rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Rumunsko: Když velí náčelník

pise.cz/img/344379.jpg">
Na sedle nastalo dilema, kudy jít. Rozcestník byl takový do větru...

Následně jsme prudce sklesali do údolí k pasteveckým boudám, u potoka nabrali vodu (a přitom neudělali přestávku!!!) a uhnuli jsme ze značky do protější stráně. Ovčí stezka nás vedla vzhůru, ale co čert nechtěl, byly tam zralé borůvky. Byli jsme ovšem tak hrdinní, že jsme si ani batohy ze zad nesundali! ("Z toho sbírání borůvek mě bolí nohy, to je divnej sport," okomentoval to po dvaceti minutách Honza.)

Na sedle jsme si dali jen krátký brífink s mapou, než jsme se vydali úplně špatným směrem. Ale víme jak - pravdu má náčelník!!

Naštěstí v tom směru hřeben záhy skončil, takže jsme přehodnotili interpretaci mapy, vrátili se a vyrazili o devadesát stupňů jinam. To už jsme šli dobře, v tom nás utvrdila rokle od potoka, která byla v mapě značená, a tou jsme pokračovali skoro kilometr, než náčelník zavelel, že pro ten den končíme.

Takže ten den... ať to v mapě počítám jakkoliv... mi to vychází na krásných pět kilometrů... :)

Přestávka na borůvky
(fotil Honza)

Stan jsme postavili u poslední vody, která byla na mnoho další kilometrů k dispozici. A protože bylo ještě brzy, uvařili jsme si před samotnou večeří předkrm, a to gulášovku s čerstvou cibulkou a nalámaným knäckerbrotem. Po krátkém odpočinku následoval kuskus se špekem, cibulkou a sušeným masem, což byla samozřejmě zase dost dřina sníst, takže následoval další odpočinek, tentokrát s recitací básní ze Splavu, a před spaním (se západem slunce) jsme si ještě uvařili hustou hořkou čokoládu s kokosem.

Teda... nevím nevím, jestli Honzovi ještě někdy svěřím velení :)

Travnatý Malý Retezat

Podvečer u stanu

Ráno jsme zjistili, že Bára není hlídací pes - opět jsme přišli o pytel s odpadky. Naši malou tyranku to v noci vůbec nevzbudilo, což se samozřejmě nedivím, protože u mě ve spacáku se spí vážně dobře. Potřebovala koneckonců nasbírat dost sil, aby mohla zase celý den aportovat cokoliv, co jí kdo kopal nebo házel.

Obloha byla úplně vymetená. Spali jsme na křižovatce naší neznačené cesty s červenou, po které jsme se vydali dál. Byl to poslední den v horách.

Trochu jsme stoupali, pozvolna, vlastně celý den byl terénně hodně pohodový, nejprve jsme podešli horu Albele (2013 m. n. m.) a pak ještě i Piatra Iorgovanului (2014 m. n. m.). To jsme nevěděli, že je ona, původně jsme ji chtěli vyběhnout na vrchol, jenže jsme ji minuli.

To o Honzově vášni pro ranní studené sprchy jsem už psala, že?

Stoupání z tábořiště
(fotil Honza)

Ach, hory, kopce, krajino...

Dálko!

Po krátké přestávce na svačinu jsme popošli už jenom kousek, než nás zastavil rozcestník, u něhož jsme zjistili, že jsme mnohem dál, než jsme si mysleli. Času jsme měli dost, tak jsme se rozhodli vylézt alespoň na vrcholek přímo nad námi (Stǎnuletii Mari - 2025 m. n. m.) a naobědvat se tam. Batohy jsme nechali dole, vždyť jsme za celou dobu na Malém Retezatu potkali jenom jednoho baču.

Pak se to dole změnilo ve Václavák. Nejprve jsme zahlédli docela nanápadnou hlavu osla, posléze stádo odhadem tří set ovcí, potom se na nás vyřítilo osm psů, pak se vyloupli dva bačové a na závěr k rozcestníku a našim batohům došlo šest turistů.

