Loučení v mlze a omrzlých lesích (36 km)

Není to ani padesátka, z toho asi nebude dost zážitků na report - mám si vůbec brát foťák? Ale tak jo... Ještěže tak, pár příhod za zapsání stálo. A navíc to nakonec bylo i docela fotogenické, jen se ještě budu muset naučit líp fotit bláto, aby byly čtenářské dojmy kompletní.

Loučení s turistickým rokem 2020
sobota 19. 12. 2020, start 9:55 (průběžný 6 - 10 hod v pětiminutových vlnách)

Vzdálenost: 38,68 km
Nastoupáno: 2125 m+
Čas: 9 hod 58 min
Rychlost: 3,9 km/h

Pořadí: 6.-7. z 24 startujících a 22 dokončivších
Pořadí v ženách: 1.-2. ze 7 startujících a 6 dokončivších

Stránky pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE a ZDE.

Byly jsme tam! A omrzlé větve byly tak skvělá tapeta pro fotku, že jsme si dokonce i udělaly společné selfie.

Původní plán byl vyrazit ve třech na krátkou trasu Pražské stovky. Pepa ale odpadl a Pražská stovka se posunula na neurčito, zatímco do předvánočního termínu se posunulo Loučení, a tak jsme s Ladou vyrazily tam. Jinak domluvené parametry zůstaly: ani trošičku nepoběžíme a aby nám bylo veseleji, vezmeme si s sebou víno a JD Honeyho.

Epidemiologický PES do toho hodil organizátorům o den dříve vidle a všechna čest, že se pochod za upravených podmínek konal a že to organizátoři zvládli se ctí. Start byl rozdělen do startovních vln po pěti minutách a max. čtyřech lidech, na kontrolách byly povinné roušky a občerstvení bylo balené. Z celého pochodu tak byla nejvíce epidemiologicky nebezpečná cesta vlakem na start.

Která teda stála za to. V Holešovicích jsme zjistili, že jsou do našeho kupé čtyři místenky, ale vystěhoval se pán s velkým kufrem, který tam byl dřív než my, za což nás dostihla instant karma ještě před příjezdem do Ústí, kdy se tam obrátila naruby malá roztomilá holčička, která už předem hlásila, že jí není dobře, ale tatínek to vyignoroval.

Start byl na Větruši, a abychom mohly pozdě vstávat a nemusely se do kopce z vlaku moc hnát, napsaly jsme se do úplně poslední možné vlny startujících. Jenže jsme byly tak děsně rychlé, (a vlna před námi byla prázdná,) že nás Olaf přepsal z 10:00 na 9:55. Dobře my!

Start. Olaf odpočítává vteřiny do startu už poosmačtyřicáté - startovaly jsme v poslední vlně.

Předem bylo tak nějak v plánu, že bude sluníčko, ale už příchod do lesa nás rychle vyvedl z omylu.

Nebylo sluníčko, byla mlha. Docela hustá a hlavně pořád, pokud jsme nesklesaly až k řece, a to se během trasy stalo jen dvakrát. Ale mlha je taky fotogenická, takže to vlastně bylo docela v pořádku.

Začínalo se cestou na vyhlídku na Vrkoči, kde jsme se definitivně utvrdily v tom, že výhledy nebudou toho dne stát za moc, ale zase jsme se díky tomu podívaly k Vaňovskému vodopádu, který vypadal úplně stejně jako pokaždé. Vážně, teče tam někdy i jiné množství vody než ten slabý čůrek? Šla jsem kolem něj už na spoustě pochodů a průtok má neměnný...

Taky jsme si tam obě vyzkoušely hru na Legolase. Znáte tu filmovou scénu, jak tam na štítu slajduje po zábradlí? Tak přesně tohle. Když to podklouzlo mně a elegantně jsem to usurfovala s rukama rozpřaženýma až na konec kamenu, mohla se Lada potrhat smíchy; ale netrvalo dlouho a vrátila jsem jí to. Těch pádů bylo celkově víc, ale většina byla do bláta, takže to nebolelo - a tu bundu jsem chtěla vyprat už dávno. I goretex se totiž pere, tak.

Lesy u Ústí

Vyhlídky v mlze. Trochu evergreen tohohle pochodu.

Úplně poprvé jsem ale šla po zdymadle TGM přes Labe. Já vlastně asi ani nevěděla, že je průchozí? A vůbec mi není jasné, kudy má doopravdy ta voda téct, protože to trochu vypadalo, že prosakuje ve švech těch kovových konstrukcí, než že je to celé nějak důmyslně úmyslné...

