Stovka Podkrkonoším, krásná a hořká

(Dobrý den, jsem tu správně na ten 116 km dlouhý all-you-can-eat bufet?)

Reportáž sepisuji o více než týden později a vůbec se mi do toho nechce. Přitom tam bylo krásně. A byla velká úleva si říct, že si od stovek dám teď delší pauzu. Skončila jsem na 97. ze 116 kilometrů.

Oficiální vzdálenost: 97. ze 116 km
Reálná vzdálenost: 103 km (101 naměřených + 2 připočtené kilometry - GPSka byla mezi 11:10 a 12:40 chcíplá, takže zaznamenala tříkilometrovou leteckou čáru mezi  Pod Hůrou a Žaltmanem, zatímco dle itineráře to bylo 5 km)

Čas celkem: 21 hod 59 min
Čas pohybu: 20 hod 7 min

Průměrná rychlost: 4,6 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 5,0 km/h

Nastoupáno: 2629 metrů

Boty Salming Trail T2, batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set, GPSka Garmin Oregon 450.

Trasa naklikaná ZDE, stránky pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, další reportáže ZDE.

Loni se mi Stovka Podkrkonoším moc a moc líbila, a tak jsem byla ochotná letos obětovat páteční combat třídu, abych se na ni vydala znovu. Zase se přejíst a užít si podzim a potkat se s kamarády.

Na start jsem jela s Ondrou Musilem, Petrem Kotlářem a Matějem Hrejsemnou. Sympatická společnost. Ondra jako řidič už dopředu avizoval, že nás rád sveze na start, ale že zpátky do Prahy pojede poté, co doběhne, nezávisle na ostatních, a to znělo jako dobrá motivace, protože Ondra je podobně rychlý jako já. Zkusit být v cíli před ním. Ale spacák jsem si vzala. Karimatku ne a ubytování jsem si taky nerezervovala, vždyť ono by se to kdyžtak vyřešilo nějak operativně.

A to jsem si myslela, že přípravu nepodceňuju. (Hlavně protože jsem si koupila nové baterky do čelovky a GPSky - poté, co jsem málem šla Dubečskou stovku bez světla i navigace.)

Balila jsem se hodně narychlo a ještě cestou na Černý Most, kde nás Ondra nabíral, jsem naběhla do Žabky a koupila si na jídlo bagetu a taky do Fornetti obchůdku a tam si vybrala jeden kus od každé náplně. A pak jsem si ještě před startem dala vývar, protože jsem ten den a vlastně skoro celý týden pořádně nestíhala jíst a plný žaludek je základ vytrvalé chůze. A tak se mi chtělo prvních třicet kilometrů trochu zvracet.

Na startu

Překvapila mě sjezdovka na druhém kilometru, že je mnohem kratší a méně strmá než loni.

Asi protože loni jsme na krav maze den před závodem dělali dřepy s člověkem na zádech, zatímco letos jenom jeden ve dvojici držel druhému dvě minuty jednu nohu u pasu a tahal ho různě po tělocvičně, což bylo potřeba uskákat na zbývající noze.

Občerstvovací stanice na hradu Pecka byla i letos naprosto fantastická. Na stolech hořely svícny, ionťák a Cola vypadaly ve skleněných demižonech jako bílé a červené víno a zase měli ten geniální perník. Na nádvoří plápolal oheň a všichni byli úchvatní a ochotní a už v tu chvíli bylo jasné, že tohle je ta nejlepší kontrola na trase.

Jenže hned o kousek dál byla tajná kontrola a holky napekly úchvatný fazolový koláč (jakože MŇAM!) a tři druhy pizzy. No... dobře. Tohle možná trumfne i Pecku.

A pak jsem došla do Hostinného na náměstí a tam byl těstovinový salát s čerstvou bazalkou a sýrem, olivy i kukuřici jsem vynechala, a spousta dalších dobrot a čaj a kafe. Takže jsem pochopila, že ani letos nebudu schopná vybrat nejlepší občerstvovačku.

K tomu není co dodat

Neskutečné dobroty prezentované skromně z kufru auta

A samozřejmě Hostinné. Ach.

Tenhle rok jsem si šla v příjemném vakuu. Potkávala jsem pořád ty samé lidi, Ivaninu skupinku, taky dvojici, ve které kluk mluvil strašně hlasitě a rušil tím noční les, Ondru s jeho kamarádkou.

