou do Schmilky.

Na modré nic. Když jsme se vraceli, potkali jsme Slovenku a Dalibora, kteří se konečně vyhrabali z trojúhelníkovité odbočky, a Slovenka prohlásila, že jdou zpátky a někudy někam a že to bude krátké, bez zbytečného klesání a kdesi cosi, co jsme vůbec nepochopili, a ať jdeme s nimi. Bez debaty.

Bez debaty jsme s nimi nešli. Potom Jirkovi ještě volala, ale telefon v batohu a zmrzlé ruce... a jestli něco chce, ať napíše esemesku. A jestli našli někde tu odbočku a kvůli tomu nás prozváněli, tak jim to přeju.

Ještě hřebínek po skalách před Schrammsteine hřebenovkou

Zde s jedním z těch méně příjemných klesání

Zvolili jsme pro náš strategický ústup do Schmilky cestu po zelené, už nadobro bez schodů a podobných veselých propriet. Když jsme po dlouhé době zahlédli rozcestník "Schmilka 2h", bylo to jako studená sprcha. Jak, dvě hodiny?! O deset minut dál byl naštěstí rozcestník "Schmilka 1/4 h". Celé to hledání vyhlídky nám trvalo dvě hodiny.

Jirka zatoužil po teple v hospodě. Bylo devět večer a Schmilka byla beznadějně tmavá a liduprázdná. Pak jsme potkali ceduli "Hotel * * * * Helvetia - 1 Tag 7 €" a rozhodli jsme se ho najít.

Potkali jsme protichodce, Maďara, který okruh prošel a pokračoval dál. Ptal se, jestli nepůjdeme ve třech, a trochu mi vrtalo hlavou, jestli nenechat Jirku ve Schmilce a nejít s ním, ale představa, že mi v noci někde uteče a já zůstanu sama, byla příliš nestravitelná. Bylo to nicméně dost těžké rozhodování, protože jsem měla ještě hroznou chuť pokračovat.

Poslední společná na hřebeni Schrammsteine

Došli jsme k hotelu Helvetia, kde mají vyleštěné i dlaždice na zemi (nebo aspoň měli, než jsme tam přišli my), a zeptali se na cenu pokoje pro dva. Prý 70 €. Což samozřejmě byla zcela neakceptovatelná cena, jenže co bychom dělali v noční Schmilce, kde chcípnul pes? Umrzli? Paní slevila, že za šedesát. Jirka se zeptal na 50 € a paní souhlasila. Což byla stále strašlivá suma, ale co jsme měli dělat? Jirka by dál nedošel.

Paní nás odvelela do spřáteleného penzionu, který jsme málem nenašli. Na čtyři hvězdičky sice nevypadal, ale útulný byl moc. Nevypadal vlastně ani na těch 25 € / os., jenže o to se nejspíš ani nesnažil, minimálně podle té cedule před vchodem, které jsem si všimla ráno při odchodu a na které stálo "1 Einbettzimmer 15 €". A to jsem si myslela, že se smlouvá a natahuje jenom v Asii.

Měli horkou sprchu, ručníky a tekuté mýdlo na umyvadle. Luxus. Horší už bylo, že jsem šla v jednodenních kontaktních čočkách a neměla jsem s sebou brýle, takže jsem musela spát v čočkách, a že jsem neměla ani špunty do uší, bez nichž nejsem už dva roky schopná usnout. O špunty mi Jirka v Helvetii řekl, ale to, co jsem dostala, vypadalo spíš jako náhodný kus ztuhlého kytu a vůbec nevím, jak se s nimi mělo manipulovat. (Navíc byly obalené jemných růžovým chmýřím, které na nich pořádně nedrželo, takže bylo ráno všude, především v mých uších.)

Nouzový bivak

Rauchenstein Pension

Kolem půlnoci mě vzbudila silná potřeba záchoda. Vůbec nevím, kde se ten náhlý průjem vzal, a ještě omámená jakýmsi snem jsem měla zcela určitý pocit, že musím jít vyslechnout šoféra a kuchaře, protože jeden z nich má falešné alibi a silnou motivaci mě uklidit z cesty. Když jsem na záchod šla v noci potřetí, měla jsem už jasno v tom, že šoféra ani kuchaře nemám a že asi nemám ráda ten hořčík, který jsem si večer preventivně vzala, aby mě nebudily křeče. Snažila jsem se vymyslet něco jiného špatného, co jsem mohla sníst, ale protože jsem posledních dvanáct hodin nejedla vůbec nic, byla to rychlá rekapitulace.

Na noc jsme pustili topení, protože jsme neměli v čem spát, a mně přes noc uschly boty. Nádhera.

Budík nás vzbudil v osm starého času. Trocha rozmařilosti je v životě třeba. Snídaně se podávala v jídelně formou švédského stolu a měli tam úplně všechno, co jsem si dokázala představit. Takovou kouzelnou skříňku, ve které se samo doplňuje jídlo, bychom doma taky potřebovali.

Pak jsme vyrazili na přívoz. Přívoz stál 1,50 € na člověka a převozník se na Jirku podíval jako na blázna, když mu podával 50€ bankovku. V rámci odlehčení batohů jsme kov nebrali... Zaplatila za nás paní s batolátkem v kočárku, která jediná s námi jela.

Přívoz přes Labe a Schmilka

Na druhém břehu nám jel za dvacet minut vlak. Průvodčí se na nás podíval jako na blázny, když jsme mu podávali dvousetkorunovou bankovku, když přece chce 105 korun. Pohledali jsme všechen kov, který jsme měli, a dali jsme dohromady 104 Kč. Korunu nám odpustil. V Děčíně jsme na přestup do Valdeku čekali hodinu, a tak jsme se uklidili do nádražního café baru. Ve Valdeku se přiznat k hanbě s hotelem... byl tam i Jirka H., který nás vezl autem sem a který dorazil k ránu, a tak jsme se domluvili i na zpáteční spolujízdě, i když teda pud sebezáchovy velel prchnout od dvě noci bdícího řidiče co nejdál.

V Praze jsme byli v neděli navečer. Ten pochod byl úplně jiný než všechny dosavadní a úplně mě okouzlil, i ten sníh mi vyhovoval. Škoda, že to nedopadlo líp. Každopádně mám velkou inspiraci, kam vyrazit na vandr, protože Saské Švýcarsko bylo vážně úžasné a ten úsek, který jsme už neprošli, byl určitě taky moc pěkný.

Neměli jsme s sebou žádný trackovač trasy, nicméně jsme ušli zhruba 65 km. Já došla bez jakékoliv újmy, po fyzické stránce mi nebylo vůbec nic, už několik hodin jsem měla druhý dech a chuť běhat po ledových stezičkách. Motivace na příští pochod je silná, teď už jen nějaký vhodný vybrat.

Razítka první půlky trasy

Tady měla být druhá polovina

Zpět na hlavní stranu blogu