110 km s převýšením 4200 metrů. Z 88 startujících jich dokončilo 74, naše skupinka se s časem 31 hodin a 51 minut umístila na 63. místě. Přiznejme si rovnou, že se na mém diplomu to 8. místo (ženy) vyjímá lépe :)
1. kontrola na 13. km (Ještěd): 40. v pořadí s časem 2:07, průměrná rychlost 6,138 km/h
2. kontrola na 37. km (Rynoltice): 59. v pořadí s časem 7:23, průměrná rychlost 5,002 km/h
3. kontrola na 75. km (Dolní Světlá): 65. v pořadí s časem 18:56, průměrná rychlost 3,960 km/h
4. kontrola na 98. km (Krásná Lípa): 64. v pořadí s časem 27:15, průměrná rychlost 3,596 km/h
cíl na 110. km (Valdek): 63. v pořadí s časem 31:51, průměrná rychlost 3,453 km/h
Oficiální web pochodu je ZDE, FB stránka je ZDE, mapa je ZDE a výsledky jsou ZDE. Petrova reportáž je ZDE.
Tentokrát jsem se zápisky trochu válčila, protože nemám kontrolní lístek s časy na jednotlivých kontrolách a navíc jsem někde ztratila i itinerář. Takže jestli se mi pletou jednotlivá místa dohromady, nebijte mě.
Na pochod jsem vyrazila StudentAgency v půl sedmé. Na Čerňáku jsem potkala Olafa, který jel autobusem o čtvrt hodiny dřív, a pak spoustu dalších závodníků.
Registrace byla v horním sálu restaurace Koruna v Českém Dubu. Dorazili jsme devět, a měli tak ještě spoustu času před startem. (Jedna z věcí, které mě v pátek hrozně překvapily, bylo, že se startuje až o půlnoci. Celou dobu jsem totiž žila v přesvědčení, že start je v deset.) Na předzávodní večeři jsem si s sebou připravila taboulé a hodně mi to sedlo, mňam. Původně jsem si myslela, že tu velkou krabici nemůžu sníst celou naráz a že mi zbude do cíle, ale ochota mého těla přijímat potravu a tekutiny před pochody je přímo obdivuhodná.
Velkým tématem pro mě bylo, co si vzít na sebe. Přes den mělo být i na kopcích šestnáct stupňů a sluníčko, v noci kolem nuly. Původně jsem měla kompletní oblečení vymyšlené, ale jak jsme čekali na start, postupně jsem části odkládala, až mi zbylo vybavení, se kterým asi budu chodit i v létě - dvě trička, tenká mikina a bunda a na nohou jen slabé elasťáky. Na hlavu na noc šátek rouru, aby byl přes uši, a na den bavlněnou čelenku. Pak tenké rukavice a na převlečení další dvoje ponožky. Nějak jsem totiž žila v přesvědčení, že první noc ještě poběžím / půjdu rychle, takže se zahřeju, a že třeba druhá noc už nebude tak dlouhá? Ho ho ho.
Protože teda dalším velkým tématem byly boty. Poslední čtyři pochody jsem šla v teniskách z Lidlu, které už mají tréninkově naběháno kolem tisíce kilometrů a k tomu těch pět set kilometrů na pochodech, a na Kysucích jsem se zařekla, že už nikdy více, protože v nich cítím každý kamínek, na který stoupnu, a navíc mi nejsou dostatečně velké, takže se v nich nateklé nohy dost odírají. A tak jsem se poslední měsíc pokoušela sehnat boty, což by bylo na samostatný článek, a nakonec jsem skončila s něčím, co lidlové botky dost připomíná, protože na trhu asi neexistuje nic, co by mi opravdu vyhovovalo, což je dost na pováženou, protože nemám skoro žádné požadavky.
A protože jsem si nové boty koupila jen pár dní před pochodem a protože jsem byla líná, uběhla jsem v nich sedm kilometrů a prohlásila je za způsobilé. Jasně, že by se měly rozšlápnout - tak je rozšlápnu na tom pochodu, ne?
Před startem
O půlnoci jsme vylezli na náměstí, odpočítali s organizátory start a vyrazili vstříc Ještědu.
