O rok později: Stovka Podkrkonoším 2018

Co bych vám povídala, říct si "nebudu chodit na stovky, dokud se nedám trochu dohromady" je hrozně jednoduché, ale sledovat ostatní, jak je absolvují a jsou z nich nadšení, zatímco já sedím doma, je těžké. Takžeeee...

Stovka Podkrkonoším 2018
společný start v pátek 5. 10. ve 22 hodin

Vzdálenost (shodně oficiální i naměřená): 116 km

Čas celkem: 26 hod 53 min
Čas pohybu: 22 hod 1 min

Průměrná rychlost: 4,3 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,3 km/h

Místo: 101. ze 104 dokončivších a 131 startujících
Místo v ženách: 24. ze 24 dokončivších a 31 startujících

Nastoupáno: 3223 m+

Boty Salming Trail T3, batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set, GPSka Garmin Oregon 450.

Trasa naklikaná ZDE, stránky pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, další reportáže ZDE.

Jsem zpět! Autoportrét ze sobotního soumraku.

Loňská 100 Podkrkonoším a předtím i Dubečská 100 mi tak moc nesedly, že jsem pauzu potřebovala. Teď už nejsem ve výpovědní lhůtě a nemám rozjeté komplikované přijímací řízení do nové práce. V práci mě nezadírají na deset hodin denně. A je tu další ročník Podkrkonoší...

Já jsem Podkrkonoší jako svoji poslední stovku nedokončila loni a Pepa předloni, a tak jsem tak dlouho nenápadně nadhazovala, že by bylo fajn tam vyrazit, až jsem ho ukecala. Přece nepojedu sama, žejo. Už jen kvůli všem těm tradicím, jako si cestou na Zvičinu v Mekáči objednat kromě Bacon Burgeru a hranolek ještě sedm cheeseburgerů, protože na ty se chodí skvěle. Navíc se mi v Šrotě samovolně spouští zadní okénko za spolujezdcem a Pepa ho na dálnici zvládal vracet nahoru, takže jsem kvůli tomu nemusela stavět. Jo, a samozřejmě je prima tam jet s kamarádem, žejo. Jasný, ne.

Když jsem se hlásila, přišlo mi, že zas tak moc lidí ve startovce neznám. Před startem v restauraci jsem zjistila, že jsem startovku prohlížela nejspíš hodně nepozorně, protože tam byli VŠICHNI. Takže jsem si dala tři piva a Pepa pět a byli jsme připravení na start.

Navíc měl pochopení pro mé fotografické pauzy, protože... to byly pauzy.

Takže třeba u toho rybníku jsem strávila dobrých pět minut, kdy jsem ho v podřepu obíhala, abych dostala co nejlepší záběry

Plán byl jasný - dojít do cíle, a to v natolik rozumném stavu, abychom mohli navázat menším vandrem, když už tam budeme.

Tempo jsme tudíž nepřepálili a po startu obsadili krásnou pozici třicet míst od konce startovního pole, a protože zhruba třicet lidí stovku vzdalo, hezky to vysvětluje moje krásné výsledné místo 4 pozice od konce. To já ráda - takhle jsem přece před lety začínala.

Sjezdovka byla i letos dlouhá a hvězdy na následné asfaltce nekonečně jasné. Mléčná dráha se rozlévala nad hlavami, viděli jsme jeden skoro-bolid nad obzorem (který trochu vypadal jako raketa nad Sýrií, ale chyběl tomu ten charakteristický zvuk výbuchu (nejsem pošuk, to byla vzpomínka na červencovou dovolenou)) a na dlouhou dobu jsem se zasekla uvažováním, co je ta jasná skupina hvězd mezi Orionem a Plejádami - byl to Býk, ale přišla jsem na to až doma.

Záhy nás doběhl Martin Hlaváč, se kterým jsme vypili plechovku piva, kterou měl v batohu, než zmizel za obzorem. Já měla svátek, víme? A navíc pivo sbližuje. Děkujeme!

Kontrola na Pecce je nejatmosféričtější kontrolou a občerstvovačkou ever. Vážně! Napadá vás nějaká hezčí? Svíčky a pochodně hořely, epická hudba hrála, na stole byla spousta dobrot k jídlu... mě nenapadá, co víc chtít. Pepa teda vymyslel, že by bylo ještě atmosféričtější, kdyby se tam peklo sele, ale ona i ta šunka na odkrajování byla dobrá.

První kontrola nad sjezdovkou

A Pecka. Úchvatný.

Překvapilo mě, jak velkou část trasy jsem si pamatovala - tedy až ke Kuksu, kde jsem to loni vzdala. Málem by to šlo i bez navigace. (Jenže když se mi povedlo před necelým měsícem omylem odejít z nejvyšší španělské pevninské hory úplně opačným směrem, je nutné brát podobné nápady s rezervou a do navigace raději koukat pořád.)

