Moje první stomílovka! A dokončená, johoho! Loučení s turistickým rokem, dvouetapový závod, přičemž obě etapy startují ve stejný den: na prvních 54 km se vyráží v pět ráno a na dalších 116 km v deset večer. Dobu mezi lze strávit v zázemí odpočinkem. Obě tyhle etapy zároveň tvoří první dvě třetiny tzv. EKUT, extrémní kombinace v ultra trailu; na poslední třetinu, Pražskou stovku, se chystám za dva týdny samozřejmě také.
Datum: 21. 11. 2014
Vzdálenost: 54 km
Převýšení: 2000 metrů
Čas: 9 hodin 49 minut
Průměrná rychlost: 5,496 km/h
Celkové umístění: 57.-60. (ze 76 dokončivších)
Umístění v ženách: 8. (z 11 dokončivších)oj: https://eithne.pise.cz/395-boubin-libin-klet-2014.html
Webové stránky ZDE, facebooková stránka ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.
start v Bohosudově: 5:05 (0 hod 0 min)
K1 na sloupu č. 5: 2,4 km - 5:37 (32 min)
K2 na sloupu č. 17/II: 3,6 km - 6:12 (1 hod 7 min)
K3 na Komáří Vížce: 4,4 km - 6:31 (1 hod 26 min) - 3,104 km/h
K4 na Kyšperku: 8,8 km - 7:09 (2 hod 4 min)
K5 v Chlumci: 13,1 km - 7:55 (2 hod 50 min) - 4,604 km/h
K6 v Habarticích: 18,6 km - 9:20 (4 hod 15 min)
K7 v Telnici: 26,2 km - 10:26 (5 hod 21 min)
K8 v Adolfově: 31,1 km - 11:28 (6 hod 23 min)
K9 v Malém Chvojně: 42,1 km - 12:56 (7 hod 51 min) - 5,362 km/h
K10 v Neznabozích: 46,5 km - 13:41 (8 hod 36 min)
K11 nad Chuderovem: 50,7 km - 14:26 (9 hod 21 min)
K12 v Bertině údolí: 53 km - 14:51 (9 hod 46 min)
cíl v Ústí nad Labem: 53,5 km - 14:54 (9 hod 49 min) - 5,496 km/h
Do Ústí nad Labem, kde byla základna a zároveň většina startů a cílů, jsem dojela autem s Honzou Pačesem (+ psem) a Peťou Mückovou. Na cestu jsem byla zvědavá, protože jsem se Peťe měla připomenout o něco, co se mnou chtěla prodiskutovat, ale nakonec z toho nebylo žádné třeskutě tajné téma, nýbrž dohazování dvojice na B7, takže nejzajímavější částí cesty bylo přivazování dvou petek domácího piva na střechu auta, aby se cestou vychladily.
V Ústí jsme byli před desátou. Roztáhla jsem si v tělocvičně věci na spaní a zodpovědně si připravila i věci na ranní etapu závodu, než jsem se vydala ještě chvilku společensky bavit o místnost vedle, protože proč by jinak člověk na ty pochody jezdil, než aby se opíjel před startem, že. A kromě toho jsem byla zvědavá na to pivo.
Tématům kralovaly zahraniční ultratraily v roce 2015 a kdo se bude kterých účastnit. Říkala jsem si, že bych taky třeba mohla někam jet, akorát že by mi asi bylo líto těch peněz za dopravu a stratovné, když by mě stejně hned na začátku stáhli z trati, že jsem moc pomalá. Takže jsem si pak říkala, že by měl v Alpách nebo Pyrenejích něco zorganizovat Olaf, který v cíli čeká na všechny. Olafe...? :)
Spát jsem zodpovědně odešla o půlnoci, protože s ponocováním před startem nemám letos úplně dobré zkušenosti, ale protože ponocující ponocovali ve vedlejší místnosti a protože tělocvična byla nevětraná, možná jsem klidně mohla zůstat vzhůru. Spala jsem hodinu a půl.
Ráno nám vlak do Bohosudova na start jel ve 4:40 a kupodivu ho všichni stihli - i ti, kteří se zvládli společensky bavit celou noc. To jsem se moc smála, když jsem je ráno viděla.
Z Bohosudova (262 mnm) vedla lanovka na Komáří hůrku (809 mnm), čemuž organizátoři samozřejmě nemohli odolat, a tak jsme jako rozcvičku šli průsekem přímo pod ní. Z toho vyplývá, proč má tahle etapa opačnou tendenci než většina mých pochodů, totiž že čím jsem dál, tím víc zrychluju; první čtyři kilometry jsem šla totiž tempem krásných 3 km/h.
A ani jsem nešla poslední.
Když jsem doma na pochod balila, říkala jsem si, že když je start v pět ráno, vlastně nepotřebuju ani čelovku. Naštěstí jsem si pak vygooglila východ slunce, takže jsem si ji vzala, ale kvůli dvěma hodinám nebudu tahat tu těžkou... Asi jsem teprve teď docenila, jaká pohoda je chodit s Fénixem (HP 25) místo s Petzlovkou (Tikka 2).