Ještědu jsem se bála. Kopce mi obecně nejdou a u tohohle jsme stoupali na pár kilometrech sedm set metrů, a navíc před ním podle obrázku převýšení nebyla žádná rovinka, kde bych zahřála svaly, takže jsem počítala, že mi při stoupání ztvrdnou a že to pak bude hodně bolet. Naštěstí to nebylo tak hrozné.
Cestou nahoru jsem se ještě často potkávala s Katkou Š. a Petrem z TERCu, klasicky jsem je dohnala na rovince nebo v klesání, kde jsem běžela, a oni mi pak svojí rychlou chůzí utekli tam, kde jsem neběžela.
Už od začátku jsme se potýkali s mlhou. (Teda úplně zpočátku bylo jasno a ten obrovský oranžový Měsíc nad obzorem!) Bylo to nepříjemné, protože byla mokrá, ale ještě tolik nevadila. Šla jsem rychle a jenom v tričku, takže navlhlé oblečení ochotně schlo, a první kufr s mlhou nesouvisel a byl odhalený vzápětí, takže nevadil.
Na Ještědu foukalo, takže jsem se odčípla, nalila do sebe panáka Mirindy a vzala si kousek vynikajícího štrůdlu a vyrazila dál.
Převýšení 4200 metrů na 110 km pochodu
Start
Ještěd jsem se pokoušela fotit několikrát a ani jednou to nedopadlo líp...
Kontrola na Ještědu - 13. km
Sestup byl rychlý, dalo se běžet, i když to dost klouzalo. V tomhle ohledu se teda nové boty neosvědčily vůbec - byla jsem zvyklá na tenčí podrážku a na velikost těsně obepínající nohu, takže mi tady hodně chyběl cit v chodidlech. Bez hůlek bych se tu asi zabila - nebo bych neběžela, ale šla.
Dál se mířilo na Hamrštejn. Přiznávám, mám doma dobrou GPSku, kterou bych s sebou mohla nosit. Vzdoruju z důvodů rozličných a velmi sentimentálních, jako třeba že k pochodům patří papírové mapy a podobně, a většinou si za tím stojím. Tohle byla jedna z prvních akcí, kde jsem si opravdu intenzivně přála mít ji u sebe. Protože padla mlha. Ne mlha jako nevidím až na obzor a taky ne mlha jako nevidím od značky ke značce, ale mlha jako neprosvítím čelovkou na zem pod nohy. A hledejte značky, žejo. Nebo aspoň hledejte cestu. Zrovna se šlo z kopce, a tak jsem popobíhala a hlídala si, jestli šlapu po hlíně, která znamenala cestu, a doufala, že jdu dobře.
Nešla jsem dobře. Všimla jsem si toho asi po sto metrech, kdy na moment mlha zřídla a já za sebou najednou neviděla čelovky ostatních - takže se zpátky vyškrábat do toho prudkého kopce a místo po cestě jít po značkách podél ohrady.
Pak se konečně sklesalo až na silnici a po ní se mělo jít až na Hamrštejn. Víceméně. Jen chvíli poté, co jsem na ni sešla, kolem mě pomalu projížděli policajti a pátravě si mě prohlíželi. Pokračovala jsem dál a zrovna jsem řešila, že jsem možná někde minula odbočku, protože už jsem delší dobu neviděla jak značky, tak olafošipky, když kolem mě projížděli znovu, teď už rychleji. Pak přibrzdili a z auta vyskočil závodník, že jdu špatně, že jsem měla jít u přejezdu podél kolejí, že jsem přehlídla šipku. Jeho vzaly křeče, a tak se nechává vézt do cíle.
Vrátila jsem se na přejezd, naštěstí to nebylo daleko, a vydala se po šipkách. Na Hamrštejn to už bylo kousek, vylezla jsem na zříceninu a přišla mlha. Začala jsem se cítit trochu ukřivěděně. Prolezla jsem ruiny, kontrola nikde. Dobře, tohle nemám zapotřebí - vyfotila jsem pár zdí, jako že jsem tu byla, a bez dalšího hledání se vydala zpátky. Kontrola byla pod zříceninou a u ní hlouček asi deseti lidí. Jako... ach jo.