Do Hostinného jsem dorazila úplně promrzlá - čím to, že je tam vždycky mnohem větší zima než kdekoliv jinde? K těstovinám už bohužel došly všechny propriety, ale to nevadilo, dala jsem si je suché, a ještěže tak, protože mi vůbec nesedly a aspoň šly pak snadno ven. K pití jsem si tam dala studenou Colu, protože nic teplého neměli, a i to byl problém, jenže jak jsem si uvědomila, na zimních stovkách s tím bojuji pravidelně - mně se chce v zimě po studeném pití pořád čůrat. Ještěže mě za celou dobu nezačaly bolet nohy, protože jsem mohla udělat dohromady tak padesát dřepů. Ale člověk se tím zase hezky protáhne, chlapi neví, o co přichází.

Náměstí v Hostinném

Pepa to předloni zabalil na posedu kus před Trutnovem, a tak si naplánoval, že se tam musí zastavit, dát si panáka a potom zase vítězně odkráčet vstříc další trase. Což se v podstatě i povedlo, na panáka sice došlo až v Trutnově, ale pauza byla nahoře příjemná a během těch deseti minut jsem stihla usnout a začít snít sen. Jenom mi vůbec není jasné, co že to bylo to FX1, které vypadalo jako červené Ferrari.

A svítání! Svítání bylo toho rána půvabné. Fotit to moc nešlo, protože barvy na obloze prosvítaly skrze temný les až příliš kontrastně, ale ááách, mně probdělé noci v přírodě opravdu chyběly.

No a na co lepšího svést ten kufr, který se nám před Trutnovem povedl, než že neudržím v ruce zároveň foťák a GPSku a že focení zrovna mělo vyšší prioritu? To je jedno, že z těch fotek skoro nic nebylo. Koneckonců, na správnou trasu jsem nás pak navedla bezchybně a ani jsme si moc nezašli. A jinovatkou pokrytá louka pod nohama křupala tak úchvatně podzimně, že to skoro stálo za to.

Posed! Hezky se houpal.

A hrad Břecštejn. Loni se mi ho povedlo zcela nepochopitelně minout.

A teď ještě trochu ranního rozjímání...

...než se pustíme do fotoprůvodce úsvitem.

Byla ranní mlha nad rybníkem...

...ranní mlha na loukách...

...jinovatka pod nohama...

...a konečně i teplé sluneční paprsky.

Trutnovskou kontrolu v polovině trasy mám ráda odjakživa - je tam teplo, jídlo a starají se o každého jak o krále. Po dvou talířích teplé nudlové polévky a hrnku čaje mi bylo nádherně.

Pepa se tam rozhodl skončit s odkazem na chybějící fyzičku a bolavé holeně, bolavé nárty a bolavé šlachy, o kterých jsem ani nevěděla, že existují, a tak jsem ho obrala o všechno, co jsem potřebovala (rozuměj - hlt z placatky), a vnutila mu, co jsem už nepotřebovala (tj. jedny špinavé ponožky), než jsem ho zanechala svému osudu a vydala se dál.

Prolejzačka před Trutnovem

Kousek od města

Báječná kontrola, díky!

Protože jsme do Trutnova šli docela pomalu, připadala jsem si, jako bych zrovna startovala. Nic mě nebolelo, byla jsem najedená a bylo mi krásně. I ten kopec hned za Trutnovem, který mi loni přišel nekonečně vysoký, byl letos podezřele nicotný.

Úsek za Trutnovem mám moc ráda, jsou tam hezké lesy a vždycky se těším na starý kostel ve Starém Rokytníku a na kontrolu u pomníčku o kousek dál. Akorát jsem teda zrovna měnila baterky v navigaci a spolehla se na paměť, takže jsem jednou odbočila špatně, ale to byla tak krátká zacházka, že jsem dokonce i já byla ochotná se vrátit a nevymýšlet žádnou alternativní neschůdnou zkratku zpátky na trasu.

A Čížkovy kameny jsou moc pěkné! Loni tam rostla spousta hub a letos ani jedna, ale bylo mi to vynahrazeno naprostou absencí lidí, takže jsem si to tam mohla vychutnávat v tichu a o samotě.

Kostel ve Starém Rokytníku

Asfaltka dál

Kontrola č. 6

Kolik odstínů má pole?