Když jsem hned na začátku minula odbočku ze silnice na louku, protože jsem se zhasnutou čelovkou obdivovala Mléčnou dráhu a snažila se zahlédnout nějakou padající hvězdu, byla to Ivana, kdo na mě volal, ať se nevracím a jdu přes pole, kam se mi nechtělo, protože jsem se bála, že tam bude moc bláta. Nakonec to bylo v pohodě. Pak jsem si zašla ještě několikrát, vždycky jenom pár desítek nebo stovek metrů, jednou jsem s sebou strhla i další skupinku lidí, ale pak jsem najednou zjistila, že mi GPSka ukazuje, že mám nachozeno o sedm kilometrů víc, než mám podle itineráře mít, a to jsem byla teprve na padesátém kilometru, a mně to začalo vadit.

A navíc jsem minula kontrolu na Břecštejně. Byla tma a cesta mi připadala zamotaná, šla jsem podle odrazek a podle čelovek před sebou, a nějaké odrazky jsem musela minout, protože jsem vůbec nešla po žádných schodech nahoru do jeskyně, jak mi to líčili kluci, se kterými jsem docházela na kontrolu v Trutnově. Já viděla rozcestník kilometr před Břecštejnem a pak rozcestník tři a půl kilometru za ním. Nevracela jsem se. Bylo to zbytečné. Vracím se nerada a tuhle stovku jsem nešla proto, abych něco dokazovala ostatním, ale abych se po Dubči s podivnou pachutí znovu zamilovala do dlouhých pochodů. Nebylo potřeba si to kazit. I bez diplomu bych pořád měla fotky a vzpomínky.

Měsíc měl podobu ležatého srpku a jasně zářil

A fotit mě bavilo. Trutnovskou kontrolu jsem opouštěla už za světla, a protože se ranní mlha za celý den nerozpustila, mohla jsem se vyřádit. Já moc ráda fotím podzimní mlhu prosvícenou sluncem.

Zážitek byl průchod lesem u Čížkových kamenů. Ono totiž rostla spousta hub - spousta jich byla plesnivá, ale zrovna tady jsem procházela kolem tří velkým křemenáčů rostoucích přímo v úvozu cesty - a v tom lese byl ruský zájezd na houbách. Nejdříve to byla dvojice, která na sebe rusky pokřikovala a trochu mě tím iritovala, a pak jsem jich potkala dalších šest a přímo u vyhlídky jich bylo snad čtyřicet. Houfovali se, volali na sebe, měli košíky a síťovky a prolézali každou píď lesa.

Tam jsem taky potkala mladého tatínka s pětiletou holčičkou na výletě. Na terénní motorce. Uf.

Kalné ranní světlo a kopce. Kopce jsou dobré. Zaměstnají hlavu a protáhnou tělo.

Ranní opar

Opary jsou taky dobré. Rozmazávají dálku.

Bylo tam rychle za sebou několik živých kontrol s občerstvením, za Trutnovem na 52. kilometru to byla Jestřebí bouda na 68. kilometru a pak náměstí v Úpici na 76. kilometru. V Trutnově byla Hanka Mahdalová, která se pořád točila mezi lidmi a starala se, aby nikomu nic nechybělo, v Jestřebí boudě jsem ještě stihla Ivanu s Edem a Petrem a taky se přidal Filip a dali jsme si k vynikající polévce horkou medovinu a na náměstí v Úpici to byl full servis, sice došel těstovinový salát, ale měli chleby se sádlem a škvarky a tak jsem jim ráda odpustila, obzvlášť po těch dvou panácích whisky, které mi nalili. Skoro mě pak přestalo bolet v krku. (Úplně mě přestalo bolet v krku, když jsem konečně vylovila v batohu šátek.)

Jenže z Úpice na kontrolu v Kuksu to bylo dvacet kilometrů a ty vedly převážně po asfaltu. Nešlo o to, že jsem měla nohy rozmáčené z celodenní bahenní lázně. Mě prostě asfalt nebaví. Zoufale mě ubíjí. Já se přes to nedokážu přenést, najednou se mi začnou ozývat všechny bolístky, které v terénu pro samou krásu okolí ignoruju, a hlavně nedokážu zaměstnat hlavu.

Těsně za Úpicí mi volal Matěj, jak jsem na tom a že on to v Kuksu balí, protože ten asfalt neunesl. A já to ještě nechápala. Nepřemlouvala jsem ho, myslím si, že má každý právo vzdát, i když ještě neumírá s oběma nohama zlomenýma, ale nechápala jsem to. Podkrkonoší je krásná stovka a mně se pořád ještě moc líbila.