Hned pod zříceninou byl transbordér přes Lužickou Nisu. To je kabinka zavěšená na laně a vy za to lano taháte, abyste se dostali na druhou stranu... jak jsem přišla v davu, byl zrovna docela nával, tak nás místo šesti jelo osm, a jak jsme tam byli namačkaní, tak se otevřela zadní dvířka, u kterých jsem stála. Nevypadla jsem.
Na druhé straně byla tajná kontrola s občerstvením. Snědla jsem srpek pomeranče a půlku banánu a vydala se dál.
Hamrštejn
Transbordér
Tajná kontrola na druhém břehu řeky
Další kontrola měla být na Velkém Vápenném. To je chvíle na modré a pak od Buku republiky mimo značku...
Přišla mlha. Jak jinak.
Ještě na modré jsem se potkala s Petrem a Mírou, kteří měli GPSku, ale šli docela pomalu, a tak jsem se zase odtrhla a vyrazila napřed. Přede mnou na dohled šel ještě nějaký Maďar, a protože já jsem dávala pozor na cestu a on se tvářil sebejistě, věřila jsem tomu, že jdu dobře. I když byla mlha a skoro nebylo vidět.
A to byl asi největší kufr, mohl to být kilometr tam a kilometr zpátky? Pak už začalo svítat, takže jsem pochopila, kde jsem měla odbočit z cesty, a připojila jsem se na chvíli k Andreyovi a Kryštofovi, kteří mě dovedli na kontrolu a vyvedli od ní zpátky na značku. Taky to nebylo úplně bez chyby, ale bez nich bych se tam motala ještě teď.
Jo, tudy jsem jít neměla
Kryštof a Andrey na kontrole
Cestou do Rynotlic jsem šla zase sama, ale to už bylo světlo a se svítáním se začaly zvedat mraky, takže žádná další mlha, a i když jsem si v ranní rose promáčela boty ještě víc než v předchozí večerní, šlo se mi dobře.
Šla jsem zrovna po louce a zvažovala jsem, na jaké pozici jdu a kolik je přede mnou asi holek, když se kolem mě prohnaly Katka J. se Zuzkou. Takže o dvě víc. Byla to rovinka, takže jsem neměla potřebu je stíhat, i tak jsem je ještě potkala u fixové kontroly a pak v Rynolticích na kontrole v hospodě. Holky byly neuvěřitelně plné elánu, dost toho běhaly, škoda, že to nevyšlo až do konce.
Kontrola v Rynotlicích přišla vhod. Byl to 37. km a měli jsme tam předplacenou gulášovku s chlebem, která byla moc dobrá a hlavně přišla vhod, akorát jsem začínala mít hlad. Moc jsem toho do té doby nevypila, tak jsem si ještě dala trojku džusu s dvojkou vody a doplnila láhve, než jsem vyrazila dál.
Chvíli po svítání
Ranní bahno
Katka se Zuzkou na kontrole
Konečně kontrola v hospodě v Rynolticích na 37. km
Vzápětí se kolem mě mihly holky a zas na čas zmizely z dohledu.
Tady mám v té trase trochu zmatek. Asi to bylo už tady, kde byly ty skalky, žejo. Což znamená, že tady začala ta část, která mě moc nebavila. (A s příchodem do Německa taky ta část, kde si nebylo kam odskočit, protože všude byly cestičky nebo skály a nikde žádné křoví. Chlapi tohle asi úplně nedocení.)
No a navíc ten okruh přes Jonsberg... jako jo, skály dobrý, ale když já tak nerada kroužím! Já chci jít přímo!
Jo a tam někde jsem zabloudila nejenom sebe, ale i Petra a Míru. Většina těch mých kufrů na téhle akci byla díky mlze omluvitelná, ale u tohohle bych výmluvu nenašla, ani kdyby mi za to platili. Představte si situaci, že vylezu k rozcestníku, podívám se na ukazatele, podívám se do itineráře, jasně, zelené terčíky doprava, ještě si to vyfotím a vydám se doleva. A kluci za mnou. Uá!
Pak na nějaké další vyhlídce se měly počítat schody na vyhlídkovou skálu. Bylo jich padesát a cestou nahoru jsem se během počítání ztratila třikrát. Počty nad třicítku pro nás češtináře nejsou. (Při počítání vypitých piv a uplavaných bazénů se většinou ztrácím už u druhého).
