rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Rumunsko: Na Retezat!

pise.cz/img/344315.jpg">
Vlakové nádraží v Devě

Výhled na citadelu

Když jsme se posbírali, přebalili, odsvlékli (teploty byly ještě ještě vyšší než v Česku), zformulovali jsme si následující úkoly:
1) Vybrat peníze. (Ale kolik?)
2) Najít úschovnu, kde na týden uschováme Bářin box do vlaku.
3) Najít způsob, jak se dostat do Gura Zlata, výchozího místa do hor.

Množství peněz jsme určili podle toho, kolik bychom byli ochotní zaplatit za cestu do hor a z hor v českých korunách, a ještě přihodili něco navrch, a vybrali jsme na vlakovém nádraží z bankomatu 300 lei (RON). Navzdory ujištění LP, že je to možné, nám tam ale odmítli uschovat Bářin box, takže jsme se vydali na autobusák (hned vedle), jestli to nepůjde tam. A šlo, měli tam úložní skříňky a získali jsme za 5 lei klíček na libovolnou dobu. Výborně!

A úkol nejsložitější: dopravit se po nikam nevedoucí silnici do zapadákova pod horami. Autobus tam samozřejmě žádný nejezdil.

Obešli jsme na nádraží všechny autobusy (je jednodušší tomu tak říkat, ačkoliv to byly maršrutky, dolmuše... prostě tranzity) a začali se vyptávat. Honza ještě neví, že se bojím cizích lidí, a tak jsem si statečně poklábosila oběma cizími jazyky, které ovládám, než jsme se dohodli, že se svezeme jedním autobusem aspoň do Hategu, odkud zkusíme dostopovat.

Měli jsme do odjezdu ještě půl hodiny, které jsme strávili v McDonaldu. Oni tam měli záchody...

Hateg

V Hategu nás řidič musel upozornit, že už máme vystupovat, a ze zastávky (z křižovatky před městem) jsme se vydali pěšky na jih, protože to byl směr, kterým jsme potřebovali. Stopovat ve městě je obecně dost beznadějné, takže jsme se o to ani nepokoušeli, a až za centrem jsme si o tom začali povídat... když zastavilo auto, jestli nepotřebujeme někam svézt.

Byl to kluk, který tu žil teprve 8 měsíců, učitel dějepisu a Svědek Jehovův. Mluvil výborně anglicky, tak si s Honzou dobře pokecali, a když nás vysazoval (o dost dál, než sám potřeboval jet - vzal by nás až na místo, kdyby měl benzín), tak řekl, že peníze nechce, ale ať se podíváme na internetovou stránku na vizitce, kterou nám dal, že třeba najdeme něco zajímavého.

Bylo už osm a kolem vůbec nic nejezdilo, takže nám bylo jasné, že budeme muset přespat na místě a na nástupní bod do hor se vypravit až ráno. Nevadilo by to, byli jsme už ve správném údolí s řekou, bylo tam hezky, byl tam klid... Najednou se ale za zatáčkou ozvalo auto, tak jsme na něj mávli, že to zkusíme, a auto zastavilo.

Uvnitř byl neuvěřitelný binec a kromě řidiče ještě jeden stopař. Kluk zpoza volantu hned začal házet všechny věci do kufru ("To není moje auto, já ho našel v garáži!" a "Za to nemůžu já, to auto je kradené!"), abychom se vešli, a hodil nás až do Gury Zlaté, kam jsme potřebovali. Se stopařem jeli ještě o kus dál a pak jsme ho potkali u jezera Bucura.

Chtěli jsme vyrazit do hor a utábořit se na nějakém pěkném místě cestou, ale hned na začátku cesty byl control point (mám dojem, že tam se snad i měl platit vstup do národního parku, ale po nás nikdo nic nechtěl), kde nás odmítli pustit na noc dál. Bylo to pochopitelné, nestihli už bychom dojít tu noc do žádného kempu a mimo kempy se tábořit nesmí. Proto jsme se otočili a popošli kousek zpátky, kde jsme se postavili stan za rozestavěným a opuštěným domem s včelími úly na verandě.

K večeři jsme měli sardinky a spoustu červeného vína, a ani neskutečné množství komárů a mušek, které se při soumraku vyrojily, nám nezkazily první večer na dosah hor.

Před posledním stopem

Ráno mě Honza milosrdně vzbudil až v půl deváté (spát jsme šli po půlnoci a předchozí noc jsme strávili na sedačkách ve vlaku). K snídani jsme dojedli koblihy a zbytek vlakových zásob a vyrazili jsme vzhůru.

Bylo dobře, že nás předchozího večera nepustili dál - neměli bychom si kde lehnout, celé to stoupání na hřeben bylo strmé a bez rovných plácků. Podle rozcestníků byla cesta rozepsaná na 5-6 hodin, což se nezdá být mnoho; my ovšem neváhali, a jakmile jsme viděli nějaké pěkné místo, sedali jsme na zem a odpočívali jsme. Po jedné takové přestávce jsme vyrazili s batohy toho druhého - Honza sice volal, že to tak nemyslel, ať si vezmu svůj, ale já se nedala a statečně jsem s jeho batohem ušla skoro dvě stě metrů. Tedy poté, co se mi ho povedlo dostat na záda, což bylo vsedě a na nohy jsem se dostávala ze všech čtyřech.

Nad úroveň lesa to pár hodin trvalo - ten den jsme nastoupali 1200 výškových metrů, z toho většinu lesem.

Postup lesem
(fotil Honza)

Celý den jsme šli podél vody, ale to nám nezabránilo, abychom si ji nesli i na zádech
(fotil Honza)

Jednu z našich přestávek jsme měli už v kleči nad lesem. Při každém takovém zastavení začala Bára štěkat, že jako když nejdeme, tak ať jí aspoň házíme něco na aport, a zanedlouho za námi přišel bača, že jsou kousek nad námi s ovcemi a psy a že by nás kolem raději provedl, abychom neskončili rozsápaní na malé kousky. Jeho kolega s pěti velkými psy seděli na moc krásné vyhlídce. Hory, všude tam byly hory!

Nad lesem mezi klečí
(fotil Honza)

Občas na mě počkali i ti rychlejší dva

A bylo to tam pěkné. Člověku hory kolem burcovaly krev, lákaly dobývat vrcholy...

...a nejen vrcholy.

Pak už to bylo jen kousek do sedla, odkud jsme spatřili jezero Zanoaga (1997 m. n. m.), u kterého jsme tu noc spali. Honza to tam ohodnotil jako Krkonoše u jezera Mały Staw.

Pán z chatky nás odkázal na místo na stany, kde už tábořila parta sympatických Belgičanů, a začala ta nejlepší část dne: večeře. Protože nejsme žádné bábovky (a protože to všechno nesl Honza), měli jsme s sebou i vepřovou konzervu, kterou jsme snědli právě toho prvního dne s rýžovými těstovinami a s houbami. Belgičani si pak od nás ještě půjčovali vařič a pak jsme se šli projít jenom kousek k nejbližším morénám a dobu jsme seděli na vyhlídce na údolí plné kleče, mluvili a rozebírali kámen, na kterém jsme seděli, aby bylo co házet Báře, kterou není možné unavit.

Jezero Zanoaga!

U něj jsme tábořili, tam vpravo vzadu, konečně v horách.

Večerní chvilka meditace...

...než jsme šli spát.

PŘEDCHOZÍ     •     NÁSLEDUJÍCÍ

Zpět na hlavní stranu blogu