Jenže pak jsem došla na stejné místo, ze kterého mi volal ("jsem asi pět kilometrů před kontrolou"), a najednou se ve mně všechno zlomilo. Ondra tou dobou nejspíš dobíhal do cíle a za chvíli bude vyrážet do Prahy. Hanka mi ještě v Trutnově slíbila, že mě do Prahy večer vezme sama, protože bude čekat na někoho, kdo plánuje dojít do 24 hodin, jenže teď už bylo jasný, že nestíhám ani to. Začala jsem se litovat, protože jsem neměla objednanou chatku a neměla jsem se jak dostat do Prahy a protože tam byl asfalt a to se přece nedělá. Protože jsem troska.

Bylo to úplně stejné jako před třemi týdny na Dubečské stovce, jenže tentokrát jsem měla možnost vzdát.

Za Trutnovem jsem se ohlížela, kdy mě už předběhne Eva...

...protože běžci se psem jsou vždycky fotogeničtí a já to nechtěla propást

Kontrola u sv. Josefa za Starým Rokytníkem

Jako prásknutí bičem

Prastaré lesní schody

Na tom místě pět kilometrů před kontrolou, v lese těsně za sklizní kukuřice, kde nebyly žádné šipky a spousta lidí sešla z cesty, jsem seděla přes hodinu na čerstvě pokáceném stromě, smůla se mi vpíjela do elasťáků, z nosu mi tekla krev, protože to se děje, když jsem unavená a navíc ještě demoralizovaná, a snažila jsem se vymyslet, jestli má cenu do Kuksu stopovat, když to vlastně není přímo na té silnici, na které stojím. Když mám batoh pod bundou, takže bych se musela svlékat, než si sednu do auta. Když jsem trochu od krve a strašně moc od bláta. Když přece jen pořád není jisté, jestli v Kuksu opravdu skončím, jestli tam bude jak skončit, co když to budu muset dojít až do cíle? Jak moc bych pak těch pěti kilometrů v autě litovala?

Do Kuksu jsem došla pěšky.

Byl tam nasvícený barokní hospitál, historické centrum, spousta ukřičených dětí a opilých turistů. Jeden dost vrávoravě povlával za svou skupinkou, vykřikoval urážky a vulgarity, a když mě míjel, natáhnul ruku, jako by mě chtěl praštit. Abych do ní obličejem sama narazila. Odrazila jsem ji svou rukou a i to mi vadilo. Co mě kdo má právo napadat? Jenže pak už tam byla občerstvovačka v salónku nesmírně luxusní restaurace Baroque s tou nejlepší polévkou, kterou jsem kdy jedla, a tam mě pak vyzvedl Ondra, vracející se do Prahy. Z cíle mi vzal i věci, takže jsem tu noc usínala ve své posteli v Modřanech.

Podzim I.

Podzim II.

Podzim III.

Podzim IV.

Podzim V.

Najednou to bylo jasné. Stovky nejsou pro mě - už ne. Snad zase přijde jejich čas, až se trochu zklidní můj život, který je čím dál tím hektičtější a zmatenější. V tuhle chvíli mi ale kolem sedmdesátého kilometru začne selhávat hlava a já přece nikdy neměla na to, utáhnout to jenom svou téměř neexistující fyzičkou. Naštěstí existuje i spousta krásných padesátek. Těším se na ně. Vrátím se do počátků, které jsem sama přeskočila, ke krátkým trasám a výletnímu tempu. Bude to hezké.

Nedokončení pochodu mě mrzí vlastně jenom kvůli pochodu samotnému, protože si stojím za tím, že je to jedna z nejkrásnějších akcí s nejpřátelštější atmosférou a s nejlepšími občerstvovačkami, které u nás máme. Před startem si Tomáš dal záležet, aby s každým prohodil aspoň pár slov, ačkoliv měl určitě organizace až nad hlavu, a míra pozitivity dobrovolníků na kontrolách byla neuvěřitelná.

Jenže to není tak, že by mi to nestálo za dokončení. Já nemohla. Mám ohromnou potřebu to vysvětlit a omluvit se a přitom objektivně vlastně není proč a za co. Snad to pochopíte.

Kdyby to byl jakýkoliv jiný pochod, možná bych ještě jednou někam vyrazila a pak ještě, protože bych si nebyla jistá, jestli je to mnou, a nebo závodem. Díky, Tomáši, aspoň za to, že na Stovce Podkrkonoším jsem pochyby mít nemusela.