Stovka Podkrkonoším 2016

Gastronomické orgie a 112 km podzimní přírodou.

Stovka Podkrkonoším 2016
start v pátek 14. 10. 2016 ve 22:00

Vzdálenost: 111 km
Nastoupáno: 2856 metrů

Čas: 21:13
Čas pohybu: 18:35

Průměrná rychlost: 5,3 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,0 km/h

Pořadí: 43. ze 73 startujících a 57 dokončivších
Pořadí v ženách: 7. z 15 startujících a 10 dokončivších

boty New Balance WT490SG2
batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set
bez hůlek
oj: https://eithne.pise.cz/502-stovka-z-dubce-do-dubce.html

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, výsledky ZDE, průběžné výsledky ZDE, trasa na Cykloserveru naťukaná ZDE.

REPORTÁŽE:

Braňo Hrubša (6. místo, 15:02) ZDE
Pavel Koza (45. místo, 21:23) ZDE
Královédvorsko.cz ZDE

první půlmaraton: 2:56
druhý půlmaraton: 3:45
třetí půlmaraton: 4:07
čtvrtý půlmaraton: 4:15
pátý půlmaraton: 4:51
...na svoji obhajobu potřebuju říct, že mě rychlý začátek bavil a ničeho nelituju :)

Prokletá stovkařská linie konečně zlomená. Poslední dobou mi vůbec nic nevycházelo - krásně se mi povedla Rakovnická šedesátka, ale Krakonošku jsem šla s angínou, Malofatranskou 100 jsem zabalila vyřízená ještě před půlkou, Ponitranskou 100 bych nejspíš vzdala na demotivaci, kdyby bylo kde, a Dubečskou 100 jsem vzdala kvůli rozbitým nohám. Takováhle série sebevědomí dobře nedělá. Po Stovce Podkrkonoším ale věřím, že si ještě asi nemusím hledat úplně nový koníček.

Pár slov k přípravě před stovkou:
1) V pondělí, úterý a čtvrtek jsem šla spát hodně pozdě, protože se ze stěny nebo krav maga nedostanu včas domů.
2) Kvůli špatnému držení lapy mám na levém rameni modřinu jako hrom. Popruh od batohu mi na ní přestal vadit, až když mě rozbolely nohy.

Znáte to, ne - terapie bolesti větší bolestí?
3) Dvacet čtyři hodin před startem jsem na krav maga dělala dřepy s člověkem na zádech. Taky mě tam chytaly křeče do lýtek při posilování. Další ráno jsem si musela udělat přestávku při vycházení schodů v práci.
4) V pátek jsem vystěhovávala kancelář, protože přes víkend dělali nové podlahy. Nebyla to zrovna odpočinková činnost.
5) Takže aspoň jeden správný krok - před startem jsem neexperimentovala se stravou a dala si osvědčené dva cheeseburgery a dvě piva. Zvláštní, jak skvěle to funguje.

Přípravy před startem

Startovali jsme v deset večer. Na startu mě rozklepala zima, takže jsem se rozeběhla s ostatními, a přesto když jsem na druhém kilometru pod sjezdovkou sundavala tričko s dlouhým rukávem, mi podle světýlek za mnou přišlo, že jsem mezi posledními pěti. Jejda. Ale limit byl štědrý, na ujití jsme měli 26 hodin, takže bylo všechno v pořádku.

Co by to bylo za pochod bez sjezdovky! Hluboce jsem při jejím pozvolném vycházení dumala o dřepování s člověkem na zádech, a jestli je velký problém, že mě nohy bolí už od startu. Ale určitě neeee, to je v pohodě, to rozchodím, přeběhat jde všechno. Žejo. Žejo?

Nad sjezdovkou byla první živá kontrola, tak jsem vypila kalíšek Coly a zjistila, že mi na foťáku nefunguje blesk. Ale no tak.

