Rumunsko: Vítr z hor!

3. den: jezero Zanoaga - jezero Bucura
4. den: jezero Bucura
5. den: jezero Bucura - chata Buta
Zdroj: https://eithne.pise.cz/428-nahled.html

Další ráno jsme vstávali v půl osmé. Hory byly zalité sluncem.

Což se nakonec ukázalo jako ne tak super, protože mi to do kopce vůbec nešlapalo, naštěstí jsem s sebou měla dostatečně kochacího parťáka, kterému to nevadilo, takže jediný člen výpravy nespokojený s tempem byla opět Bára. Jako... neměli by takoví malí pejsci patřit na ozdobu na gauč a ne tyranizovat nebohé turisty v horách? Navíc jediný způsob, jak si u ní své pomalé tempo vyžehlit, bylo vzít si ji na zbytek nocí do spacáku. (Ne že bych ji nechápala, můj krásný červený Alpkit prostě je lepší než Honzův ošklivý modrý Husky.)

Cestou jsme dohnali naše Belgičany, kteří vycházeli o něco dřív, ale pak zase utekli, když jsme se šli podívat na výhled z hřebene, který nebyl cestou. Tím směrem Rumunsko připomínalo Beskydy.

Dlouho jsme taky seděli před padákem k jezeru Bucura (2041 m. n. m.), které leží v nádherné, dechberoucí jezerní kotlině. To už nejsou ani Krkonoše, ani Beskydy - ani cokoliv jiného, co máme v Česku. To už jsou hory.

Ohlédnutí na jezero Zanoaga, kde jsme trávili uplynulou noc...

...a pohled kupředu na jezero Bucura, kde jsme trávili dvě další noci

Připadá mi nanejvýš fascinující, že tamtudy chodí své treky Alpina - a ještě těžší trasu, než jsme šli my, alespoň podle toho, co psali na internetu, odkud jsme kopírovali náš cestovní plán. Já se bála i na té strmé hliněné a kameny sypané pěšince, která byla tak exponovaná a která za špatného počasí musí být neschůdná úplně. Když jsme se za sebe ohlíželi zespoda, nevěřili bychom, že je to průchozí...

V kotlině pěšinka končila v suťovisku a značky vedly dál jím. Nebylo to komfortní, zvrtla jsem si tam oba kotníky, které ještě vůbec nebyly v pořádku po Malofatranské stovce, ale protože jsme nespěchali, dalo se to přežít. Honza na mě čekal u malého plesa, a protože zrovna nefoukalo a svítilo sluníčko, šla jsem se jím projít, abych si ledovou vodou umrtvila kotníky a abych se zchladila a taky protože jsme byli v horách u plesa a já chtěla všemi smysly cítit hory kolem sebe.

(Ne, vlastně, všemi ne. Od tohohle plesa jsme pozorovali velký kámen, který shodil někdo ze samotného vrcholku Judele a který při pádu dolů přeletěl i přes naši pěšinku a který se od skalních stěn odrážel, jako by byl z polystyrenu.

..)

Exponovaná pěšinka cestou do kempu

U jezer už to bylo nesmírně malebné

V kempu hrozně foukalo. Po příchodu jsme postavili stan, hezky scénicky s výhledem na jezero, naobědvali se a začali rozmýšlet, co podnikneme se zbytkem dne. Původně jsme chtěli buď dobýt vrchol Bucura (2433 m. n. m.), nebo alespoň podniknout kolečko po okolních hřebenech, ale protože ty byly zahalené v mracích a něco dalšího se hnalo na nás, rozhodli jsme se pár hodin počkat... až jsme z toho usnuli. Večer nás probudil slabý déšť a neustávající silný vítr, takže jsme otočili stan zcela nescénickým směrem, ale po větru, když nám nešla zapínat ta předsíňka, a uvařili jsme večeři - čočku s klobáskou restovanou na cibulce.

Navzdory spaní přes den jsme večer oba usnuli snadno. Já se ovšem vzbudila ve čtyři ráno, čilá a vyspalá. Tak jsem si dopsala deník, promazala fotky ve foťáku a podnikla výpravu na zdejší - mimořádně pěkně umístěný - záchod, a protože byla pořád ještě tma, odolala jsem touze probudit Honzu a jít na výlet a šla jsem ještě spát.

Náš stan s výhledem na sedlo, kudy jsme slézali dolů

Kemp při západu slunce

Nakonec jsme vstávali pozdě. Taky bylo venku pořád stejně ošklivě.

Protože jsme měli v horách víc času, než jsme podle itineráře potřebovali, naplánovali jsme si výlet po okolních hřebenech na vrcholky Bucura (2433 m. n. m.) a Retezat (2482 m. n. m.). S sebou jsme si vzali jenom doklady, vodu a sušenky, zbytek jsme nechali ve stanu.

Na hřebenech se pořád válely mraky, a když jsme tam ze své kotliny vylezli, dostali jsme se do úplně jiného světa. Kolem nás bylo bílo, pohodlná pěšinka se změnila v suťovisko se značkami namalovanými na náhodných kamenech, fičel tam studený vítr a celá ta cesta na vrchol Bucury, která byla pořád ještě dalších dvě stě metrů nad námi, byla o balancování po kamenech.

Vrchol Bucury za to asi úplně nestál. Věřím, že by to tam bylo super, kdyby bylo vidět do okolí, ale my jsme poznali jenom podle plechové cedulky se jménem a výškou kopce, že jsme na vrcholku. Takže jsme si cvakli vrcholovku, snědli nějaké sušenky a vydali se dál.