Ach ty jarní lesy
Tohle by mohla, ale nemusela být Popova skála
Vyhlídka s počítáním schodů. Nejvíc mě tam fascinovala růžová holčička
v popředí, která měla místo obou nohou protézy a jednu ruku v sádře,
ale nahoru vylezla taky a obecně si tam poskakovala dost spokojeně.
Výhled dolů. Nejbližší stůl je obsypán pochodníky.
Odtamtud se šlo z kopce, a tak i když jsem tam šla s Petrem a Mírou, jsem se zase odpojila, protože z kopce se běhá. Bohužel jsem tou dobou už měla na obou nohou na stejném místě docela velké puchýře, a tak když jsem potkala lavičku, nechala jsem nahánění času plavat a šla jsem operovat. Kdybyste chtěli poradit, je v pořádku si namazat puchýře vazelínou, aby se zmenšilo tření o ponožku a ony se přestaly zvětšovat, a taky je v pořádku je propíchnout jehlou a prošít nití, aby po ní odtékal tkáňový mok pryč, ale není v pořádku to udělat najednou, protože když se dostane vazelína dovnitř puchýře, dost to pálí.
A kolem chodili Němci, usmívali se a zdravili a vůbec jim nevadilo, že mám v noze jehlu a skloněná se snažím překousat nit, protože nemám nůžky. Drsňáci.
Na rovince jsem se zase pokusila zrychlit, až jsem přišla na křižovatku. Podle itineráře jsem měla jít po žluté až do chvíle, kdy ji bude křížit zelená, a pak se dát doleva směrem na Jonsberg a Stern. No a tady žlutou křižovaly zelené terčíky a doleva to bylo podle ukazatele patnáct minut na Stern. Takže jsem šla doleva. Zase špatně. A navíc do kopce.
O něco dál, už na správné cestě, jsem zase dohnala Petra s Mírou, kteří tam odpočívali na lavičkách pod přístřeškem. Přilehla jsem k nim a nějak se ve mně všechno zlomilo. Původně jsem na tenhle pochod jela s velkými ambicemi dojít na nějakém místě a za nějaký čas, ale když jsem na třicátém kilometru měla v nohou už o osm víc a s přibývajícím časem se to pořád zhoršovalo, vykašlala jsem se na veškerá předsevzetí, zpomalila jsem na tempo kluků a šla s nimi až do cíle. Měli GPSku, byla s nimi zábava a asi i díky nim jsem to navzdory puchýřům nezabalila, i když jsem od toho nebyla daleko.
Na parkovišti Stern byla tajná kontrola - trochu jsme s tím počítali a já se moc těšila, protože jsem se v Rynolticích dozvěděla, že Egon akorát odvezl dvě krabice domácích věnečků na další kontrolu. No a tak když jsme došli na kontrolu (společně ještě se Standou, ani nevím, kdy se připojil), bylo hrozně smutný slyšet, že věnečky má Egon a že tady nejsou. Den byl zachráněn dodatkem, že si tady dva věnečky schovali... dostala jsem oba. Jé! Věnečky! Protože nejsem sobec, rozdělila jsem se s ostatními, takže jsme všichni měli půlku, ale tyjo, to bylo tak dobrý! Pak jsem ujedla ještě kousek velikonočního beránka a doplnila si lahve vodou, než jsme vyrazili dál.
(Obecně jsou lidi při pochodech ochotní pít ledacos. Kolu, kofolu, kolu ředěnou vodou, kofolu ředěnou vodou, nejrůznější ionťáky... Petr si na cestu dál dal do láhve pivo zředěné vodou. To jsem viděla poprvé.)
Tohle je hrozně důležitá fotka, protože na téhle kontrole
se došlo na poslední řádek první stránky itineráře. Ta radost!
Tady jsem se připojila k Mírovi a Petrovi. Fotil Petr.
Tajná kontrola ve Stern
Prošli jsme Oybinem, který byl neuvěřitelně malebný a byla v něm skála se starým hradem a všude spousta vyletněných Němců, kteří se na nás vůbec nedívali jako na něco nepatřičného, ačkoliv jsme měli bláto až za ušima, a začali stoupat na Hvozd.
