Další várka běžeckého čtení

Běhání s Keňany (Adharanand Finn)
Běhej, nebo zemři (Kilian Jornet)
Jsem tu, abych vyhrál (Chris McCormack)
Kam bych tak běžela? (Ivana Pilařová)
Unbreakable
blogy
ostatní internetové stránky

Běhání s Keňany (Adharanand Finn)

Jsem úplně poslední, kdo tohle ještě nečetl? Knížka novináře, který se s manželkou a třemi dětmi odstěhoval na půl roku do Keni, aby běhal s Keňany a odhalil jejich tajemství, díky kterému vyhrávají všechny maratony po světě, je hrozně známá. Chápu proč, neboť je výtečně napsaná, autor s textem skutečně umí pracovat. Celé mě to velice zaujalo, protože si autor na nic nehraje a text (nejspíš) nepřikrášluje, nebo se aspoň rozhodně nebojí psát o špatných stránkách lidí a Keni, ačkoliv tak činí s naprostým nadhledem, že to čtenáře nijak nepohorší. Fascinuje mě tam ta lehkost, se kterou přijel do Itenu, vyhlášeného běžeckého městečka, a začal se seznamovat s nejlepšími běžci planety (bez zobecňování, jako opravdu přímo konkrétně s těmi jedinci) a posléze s nimi i chodit běhat. (A mně se přitom nechce chodit běhat s kamarády, že bych je jako zdržovala...) Celé to směřuje k velice těžkému maratonu v Lewě, na který autor sestavil tým Keňanů (a sebe) a kterým zakončil svůj pobyt v Keni. Na knížce mě zaujalo hodně věcí, od jmen Keňanů, která mi utkvěla z letošního pražského půlmaratonu a maratonu, až po to, jak se autor nedlouho před odletem rozhodl začít běhat naboso a do Keni proto přiletěl naprosto nepřipravený trénovat s profíky. Jako vedlejší linii, která je v knize spíš opomíjená, jsem hodně sledovala život manželky a tří malých dětí, kteří tam odletěli s ním... to je pane láska a odhodlání! Knížku rozhodně doporučuji.

Běhej, nebo zemři (Kilian Jornet)

Kilian je o měsíc starší než já a ta knížka je o jeho životě a světonázoru. Nějak mi přijde, že psát něco takového v pětadvaceti (loni) je docela brzo... Takže prosímvás, já vám celou tu knížku shrnu na několika řádcích, abyste si ušetřili shánění: Jsem nejlepší, ale jsem skromný. Vyhrávám, ale největší výhra je se zúčastnit. Mám rád výzvy, ale účastním se jich, abych se obohatil duševně, a ne proto, abych si něco dokazoval. To protože jsem skromný. I když jsem tak dobrý. Jo a už jsem měl přítelkyni! Akorátže jsme se rozešli. Ačkoliv jsem tak dobrý a skromný. Dál jsou tam nějaké útržky ze závodů, které nepojmenovává a o nichž nepíše vůbec nic faktického, a dlouhé filozofující pasáže, jak ho běhání po horách obohacuje. (A taky o tom, jak je dobrý a skromný.) Já měla s přečtením téhle knížky problém, protože je podle mě napsaná špatně - což samozřejmě dává smysl, protože je to jeho prvotina a protože není spisovatel, ale běžec. Jenže v mých očích se touhle knížkou Kilian stylizoval do polohy, která mu vůbec nesedí a která zní falešně, což je škoda, protože Kilian ve skyrunningu opravdu JE hodně dobrý a přitom skromný. Kdyby to ale tolik nevypichoval... Ne, mě to nebavilo číst. Příště bych prosila víc pasáží o běhání a závodech a méně rádobyhlubokých myšlenek a sebepropagace.

Jsem tu, abych vyhrál (Chris McCormack)

A první místo za nejlepší knížku o běhání vyhrává knížka o triatlonu! (Jako neznalé mi chvíli trvalo, že Chris McCormack = Macca a že Kona = Havaj, ale pak už dobrý.) Chris McCormack je velice dobrý triatlonista a v knížce popisuje, jak toho dosáhl. (Nebo jak si myslí, že toho dosáhl, přijde mi neověřitelné, že má všechno tak velký efekt, jak píše.) A je to výborné, strhující čtení. Macca je sebevědomý, nepříjemně upřímný a přímý a nebojí se říkat, co si myslí, a navíc to považuje za jeden ze svých největších kladů. ("Někteří triatlonisté mě dodnes nemůžou vystát za to, že mluvím do mikrofonu otevřeně. Možná proto mě hodně z nich považuje za náfuku. Přitom nadutý vůbec nejsem. Jsem chytrý.") Popisuje, jak se dal na triatlon, svoje začátky profesionála, jak začal vyhrávat velké závody a jak hrozně moc chtěl vyhrát Konu a ono to pořád nešlo. Radí, uvažuje, píše otevřeně a přímo a je to vážně fantastické čtení, přesně tohle jsem chtěla od Kiliana Jorneta a Scotta Jureka! Tuhle knížku vřele doporučuju.