Jo a taky jsem šla poprvé kolem hradu Střekov, na který vždycky jen koukám z druhého břehu.

Střekov

Ve foťáku mám spoustu velmi... mysteriózních fotek. Jakože uměleckých, víme?

Naopak Vysoký Ostrý, na kterém byla třetí kontrola, si vybavuju z pochodů moc dobře. Ten kopec není sám o sobě zas až tak významný, jakože není naštěstí ani moc vysoký, ani moc ostrý, ale ten název! Ten mě přivádí do depresí pokaždé, když ho v itineráři vidím. A přitom vážně není moc hroznej. Vůbec nechápu, kdo ten název vymýšlel.

Mám ale pocit, že jsem nahoře byla poprvé za světla. Stálo to za to - les byl tak úžasně fotogenicky namrzlý, že jsem na něm mohla oči nechat. Kochala jsem se o to dýl, oč bylo bahno hlubší a klouzavější - tempo výstupu věru nebylo vysoké.

Bláto, všude bláto.

Cestu pak ale začaly lemovat namrzlé stromy...

...a nahoře to vypadalo takhle.

Kontrola byla až na vyhlídce...

...a navzdory mlze to tam nebylo špatné

Co nechápu, proč na všech pochodech (tj. už minimálně na jednom, autorská nadsázka je legální pisatelský prostředek) se musí jít Průčelskou roklí dolů a po druhé straně potoka zase nahoru? To je tak bezúčelná záležitost!

Tam jsme se začaly míjet s jinou dvojicí. Ve stoupání jsme je předehnaly, na kontrole nás došli, a tak jsme se dozvěděly, že startovali čtyřicet minut před námi, a pak zmizeli kdesi za obzory, jako by se nechumelilo. Nějak mi tam nevychází ty počty, že jako kudy všude chodili do doby, než jsme je dohnaly, když pak tak hnali?

Nicméně teda byla v Němčí kontrola, a protože jsme obě o kafi básnily už od Ústí, přišel úžasně vhod Honzův silný čaj. Mně pumpuje tein do žil už samotný pohled na jeho legendární samovar, který na pochody obětavě vozí.

Kontrola v Brné, kdesi u Labe pod Průčelskou roklí. Ale zase jsme se aspoň na chvíli dostaly z mlhy.

Zdejší vesnice se vyznačovaly tím, že jsme potkávaly cedule, ale žádné domy.

To je on. Honzův samovar. Krásná záležitost.

"Šéfe, kam naskládáme to dřevo, támhle?" - "Nah, zaskládáme jím rozcestníky, ať je bžunda."

A potkaly jsme hospodářský zookoutek. Měli všechno: kozy, ovce, lamy, něco jako malé jaky...

...koně...
(fotila Lada)

...a krávy. Trochu jsme se tam zdržely, jenže ta zvířata byla hrozně mazlivá a přiběhla na první zamlaskání!

Lada pořád tvrdila, že někde bude tajná kontrola, a já tvrdila, že ne, že je to moc krátká trasa. Byla tam, pod Varhoštěm. Držel ji Egon a hádejte co - měl kafe! Ach. Pochod v tu chvíli už nemohl být lepší.

Varhošť byl zase nádherně namrzlý, akorát nahoře na rozhledně dost profukovalo.

Potkaly jsme tam starého pána, který se začal dotazovat, kterou jdeme trasu a že by šel s námi a jestli chodíme rychle... Jenže já se toho už dávno nebojím a tak jsem se nebála odpovědět, že bychom chtěly pokračovat spolu samy, a Lada mě bez zaváhání podpořila tím, že mu věnovala svůj itinerář, aby měl podle čeho jít, protože původně vyrazil na padesátku. A pak jsme utekly.

U Egona už jsme se nezdržovaly a svižnou chůzí jsme pokračovaly dál a silnice byla natolik z kopce, že jsme chvíli dokonce popobíhaly! A pak nás napadlo, že vlastně vůbec nevíme, proč jsme vyrazily tudy, a rychlá kontrola mapy nás ujistila, že jsme od Egona vyšly o devadesát stupňů jinam. Nemůžu se rozhodnout, jestli si toho Egon prostě nevšiml, nebo jestli se nám tolik smál, že na nás nezvládl ani houknout... ale asi to první, no. Tma a mlha. A co by to bylo za pochod bez kufru, žejo.

Když jsme se vracely na správnou křižovatku, akorát tam přicházel náš společenský stařík, tak jsme ani nerozsvěcely čelovky a spěchaly dál, aby nás nedohnal; a že jsme na správné značce, jsme kontrolovaly podle polohy v mapě. Ehm.

