Knížky o běhání a extrémech

Zrozeni k běhu (Christopher McDougall)
Jez a běhej (Scott Jurek)
O čem mluvím, když mluvím o běhání (Haruki Murakami)
Cesty peklem a sněhem (Jan Kopka)
Ve spárech Aljašky (Jan Kopka)
Zločiny na vrcholech (Michael Kodas)
Running on the Sun: The Badwater 135

Zrozeni k běhu (Christopher McDougall)
(knížka o běhání)

Moc pěkná recenze, kterou se mi nechtělo pokoušet trumfnout, a proto jsem se všechny knížky rozhodla jenom krátce sesumarizovat, má Jarmik zde.
Knížka má několik rovin. Mně se moc líbila tarahumarská linie, která zahrnuje všechny ty závody a Měděné kaňony, a naopak mě hodně štvalo filozofování nad tím, že bychom měli okamžitě odhodit boty, protože to je největší zlo už od jablka. Hodně mě v téhle knížce nadchl závod Badwater, o kterém jsem si pak zjišťovala víc (protože 217 km v 50 °C v Údolí smrti, áách), a nejvíc mě pobavilo, když tam autor popisoval tehdejší účast Scotta Jureka a já měla pocit, že to tam už jednou bylo, a teprve o několik stránek dál mi došlo, že jsem možná neměla paralelně číst Jez a běhej právě od Scotta Jureka, protože ten knížku historkou z Badwateru otevírá. Dál mě hodně nadchl způsob lovu uštváním zvířete, vůbec by mě nenapadlo, že člověk může jelena ulovit tím, že ho tak dlouho honí, až zvíře pojde. (To bych si chtěla zkusit; místo znalosti čtení stop, aby mi nezaběhl do stáda a nesmísil se s neunavenými kusy, mi bude stačil paintballová pistole.) No a pak samozřejmě popis všech těch závodů, které se u nás pořád ještě víc chodí než běhají, to mě tak hrozně nabudilo, že bych chtěla nějakou padesáti- nebo stomílovku uběhnout... jako motivační čtení knížka dobrá.

Jez a běhej (Scott Jurek)
(knížka o běhání)

Knížka vypráví celý život Scotta Jureka - mládí, problémy s rodiči, jeho cestu ke sportu a k ultramaratonu, cestu k veganství, závody během vrcholu své kariéry a jak s tím vším chtěl seknout - a je napsaná neuvěřitelně čtivě. Není to biografie, každá kapitola knihy se zaměřuje na nějakou část nebo aspekt života, který prožil, a taky je každá kapitola doplněna veganským receptem. A jsou to věci, které jí Scott Jurek, a to je jeden z nejlepších ultramartonců na světě, takže na tom asi něco bude. (Teď ještě vědět, kde sehnat ty obskurní ingredience.) Potěšila mě část, která se věnovala závodu proti Tarahumarům v Měděných kaňonech, který teda Scott Jurek ani zdaleka nepovažoval za tak ojedinělý jako Christopher McDougall.

Hrozně depresivní jsou poslední kapitoly, kdy Jurek popisuje, jak ztratil v životě směr, a i když ho teda asi zase našel, bylo to hodně klíčové, protože žejo - on je nejlepší, on nemá pochybovat. Z celé knížky mám úžasný pocit. Tataráků a mlíka se sice nevzdám, ale rozhodně jsem zase o dost motivovanější k běhání, protože on toho všeho dosáhl opravdu jenom tréninkem a odhodláním, a co člověka povzbudí víc, než když má vzor, který nebyl zázračným dítětem? Rozhodně doporučuju.

O čem mluvím, když mluvím o běhání (Haruki Murakami)
(knížka o běhání)

Pěknou recenzi má opět Jarmik zde, tentokrát se ale v dojmu z knihy vůbec neshodnu, protože mně se to nelíbilo. Protože v mém ideálním světě jsou lidi trénující na vytrvalostní běhy skromní a pokorní a rozhodně o tom nepíšou knížky, ve kterých rozebírají, jak začátečníci funí a jsou na první pohled poznat a kdesi cosi - přijde mi to jako hrozné chvástání. (Blogy se nepočítají!) Navíc teda v mém ideálním světě nejsou maratony vytrvalostní běh, protože i když jsou, mně tam ke spokojenosti chybí zhruba dalších šedesát kilometrů a rozblácené lesní cesty. Autor mi zkrátka není sympatický, a protože popisuje svoje přípravy na maratony a triatlony a jak to všechno souvisí s (jeho) psaním, je to dost podstatný problém. A taky se mi nelíbí styl, jakým píše, hned v první kapitole jsem si říkala, jestli to je nějaká recese, protože tam píše v téměř holých větách a polovinu textu tvoří zmínky o počasí. Na to si člověk zvykne, dočíst se to dalo, ale doporučovat to nebudu.