Kam bych tak běžela? (Ivana Pilařová)

To je vám ale zajímavá knížka! Ivana Pilařová (nar. 1963) v ní popisuje svoji účast na těch nejobskurnějších maratonech a ultramaratonech, které na světě jsou, a činí tak nepříliš zábavným způsobem. Je to obrovská škoda, protože jde o podniky, jako jsou maratony v Antarktidě a na severním pólu, 100 km po Sahaře, maraton pod Everestem, Marathon des Sables... kolik znáte Čechů, kteří běželi tohle všechno? Navíc bab ve středním věku? Jenže ty popisy jsou nemastné a neslané, chybí mi tam víc prožitků, víc pocitů, mám pocit, že je to všechno psané až několik let zpětně kvůli vydání knížky. Ve výsledku mě nejvíc bavily fotky, kterých je v knize hodně, ale zase taky ne všechny, protože ačkoliv chápu tu hodnotu pro autorku, čtenář nepotřebuje vidět běžkyni v cíli tisíckrát jinak. Ano, jeden cíl za jeden závod, ale kniha není tak rozsáhlá, aby to šlo unést. Za největší hodnotu knížky považuji uvědomění, že tohle všechno člověk může podniknout svépomocí a bez sponzorů a taky že je tenhle koníček slučitelný s rodinným životem. Neurazilo, ale doporučovat nebudu.

Unbreakable - Western States 100 miles (J. B. Benna, Journeyfilm)

Film o stomílovce Western States 2010. Sjela se tam skvělá konkurence a film se zaměřil na čtyři běžce, kteří se přijeli poprat o první místo - Hala Koernera, Antona Krupicku, Geoffa Roesa a Kiliana Jorneta. Jsou tam s nimi různé rozhovory, shrnutá jejich dosavadní ultradráha, rozhovory s blízkými a s crew (takže pořád s blízkými, takřka bez výjimky) - a pak samozřejmě závod. Líbí se mi, že tam byly uváděné míle a časy, ze kdy jsou záběry, a i ztráta na prvního, hodně to pomáhalo v orientaci. Jenže samozřejmě záběry pochází především z okolí občerstvovaček, takže tam není ten největší tahák podobných závodů - nádherná krajina. Co mě hodně zaujalo, že v lepším případě tihle borci běhají s ledvinkami, v horším jenom s lahvemi na rukou. A bez hůlek! Když jsem tam viděla ta sněhová pole... Výsledky prozrazovat nebudu, jenom že druhý skončil s pouhým šestiminutovým odstupem za prvním, to je fakt děs, taková chvilička. Celkově mě film nijak nenadchl, ale chuť jít běhat z něj mám, tak asi tak.

Blogy

Dlouho jsem si myslela, že je svět rozdělený na dvě skupiny lidí - ti, kteří výtečně běhají a pravidelně vyhrávají ultra, a pak ti, kteří jdou na chvostu, ale dokáží o tom dobře napsat (rozuměj já). Pak jsem ovšem našla několik blogů, které popisují závody z čela a které mě baví číst tolik, že jsem ochotná jejich autorům odpustit přemíru talentu.

Honza Bartas - ZDE.
Radek Brunner - ZDE.
Pavel Paloncý - ZDE.
Honza Zemaník - ZDE.
Aleš Zavoral - ZDE.
Jiří Helleší - ZDE.
Honza Dušánek - ZDE.
Vladimír Tejkal - ZDE.
Pavel Marek - ZDE.
Zuzka Urbancová - ZDE.
Peťa Mücková - ZDE.

Ostatní internetové stránky

Hrozně mě baví WhatIsUltra, autoři mají dar vystihnout různé rysy ultra s naprostou přesností. O Felrnr jsem tu už někde psala, postupně se tím pročítám a některé rady mi připadají dostatečně použitelné i pro mě, to je hrozně fajn. No a Trailporn, samozřejmě.

What Is Ultra - ZDE.
Felrnr - ZDE.
Trailporn - ZDE.