Nahoře na Komáří hůrce byla živá kontrola, ale měli jenom pití, což mi trochu zkazilo plány na snídani.
Sloup číslo pět
Čipová kontrola na Komáří hůrce
Ale dál to bylo dobré, z Fojtovické pláně nádherný dlouhý seběh na hrad Kyšperk, nejprve po hliněné cestě, potom dokonce po asfaltce s napadaným listím, nádhera a romantika... a tak jsem si zvrtla kotník.
U mě je to klasika, zařvala jsem si víc z úleku než kvůli bolesti, ačkoliv tentokrát mě (netradičně) bolelo i to, jak jsem si kloub odřela o asfalt. Ale protože mně se to stává (musím mít asi hodně povolené vazy) a protože to v důsledku způsobuje jen častější podvrtávání, rozhodla jsem se to i tentokrát rozhýbat - sto sedmdesáti kilometrový pochod se na sedmém kilometru nevzdává, žejo.
Pak už jsem ale z toho krásného běhatelného kopce neběžela.
V Unčíně začala ale veliká legrace, ze které jsem se málem potrhala smíchy - další tři kilometry se šlo po starých kolejích. Byla to zajímavá disciplína, muset našlapovat rovně, abych bolestí syčela jen trošičku, když pražce většinou vystupovaly ze štěrkového podloží a ještě byly nasázené v nepravidelné vzdálenosti.
Byla jsem z toho všeho trochu rozpačitá, ale Olaf, kterého jsem potkala na kontrole, mávl rukou, že jestli nemám ten kotník nateklý, tak že je to úplně v pohodě, že to ať jdu dál. A protože jsem si myslela, že kotník nemám nateklý, tak jsem si už klidná snědla několik chlebů se sýrem, zapila to horkým čajem a šla dál.
Koleje staré
Koleje nepoužívané
Koleje hrozné
Začala jsem se potkávat s lidmi, se kterými jsem se pak potkávala už pořád, hlavně s Martinou a s Vlaďou a Zdeňkem.
Od Chlumce se trochu stoupalo, ale nebylo to nic nepříjemného. Ale šlo se přes Habartice a já několik hodin dumala nad tímhle článkem, že jako jestli mě tam taky bude čekat tak krásně slunečné počasí a naaranžované kávičky na zahradních stolcích, jako je v článku na fotkách, a vůbec mi nedošlo, že si pletu Habartice a Habartov. Takže jsem pak byla smutná, když zůstala teplota na nule a mlha se nezvedla.
Ale šli jsme močálovitou oblastí a k té se mlha výborně hodila. Takže narozdíl od druhé etapy mám i nějaké fotky, které se mi docela líbí; měla jsem totiž i čas fotit, protože jsem si byla odskočit a všichni mi zmizeli v dáli. Protože byly cesty dlouhé a rovné a já je pak už neviděla, myslela jsem, že už je ani neuvidím (navíc jsem se tam zasekla snad minutu u jedné nepřekročitelné louže, do které se mi nechtělo šlapat, ačkoliv jsem boty měla úplně promáčené).
Takže mě hodně překvapilo, když jsem v dálce spatřila tajnou kontrolu a u ní Vlaďu se Zdeňkem. Navíc po chvíli přijel Olaf s várnicí teplého čaje, to jsem hodně uvítala.
Chlumecká kaple
Vlaďa a Zdeněk mizí v mlze
Blata
Velice vítaná tajná kontrola
Vlaďa se z kontroly dál rozeběhl. Tak jasně, byla to asfaltová rovinka, dalo se... jenže pak nezpomalil ani do kopce... taková zima mu být snad nemůže?! Se Zdeňkem jsme za ním sotva viseli, ale utéct jsme ho nenechali, ne ne, když jsem kluky stáhla, tak už je nepustím.
Cestou na kontrolu do Telnice, kde byla další kontrola, jsme předběhli spoustu lidí. Snědla jsem několik dalších chlebů se sýrem, a protože se do mě dala zima, vyrazila jsem dál. To byla smutná cesta, protože do Telnice se sbíhalo ze hřebene a protože z Telnice se na něj zase lezlo - "U Adolfova" jsme byli na našem dvacátém kilometru a v "Adolfově" na třicátém prvním, a to jsou ta místa od sebe kousek.
Živá kontrola v Telnici
Habartice. Chci to sluníčko a koloběžku!
Šplháme zpátky na hřeben
V Adolfově jsem Vlaďovi a Zdeňkovi definitivně utekla, v cíli jsem byla o hodinu dříve
Dál se cesta úchvatně vlnila a mně se to tak líbilo, že jsem běžela. Byl to skvělý pocit, šlo to samo - z kopce, na rovině, do mírných krátkých kopců, dotahovat na chodce, které jsem už dlouho neviděla, a nechávat je za sebou... moc jsem si to užila. Trochu jsem se zabývala otázkou, jak moc velkou chybu dělám s ohledem na další etapu, jestli mě to úplně nezničí, ale bylo to tak krásné, že jsem nemohla zpomalit.
Připojila se ke mně i Martina Němečková, když jsem ji a dalšího chodce předbíhala, a s ní jsem pak běžela až do Malého Chvojna. To bylo moc prima, protože má hodně co vyprávět a mě to zajímá, jsou to věci, na které jsem se chtěla zeptat už dávno - Martina sice chodí na spousty ultratrailů, ale je hlavně ultramaratonec a na silnici dokáže uběhnout neuvěřitelné věci.
Cesta do Malého Chvojna byla ke konci několik kilometrů po silnici, a nebýt Martiny, tak bych neběžela. Vlastně jsem to chtěla vzdát a odpojit se, ale jak jsem z běhu přešla do chůze, vadilo mi, jak to najednou pomalu ubíhá, takže jsem po jedné fotce zase zrychlila a běžela dál. Z toho už mě trochu bolely svaly na stehnech, přece jen jsem měla trailové botky (jsem zvyklá na silniční) a klesalo to jen maličko.
V Malém Chvojně mi na kontrole Martina utekla, protože jsem do sebe nedokázala nalít horký čaj. Chvíli jsem se tam aspoň krmila, než jsem to vzdala a nalila čaj do láhve, že musím dál. Myslím, že mě vyburcoval příchod Michala, že se jako nechci nechat dohnat.
Po tomhle se přece nedá neběžet
Nebo tady
Tohle už je trochu horší, ale zase skvělá společnost
Kontrola v Malém Chvojně. Vidíte ten samovar, žejo?
Dál jsem ale jenom šla, běhání už bylo dost. Byla jsem proto hodně překvapená, když jsem po nějaké době zase uviděla Martinu. Popobíhaly jsme pak spolu až k Ústí, už to byl kousek. U Erbenovy vyhlídky nás zase dohnal Michal, ale pak nějak zmizel...
Já pak Martině utekla z kopce, protože to byl nádherný terén, který jsem si moc užila, zatímco Martině nesedl, a zpomalila jsem až na sídlišti, že mě určitě dožene. To jsem se ale přepočítala, protože mě dohnal Michal, a já najednou nevěděla, co mám dělat, protože jsem chtěla doběhnout s Martinou, ale nechtěla jsem se nechat předběhnout nikým jiným.
Michal pak prohlásil něco jako 'mám džentlmensky doběhnout s tebou?', což mi trochu zpěnilo mou soutěživou krev, ale natolik dobře jsem si uvědomovala, že kdybych chtěla závodit, nedopadla bych dobře, takže jsem kývla.
Cesta nás ještě provedla nádherným Bertiným údolím (to chci místo Modřanské rokle!), kde bylo liduprázdno, protože se tam nesmělo kvůli prasklé vodě či čemu, což se nás netýkalo, protože my tam museli, protože jsme tam měli kontrolu, a vyběhli jsme malý kousek od cíle.
A cíl jsme stihli do tří, což bylo o mnoho a mnoho hodin rychlejší, než jsem si ráno cestou pod lanovkou černě malovala. A ještě jsme velice těsně dotáhli dvojici před námi.
Výhled na Ústí - obecně moc výhledy cestou za focení nestály
Na kontrole chyběla tužka, takže důkazní fotka s Martinou
Před Erbenovou vyhlídkou
Bertino údolí a Michal
Takže jsem do startu večerní etapy měla sedm hodin.
Začala jsem sprchou, která byla dobrá, protože tekla teplá voda (a navíc jsem na ni díky nízké účasti holek nemusela čekat frontu). Pokračovala jsem přestěhováním věcí do tělocvičny u sprch, protože v původní tělocvičně se rozhodli odbednit okna, takže tam zrovna vrtali, a to bych asi neusnula. No a pak to bylo úplně idylické - pospávání s občasnými přestávkami na jídlo, a jak se člověk při jídle zvedl, viděl všechny ty oddychující závodníky a pár těch, kteří se zrovna ládovali, a celé to bylo nesmírně pohodové, takový podivný obraz ráje.
To skončilo, když v těsně přiléhající tělocvičně (přes stěnu) začali trénovat kickbox, nebo co to bylo. Hrozné rány, trenérův řev a další hrozné rány. Bohužel jsem byla líná se zase stěhovat vedle, takže jsem už neusnula. Takže spánek zase jenom hodina.
V osm jsem už byla sbalená a připravená na cestu a zbytek večera jsem prokecala s ostatními. A na desátou jsme se přesunuli za most, kde startovala další etapa.
To totiž bylo tak...
...pokračování příště...
K narozeninám mi máma ušila skvělé návleky, ale asi si neuvědomila, jakou dělá chybu, když mi
na levý dala zlou myšku. Ta mi nejdřív podrazila nohu (následek na fotce vpravo) a pak mi ještě
na obou etapách hned na začátku zlomyslně překousala gumičku pod botou. Psala jsem pak mámě,
že ji budu chtít vyměnit, protože není hodná, a myška to asi vytušila, protože v neděli ráno z návleku
utekla. Nevím přesně jak, protože špendlík tam zavřený zůstal, ale doufám, že se třeba po zkušené
ve světě změní k lepšímu. Teď ale nevím, jestli mám ke kytičce zvolit sloníka, nebo pejska? Co myslíte?
(Fotky jsem fotila já.)