Bať. Pokračovali jsme vzhůru, Honza se snažil běžet, a uvelebili jsme se u vrcholové mohyly. Ovce a spol. odešly druhým směrem a turisti se vydali za námi, takže jsme zjistili, že to jsou Češi a že míří k chatě Buta. Po neuspěchaném jídle - nekonečné krekry ještě zbyly, ale mazání už došlo - jsme se vrátili k batohům a sklesali z hor do údolí. Bylo by to mnohem nostalgičtější, kdyby se tak nedělo ve svahu ala černá sjezdovka.

Tuto fotku zde uveřejňuji čistě proto, aby bylo jasné, že cestou nebyl trápen pouze pes... ;)

Už jdu...
(fotil Honza)

Na vrcholu
(fotil Honza)

To už jsme vešli do lesa a k řece a na silnici... a byli jsme v údolí, v němž jsme končili svůj trek. Přezuli jsme se do sandálů a o kus dál se vykoupali - voda byla ledová a slunce žhnulo, a tak to bylo dobré.

Chtěli jsme dojít na tábořiště k Lunca Rotunda, kde byl v mapě značený kemp, jenže tam bylo všechno zavřené, jen nějaký chlap štípal venku dřevo. Hezký plácek u vody byl naštěstí jen o kousek dál. Po večeři jsem se usadila s deníkem na vysokém kamenu na písečné pláži u řeky a koukala jsem do zapadajícího slunce a bylo mi trochu smutno. Tyhle hory byly příliš krátké, chtěla bych tam zůstat dýl. Bára mi seděla na klíně a projednou neštěkala a nechtěla si hrát, jenom byla se mnou a nechala se oslepovat oranžovým světlem a odlesky vody. Chtěla bych zpátky na hřebeny, opírat se o vítr a zplna hrdla se smát. Nic neslyšet, jen burácení větru...

V noci mě nostalgie přešla, vyřešil ji můj nejoblíbenější pes na světě, který se mi ve spacáku uvelebil tak, že jsem se k němu nedokázala naskládat a hrozně jsem řešila, jak si lehnout, aby na mě vlastní spacák příliš nevrčel.

Sestupujeme z hor...

Pak už i lesem, ačkoliv cesta není o mnoho rovnější
(fotil Honza)

Cestou, necestou
(fotil Honza)

Údolní koupání

Poprvé se mi stalo, že by si někdo v horách stěžoval, že se příliš angažuju ve společných
činnostech. Naštěstí mám tvárnou povahu, takže jsem to akceptovala... a nechala se opečovávat
a vůbec mi to nevadilo. I svůj spacák jsem našla po dokronikování připravený! (I se psem uvnitř!)

Na další ráno jsme si budík nenastavovali a vstávali jsme po deváté. Vlak nám z Devy odjížděl až po desáté večer, takže nebylo kam spěchat, takže jsme se ráno ještě vykoupali v řece (studená!!) a stopovat jsme vyrazili až v půl dvanácté. První auto nás míjelo po pěti minutách, a ačkoliv s sebou měl sympatický pár paraglajdy, zastavili nám a všechno přeskládali a ta žena vepředu si vzala můj batoh na klín, abychom se vešli. (Druhý batoh měl na klíně Honza, já měla jen Báru. "Eli, příště stopni větší...") Svezli nás až do Hategu, ačkoliv si kvůli tomu sami zajeli.

U výpadovky na Devu stopoval Honza a dle vlastních požadavků na "něco většího" stopnul tiráka. Ten nás vzal do Simerie a nechal si za to zaplatit 10 lei na člověka. Byl to první člověk, se kterým jsme se nedomluvili anglicky, ale povídal alespoň rumunsko-univerzálně a vcelku to šlo. Před Simerií nás vysadil na kruhovém objezdu a ukázal nám, kam máme jít stopovat dál.

Další odvoz stopl zase Honza. Tentokrát to byl autobus a taky jsme platili, byť nějakou hrozně zmatenou částku, řidič zkrátka nevěděl, co si má říct. A pak už jsme byli zase na autobusovém nádraží v Devě.

Pronajali jsme si ještě jednu úschovní skříňku a nacpali jsme si tam všechny věci (Bářin cestovní box jde naštěstí rozložit), než jsme vyrazili do tropických veder zabít posledních osm hodin do odjezdu vlaku.