Cesty peklem a sněhem (Jan Kopka)
(knížka o cyklistice)

Jan Kopka je český cyklista, který kdysi jezdil profesionálně, ale pak si našel normální zaměstnání a jezdí už jen pro zábavu. Třeba celou Austrálií od jihu k severu nebo celou USA od severu k jihu nebo napříč zimní Aljaškou... vždycky když čtu podobná vyprávění, říkám si, jak hrozné musí být rodinou daného extrémisty. Ale asi to nějak může fungovat...? Knížka shrnuje tři závody a zmiňuje ještě další dva jako bonus. Crocodile Trophy je závod napříč Austrálií a probíhá na etapy, každý den se musí projet strašně moc kilometrů pouští a kopci a je tam vedro a ble. Kopka tam získává čtenářské sympatie hlavně tím, jak se tam snaží rozložit jediný profi tým Fuji, což se mu i celkem daří, protože se vyzná v silniční cyklistice. Závěr závodu naštval i mě jako čtenáře. Dalším závodem v knížce je aljašský Iditarod. Já nevím, vydali byste se s kolem dobrovolně na zimní Aljašku, kde teploty můžou padat k mínus padesáti, kde většinu času kolo stejně potáhnete závějemi na hřbetě a kde neexistuje žádná podpora, takže když se vám něco stane, prostě umřete? Tady to dopadlo ještě relativně dobře, ale z toho už trochu mrazí. Posledním závodem je The Great Divide Race, což je strašně moc kilometrů Amerikou od kanadských k mexickým hranicím skrze Skalisté hory. To mi přišlo asi nejmíň drsné, ačkoliv se autor celou dobu hrozně bál medvědů a pum a navíc se mu hned první den začalo rozpadat kolo a pak už nepřestalo. Tady si autor sympatie nejvíc získává krádeží šroubku z vystaveného kola v obchoďáku, to je takové příjemně lidské, a navíc že se přiznal k těm lahváčům od kamaráda, které pravidla zakazují. Rozhodně zábavné a až nepravděpodobně napínavé čtení, když si vezmete, že je to kus něčího života.

Ve spárech Aljašky (Jan Kopka)
(knížka o cyklistice)

Jan Kopka se na aljašský Iditarod vrátil - připravenější, odhodlanější a ve výsledku i úspěšnější. (Přijde mi divné mluvit o spoilerech u knížek, které popisují závody, ale tak teda kam až dojel, tu psát nebudu, no.) Tahle knížka je celá jenom o Iditarodu a stojí to za to. Počáteční útrapy s příliš tenkými pneumatikami, špatně vyřešené brašny, problémy se spacákem ve vytápěných stanech, problémy s omrzlinami, setkávání se s místními lidmi, překonávání špatně zamrzlých potoků a řek, překonávání zamrzlého moře s přízemním blizzardem... Je to napínavé a je to dobře napsané, ačkoliv to psal závodník, a ne spisovatel. (Teda potřebovalo by to obsáhlé korektury, ale to se dá přežít, a mohl by zkrátit ty filozofující pasáže o člověku zkaženém civilizací.) Na několika místech mě překvapilo, že ačkoliv je Jan Kopka extrémista a je starší a mnohem zkušenější než já, nezná některé jednoduché finty do mrazů, které mně přijdou obecně známé (jakože aby nezamrzly hadičky od camel bagu, tak je potřeba vodu vyfouknout zpátky do vaku, a tomu podobné). Obě kopkoviny doporučuju, čte se to jedním dechem.

Zločiny na vrcholech (Michael Kodas)
(knížka o horolezectví)

S touhle knížkou mám ten problém, že je hrozně špatně napsaná, navíc střídá spoustu míst a časů a popisuje příliš mnoho podobně se jmenujících lidí, kteří jsou porůznu drsňáci, padouši, oběti, pozůstalí, mrtví atp. Proto si knížku nedovolím doporučit. Jenže to, co autor ve spoustě balastu popisuje, je strašně... mrazivé a hrozné a reálné a rozhodně vám to vezme všechny iluze, které můžete o lezení na Mt. Everest mít. Autor se soustřeďuje na příběhy několika slavných mrtvol (které mimochodem na Mt. Everestu zpravidla zůstávají ležet, ačkoliv jsou třeba přímo u cesty, a slouží jako orientační body) a potom popisuje svůj pokus o dobytí hory. V basecampu i dalších výškových táborech je všechno, co je logické, aby bylo na místech, kde je spousta peněz (protože ona jedna kyslíková láhev stojí osm set dolarů, například): krádeže, podvody, útoky. Ta představa, že slavně zdolám vrchol, neumřu cestou dolů a v posledním výškovém táboře, kde jsem si nechala stan, spacák a kamínka, abych neumřela, nenajdu nic, je hrozná. Nebo třeba najdu rozřezaný stan a nic v něm. Nebo najdu zničené věci. Podle té knížky láká Mt. Everest především lidi s diagnózami, přece to nemůže být tak strašné? Ale asi je. Tohle čtení mi vzalo hodně iluzí.

Running on the Sun: The Badwater 135
(film o běhání)

Tohle je přesně jeden z těch závodů, kde je tolik odlišné o nich číst a vidět film, protože Death Valley a téměř padesát stupňů vedra si na stránkách knížky nepředstavíte. Jsou to krátké rozhovory se závodníky před a v průběhu závodu, občas jejich medailonky, což je dost zajímavý náhled do života lidí, kteří jsou schopní uběhnout 217 kilometrů, a největší roli samozřejmě hrají záběry z průběhu závodu, ve valné většině na něčí potíže. A jak mi nevadí si prošívat puchýře, tak dívat se na to u cizích nemusím, děkuju pěkně, o tadytěch dvacet minut bych to klidně zkrátila. Zvracení si tam klidně nechte. Nad nejlepším časem toho ročníku (217 km za 27 hodin a 49 minut) zůstává rozum stát, hlavně když si uvědomím, jak málo za tu dobu ujdu já, i když nemusím jít pouze po bílé čáře, aby se mi neroztekly podrážky tenisek. A rozum se zastaví podruhé, když chlapík s protézou místo nohy dorazí do cíle za 53 hodin a 48 minut. V lidské noze je triliarda kostí, díky níž dokáže snesitelně rozkládat váhu zbytku těla, ale jak se to přesně řeší u pahýlu, byť se sebelepší protézou? Jo, Badwater... Anglicky s německými titulky například zde.

Chlapík s protézou