Čížkovy kameny

A jak už bývá takovou pěknou tradicí, úsek na Jestřebí boudu byl hrozný, nebavil mě a chtělo se mi spát. On sice je moc pěkný a dokonce je cestou vidět i Sněžka, ale je to do kopce. Pořád. Furt. Jakože - furt. Takže jsem si tam stejně jako loni poležela na podzimní louce pod ještě podzimnějšími stromy, než jsem začala mít intenzivní pocit, že mě někdo dožene a pak nepůjdu tichem, a vstala jsem a nějak se doplácala až na kontrolu.

Ta měla zavírat v půl jedné a já dorazila až těsně po jedné, ale protože jsme se už od Trutnova vzájemně předháněli s Jakubem, byla jsem ohlášena, takže na mě na kontrole počkali, a to i přesto, že původně avizovaných pár minut byla poctivá čtvrthodinka. Čočková polévka mě postavila na nohy, půllitr malinovky mi dal munici na spoustu dalších dřepů a vůbec to bylo celé hrozně pozitivní.

Dál jsme vyrazili s Jakubem společně, a to bylo dobré, cesta ubíhala mnohem rychleji. Nebo byla možná rozhledna Žalman tak blízko?

Zmizela jsem kupředu až v seběhu do údolí - byl sice úplně stejně prudký a dlouhý, ale také mnohem snesitelnější, než jak jsem si ho pamatovala z předchozích let. Já mám ráda, když mi pomáhá gravitace.

Na téhle louce odpočívám každý rok. Na ty barvy se tak pěkně kouká...

Kopečky z Žalmanu

Do Úpice to byl sice převážně asfalt, ale nějak to zrovna nevadilo. Protože Úpice! Omlouvám se ostatním kontrolám, které byly bez výjimky perfektní, ale Úpice byla, je a zůstane mým nejoblíbenějším místem na trase.

Samozřejmě musím vytknout, že navzdory mému loňskému tipu stále ještě na dlažbu náměstí nepoložili koberec, takže když jsem tam naboso pobíhala, studila mě do nohou; ale na základě mé prosby z minulého ročníku pořídili čaj a kafe, a to opravu oceňuju. Dokonce měli k vařiči závětří a stylovou čajovou konvici a všechny tyhle vychytávky, to bylo hrozně príma. Jako zcela minoritní tip na příště - a neberte to prosím jako nespokojenost, opravdu si vážím toho, jak se snažíte zlepšovat, a už teď jste naprosto dokonalí! - by to možná chtělo plyn? Ale kafe na chroupání i čajových pytlíků na žmoulání byl dostatek a navíc měli geniální marmeládu mazanou v tlusté vrstvě na chleba i housky. A pak prostě ta neuvěřitelně dobrá nálada, která tam panovala, ta člověka postaví na nohy ještě účinněji než libovolně velká hrst instantního kafe.

Chvíli po mně dorazil Jakub, a tak jsem na další trasu vyrazila zase s ním, jinak by se mi odtud ještě asi dlouho nechtělo.

Úpice!

Nejlepší kontrola

Následovalo dvacet kilometrů, které mě loni tak moc demoralizovaly, že jsem to na Kuksu raději zabalila. Pro letošní ročník jsem udělala tudíž jedno jediné předsevzetí - na Kuksu to nevzdám. Prostě ne, zákaz. A ono to bude jednoduché, protože nemusím být psychicky silná celých těch 116 km, stačí být dostatečně tvrdohlavá na patnáct minut, kdy tam budu na kontrole, abych dokázala odkráčet do noci.

Jenže to bylo úplně jinak. Jako - před Kuksem je dost asfaltu, ale aspoň to odsejpalo. Taky je tam spousta nudných polňaček a neskutečně depresivní polomy. Ale.. kam zmizely všechny ty krize? Jednou jsem začala cítit, že zpomaluji a jsem unavená, ale kdo je připraven, není zaskočen. Vzala jsem si prášek proti plíživě se rozjíždějící bolesti hlavy (strašně málo jsem pila), vzala jsem si tabletu kofeinu a zajedla ji gelem, který ji nastartoval, vypila jsem Magneslife proti pocukávajícím svalům na nohou a šla dál. A bylo mi dobře.

Značka na vykotlaném pařezu nepůsobí úplně důvěryhodně, že?

Depresivní krajina

Západ slunce toho dne byl velmi krvavý

Na Kuks jsem dorazila sama a na tomto místě patří asi největší pochvala organizátorům. Snad to nebylo jen ze známosti a mají takový servis všichni...?

Že jsem to na Kuksu loni zabalila a přestala kvůli tomu chodit na stovky, bylo všeobecně známé, a tak - aby mě morálně podpořili - mi tam letos připravili dechberoucí ohňostroj. Sotva jsem dostala horkou bramboračku a hřejivého plyšáka na klín, vystřelily první rachejtle z desetiminutové show, která si nezadá s novoročním pražským ohňostrojem. Židli jsem si poponesla dál na hřiště, aby mi nestínily stromy, a byl to nejlepší odpočinek na kontrole, jaký jsem kdy absolvovala. (Náhodně nalezené amatérské video ZDE.)