Nahoře jsme zas měli trochu problémy s orientací, došli jsme k rozhledně, kam jsme vůbec dojít neměli, a váhali, kam dál, protože někde měla být kontrola a moc nám nebylo jasné, kde. Teda, oni měli problémy s orientací a oni váhali - protože nás zrovna šla hromada a protože se moje orientace tenhle víkend už tolikrát neosvědčila, v klidu jsem si tam posedávala na hromadě kamení, fotila hemžení a čekala, až to někdo vyřeší, a byla hrozně spokojená. (Vůbec si nedovedete představit, o kolik lepší je bloudit, když to nemusíte řešit.)
Oybin, na skále v pozadí hrad
Hvozd/Hochwald
Hemžení pod rozhlednou
Andrey u kontroly na sestupu z Hvozdu
Pak už to bylo docela blízko do Dolní Světlé, kde byla další kontrola v hospodě. Česnečka, kofola... museli jsme tam sedět všichni u jednoho stolu a hodně blízko byla kamna, takže tam bylo skoro až moc teplo (teda mně bylo dost teplo na to, abych si sundala bundu a mikinu a zůstala ve dvou tričkách, ostatním bylo vedro v nejspodnější vrstvě, kterou měli), akorát venku to byl pak dost teplotní šok.
Nezdrželi jsme se dlouho, než jsme zase vyrazili. Bylo nás o jednoho míň, nechali jsme tam Standu, který nemohl chodit z kopce, jak ho bolely holeně. Když jsme vycházeli, jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla doplnit vodu, ale obě láhve jsem měla ještě poloplné, a když mi vydržely poloplné posledních čtyřicet kilometrů, tak to s nimi snad na další živou kontrolu dvacet kilometrů zvládnu, jsem si myslela a vodu jsem nebrala. Žízeň jsem dostala vzápětí - nebylo to moudré rozhodnutí.
Strážce hraničního patníku
Večerní slunce
Kontrola v Dolní Světlé
Organizační stůl
Cestou byly docela výrazné Krkavčí kameny, kde teda Olaf zklamal, že nedal kontrolu až na vrcholek skály. Šlendrián tohleto. Co bude příště - cesta začne vynechávat i některé z kopců v okolí pochodu? Ts ts...
No a pak samozřejmě Luž, nejvyšší vrchol Lužických hor. Já už na něm letos jednou byla, začínaly jím Brtnické ledopády, to na cestě bylo půl metru sněhu a mít noční můry, určitě by v nich byl taky. Před závodem jsem tuhle část mapy už moc nezkoumala, a tak jsem si mohla dovolit snít, že na něj třeba polezeme jinudy - třeba po zpevněné cestě nebo dokonce nějakými serpentýnami, aby to stoupání nebylo tak hrozné... Pak jsme se napojili na trasu Ledopádů a nastal střet s realitou. Navíc tam chyběly při slézání ze silnice na pěšinku šipky, tak jsme ještě chvíli hledali, jestli se třeba přece jen nemá jít jinudy, ale výš už jsme je zase potkali.
Akorát se stmívalo, a podle absence odrazek se dalo usoudit, že s někým s tak pomalým tempem, jako jsme měli my, organizátoři při značení trasy asi nepočítali. Jejda.
Každopádně co tak psát... výstup byl o hodně lehčí, než jsem se bála, přece jen to, že nebyl sníh, udělalo hodně. No a nahoře byl moc pěkný výhled. Ten minule nebyl, protože jsme byli zahalení mraky a foukal orkán.
No a tím jsme zdolali poslední významný kopec, kterého jsem se při pohledu na převýšení bála. Tentokrát hodně udělalo to, že jsem šla s pomalou skupinkou - chůze do kopců pro mě byla nejodpočinkovější, protože jsem při ní nedošlapovala na puchýře, které byly po stranách pat.
Falkensteine
Stmívání cestou na Luž
Luž zdolána!
A zatímco ostatní bádají, kudy dál, já fotím.
(Ale zas dostali čokoládu, tak se to vyrovná.)
No a pak zas dolů, další kontrola měla být na Neu Sorge a další asi o kilometr dál. A to teda taky bylo něco.