Dobrá nálada nám samozřejmě navzdory počasí nechyběla. Bára si o tom myslí své.

Vstříc vrcholům

Na Bucuře

No... na Retezat asi nepůjdeme...?

Vydávat se dál na Retezat vůbec nemělo cenu, byli jsme si dost jistí, že další plechová cedulka s názvem vrcholku nám za tu cestu v mlze a větru nestojí. Slezli jsme proto do sedla Porta Bucurei (2280 m. n. m.) a odtud jsme se spustili dolů. Když jsme se dostali pod mraky, otevřel se nám pohled na naši jezerní kotlinu zase z jiného úhlu... těch ples!

Zpátky u stanu jsme byli před druhou odpoledne, a protože jsem špatně odhadla množství potřebného jídla a něco přebývalo, uvařili jsme si k obědu tortelíny s bazalkou, parmezánem a olivami. Po obědě následoval lehký šlofík, abychom nabrali síly k večernímu programu. Když jsme se probudili, snědli jsme trochu chleba se špekem a vydali se na krátkou podvečerní procházku k jezeru Lacu Ana. U jezera akorát dostávalo žrát šest ovčáckých psů, takže jsme šli o kus dál a brzy se vrátili zpátky. K večeři jsme uvařili rýžové těstoviny s houbami a sladkou chilli omáčkou a bylo to vynikající.

Přes den do kempu přibyla spousta stanů, něco z toho byli i Češi (při příchodu do kempu se uvedli citacemi z Cimrmana, tím si šplhli), tak tam byl večer větší hluk, než by se mi líbilo, ale s přibývající nocí utichl.

Návrat do jezerní kotliny

Večerní procházka

Další ráno jsme vstávali v sedm a čekal nás dlouhý den.

Hned od jezera Bucura (2041 m. n. m.) se stoupalo na nejvyšší vrchol pohoří Peleagu (2509 m. n. m.). Navzdory nevelkému převýšení nám to tam trvalo pěkně dlouho, protože se celou dobu šlapalo po kamenné moréně. Navíc se do nás na hřebeni vítr skutečně opřel; a my se mohli opřít o něj. Bavilo mě to, zbožňuju živly, tenhle vítr se mnou smýkal a měnil mi kroky, nedokázala jsem jít rovně, zkoušel mě srazit k zemi a několikrát se mu to skoro povedlo, bylo to nádherné.

Vzhůru do nového dne

Vstříc náročnému terénu
(fotil Honza)

Ach, opírat se o vítr...
(fotil Honza)

Docela foukalo i na vrcholcích, což někteří nesli nelibě...

...a z ryzí msty se rozhodli bojkovat společné vrcholovky. Jako...!!

Terén byl toho dne obtížný, celou dobu jsme šli po exponovaných hřebenech a často bylo kam spadnout, takže jsme museli být opatrní, tenhle den už začal mít problém s kotníky i Honza, uf uf. A byla zima a nedalo se moc zastavovat, což bylo hrozné, protože to bylo namáhavé a já odpočívat potřebovala, ke konci už se mi třásly nohy a měla jsem zimnici, kterou teda večer spravil jeden Paralen, ale bylo to obtížné, tenhle den nám dal zabrat.

Z vrcholu Peleagu se sklesalo (to bylo obzvlášť o život) do sedla a pak se lezlo na další, jen o metr nižší vrchol Papusu (2508 m. n. m.), kde jsme si v závětří dali časný oběd a dojedli český chleba, dál už nám zbyly jen dva balíčky nekonečných krekrů.

Pořád dál...

...terénem neterénem...

Klesání nebyla o nic milosrdnější než stoupání. A ne, nefotím to z rozhledny. A ne, nebyly tam schody.

Vítr věje mraky přes hřeben

Pak už jsme po moréně dotraverzovali na hřeben, kde se konečně zase šlo po trávě a hlíně a to byla velká úleva. Na Báru tam vyběhli nějací ovčáčtí psi, takže ji Honza kus cesty musel nést, a pak jsme sice pořád byli v mlze, ale už bylo dobře. Při pauze jsem tam padla polomrtvá, byla jsem vážně, vážně unavená, a bylo mi vážně jedno, že je zima, a zůstala jsem tam ležet dobu, než jsem šla dál.

K chatě a kempu to odtud bylo blíž, než jsme čekali. Postavili jsme stan, Honza došel do chaty pro piva a sušenky, já zatím uvařila obávanou polentu (to bylo jediné jídlo, na které se Honza při plánování jídelníčku moc netvářil, jenže já byla zvědavá a chtěla ji vyzkoušet a copak existuje lepší příležitost než hory, kde lidi sní cokoliv, jen aby se najedli?) a moc jsme si pochutnali. Honza se večer ještě došel ke zdejšímu prameni osprchovat, což při jeho vášni pro studenou vodu ani není divu, a úplně večer došlo k první z krádeží, které jsme tu byli vystaveni, totiž velký bílý pes nám z pod tropika ukradl odpadkový koš s prázdnými pytlíčky od Bářina žrádla.

Dálka je tak blízko...

Stáda, psi, bačové a Bára se musí nést v náručí

(Dejte mi už všichni svátek!)

PŘEDCHOZÍ     •     NÁSLEDUJÍCÍ