Začali jsme v Bille. Ovoce, rajčata, pečivo, pečená masa z grilu, chipsy, radlery... nákup na klasickou přežíračku po návratu z hor. Zašli jsme s tím do zeleně mezi paneláky, kde jsme ke svému nekonečnému údivu našli stolek s lavičkami, a s kulisou klepání koberců jsme se krásně najedli.

Piknik

Podle LonelyPlanet je v Devě ("unaveném hornickém městu se zbytky energie") jediná věc k vidění, a to místní citadela s hollywoodským nápisem. Se zastávkou na zmrzlinu jsme došli k lanovce, u které jsem Honzu přesvědčila, že je moc velké vedro, než abychom nahoru lezli pěšky, a zjistili jsme, že nás se psem do lanovky nepustí. Takže přece jen pěšky... jenže tam nikde nebyla cesta nahoru! Nakonec jsem to zkusili vzít na punk jednou z podezřelých pěšinek, ale nejdřív na nás vyletěl vážně ostrý pes (první, kterého jsem se v Rumunsku opravdu bála) a hned za ním i chlap, že tam nemáme co dělat, takže jsme se neslavně vzdali.

Kus odtud byl park, kde jsme si koupili pivo a půl, usadili se na lavičkách, koukali do vodotrysků, Honza si pospal a já dopsala deník a pak jsme zhlédli tři svatby, které se tam prostřídaly.

Po bouřce, při které nepršelo, ale aspoň maličko foukalo, jsme se vydali korzovat do města. Zvolili jsme bulvár plný kaváren a cukráren a v místní pizzerii jsme povečeřeli. (Jakože... LP tvrdí, že je rumunské národní jídlo mamaglia - polenta - ale za celou dobu jsme nic jiného než pizzerie nepotkali.)

Pak už jsme se začali vracet k nádraží a vzali jsme to velmi výpravnou trasu podél devských výkopů. Mám trochu pocit, že tam staví celé město odznovu... Ještě jsme se znovu stavili v Bille pro snídani do vlaku a pak už jsme se vydali na autobusák pro svoje batohy.

Na bulváru v Devě
(fotil Honza)

Já si myslím, že nádraží v Devě musí být zakleté. Jinak není možné, abychom na něm cestou do Rumunska málem zapomněli vystoupit a cestou z Rumunska málem přišli o batohy.

Autobusová hala s úschovními skříňkami byla totiž zamčená. Bylo těsně před devátou večer...

Zkusili jsme zavolat na číslo "info dispečink", ale nikdo to nebral. Zkusili jsme zavolat na číslo security služby na dveřích, ale nikdo to nebral. A tak jsme se vydali k jednomu z posledních řidičů autobusů, kteří tam ještě byli, a vyložili mu svůj problém. Neuměl moc dobře anglicky, ale pokýval hlavou a začal někam telefonovat. Po několika hovorech se pohodlně opřel a kývnul na nás, že jako moment. Moment co? Moment a začne se nám věnovat? Moment a něco se stane? ... Za moment přijel chlapík s klíči.

Uff... nevím, jak bych v práci vysvětlovala, že jsem se z dovolené vrátila o den později, protože mi zamkli na nádraží batoh.

Na zbylý čas jsme se vyvalili na trávu do mraveniště a hráli karty. (A vyklepávali mravence z jídla.)

Ano.

Náš vlak měl padesátiminutové zpoždění, ale dilema s pětačtyřicetiminutovým přestupem v Budapešti jsme neřešili sami, jela s námi ještě jedna parta Čechů. K dobré náladě nám pomohlo červené víno a další karty, než Honza odpadl s mořskou nemocí (jeho slova!), a při přejezdu hranic jsem byla vzhůru sama. Proto si ke mně chtěl schovat pas...

Vlak své zpoždění částečně dohnal, ale zase jsme stavěli na nejvzdálenější možné koleji a ještě jsme byli v nejvzdálenějším možném vagónu, takže jsme si dali hromadný sprint, ale stihli jsme naskočit, než se vlak rozjel. A to byl poslední adrenalin naší cesty.

Východ slunce byl toho rána půvabný.

Díky za krásný výlet, parťáku!

PŘEDCHOZÍ

Zpět na hlavní stranu blogu