Jarní Šluknovsko je skvělou ilustrací, proč musí být dálkové pochody tak dlouhé: aby bylo dost času a prostoru na všechnu tu nádhernou přírodu a úchvatnou atmosféru akce. Sto deset kilometrů, jaro, léto, podzim i zima, nádherná krajina a úžasní lidé.
Datum: 3. - 5. 4. 2015
Vzdálenost: 110 Okm
Převýšení: +4579 m
Čas: 26 hodin 11 minut
Průměrná rychlost: 4,2 km/h
Celkové umístění: 44. (z 87 startujících a 74 dokončivších)
Umístění v ženách: 8. (z 15 startujících a 13 dokončivších)
Oficiální stránky ZDE, facebooková stránka ZDE, mapa závodu ZDE, výsledky ZDE. Moje fotogalerie ZDE.
reportáže:
Aleš Zavoral (110 km, 1. místo) - ZDE
Honza Dušánek (110 km, 6. místo) - ZDE
Dalimil Hota (110 km, 11. místo) - ZDE
Vladislav Kádner (110 km, 57. místo) - ZDE
Johny Pavlík (110 km, 59. místo) - ZDE
Lubomír Nový (110 km, 69. místo) - ZDE
Zuzka Urbancová - Trailove (50 km, celkově 1. místo) - ZDE
Lojza Kuna (50 km, 2. místo) - ZDE
fotogalerie:
já - ZDE
Zdeněk Černý - ZDE
Jana Černá - ZDE
Cítím se jako podvodník a zároveň i podvedeně. Zatímco na naprosté většině loňských pochodů jsem tvrdě bojovala o to, abych neskončila mezi posledními pěti dokončivšími účastníky, tohle Jarní Šluknovsko jsem pojala jako společenskou akci a skončila jsem 44. z 87 startujících a 70 dokončivších. Prokletá chudokrevnost! Stačily mi tři měsíce zobání železa a sportovně jsem na tom jako nikdy. A protože mám tendenci porovnávat vlastní výkony a touhu se neustále zlepšovat, je mi líto, že jsem toho nedosáhla vlastní zásluhou, ale zázračnými pilulkami. To je skoro jako doping. Na lékařský předpis. Grr.
(Ale diplom hezkej.)
Na start jsem jela autem šampionů: Aleš doběhl na děleném prvním místě, Eva na druhém mezi ženami a Honza byl čtvrtý. Moc pěkně.
Základna byla vybraná výtečně, bála jsem se, že budeme mít málo místo na předstartovní přípravy, ale do téhle restaurace by se pravděpodobně vešla celá vesnice. Takže rychlé zabalení nezbytností do batůžku - tentokrát jsem inovovala a vzhledem k počasí během celého předchozího týdne jsem přihodila ještě jednu tenkou mikinu, takže místo dvou jsem s sebou měla tři (a bundu). A ještěže tak. Druhou inovací byla absence jídla. To ani tak nebylo záměrné testování jako spíš naprostá časová krize v týdnu před odjezdem... a dobrý! Nepostrádala jsem nic.
(Málem došlo i na třetí inovaci - absence hůlek, ale vzpomněla jsem si na ně dobré dvě minuty před startem a můj batoh byl na hromadě k odvezení vcelku na kraji, takže jsem je ještě stihla vylovit.)
Poslední chvíle před startem
Odstartovalo se nenápadně a dav se rozklusal jen velmi pomalu. Mně byla zima, takže jsem se rozklusala rychleji, a když se začalo stoupat do kopce, nemohla jsem zpomalit do chůze, protože za mnou byli chrti. Naštěstí jsme se brzy dostali na louku, tak jsem ze sebe alespoň dvě vrstvy stáhla, než konečně překlusali kolem a zmizeli v dáli.