Kuks

Kontrola (a plyšák, ňuf)

Nabitá jídlem i dobrou náladou jsem pak vyrazila na poslední dvacetikilometrový úsek, který jsem si takřka nepamatovala. A ještěže tak, protože ten traverz nad Dvorem Králové byl nejspíš nejlepší možnou variantou, ale tak neuvěřitelně monotónní záležitost byla ubíjející i se sluchátky v uších a trsáním na nejlepší kusy.

(Ještě před Kuksem jsem svým tancem a karaoke na Raky v práci dost vyděsila náhodné kolemjdoucí. Jenže co taky chodí po setmění bez světla uprostřed luk a polí?)

Jo a nemůžu nezmínit z druhé tmy to zvíře! Bylo černé, přeběhlo cestu ne moc daleko ode mě a podle velikosti a tvaru jsem usoudila, že to byl jaguár.

A pak jsem samozřejmě potkávala podivnosti, které bych klidně taky připsala své představivosti, nebýt fotek. Co to jako je?

I tenhle viadukt byl uprostřed noci jak z jiného světa

Ono celkově chodit po tmě se sluchátky v uších je zajímavý zážitek. Mám ráda chůzi bez světla, a když se člověk dobrovolně připraví nejen o většinu zraku, ale také o většinu sluchu, vytváří to podivuhodnou atmosféru bezmoci a paranoii, která ale není nepříjemná, spíš tak zajímavě napínavá.

Ještě před Kuksem jsem šla po světlejším pruhu tmy a snažila se odhadovat, co jsou asi tmavé stíny podél cesty, jestli stromy, domy, auta nebo něco úplně jiného, a pak se do toho z jednolité černoty zleva začaly ozývat vtíravé hlasy jako z reklamy, a po chvíli zmatení, jestli se mi to jen zdá, nebo ne, jsem zjistila, že na louce vlevo zní nahlas rádio a že opravdu procházím podél několika domů. Navíc ten přejetý lední medvěd uprostřed silnice byl jen jiný druh asfaltu.

Nedaleko cíle, kde se mělo jít po vlastním značení, nastal ještě zádrhel v tom, že značení u odbočky ze silnice bylo strhané, a cesta vedla do čerstvě vytěženého lesa, kde se nedaly pokácené stromy ani přelézat, a navíc nad celým tím místem visel třicet metrů vysoký smrk zaseknutý o jiný strom, a podejít pod ním bylo dílem obřího nerozumu a taky malé dávky odvahy.

Mezi předposlední a poslední kontrolou mi volal Tomáš, jak jsem na tom, a to zrovna v době, kdy jsem panikařila, že jsem poslední kontrolu musela minout, protože už jsem určitě uběhla víc než itinerářový kilometr, ale pak jsem ji spatřila a od ní už to byl do cíle opravdu jen kousek.

Cesta dál - enjoy!

Před cílem

Čekal tam vzhůru Tomáš a byla tam i jeho maminka a oba se úchvatně starali, abych měla co jíst a pít, což naráželo na moji naprostou neschopnost se o čemkoliv rozhodnout, jak už se mi po více než padesáti kilometrech obvykle  stává. Nakonec jsem si stáhla nějaké pečivo, bednu škvarků a vajíčko natvrdo a chvíli tam s tím poseděla, než jsem se vydala vstříc nejtěžší etapě, tedy cestě do chatky, do sprchy a zase do chatky. Jenže na světě je to moc pěkně zařízený, takže i tohle jsem měla zjednodušené tím, že mi už Pepa nanosil k posteli všechno potřebné, takže jsem se nakonec mohla jen svalit do spacáku a usnout.

A tím skončilo letošní Podkrkonoší. Bylo báječné - děkuju!

Děkuju Tomášovi za tradičně bezchybnou organizaci. Je škoda, že se jí do příštích let vzdává, ale věřím, že tak tradiční akce bude převzata novýma rukama bez zádrhelů.

Děkuju všem dobrovolníkům na občerstvovačkách. Jste báječní! Zas a znovu mohu jen žasnout, že ačkoliv se pohybuji jen pár míst od konce závodního pole, a tudíž už jste na kontrolách mnoho hodin, máte pořád skvělou náladu. Vámi tahle akce získává asi nejvíc.

Taky děkuju všem, kdo s organizací pomáhali, ačkoliv nebyli vidět; a taky všem, kdo tam byli se mnou - ráda jsem vás zase viděla.

A i vandr v dalších dvou dnech byl :)