Čaj, káva a horká voda. Geniální.

Stoupání na Varhošť

U kontroly
(fotila Lada)

Pohled dolů. Úplně se nabízí do té pravé části napsat něco moudrého a rozeslat to jako PFko, ale asi by vypadalo dost depresivně, a to jsem o rok propásla.

Takže dál už byla nejen mlha, ale i tma. A bláto, samozřejmě. Bláto bylo pořád a všude. Trochu to vysvětlil ten obří lesácký stroj, který nám na jednom místě zabarikádoval cestu, přičemž dál byla cesta ještě horší než předtím.

O mojí naivitě svědčí fakt, že když jsem si přečetla, že má být kontrola na - cituji - "sjezdovka Pohoří, dolní část", myslela jsem si, že budeme pokračovat jinudy než tou sjezdovkou nahoru. Ráda bych dodala, že je život v mém optimistickém obláčku příjemný a vůbec mi nevadí. Narozdíl od té sjezdovky. Mělo se jít po vlastním značení, ale chvílemi jsem nedohlédla ani na lana vleku nad sebou, takže to nebylo tak triviální. (A navíc to bylo do kopce, a s tím nesouhlasím už z principu.)

Pokus vyfotit Ladu na rozbahněné cestě. Mlha vs. Eliška 1:0

Ale bez blesku to šlo. A kdo se v blátě neutopil dnes, zvládne to příště.

Sjezdovka Pohoří, dolní část.

Nahoře našla Lada autíčko. Když mizela ve tmě, myslela jsem si, že tu sjezdovku pošlape ještě jednou, ale zastavila včas.

Kontrola byla na rozhledně na Lucemburkově kopci, která mi byla povědomá, takže už jsem tam někdy musela být, ale rozhodně tehdy nebyla tak namrzlá. Deštěm rozmáčené a následně zmrzlé dřevěné schody mají totiž jednu takovou nevýhodu: kloužou. Hodně. Ale přežili jsme všichni!

Úplně nejzábavnější byla kontrola na kopci Kukla. Olaf se sice zapřísahal, že tam byl poprvé až při odznačování trasy a že to plánoval Petr, ale byl to tak typický olafoterén, že mu nikdo nevěří. Mimo cesty, blátem a po kamenech, uklouzané, strmé a namrzlé, lahůdka.

Do cíle se procházelo opět kolem Vysokého Ostrého. Jsem ráda, že Petr nevymyslel způsob, jak tam zavést trasu podruhé, protože kdyby tam těch skoro sto startujících prošlo ještě jednou, zbyla by z cesty klouzačka. Takhle jsme jen prošly naučnou stezkou na Sluneční stráň, kde Ladě přestala fungovat čelovka, a i když ji pak zprovoznila, začala pak zcela nepředvídatelně zhasínat, a pak už to byl jen kousek do cíle.

Na rozhledně

Kukla

A pak ty výhledy cestou...

Sluneční stráň a pohled na Ústí

Nová Ves...

...cíl!

Autobus do Ústí měl jet za padesát minut, ale těsně po nás dorazil Jirka Hofman, který tam měl auto, a tak nás vzal do Prahy jím. Za to veliký dík - ačkoliv jsme se asi všichni snažili zůstat v autě bez pohybu, aby se z bot odrolilo co nejméně bláta, bylo to velice obětavé.

A pak další poděkování. Především organizátorům, kteří akci uspořádali, ačkoliv bylo všechno proti nim. Zvýšená hygienická opatření a spousta příkazů a zákazů, kterým dostáli a pochod upravili (zrušili dvě nejdelší varianty - tradičně bývá Loučení dvouetapové a měří sto mil, letos ale ponechali jako nejdelší trasu pouhou padesátku), a i přesto byli na kontrolách v dobré náladě. Vůbec si ty stresy neumím představit, takže jen: díky! Bylo to skvělé a trasa se mi moc líbila - na tenhle břeh jsem se mockrát nepodívala

A Ladě. Ani nevím, kdy jsem naposledy vyrazila na pochod ve dvou, ale zhruba pět let už to bude - a ono to bylo fajn! Jakože zábavné a i to lezavo a zima (bylo těsně nad nulou) nějak nepůsobily. To bych do sebe neřekla, že mi bude vyhovat jít s někým. Dobré vědět!

A tak. Bylo to skvělé.

1. Odrolit největší krusty bláta nožem do koše
2. Umýt v lavoru
3. Hodit do pračky