Noční focení bez blesku je takové... marné

Za sjezdovkou se všechno k dobrému obrátilo. Tenhle pochod se totiž vyznačuje tím, že nemá žádné převýšení - teda nějaké jo, ale je to tak roztahané po celé délce, že to člověku vůbec nepřijde. Aspoň je kde zpomalit a občas tam jsou pěkné seběhy z kopce, ale jinak je to všechno příjemná vyklusávací rovinka. Dlouhá.

Po jedenácti kilometrech byla kontrola na hradu Pecka s velkým občerstvením. Hrad byl z dálky pěkný a občerstvení na něm bylo ještě pěknější, až oči přecházely. Hned zpočátku jsem si zamilovala zázvorové sušenky, jenže pak jsem ochutnala koláčky z listového těsta s balkánským sýrem a rajčaty a nechtěla už nic jiného. Ach och!

Dost se tam začali hromadit lidi, tak jsem zase záhy odběhla. Pár se jich za mě pověsilo ("ještěže tě máme," zaznělo za mnou, když jsem si s GPSkou v ruce pohlídala už několikátou zrádnou odbočku ve vesnici), což mi moc nevyhovovalo, protože první noc patří mně a chci jít sama a dumat si o životě, vesmíru a tak vůbec, takže jsem furt zrychlovala a zrychlovala, až jsem se trochu bála, že se mi to vymstí.

Ale nebylo mi přáno. Pověsila se za mě dvojice, která si povídala. To je totiž ale to nejhorší, navíc když se jeden chlubí něčím ne až tak chlubeníhodným a druhý jen mlčky poslouchá, takže je z toho autohedonizující monolog - tohle neumím vypnout. A přehrávač jsem měla uvnitř batohu a navíc jsem chtěla poslouchat noc. Jenže když si lidi povídají a nesoustředí se na cestu, trpí stádním efektem, takže když jsem se rozběhla já, rozeběhli se taky, a když jsem zpomalila, že mě třeba předběhnou, zpomalili taky. Zkoušela jsem všechno. Běhala jsem do kopce. Šla jsem z kopce. Nic. Zabralo až když jsem se málem uštvala a předběhla dalšího člověka - konečně se pověsili za něj! No. A pak už jsem nemohla moc zpomalit, aby mě zase nedohnali. Uf uf.

Tyjo. Já nechci, abyste si o mně mysleli, že nemám ráda lidi, protože to se už léta snažím pečlivě skrývat, teda, chci říct, že samozřejmě mám ráda lidi, ano, ale chápejte! Prostě noc v přírodě! Já zbožňuju noci v přírodě! A chci je prožívat sama.

Příchod na hrad Pecka

Kontrola s občerstvením

Další živá kontrola byla v Hostinném na náměstí. No. Jejda. Tehdy jsem ještě nevypozorovala, že jsou všechny kontroly v GPS záznamu označené vlaječkami, a tohle by se mohlo stát každému. Seběhla jsem si tak do města a zrovna se mi vyvlékla čelovka z popruhu, který ji drží kolem hlavy, a tak jsem ji za chůze pod lampami dávala dohromady a vcelku slepě jsem následovala závodníka před sebou. Až jsme došli na náměstí, kde žádná kontrola nebyla - narozdíl od hloučku opilých a lehce agresivních lidí, kteří na sebe pokřikovali a vypadali hodně nepřátelsky. Takže jsem to tam přeběhla co nejrychleji a metelila dál, až se mě závodník přede mnou zeptal, jestli tuším, kam dál, a že si myslí, že jsme to přešli. Nesouhlasila jsem a šla ještě kousek dál, až jsem po pečlivém prozkoumání v mapě GPSky pochopila to o vlaječkách a náměstí mimo trasu. No. A na kontrole už mezitím byl dav lidí zpoza mě. Upovídaný dav. Ale no tak!

Se vším mě smířil vynikající koláč, čaj a taky že jsem si vyklepala boty od kamínků. Většina jich i odešla přede mnou a už jsem je nedohnala, takže to dobře dopadlo.