Došli jsme dolů na kraj tamté vesnice, kde mělo být lesní divadlo, kde měla být kontrola. Místo toho tam byly olafošipky doprava a pak doleva, a tak jsme šli doprava a pak doleva a vesnici opustili, aniž bychom kontrolu našli. Třeba ještě bude...? Až po docela dlouhé době nám došlo, že kontrola už asi nebude, že jsme ji museli minout, a Kryštof se nabídl, že vezme kontrolní lístky a zaběhne s nimi zpátky a kontrolu najde. V tu chvíli mi už bylo všechno jedno, chodidla jsem měla v jednom ohni a puchýře nesnesitelně bolely, takže jsem si sedla na kraj silnice a odmítla svůj kontrolní lístek vydat, že já tu kontrolu mít nechci. Protože nevěřím, že by mě Olaf diskvalifikoval, kdybych ji neměla, žejo. Mu koneckonců můžeme zavolat, kde ta kontrola je, žejo. Vydala jsem Kryštofovi svůj mobil, protože jsem narozdíl od ostatních nebyla na štíru s baterkou, ale zato jsem v podstatě moc netušila, kde jsme a kde měla být ta kontrola, a tak jsme zjistili, že ve Valdeku není signál. A po dalším zavolání jsme zjistili, že je ve Valdeku i Egon. Hm, tak nic. Prostě zůstaneme bez kontroly všichni. Cajk. Snaha byla. Víceméně.
A tak jsme šli dál.
O sto metrů dál byla kontrola.
Olaf mi zpátky volal o dalších dvacet minut později. Kde jsme, mi ostatní napověděli.
No a další kontrola měla být Pod Ptačincem, jenom kousek odtamtud. Petr tam šel 1000 mil a vybavoval si to tam, tady bude kamenný stůl a tady odbočka, hele, tady jsou... moment, vždyť jsme úplně špatně. Tak zpátky na rozcestí a správnou cestou, vlastně mě docela těšilo, že nejsem jediná, kdo mívá boty v orientaci. A není to škodolibost! Jenom... pocit sounáležitosti. Jako.
Pod Ptačinec jsme se nějak dopotáceli, ale byli jsme všichni dost hin. Nebo vlastně nevím, jestli všichni, ale když Petr řekl, že si potřebuje na chvíli lehnout, měla jsem chuť padnout, kde jsem zrovna stála. Spát se mi chtělo úplně hrozně a navíc ty bolavé nohy, bolavé rozmáčené nohy s tisícem jehliček na chodidlech a dvěma rezavými hřeby na místě puchýřů...
Našli jsme rovné místo pod hustým smrkem, bylo vystlané suchým jehličím a tak och úžasně příjemné. Dohodli jsme se na půl hodině, a tak jsem nařídila budík na 23:52, zabalila se do termofólie a se špunty v uších zalehla na zem.
Byla zima, netuším, kolik nad nulou bylo, pět? A ke konci odpočinku se ještě rozfoukal vítr, to už mi zuby hlasitě cvakaly, i když jsem byla hrozně překvapená, jak strašně moc ta termofólie pomáhá. A ještě taky někdo procházel kolem a s někým se bavil a pak k nám dlouho svítil a rušil. A taky pak padalo nějaké svinstvo z oblohy, nevím, jestli to bylo nějaké smetí ze stromu nebo jemný déšť, možná se mi to jenom zdálo, ale rozhodně mě to dost rušilo. Ale i tak... ten odpočinek byl úžasný.
Pod Ptačincem
Andrey mě fascinoval, že s sebou neměl žádný batoh. Co jsem si ale všimla,
tak mu nic nechybělo - dokonce měl díky mapám a itineráři i na čem spát :)
No a pak zase vstát, donutit promrzlé tělo k pohybu a jít.
Hrozně jsem se těšila na další čipovou kontrolu do hospody v Krásné Lípě, protože jsem měla málo vody a čím dál větší žízeň.
Lidi, Jiřetín pod Jedlovou je tak báječné město. Mají tam na náměstí fontánku na pití a v ní teče voda bez ohledu na denní nebo noční dobu. Ách... Na lavičce u ní seděli Edina a Gabor, asi to byli oni, kdo nás míjel, když jsme spali?