Olafovo trasování mě vážně baví. Protože se už nekončí v kempu Valdek, který se nalézá za ohromnými pastvinami s elektrickými ohradníky, které se samozřejmě musejí prolézat, zařadil nějaké překračování drátů a ohrad alespoň zpočátku, dokud ještě bylo kde. A protože byly cestou i popadané stromy, zařadil i ty a podle svých vlastních slov tam lepil odrazky obzvlášť hustě, aby to snad někoho nenapadlo obcházet.
A sníh a bláto, případně bláto pokryté sněhem, aby nebylo moc nápadné, to je tématem samo pro sebe. Konečně jsem pochopila, v čem jsou Hoky tak skvělé: i když dupnete do deset čísel hluboké louže, pořád si ještě nenaberete vodu. To je jako chůdy. Takže do takovéhleho terénu příště Hoky... nebo holinky.
Spousta legrace hned zkraje pochodu
Suché boty jsou pro bábovky!
První ani druhý vrchol mi moc nesedly, ale to nebylo překvapením, mně žádné vrcholy hned po startu nikdy nesednou. Navzdory návlekům mi ztvrdla lýtka, takže to trochu bolelo, ale rozchodila jsem to ještě před Sněžníkem. Víc jsem byla zvědavá na koleno, které mě rozbolelo na beachi před dvěma týdny a od té doby bolet nepřestalo, ale dopadlo to jako na Rumcajsovi - sice jsem to nerozchodila, ale alespoň se ta bolest během cesty nezhoršovala, takže se to dalo ignorovat.
V Děčíně na 17. kilometru byla první živá kontrola. Dala jsem si čaj a dostala sušenku a vydala se dál. Sedmnáct kilometrů za mnou a zatím dobrý, bavilo mě to, hezky mi to šlo a z kopce běželo, líbilo se mi to a bylo na tričko. A od úplňku celá krajina vrhala stíny. Nebuďte spokojení, žejo.
Až na Sněžník jsem šla sama. Docela mi to nahoru šlo, z toho jsem měla radost, a tak když jsem vyběhla na silnici, po které se mělo sklesat k hospodě s kontrolou, v euforii jsem se rozběhla... a vzápětí skončila na zadku s naraženými zápěstími. Byla to taková ďaha, až mi z hlavy odletěla čelovka, a úplně hrozné bylo, jak se mi do promrzlých rukou vracel kvůli nárazu cit, to jsem mezi zuby cedila nadávky na náledí až na kontrolu.
Ale na kontrole byli Zuzka a Peťo (jaká že byla ta druhá polívka??), dostala jsem gulášovku, kopla do sebe čtyřku kofoly a zase bylo fajn.
Seběh dolů byl úžasný. Po chvíli jsem setřásla Petra Luberdu s parťákem, (pak jsem špatně odbočila, oni na mě zavolali a já je znovu předběhla,) až jsem se nějak dala dohromady s Lukášem Růžičkou. Dlouho jsme spolu drželi krok, ty zasněžené uklouzané a rozblácené stezky byly ohromně zábavné. Tenhle seběh mi byl jednou z nejlepších částí.
Ještě za tmy jsem sešla do Děčína a spolu s dalšími lidmi pokračovala na občerstvovačku. V itineráři byla dokonce mapka na průchod městem, ale stejně jsem byla moc ráda, že mám GPSku. Tuhle kontrolu totiž minout, tak bych přišla o věnečky! A věnečky... ach, och! To jsou ty ledopádové a šluknovské! Domácí! Vynikající! Navíc se mi povedlo ukořistit i druhý - když se jeden z příchozích zeptal, jestli někdo chce ten jeho, tak moje "já! já!" předběhlo i světlo.
Letos neměl Olaf k dispozici tolik elektrických ohradníků, tak si to vynahradil pomocí schodů
Pohled na Děčín
Odtud jsem vyrážela sama - ostatní neměli potřebu sníst úplně všechno, co tam bylo, a tak vyrazili o pár minut dřív a já je už nedostihla. (Ale zase to bylo: chleba s margarínem a sýrem, věneček, chleba s margarínem, věneček, hrst mrkve, několik těch skvělých nepečených skořicových, vanilkových a kakaových kuliček od Honzy Sedláka a k tomu dva hrnky ovocného čaje. Když jsem šla bez vlastního jídla...)