Další z perfektních živých kontrol

Jedna z dalších kontrol, tentokrát už neživá jen s papírem, byla na zřícenině Břecštejn. Hezky až nahoře ve věži, kam se šlo úzkou uličkou mezi kameny, to se mi líbilo. Nebyla tam voskovka, ale to nevadilo, Pavel mi na mě posvítil a já si tak mohla udělat i bezbleskové selfie. S kontrolou. Ne protože jsem narcis a vždycky potřebuju nějakou fotku z pochodu. Žejo. Znáte mě, ne.

Ano.

Živé kontroly od sebe byly vzdálené sympatických dvacet kilometrů a ta v Trutnově mě asi nadchla nejvíc. Sice byl docela oříšek se k ní městem promotat a bez navigace bych to těžko zvládala, ale uvnitř byl naprostý ráj. Dostali jsme vynikající polévku s houskou, pak jsem tam uzmula několik kusů toho vynikajícího koláče, pak jsem si k němu přesedla, abych se nemusela pokaždé zvedat, a zapíjela to tak akorát teplým sladkým černým čajem. Mňam. A kolem kmitali dobrovolníci a starali se, aby závodníkům bylo co nejlíp. Nešlo by tohle zařídit i mimo pochody?

Nedají se kontroly hodnotit třeba na TripAdvisoru nebo
tak někde? Tuhle bych určitě doporučila k návštěvě.

Venku se mezitím rozednilo, takže jsem konečně mohla uklidit čelovku. Padesátý druhý kilometr za mnou a mnohem víc lidí kolem mě - z téhle kontroly v tomhle čase startovali totiž šedesátkáři. Bylo to prima, o kus dál jsem se sešla s Pavlínou, kterou jsem do té doby neznala ("nepíšeš náhodou blog?" zeptala se po chvíli rozhovoru, hehe), ačkoliv bydlí kousek ode mě a běhá tam kde já, a šly jsem spolu dalších třicet pět kilometrů.

Bylo to o to lepší, že během hovoru se nám ustálilo docela rychlé tempo - po neskutečně přepálené první polovině už mi tuhly nohy a měla jsem omlácená chodidla, takže bych sama šla pomaleji.

Úsvit

Krásný kostel cestou, který jsme málem minuly a docela zbytečně se k němu vracely.

Kontrola u sv. Josefa nad Starým Rokytníkem

Na Jestřebí boudě jsme na živé kontrole dostaly další polévku, tentokrát naprosto nejuchvacujnější bramboračku, a dorazila jsem se tam hromadou koláčů a čajem.

Další kontrola byla na Žaltmanu. Pavlína filosofovala, jestli bude stejně jako na Olafových akcích až nahoře, a já jsem sebejistě prohlašovala, že od Tomáše určitě jo, a pak jsem byla nesmírně zklamaná, když jsem spatřila list s kontrolou dole. Protože u ní nebyla voskovka, vyfotily jsme se a já se pak ještě vydala za rozhledy vzhůru... a tam voskovka. Dobrý. Jinak bych byla pěkně zklamaná.

Odtud byl dlouhý seběh a Pavlínu pobolíval kotník, což se vyznačovalo tím, že to dvakrát letmo zmínila, ale přitom poctivě běžela. Sympatické. Protože z kopce se běhá.

Společná

Na Žaltmanu

Výhledy do kraje

V Úpici byla venkovní živá kontrola na náměstí, a protože jsme na ni přišly samotné, starali se tam o nás jako o krále. A měli těstoviny! S kukuřicí, bazalkou, olejem a sýrem, moc dobré, kukuřice jsem se trochu bála, ale první talíř jsem v sobě měla dřív, než jsem si všimla, že to míchají na místě a mohla bych je mít bez ní, a pak už jsem si dala i druhý talíř s ní, protože už to bylo docela jedno.

Hrozné dilema jsem tam měla s tím, čeho se napít. To se mi na pochodech stává, taková míra nerozhodnosti je až zarážející, že se deset minut rozmýšlím, co chci, a většinou mi nechtějí sami vybrat, co mi nalijí, nakonec jsem skončila u piva a byla to dobrá volba. Koneckonců to byl už 76. kilometr, to má člověk na nerozhodnost nárok. I na pivo.