Pak zas dál, do Krásné Lípy, bude tam občerstvení, předplacená polívka nebo něco jiného, strašně jsem se těšila, v žaludku mi kručelo, taky jsem kromě dosavadních dvou polévek snědla jenom dvě suché housky, dvě Tatranky a půlku Twix a k tomu několik rychlých i dlouhotrvajících gelů, které jsou super na energii, ale ne na hlad, a i když mi to takhle nezní jako úplně málo jídla, na devadesát kilometrů chůze to málo je. Takže jsem měla hlad, ale to nevadilo, byli jsme kousek od Krásné Lípy. Hodně jsem zvažovala, že sním poslední suchou housku, kterou jsem s sebou měla, ale přišlo mi to zbytečné, nechám to až kdyby bylo nejhůř, to vydržím a pak bude polívka a dám si horkou čokoládu se šlehačkou...
Takže mě fakt mrzelo, když jsme prošli nekonečně dlouhou Krásnou Lípou k hospodě a zjistili jsme, že je zavřená a organizátoři nikde.
Akorát se tam zvedali z laviček chodci před námi, tak jsme je zabrali po nich a dali si další pauzu a já jsem asi jediná, kdo věří, že nepřesáhla půl hodiny, ale přestože mi byla i v termofólii moc velká zima na to, abych usnula, netuším, kam se teda ten čas poděl. Hm. Divný.
Tady mělo být teplo, jídlo a voda
No a pak zase dál.
Cestou jsem si žmoulala suchou housku a přemítala, kam se poděly ty časy, kdy jsem na pochody předimenzovávala jídlo.
Cesta nás zavedla do Krásného Buku a na tamější zříceninu, kde byla další kontrola. Nejsem si jistá, jestli bych byla ochotná pro ten fix jít, kdyby bylo mokro, ale to nebylo, takže v pořádku a nikam jsem nespadla.
Pořád jsem byla hrozně unavená. Nebyla to taková ta neodbytná otravná ospalost, která člověku proti jeho vůli zavírá oční víčka, ať se děje cokoliv, ale spíš (ještě otravnější) odevzdanost a otupělost a touha si sednout, ať se děje cokoliv.
Na minutu jsem si sedla u nějakého stavení na špalek na štípání dříví, a když jsem usnula, tak jsem se lekla, že spím, že jsem se vzbudila, a šlo se mi pak mnohem líp. Vyspalejc.
Pak se to ale samozřejmě vrátilo k normálu a nepomáhalo nic, žádné gely, RedBull, mluvení, nic. Ale došlo mi tou dobou, že se mi vlastně nejde špatně a že jdeme hrozně pomalu, a tak jsem se rozhodla si na chvíli lehnout na silnici, že ostatní pak doženu. Nevím teď přesně, jestli jsem působila tak nekompetentně v tom, že bych se vzbudila, nebo že bych je dohnala, ale nakonec jsme tam leželi ve třech. Bylo to vážně pár minut, nechtěla jsem to protahovat a bez fólie bych delší dobu zmrzla, ale pomohlo to velice. Ostatní stejně o kousek dál čekali, to jsem vážně nechtěla, takhle zdržovat...
Zvládla bych je dohnat, totiž. Chtělo se mi jít rychle, strašně jsem to už chtěla mít za sebou, a tak jsem vyrazila rychleji a Petr se mnou a ostatní za námi se taky přizpůsobili, jak jsem zjistila, když jsem si šla odskočit a oni nás za těch pár minut dohnali. Potěšilo mě to.
Kontrola, někde, nějaká...
Druhý východ slunce
Cesta vedla přes Vlčí horu a Panský a asi tam někde se začalo rozednívat?
Pak se šlo na prameny Mandavy. Úplně si vybavuju, jak Olaf říkal, že tam si to po tmě taky užijeme, a měla jsem dobrý pocit, jak jsme ho převezli, že tam nejsme za tmy, ho ho ho. Což teda neeliminovalo to skákání po drnech čouhajících z bažiny ani prolézání ohradníkem pod proudem, ale stejně.
Prameny Mandavy... poslední kontrola... konečně jsem si dovolila myslet na to, že ten pochod taky někdy skončí. Že se budu moct přezout do sandálů, které mám v cíli, a přestat konečně odírat svoje puchýře. A suché ponožky! Ach bože, suché ponožky, prosím! A třeba mi taky někdy po skončení závodu začne být teplo? Protože jsem mrzla už někdy od sobotního poledne a to byla vážně dlouhá doba. A najíst bych se chtěla, moc. A něco teplého k pití...
Začíná se výlet kolem ohrad
A skrze ohrady
A taky skrze bažinu
Za poslední kontrolu to stojí!