Trasa zase stoupala vzhůru nad Děčín a tam se rozehrála úplně nejlepší podívaná z celého pochodu: obrovské labské údolí plné mraků, osvětlené prvním ranním světlem. Kdo neviděl, nepochopí. V noci jsem si zakazovala fotit, abych se moc nezdržovala, ale tady nešlo odolat, opravdu ne. To bylo tak krásné!
A protože sdílená radost je dvojnásobná radost, potřebovala jsem tam k tomu sbalit nějakého chlapa. Žejo, znáte mě... A akorát tam na skále u vyhlídky jeden seděl a rozjímal a situace odpovídala té zcela nejklišoidnější frázi, totiž: "jé, vydrž tak chvíli, udělám ti krásnou fotku!" A od té doby jsem šla až do cíle s Martinem. Díky za veškerou tvoji trpělivost, parťáku... :)
Strážní hláska a invaze mraků
Tady mít pořádný foťák a víc času...
A tohle je ta fotka, na kterou jsem utáhla Martina
Až do Dolního Žlebu se šlo po pěkných cestách - a tam byla polovina pochodu za námi. A tím, že jsem právě přeskočila asi deset kilometrů, ze kterých si moc nepamatuju, dokazuju, že se s Martinem šlo vážně dobře. Jakého lepšího parťáka bych jako měla chtít, když tenhle povídá střídavě o pochodech a o cestování (Mexiko!!)?
Upřímně jsem teda čekala, že bude občerstvení v půlce trasy v nějaké hospodě, ale organizátoři jsou drsňáci (asi mají teplé prádlo), takže bylo na břehu Labe. Měli teplý čaj a chleby se sýrem, snědla jsem tam i nějaké pomeranče... a protože tam byl Olaf, tak jsem chválila trasu, protože jsem do té doby šla v naprosté euforii, jak se mi to celé líbilo, a mimochodem zmínila, že jim za to odpustím dokonce i tu absenci banánů. (Ano, moje věčné a velmi oblíbené téma.) No a hádejte co? Protože se pak jelo dokupovat jídlo, tak Olaf zorganizoval i banány, takže když jsem došla na kontrolu do Schmilky, už tam byly a čekaly jen a jen na mě! Moje jsou! Všechny jsou moje! Jé jé! Děkujuuu!
Kontrola v polovině trasy na 54. km. Najíst, vyměnit ponožky, zamávat přes řeku
padesátkařům, nezapomenout itinerář, vrátit se pro hůlky (já ne! to Olda!)... a zase dál na cestu.
Trasa dál... co bych vám povídala. Jeďte tam. Nic nádhernějšího než údolí Suché Kamenice totiž asi neexistuje. Kaňon sevřený skalami, s nádherným potokem, všechno je obrostlé zeleným mechem, do toho nám svítilo sluníčko... ach a och.
Tou dobou jsme už šli ve třech - Olda se k nám přidal u přívozu a zůstal až skoro na Tanečnici. (Pak se pokusil utéct a my ho hrozně drsně předehnali, ho ho ho.)
A bylo to dobré. Na silnici za kaňonem nás předběhla Zuzka s Jirkou a to všechna čest, protože Zuzka skončila na padesátce na prvním místě nejen mezi ženami, ale v celkovém pořadí!
V Janově po devíti kilometrech byla další čipová kontrola - v bufetu - a jako občerstvení jsme tam měli zadarmo koláčky. A mně koupil Martin pivo. To protože jsem tak úžasný parťák a jde se se mnou děsně dobře, víme? Vůbec to není tak, že bych kluky nutila po té asfaltce za kaňonem běžet nebo někomu dupala po nohou a snažila se podrážet nohy a vůbec, co je v dobrém rozmaru, to se nepočítá!
Údolím Suché Kamenice
Martin s Oldou na kontrole
Delikatesa v Janově. I když v pivu si ho namáčel jenom Martin...
Pak už to bylo kousek do Hřenska a Schmilky. A to alespoň pro mě byla ta nejočekávanější a zároveň nejobávanější část pochodu.
Z Hřenska do Schmilky se šlo kus po silnici, to sice nebylo příjemné, ale alespoň jsme šli rychle. Ve Schmilce ještě poslední občerstvení (banány!!) a pak už vzhůru do skal. A do schodů.
Začínalo se Grosser Winterbergem, kam schodů vedlo hodně. Ale dobrý, dobrý, já byla nabitá a plná elánu, jenom Olda začal zaostávat a několikrát odpočíval s průhlednou výmluvou na puchýře a zalepování nohou. Ale mě to bavilo, já byla vepředu a bavila se na účet kluků, a kluci mi to tolerovali. Jojo, tentokrát jsem parťáky trefila úplně skvěle.
Shora trasa vedla zpátky do údolí a z větší části jsme to sbíhali, dokonce i ty pasáže se schody. Ano, schody, tolik oblíbené schody... ale já byla v klidu, já z roku 2013 věděla, že je tohle jenom příjemné rozehřátí před výstižně nazvanými Heilige Stiege, kovovými, rovnými a naprosto nekonečnými schody a žebříky vedoucími až na vršky skal.
Stoupání na Grosser Winterberg...
...klesání z Grosser Winterberg...
V Saském Švýcarsku to má do běžeckého terénu daleko.
A víte co? Letos to bylo ÚPLNĚ v pohodě! Protože na žebřících nebyl led a na skalách taky nebyl led a schody nebyly zapadané sněhem do podoby klouzačky... vlastně dost nuda. Teda Oldovi to prý stačilo, ale chápejte, takhle na Kimu nenatrénuju!
Ale aby alespoň něco probudilo mé dávno důkladně zasuté vzpomínky na rok 2013 a hrozné bloudění v ledovém království, tak jsme zabloudili. Jenom kousek, byla jsem přesvědčená, že jdeme dobře, ale naštěstí si kluci brzy všimli, že se někam vytratily turistické značky, a ačkoliv jsem v GPSce neměla pro Německo mapové podklady, naše tečka byla jinde než růžová čárka trasy, takže jsme se vrátili.
U patřičného rozcestníku jsem pak německy děsně zamachrovala, když jsem se úspěšně doptala, kam máme jít dál, a pak už jsme šli správně. Někdo mi pak cestou do Prahy říkal, že je v itineráři chyba, že u Reitsteig na 77. km je psaná odbočka vpravo a přitom se má jít doleva, ale myslím, že my šli špatně jinde.
Schrammsteinehauptaussicht je úchvatně exponovaná vyhlídka nad ostatními skalami a kaňonem Labe, a ačkoliv je přímo na vyhlídce zábradlí, cestou po vrcholcích skal k ní není, takže tam slabší povahy mohou mít závratě. Ono je i kam spadnout... a když náhodou spadnete po čumáku dolů jako to dítě těsně přede mnou tím správným směrem, kde je zem blízko, tak se maximálně trochu potlučete, žejo. I když podle toho řevu, který spustilo... no, já viděla, jak se praštilo o skálu do hlavy, takže ho chápu.
Cesty po vrcholcích skal
Schrammsteine Aussicht
Výhled vstříc Labi
Poslední pohledy na skály
Pak už jsme šli ze skal zpátky do údolí vstříc jednoduššímu terénu. Poslední žebříky, poslední schody... a jupí, široké cesty! A z kopce! Ale teď už se běžet nechtělo nikomu.
Především mně. Skalní část mě ubila, šla jsem setrvačností, bylo mi střídavě vedro a zima (nepřekvapivě - na větrných pláních a ve stínu bylo jak Sibiři, zatímco na sluníčku bych dokázala usnout v tričku) a velice záhy mi došlo, že mi došlo. (Doslova takhle mi to znělo v hlavě. Přišla jsem si jak druhý Jára Cimrman.) Takže jsem zmlkla, přestala vtipkovat, přestala fotit, přestala stíhat klučičí tempo do kopců a posléze jsem i úplně přestala topit a šla jsem s vyhlídkou na guláš na tajné kontrole na osmdesátém kilometru, kterou mi do esemesky prásknul Honza Dušánek.
Takže milý ultrakamaráde, příště to prosím přesně! Osmdesátý kilometr není osmdesátý šestý kilometr! Čekala jsem to na silnici hned pod skalní oblastí a byla jsem moc zklamaná, když jsme našli jenom houfy lidí čekající na tramvaj.
("Pozor, tramvaj!" = "Pozor, auto!" Zajímavý, jak to najednou není tak děsně zábavný a hluboký a vtipný, jako to bylo tehdy.)
Nakonec jsem se ale na kontrolu nějak doplazila - Martin zpomalil na moje tempo a snažil se mě rozptýlit, abych jako ještě neumírala, což mu bylo prd platný, protože komunikační kanál se u mě odpojuje při únavě jako první - a tam jsem snědla úplně všechno, co jsem viděla. I tu kukuřici a hrášek, který tam Honza Sedlák nabízel tuším že Martinovi, protože nechtěl guláš. Kterého jsem já snědla dvě porce.
A když jsme se zvedli a šli dál, měli ze mě kluci děsnou psinu: "Jé, ty zase funguješ! Ty jsi jako elektrárna, stačilo přidat palivo a úplně ses rozsvítila!" A bylo to přesně tak.
Naštěstí, protože se během deseti minut zatáhlo a začala prudká chumelenice spojená s blizzardem, který nám hnal sněhové vločky přímo do obličejů. Probíjeli jsme se skrz s hůlkami v jedné mrznoucí ruce a druhou jsme měli před obličejem a jenom škvírkou si koukali pod nohy a žádný div, že jsme se tak dlouho nemohli vymotat z vesnice, kde občerstvovačka byla. Vždyť i rozcestníky jsme si museli odhrabávat!
To mi nepřidalo - byla mi hrozná zima. Sebnitzem jsme ještě prošli nějak společně, ale pak se Olda zakecal s Mílou a postupně nám s ním utekl. Snažila jsem se vysvětlit Martinovi, že je v pohodě, když mě zanechá v rodící se noci napospas divé zvěři a bloudění zesláblou a samotnou, ale kdovíproč mi to nevěřil a zůstal se mnou.
(Já tak zbožňuju být holka!)
Před tajnou kontrolou v Lichtenhainu
Kontrola. Starali jste se tam o mě vzorně, děkuju!
Naštěstí, jinak bych tohle asi nepřežila. Fuj. Ještě z té vzpomínky mě zebe.
Ale ono to nešlo, měla jsem naprostý útlum, a tak když jsem si z batohu pod Tanečnicí vyndavala čelovku, zobla jsem si kofeinovou tabletku. Měla jsem ji zatím jen jednou na Pražské stovce a zpětně jsem odmítala uvěřit, co se mnou udělala... jenže se to stalo znovu. Ona mě restartovala. Bez nadsázky mi během půl hodiny bylo jako na startu, jenom chodidla jsem měla rozmáčená a dobitá, ale euforie z pochodu to zcela přebila a já byla ochotná dál zase běžet. Klidně celou dobu. Až do konce života. Nic není problém. A zase jsem se smála a měla dobrou náladu (a během zbytku noci po příchodu do cíle jsem usnula zhruba na hodinu).
Na Tanečnici ukazovala GPSka jinou cestu, než popisoval itinerář, ale protože tou dobou nic nebyl problém, šli jsme podle GPSky a šli jsme dobře. Ono bylo dobře obojí. To protože nic nebyl problém. (Teda pro mě. Johny Tanečnici úplně minul a hodně se na ni vracel; to bylo tím, že neměl kofeinovou tabletu.)