Na kontrole v Úpici

Před Liščí horou mi Pavlína utekla a bylo to tak dobře, protože zatímco ona pocítila nový příval energie a konec pálila tempem přes 6 km/h, já se sotva ploužila, bolely mě nohy a nebylo mi moc dobře od žaludku. To ta kukuřice. Na další - poslední - živou kontrolu už to naštěstí bylo kousek, jenom pár kilometrů, a předešlo mě spousta lidí, ale protože tam byly rovné cesty, měla jsem je dlouho na dohled, a to mi pomáhalo držet aspoň nějaké tempo.

No a Kocbeře. Kontrola na 95. kilometru. Poslední kontrola vůbec. Vlastně možná tahle kontrola mě nadchla nejvíc. (Nebo kterákoliv jiná, těžko vybírat, oni byli všude hrozně dobře zásobení a děsně pozitivní a milí a ochotní. A s koláčem.) Opět měli těstoviny, tentokrát už jsem si nechala namíchat obě porce bez kukuřice, a pak jsem se přesunula ke koláči a systematicky jim ho začala likvidovat. Byla jsem skoro na chvostu, tak jsem se k tomu cítila oprávněně, a navíc pak vytáhli tajné zásoby a začali ho doplňovat! Oho. Mňam. Ke koláčům jsem si nechala udělat kafe, trošku mléka, děkuji pěkně. Můžu dostat ještě jedno?

Docela mě to vzpamatovalo, a ačkoliv mě tam minula další hromada lidí během mého debužírování, dál jsem se vydala posilněná a odhodlaná. A nabalená ve všem svém oblečení, což mě aspoň trochu smířilo s tím, že ho celou dobu táhnu, když jsem celou noc běžela v krátkém rukávu.

Liščí hora

Dobu jsem šla s Láďou Mazůrkem, který měl příjemně podobné tempo, a ještě s někým, kdo si nejsem teď úplně jistá, kdo byl, a hrozně srandovně cupital, aby ho nebolely nohy, a jeho kadence kroků byla neuvěřitelná. Naše trojice se rozpadla až při průchodu Dvorem Králové, kdy si Láďa odešel do sámošky koupit pivo. Tak jistě. Pitný režim nepodceňovat!

Hodně jsem se snažila být v cíli do tmy, a když mi to nevycházelo, volal Pepa, kde jsem a že mi půjde poslední tři kilometry naproti, tak že třeba aspoň díky němu nebudu muset vytahovat čelovku, navíc jsme na závěrečnou část trasy při příjezdu zabloudili autem, ale ne, o pár minut mi to nevyšlo, potřebovala jsem světlo, protože se mi zauzlovala GPSka do bundy. Hm.

No. V cíli jsem byla po dvaceti jedna a půl hodině. Jupí!

Zajímavé domy cestou - Dvůr Králové

Podvečer

Zde nyní samá chvála:

Takže kontroly. Díky za vaše úsměvy, za vaši pozitivitu, za ochotu. Za geniální jídlo a za to, že ho bylo hodně. Že to nebyly jen chleby a sušenky. Díky, díky.

Takže trasa. Jé, ona byla pěkná! I když nebyla v horách. Moc mi sedla terénem, tohle je přesně profil, který mi sedí. Akorát horské výhledy chyběly, ale mně lesy asi stačí. A hrady. A tak.

Takže zázemí. Restaurace přímo v areálu startu... já nechci nic víc. Vynechala jsem sprchy, protože jsem dostala avízo, že neteče teplá, ale jinak dobrý. Navíc tam bylo v cíli moc dobré občerstvení a za ty snědené škvarky se omlouvám, byly až příliš dobré.

Takže organizace. Jako jo. Jakože dobrý. Tomáši, doufám, že nám Stovku Podkrkonoším zorganizuješ i za rok, protože se na ni chci vrátit.

Taky odvoz. Díky za čekání, kamaráde!

Stovka Podkrkonoším se mi moc líbila.