Odtud to pořád ještě mělo být nějaké čtyři kilometry. A bylo. A bylo to nekonečné, i když to vzdálenost asi odpovídala realitě, ale tak dlouho se tam v závěru šlo po loukách a kemp pořád nikde... nikde...
A pak už jo.
Bylo těsně před osmou ráno a ostatní závodníci tam snídali. Přišlo mi to jak z jiného světa... Dostali jsme diplomy a já si tak dlouho kontrolovala, abych dostala zpátky lístek s kontrolami, a otravovala tím Olafa, až jsem na to zapomněla a odjela bez něj. Itinerář jsem tam taky někde musela nechat.
Sprchu jsem nechala až na doma. Nakonec vyhrála pohodlnost a vzpomínka na to, v jak hrozném stavu byla při Ledopádech, a přišlo mi snesitelnější jet do Prahy a skrze Prahu neumytá než si tím projít znovu.
Takže jsme jenom hodinku a půl poseděli v cíli a vyrazili na vlak a pak v Rumburku na autobus, který nás za dvě a půl hodiny dovezl do Prahy. Bylo v něm teplo a úplně prázdno, spali jsme každý na svém dvojsedadle a akorát mě štvala ta hrozně hlasitá hudba z repráčků, co se jim tam zasekla na nějaké smyčce, a že to je hudba z mých sluchátek a že si ležím na ovladači, mi došlo až ve chvíli, kdy mi vyklouzl jeden špunt z ucha. Bylo to docela dlouho poté, co jsem tam manipulovala s větráčky a světýlky nad hlavou a mačkala různé čudlíky ve snaze to ztlumit.
Kousíček před Valdekem, jak jsem věřila poslední tři kilometry
Ano, ach, ano, cíl!
Tenhle pochod byl hrozně zvláštní.
Například je to první pochod, u kterého ani po skončení nedokážu říct, že by mě bavil a že se těším na další. Jsem z toho zmatená a nevím, co s tím mám dělat, aby to tak příště nebylo. Možná bych si napřed měla ujasnit, co se dělo, že jsem z toho byla tak hotová, ačkoliv jsem šla i na svoje poměry strašně pomalu, protože vůbec netuším.
Trasa byla krásná a organizace jako vždycky precizní. Že na nás nečekala živá kontrola, se nedivím a čekala jsem to. Oceňuju pomeranče a banány na tajné kontrole pod Hamrštejnem. Oceňuju polévky v hospodách. Možná teda mohli organizátoři nechat v Krásné Lípě aspoň několik lahví vody, protože na zdroj vody jsem dost spoléhala a jenom její nedostatek předtím mě donutil si vzít z fontánky víc do zásoby. Což je naprostá banalita.
Že bude s novými botami problém, jsem věděla dopředu, ale neměla jsem v čem jiném jít. Víc než ty puchýře a ztráta citu při sebězích mě zklamalo, že mě z nich bolela na asfaltu chodidla stejně jako z jejich předchůdců. Vážně jsem si myslela, že to pomůže - že ty staré jsou prošlapané a že nové budou líp tlumit krok.
Těší mě, že jsem měla odvahu si vzít méně oblečení, než jsem považovala za potřebné, a že jsem to tak přežila, i když to nebylo nic příjemného. Ale kvůli příjemnému to nedělám, žejo. Odlehčení báglu beru všemi deseti.
Zatuhávaly mi svaly na nohách, což se mi při posledních pochodech nestávalo. Ne moc, ale bylo to po přestávkách cítit. Nevím, co si o tom myslet. Stejně tak o tom, že mě chvíli bolelo dost intenzivně levé koleno. A propadávala se mi levá klenba. A zase jsem měla pocit křehkých kotníků, ale to je standard.
No... ještě to budu muset celé asi víc zpracovat. Dávám si pár dní - jsem si jistá, že se pak přesvědčím, že mě to bavilo a že chci zas. Klasicky.
Díky organizátorům za skvělou akci a Petrovi, Mírovi, Kryštofovi, Andreyovi a Standovi za doprovod na trase, bylo mi s vámi veselo!
Update: Olaf je skvělý, takže už mám i kartičku s kontrolami a snad bude i itinerář. Jupí! Takže zde:
