rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Loučení 69 km

pise.cz/img/362708.jpg" alt="IMG_4640" width="550" align="absMiddle" height="413">
A jako bacha, bude to pěkně v.ostrý!

Martin mi v pátek psal, jestli na start taky pojedu vlakem v 5:26. Tyjo, že bych zrušila účast? Nakonec jsem si našla rychlík v 6:53, který byl v Lovosicích v osm, což bylo tak akorát. Není to závod, je to objemový běh, že. I tak jsem vstávala v pět, což zase hodně dlouho nemám v plánu udělat.

Jela jsem už v běžeckém a na startu jsem jenom odhodila druhý batoh se suchým oblečením do cíle, pochytala družice a vyběhla. Začínalo se samozřejmě Lovošem, protože být ve Středohoří a vynechat Lovoš je asi zakázaný nebo co. Nemám ho ráda, nemám. Lovosice jsem proběhla už popaměti a zcela tradičně mě ve stoupání od kolejí začala bolet lýtka i achillovky. Taková lovošská tradice. Předběhlo mě tam asi tisíc lidí, a to jich startovalo jen pár, což je taky taková lovošská tradice.

Kopce neumim, prostě. To je prima, že je tu na sedmdesát kilometrů převýšení tři kilometry. Zatímco jsem se brodila uklouzaným rozmáčeným jílem vzhůru, rozvíjela jsem úvahu, jak se asi mají moje hůlky doma pod postelí a jak moc je bude mrzet, že jsem je nevzala na výlet. A jak moc to bude mrzet mě.

Když jsem se před vrcholem napojila na trasu stovky, ozvalo se za mnou "čau Elí", ale protože jsem po ránu ještě pořádně nerozlepila oči, nedohlédla jsem, kdo to je, takže jsem se nechala překvapit až na kontrole nahoře. Mezitím jsem se to samozřejmě snažila vymyslet, ale oslovení "čau Elí" je tak strašně absurdní, že jsem nevěděla.

Jo, takže Aleš a Joža, druhé a třetí místo v rámci celé stomílovky. Tyjo, já se napojila do čela stovkařů! Prima! Já vždycky chtěla vědět, jak běží v pokročilých fázích závodů ti nejlepší!

Takže jsem si nechala zapsat kontrolu, ohlédla se... a kluci si dávali párek. Aha. Však oni mě doženou.

(A dalších patnáct kilometrů jsme se neviděli.)

Ze stoupání na Lovoš - pohled na Hazmburk

Z vrcholu Lovoše - pohled na Lovosice

Joža a Aleš

Dál už to bylo dobré - vlastně až do konce. Z Lovoše to byl krásný seběh, pak tam byly nějaké delší asfaltové úseky, které mi začerstva vůbec nevadily, a do dalšího kopce mě předběhla další hromada lidí. Takový normální pochod.

Šli jsme přes Porta Bohemica, což je hezká vyhlídka tvořící jednu stranu brány Labe. Mám ji ráda, minule jsme šli tenhle úsek v protisměru, takže jsem věděla, co mě čeká, ale díky invertnosti kopců jsem nemohla propadat splínu, že to někde bude zase hrozný.

V Radejčíně na rozhledně mě doběhli Aleš s Jožem, a tak jsem chvilku popobíhala s nimi. Trochu jsem se toho bála, protože oni běhali i na rovině, což by se mi na sedmdesátce mohlo vymstít, ale oni sami to podali tak, že "už víc jdou, než běží", což samozřejmě medailistům všichni věříme, takže dobrý.

Na kontrole v Dubičkách v restauraci u Svaté Barbory jsem si dala gulášovku, byl to dvacátý druhý kilometr a vyšlo mi to tak pěkně na časný oběd. Pak zase dál, vybíhali už i kluci, tak jsem je rovnou svedla z cesty a padesát metrů jsme se vraceli ke správné odbočce, to aby ty svoje medaile neměli zadarmo.

Porta Bohemica

Brána do Čech

Rozhledna Radejčín

Výhledy nazpět

České Středohoří

Doběh do hospody v Dubičkách (z rozhledny jsem schválně vybíhala dřív, abych je
byla schopná aspoň jednou vyfotit zepředu; až budu velká, chci být paparazzi!)

Na Mlynářův kříž to byl hezký trail z kopce, to se to běželo samo. Pak u Moravanského vodopádu se to začalo narovnávat, a tak mi kluci utekli a já mohla zpomalit zpátky na svoje pohodlné výletní tempo. A pak mě naštěstí hodný pán na zahrádce vrátil na trasu ("vy jste asi zabloudila, všichni běželi támhle kolem potoka").

Za Dubičkami neměla být podle itineráře 35 km žádná živá kontrola, takže byla otázka, kde bude nějaká tajná. Mně pití v jedné láhvi došlo záhy, protože bylo chvílemi i docela teplo (rozuměj místo pěti šest stupňů a žádný vítr), takže jsem velmi uvítala pramen v Pohádkovém lese.

Procházeli jsme i kolem odbočky na Josefínku. Proč se tam letos nešlo? Přitom loni vzbudila tolik emocí, získala tolik popularity!

Mlynářův kříž

Na kontrole (třeba tady se mi je zepředu fotit nechtělo)

A naposledy, pak už zmizeli

O kus dál jsme odbočili aspoň k vyhlídce Milenci. Sbíhalo se tam po uzoučké pěšince, která byla rozbahněná a hrozně klouzala. Ale žejo, řízený smyk je nejlepší druh pohybu, člověk přitom nemusí nic dělat, pohybuje se kupředu a není to důvod k diskvalifikaci! Když jsem se natáhla, hezky důkladně na bok a na záda, vlastně mi to nevadilo. Aspoň jsem si vyzkoušela, že navzdory všemu drilu z krav maga stejně spadnu jako pytel brambor, je mi líto. Ale moment, vlastně jsem pod sebe dala ruce a odpružila to a uhnula obličejem a pak se přetočila na záda... když jsem došla v úvahách až sem, chytla jsem pořád ještě na zemi hrozný výtlem a byla jsem moc ráda, že není poblíž nikdo, kdo by to viděl, protože by to asi působilo divně.

Tajná kontrola - Egon s občerstvením - byla na čtyřicátém prvním kilometru. Akorát mě tam doběhl čtvrtý stovkař, který popil, pojedl a zmizel, zatímco já si tam debužírovala na chlebech, banánech a čaji a vůbec se mi nechtělo pryč. Už jsem tou dobou měla docela hlad, takže prima.

Pohádkový les a šipka k prameni

Milenci

Pěšinka k Milencům. Ta jak na fotce vůbec není vidět.

Egon a tajná kontrola

Na čtyřicátém třetím kilometru jsme doběhli do Ústí nad Labem k zámečku Větruše, který je asi dva kilometry od cíle. Myslela jsem si, že mě bude mrzet víc, že se tam k cíli otočím zády a absolvuju si ještě dva nepříjemné kopce s poetickými názvy jako "Vysoký Ostrý", ale dobrý, vůbec se mi ještě nechtělo přestat běžet.

Akorát jsem se necítila úplně komfortně při průchodu přes železniční most, kde si myslím, že bych se vedle jedoucího vlaku nevešla. Možná jsem u Egona neměla tolik jíst. Každopádně píšu "při průchodu přes most", ale myslím tím "při zběsilém trysku přes most". A pak jsem ještě nevěděla, kudy se z něj mělo slézat, jestli tam jako byla nějaká oficiální pěšinka na značku, nebo jestli se to opravdu mělo jít na punk skrze křoví vedle garáží.

Občas se mě někdo zeptá, proč jsem začala chodit na krav maga. Tak třeba proto, že se při průchodu kolem Setuzy v Ústí za smrákání v půl páté večer, kdy je venku spoustu divných ukřičených lidí, necítím bezpečně. Ono se říká - uteč - ale co když mám v nohách o maraton víc než oni? Tam se mi fakt nelíbilo.

Pohled na Ústí z Větruše

Pohled na Větruši z Ústí

Most s cedulí "pozor, zúžený profil", nebo tak nějak

Ale jasně, ještě mnohem míň se mi líbilo stoupání na Vysoký Ostrý. Já si ho zapamatovala z roku 2014 jako velmi nepříjemnou záležitost (ZDE), takže jsem se patřičně bála. Jako promiňte, ale je vůbec legální dávat kopcům takováhle jména? Vždyť to je na deprese! "Miláčku, kam půjdeme dneska na výlet? Co tak na Vysoký Ostrý? A proč bušíš těmi pěstičkami do země, miláčku?" Uff. No ale i když byl letos opět hrozně rozblácený, takže se na něj špatně lezlo, nahoře byl hezký výhled na noční Ústí a ještě se báječně surfovalo dolů. Já totiž ráda surfuju blátem dolů. Tentokrát jsem to všechno navíc ustála. O moc víc od bláta už jsem stejně být nemohla.

Došel mě tam Dan, takže dolů do Brné jsme popobíhali z větší části spolu, až ke konci jsem mu utekla. To asi to surfování blátem. Takže o tři sta dvacet metrů níž jsem si odškrtla na náměstí kontrolu, otočila se o sto sedmdesát stupňů a vydala se škrábat Průčelskou roklí o čtyři sta sedmdesát metrů výš. Jakože netěšte se na to!

No. Už jsem to tu asi kdysi psala, ale já mám k dětským trasám takový zvláštní vztah. Takový ten "je to jenom padesátka" vztah. V tomhle případě "je to jenom šedesátka, jo aha, sedmdesátka, to je fuk, pořád skoro padesátka" vztah. Takže jsem třeba vůbec neřešila, jestli mám v čelovce nabité baterky, protože po tmě půjdu přece jenom chvíli. Takže když jsem začala bloudit lesem zcela mimo cestu, držela směr podle čárky v GPSce a čas od času vrazila do nějakého stromu, byla jsem dost vděčná, že jsem si prozíravě vzala náhradní baterky aspoň do GPSky. A taky jsem byla dost vděčná, že se dají baterky v čelovce vyměňovat i v absolutní tmě, protože se dají jejich póly nahmatat ručně. (Vynálezce USB konektorů se měl tehdy inspirovat, si myslím. Jako.)

Dan na kontrole na Vysokém Ostrém

Noční Ústí

V Němčí držel kontrolu Honza Sedlák se svými parťáky v maskáčích. Měli oheň, měli čaj, rum, cukr i citrón a nakonec mi vnutili i griotku ("to nechci, to je holčičí pití!" - "ale chceš, věř mi - dobrá, že?" - "nezavírej to, nech to tady!"), akorát řepák Honza nevzal, a já bych si zrovna TAK dala! Naládovala jsem se tam polívkou a chleby, pojedla něco zeleniny a vydržela bych tam sedět fakt dlouho, ale měla jsem zásadní problém, o kterém jsem tu ještě nepsala: fakt jsem si nebyla jistá, jestli stihnu poslední vlak do Prahy, ale optimisticky jsem si do cíle nevzala věci na spaní.

Takže jsem se zase rozloučila a běžela dál. Ono už to naštěstí bylo jenom z kopce a měla jsem spočítané, že když udržím rychlost 6 km/h, stihnu se v cíli i převléct a počkat si na diplom, ale stejně jsem to pořád znovu přepočítávala. Držela jsem se přitom údajů z itineráře a času z fotek mínus hodina (letní čas), protože hodinky si začaly od Dubiček žít vlastním životem a ukazovaly absurdní čísla, případně neukazovaly nic.

Poslední kontrola byla na šedesátém třetím kilometru Nad Olšinkami a půl kilometru za ní mě seběhla Katka Dlouhá z úplně absurdního směru. Ani jsem se nestihla zeptat, o svém dvoukilometrovém kufru špačkovala i bez toho - vůbec se jí nedivím. Tak jsem chápavě pokývala hlavou a nechala ji běžet. Jenže ona se zeptala, jestli nepoběžím s ní.

Honzova kontrola

Jakože bylo to městem, po asfaltu a po rovině. Takový věci já neběhám. Já vlastně tak obecně neběhám. Já tady udržela tempo rychlejší chůze díky všemu tomu klouzání z kopce. Jenže mi přišlo, že by bylo škoda procházet městem sama, a tak jsem se rozběhla s ní.

A bylo to divný, protože se mi běželo hrozně snadno. Jako bych právě vyběhla doma za barákem. Nic mě nebolelo, nohy byly lehké a hlavě se chtělo. Takže jsem běžela dál a dál, před Katku, akorát na rozích jsem se ohlížela, jestli mě vidí, protože jsem ji chtěla se svou GPSkou odnavigovat do cíle, ale běžela jsem a bavilo mě to.

Jo a ještě se vrátím k té krav maze - ani v devět večer se při průběhu kolem Setuzy v Ústí necítím bezpečně. I když už jsou tou dobou temné ulice úplně prázdné a všichni ukřičení lidé zmizí. Vlastně tehdy se možná cítím ještě o trochu hůř.

No ale - přeběhla jsem Labe, vyběhla si stoupání k cíli... a trochu se zamyslela, jak to vlastně jako bude s výsledky. Protože Katka byla druhá holka, jsem si myslela, a vybíhala ze startu chvíli po mně - a teď doběhne do cíle taky chvíli po mně. A chvíle nuluje chvíli, ne?

Katka doběhla dvě minuty po mně. A ze startu vyběhla taky dvě minuty po mně. Obsadily jsme dělené druhé až třetí místo, a to nejen mezi holkami, ale i celkově, protože kluci jsou bábovky a nikdo z nich psychicky nedal ten těsný průchod kolem cíle na maratonské metě a zkonvertovali na kratší trasu. Jakože říká se, že když se chce holka na dálkovém pochodu dostat na bednu, stačí jí dojít do cíle. Tady to tak měli kluci - do cíle došli dva. He he he.

Pohoda v cíli

  Katka

V cíli jsem si dala pivo a začala řešit, jak se dostanu domů, protože vlak měl hlášených 45 minut zpoždění a autobus prý bez včasného ohlášení vůbec do Ústí nezajíždí a na infolince to v devět večer už nikdo nebral.

Do Prahy jsme se chystali tři, takže jsem to aspoň neřešila sama. Já se převlékla do suchého oblečení, dala si pivo a sekanou a bylo mi dobře. Pak Dan vykřikl, že se zpoždění smrsklo na čtvrt hodiny, takže jsme popadli věci a vyrazili na nádraží a tam nastala největší groteska celého dne. Na informační tabuli svítilo 60 minut a IDOS pořád hlásil 15 minut. Pak IDOSu začalo zpoždění narůstat, ale pořád to nebylo na to, abychom odešli čekat někam do hospody, takže jsme usedli na volné židle a přemýšleli o nespravedlnostech tohoto světa. Teda aspoň já. Jako kdo umístil automaty na kávu hned vedle dveří s fotobuňkou?? Z haly šel do čekárny ledový vítr. Pak přišla pankáčská bezdmovkyně, která nás začala oblažovat zpěvem a urážkami, a po půl hodině ji vyvedli městští strážníci. IDOS hlásil, že se vlak zasekl v Dolním Žlebu. Informační tabule se postupně vyšplhala na zpoždění 130 minut. IDOS to dotáhl někam k hodině a pak začal hlásit, že je vlak v Praze a bez zpoždění. Do čekárny začali přicházet lidi z koncertu Tří sester.

A byla strašná, strašná zima.

V Praze jsme byli nakonec po druhé v noci. Noční tramvaj měla zpoždění pět minut, a protože mám na její konečné na přestup na autobus dvě minuty, bylo mi ještě trochu ukřivděněji, a tak jsem pak byla patřičně vděčná, že řidič na tramvaj počkal.

Katka původně plánovala přespat u mě, protože jí ujely všechny spoje do Kladna, ale vysvobodila ji pomoc po Facebooku. Takže přišla o hovězí na víně, které jsem si v pátek uvařila, abych po návratu měla. Bylo moc dobrý.

No.

Dobrý to bylo!

Zpět na hlavní stranu blogu