Jarní Šluknovsko. Velikonoce. Taky tu vidíte všechna ta čerstvě vylíhlá kuřátka, zajíčky a beránky?
(Ani tohle nebylo mládě. Ale zase byly dvě a obě se chtěly mazlit.)
Na kontrole jsem si dala gulášovku, i když jsem měla chuť na česnečku - jenže jsem věděla, že z gulášovky budu mít energii na dýl. Ale protože nic nebyl problém, Olda s Mílou se zvedli dřív, že půjdou, a nechali tam po sobě nedojedeno, takže jsem jednu česnečku ještě v klidu dojela. A bylo mi dobře. Navíc mi Olda ještě nechal kofein v prášku, že když si na to tak potrpím... vyzkouším příště, díky!
S Martinem jsme se zvedli dobrých deset minut po nich. Do cíle to bylo posledních jedenáct kilometrů...
Páni, mně se šlo jako po startu. Z kopce jsem Martina nutila sbíhat, po rovince jsme šli slušných 6 km/h a po pár kilometrech jsme dohnali i toho Oldu. Pěšinka byla úzká, nevadí, půjdeme zase spolu... když ale kluci šli tak pomalu! Teda nešli, ale můj naboostovaný mozek to vyhodnotil jako naprosto neakceptovatelné tempo, takže jsme je předběhli a běželi dál.
A protože šel Martin letošní Brtnické ledopády, které měly konec trasy stejný, znal cestu, a tak to do cíle uběhlo rychle.
Předposlední kontrola na trase
Kostel při příšerné a zcela zbytečné smyčce na trase, ze které mě málem kleplo.
"Kdybychom tady odbočili doleva, zkrátili bychom si trasu o tři čtvrtě kilometru," říkala
jsem Martinovi s pohledem upřeným do GPSky. "A touhle ulicí by to bylo o půl kilometru.
A touhle o čtvrt. A tajná tam nebude." Zatracený foglarovky! Ještěže jsem jela na kofeinu.
Cíl! S Martinem jsme dorazili po 26 hodinách a 11 minutách spokojení a v dobrém rozmaru.
(fotil Peter Cisár)
Jo. Cíl.
Trvalo nám to 26 hodin a 11 minut, dorazili jsme lehce po půlnoci a z cíle si nepamatuju v podstatě vůbec nic. Ale mám diplom, takže jsem tam opravdu byla.
Parťáku, díky! Byl jsi fantastický a šlo se mi s tebou skvěle. Hádám, že jsme se nepotkali naposledy - usuzuji tak z konverzace "a na jaké pochody se chystáš dál?" - "no... na všechny..."
Moc musím pochválit i všechny organizátory. Olafa za trasování, Egona za organizaci, Míru za čipování, všechny za báječnou atmosféru na občerstvovačkách a taky za všechnu ostatní dřinu. Byli jste skvělí, akce byla skvělá, moc se mi tu líbilo! (A ty banány!) Zcela explicitně řečeno, neměla jsem jedinou výtku, žádný materiál pro konstruktivní kritiku, nic.
Jé jé, to to bylo parádní!
Za sebe ještě musím říct, že je to poprvé, kdy moje svaly nebyly po pochodu vůbec (vůbec!) ztuhlé ani bolavé a kdy mě nebolely žádné klouby. Ještě vyřešit rozmáčená a rozbitá chodidla, kvůli kterým by se mi příliš zrychlovat nechtělo, a jsem úchvatným materiálem pro zlepšování. Na což dojde.
(A co teprve až si seženu víc kofeinových tablet!)
(A železa!)
Díky za akci, byla fantastická!
Kontrolní lístek s časy na kontrolách
Itinerář pro první polovinu trasy
Itinerář pro druhou polovinu trasy
(Fotky jsem fotila já, jenom poslední fotil Peter Cisár.)